Czech media, Czech politics and Czech culture:
A selection of English language articles, published in Britske listy over the past year or so. (Selected Britske listy articles in
English now appear in the new electronic pages of the journal "The New Presence"). - Zde je měsíčník Nová přítomnost.
Tady je minulé vydání Britských listů.
Kdo je vydavatel Britských listů? Zde je životopis Jana Čulíka.
Adresa Britských listů je zde. Pouze když nefunguje, pište na tuto alternativní adresu.
(Jan Čulík má anglicko-českou stránku materiálů a hyperlinků, týkajících se ČR, zde na Glasgow University).
Užitečné internetové stránky pro bohemisty a specialisty na Českou republiku jsou zde.
Časopis Neviditelný pes, který vydává Ondřej Neff, je na adrese http://pes.eunet.cz.
Stránku diskusního pořadu České televize Na hraně, věnovaného problémům a názorům mladé generace, najdete na této adrese.
(Redaktor Britských listů Jan Čulík je v tomto vánočním týdnu na dovolené. BL budou vycházet pravidelně do středy 23.12., další číslo vyjde v pondělí 28.12. Přejeme čtenářům hezké vánoce!)
Komičtí Rusové a nespolehliví Američané v roztříštěném světě
Prezident Clinton se svým chováním podobá stále více uraženému malému chlapci, který se snaží mluvit hodně hlubokým hlasem, aby ho lidi brali víc vážně.
Jako radarové obrazy, které zvýrazňují cíle vzdušných útoků, bombardování Iráku osvětlilo tak velkou míru rozhádanosti mezi národy, jakou bychom si od roku 1991 těžko dovedli představit, napsal v deníku Guardian Martin Woollacott.
Je tomu tak, jako by leteckými útoky vykrystalizovaly pochybnosti o způsobilosti a o kompetenci amerických politiků jako celku a o hybridním systému světové vlády, napůl americkém a napůl mezinárodním, jehož prostřednictvím svět kulhá už několik let.
Rozpad koalice proti Iráku se netýká pouze iráckého problému. Představitelé USA jsou totiž vedeni přesnými kalkulacemi, jak dosáhnout krátkodobé popularity. Je otázkou, zda takovýto zájem je slučitelný s potřebami řízení světa. Pokud neexistuje praktické spojení mezi politickou a vojenskou mocí, zejména mocí Spojených států, a mezi tím, co většina lidí považuje za spravedlivou akci, vyjednanou prostřednictvím přijatých mezinárodních institucí, pak se svět octl v opravdu vážné situaci.
V nynější situaci mnoho lidí riskuje mnoho, viz například je ohrožena pověst jednotlivých politiků. Clinton je už ztracený případ, ale co nový britský ministerský předseda, jehož víceméně nepoškozená prestiž byla dosud pozitivním faktorem pro Británii i pro Evropu? Tony Blair by mohl ztratit mnoho, kdyby byl vyplýtván v boji proti Saddámu Husajnovi jeho politický kapitál, v tom smyslu, že by byli Iráčané vystaveni dalšímu utrpení, aniž by se podařilo Saddáma Husajna svrhnout.
V současnosti to zatím nikdo nečeká, ale časem bude veřejnost požadovat retrospektivní vysvětlení a ospravedlnění nynější vojenské akce.
Širší otázkou je, zda bude možné opravit rovnováhu americké a mezinárodní politiky, která je nyní velmi vážně narušena. Ani americké Republikány, ani Demokraty, jak se zdá v podstatě nezajímá, že občanská válka ohledně Clintona postihuje celý svět, a to obyčejně destruktivními způsoby.
Na Blízkém Východě považují Arabové americkou zahraniční politiku buď za zlovolnou, anebo za nevysvětlitelnou. Vadí jim, že si Američané pohrávají s jejich životy jen proto, aby z toho na domácí politické scéně vytěžili politický kapitál.
Americké vztahy vůči OSN, které se začaly vyvíjet slibně po jmenování Kofi Annana, jsou zase narušené. Vztah k Rusku byl dále poškozen. Americké naděje, že se podaří nově definovat úkoly NATO, tak, aby bylo možno efektivně reagovat na státy, které se snaží vyrábět zbraně hromadného ničení, jsou nyní ohroženy.
Soudržnost Evropské unie utrpí napětím, které vzniklo z toho, že se při této akci stala Británie jediným aktivním partnerem USA.
Intenzita rozporů je nová, ale charakteristické rysy rozporů nikoliv. Všechny tyto problémy už existovaly v roce 1991, kdy Američané občas svévolně využívali francouzské skepse a skepse OSN a ruské iritovanosti.
Důsledkem toho bylo sedm let zcela nevyrované a neúspěšné politiky na Blízkém Východě a jinde. V roce 1991 se rozdíly států v přístupu vůči Iráku se v důsledku americké rozhodnosti rozplynuly. Od té doby se tyto rozdílné postoje naopak podstatně rozešly, v důsledku americké nesoustředěnosti, amerických chaosu a amerického selhávání.
Když v roce 1996 pronikly irácké jednotky do Irbilu a popravily iráckou opozici, které Američané efektivně nepomohli uniknout, vyšlo najevo, že plánování Američanů pro postsaddamovský Irák je amatérské a nedostatečné.
Světu je možno docela dobře odpustit, že si nemyslí, že lze napravit tyto chyby minulosti nyní pár vzdušnými útoky.
Problémem je rozdíl mezi často velmi povrchní podstatou naší politiky a velmi vážnou, hlubinou a složitou podstatou dnešních problémů.
Na jedné úrovni to vyjadřuje skutečnost, že americké a britské rodiny nyní v klidu nakupují vánoční stromky a dárky, zatímco irácké rodiny žijí v obavě o svůj život.
Na druhé rovině to vyjadřuje i skutečnost, že americký kongres zahájil proceduru odvolání prezidenta Clintona z úřadu, přestože prezident nyní vojenský útočí na Irák.
Debata ruské Dumy o tom, zda by nebylo dobré apelovat na Moniku Lewinskou, aby byly zastaveny nálety na Irák, přivádí celou situaci do říše parodie.
Neodpovědnost jednoho národa vyvolává neodpovědnost jiných národů. Je hluboce odsouzeníhodné, když řekne ruský parlament, že Rusko nepodepíše dohodu o jaderném odzbrojení jen proto, aby mohlo udělat na Američany dlouhý nos ohledně Iráku.
Probíhá-li takováto komedie v době, kdy na lidi dopadají bomby, nevyhnutelně pociťujeme velkou nevolnost. Války, které se vedou proto, aby v dané chvíli na krátký čas vzrostla volební podpora politiků, jsou nyní tak běžnou televizní zábavou, že je tato představa skryta za každou analýzou.
Prezident Clinton se svým chováním podobá stále více uraženému malému chlapci, který se snaží mluvit hodně hlubokým hlasem, aby ho lidi brali víc vážně. Tato skutečnost dále potvrzuje tuto analýzu.
Je nám Clintona líto, ale zároveň je nám líto, že je Clinton u moci. A pochybujeme o jeho soudnosti. Je si sám toho vědom, a tak přesunuje odpovědnost za rozhodnutí bombardovat Irák na své ministry a poradce.
Závisíme na této skupince amerických vládních politiků, včetně Madeleine Albrightové, Williama Cohena a Hugh Sheltona, jestli nám důsledně a vážně ospravedlní letecké útoky. Blair a Robin Cook do té skupiny také patří.
Tyto útoky na Irák nejsou samy o sobě ospravedlnitelné. Jsou ospravedlnitelné jen jako součást rozhodné nové politiky, jak odstranit Saddáma Husajna.
Většina odpůrců vzdušných útoků argumentuje, že vzhledem k tomu, že jsou Spojené státy zcela nespolehlivé, nejsou si jisti, zda vznikne opravdu systematické úsilí odstranit Saddáma Husajna.
Je na americké a britské vládě, aby dokázaly, že kritikové nemají pravdu, aby ukázaly, že Američané dokáží zacházet se svou mocí odpovědně a inteligentně a že mezinárodní záležitosti mohou být znovu dovedeny do stavu souladu.
Výběr textů z posledních dní:
Pokračování seznamu nejzajímavějších článků z poslední doby umisťuji zvlášť jako samostatný text, viz OBSAH dnešního čísla. (Toto pokračování se NENATÁHNE jako součástí Kompletních Britských listů, musíte si na ně v Obsahu samostatně kliknout.) Všechny články předchozích vydání od začátku Britských listů v červenci 1996 jsou k dispozici v archívu BL.
