Bambino di Praga
Bohumil Hrabal
Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů,
románský oblouk leží před mřížovím,
úroveň města značně stoupla
vždyť celé bývalo o několik metrů níž.
Soustřeďuji se při močení na sirku,
ona se zdráhá, točí na místě,
ale proud moče ji strhává proti vůli
a šup do útrob kanálu.
Vždy, když tak močím, myslím na lidstvo.
Občas nám bohové namočí do očí a jedeme.
Býti mrtev není víc než mrtvá mrtvola.
...
Dnes si všímám žen, jsou krásné,
bože ta móda k zbláznění,
každá jako by ho tam ještě měla,
hned bych si běžel přivonět pro štěstí,
rozum tvrdí: to skutečné je neskutečné,
ale já myslím, že tam mají takový šprajc,
lešení, aby ty prsy trčely do očí.
A pak ta chůze, ta oscilace osobnosti,
to je to, co přivádí do kriminálu.
Myslím, že se neudržím a kousnu.
Ještě, že si lze představiti:
krev zvolna stéhá po stehnech, po lýtkách
do střevíců. To erekce teprve utichá.
Člověk velkoměsta musí mít šatník představ,
aby pro krásu nespáchal vraždu z vilnosti.
Lze ale taky jeti elektrikou na Hrad,
po schodech nahoru opřít se o zábradlí
a na všechny strany rozhodit pohledy,
které se roztříští o měděné pláty,
věžičky metají kozelce na místě
a vedle mne stojí otec s dceruškou:
Tamhle to je Jakub a copak je tamhle to?
To bysme rádi věděli?
A zlaté rouno vlásků odpovídá:
To je Svatý Vít.
Šílenec vyskakuje: To není možné,
ty si děláš legraci, to je Tejn,
Ty mi to děláš schválně před lidma blbe blbá"
A já jsem pravil: Pane ta dívčinka má pravdu!
My stojíme na věži tejnskej
a tamhle to je Svatý Vít!
A hladím dívenku po proudu
a stříkám jí do očí iluzi pravdy.
Co je pravda? Avšak otec dupe: To je atentát!!!
Naposledy a definitivně prohlašuji:
Svatej Tejn je pochovanej tady
a Svatej Vejt je pochovanej tam!
A holčička s jásotem volá: ano je to tak,
tak jsi mi to tatíčku učil!
Ale on již jezdí po ochoze
na kolečkových bruslích,
visí a mlátí do pískovcových kvádrů:
Hovno! Prdééél! Svatej Tejn je dole
a Svatej Vejt je tady, tady, tady!
...
Scházím a Praha hydraulickým lisem klesá
do úrovně mých očí stále níž a níž,
otec kavka nade mnou vříská,
ale pro dívenku už navždy bude Týnský chrám zde,
myslím též na to,
že jsme zde byli naposledy spolu,
když jsem se na schodech ve tmě dotknul
tvého pohlaví a Ty jsi mi hrozila: Budeš bit!
Ale byl to jen slábnoucí den,
spíše předznamenání toho, co přišlo,
s nohama zdviženýma a páteří na schodu
jsi bila hlavou do zdi.
Ó kdyby mohly všechny obrazy procitnouti,
byl by z nich sloup
zasvěcený asijským kultům zvrhlé lásky,
kdykoliv jsem v kostele,
držím v roztržené kapse sebe sama a tedy jsem,
všichni svatí, jimž odříkání odťalo pohlaví
si je připínají, všechny zazděné svaté
sestupují s oltářů, vytrhávají svíčky
a zasunují si je co možná ke dnu,
zapalují a odpalují se navzájem,
odhazují šat a tančí tanec s plaménky v očích,
co to dalo trápení nemyslet na ten biftek mezi nohama,
aspoň na chvíli vymazat z mysli
muže s trčícím pohlavím,
Kristus jim napřed zašije ránu v rozkroku
a pak jim ukáže tu svou v srdci,
kde z nekonečnosti kapou vteřiny na karbid.
Tisíceré odpuštění za hanebný obraz,
který jsem právě teď stvořil,
mea culpa pravé nevěsty Kristovy,
buď pokoj křišťálům vašim,
avšak Vy, které jste přesně věděly,
že Bůh dlí jen v rozčísnutí stehen,
tedy Vy, které jste trpěly peklem i nebem,
Vás miluji, jsem z Vás,
ani tělo, ani duch, ale obé.
...
... Jindy jsem pokládal kufry a hleděl vzhůru,
nikde nikdo nešel a vše bylo nic,
jen klavír padal po kusech dolů
a záclony sjednávaly mír,
vstávám a dotýkám se těch záclon,
huspeniny mateřských prsů
dávno nepotřebných, rtuť stéká po střechách
a chrám je protkán oštěpy,
slyším laskání a vykláním se z okna,
dole čtrnáctikarátová hlava ženy
dává mlaskavé hubičky a volá:
Neucukávej, ty už mne nemáš rád?
a on má hlavu zvrácenou, tančí sambu,
je půlnoc, bubliny ticha stoupají k měsíci,
ona ulehá vedle chrámu do harampádí
na písek do tmy
a mládeneček dává důkaz, že je muž,
zavápněné obruče se přes ně kutálí,
přicementovaná Marie nemůže zacloniti synáčkovi oči,
hvězdy bez psychologie ji nepotěší,
bar Figaro, Rumania, Červený pavouk
zavírají,
někdo venku zvrací a tak šíleně řve,
že myslím, že blije rovnou na mne,
běžím k oknu a v prohlubni vidím dva muže,
stojí proti sobě a křičí:
Pane, já jsem Čechoslovák!
a na to taková facka: A co má být?
a nanovo: Pane, já jsem Čechoslovák!
a zase facka: Nu a co má tedy být?
žena nakukuje zpod loubí a plivá krev,
jako by před chvilkou volala:
Pane, já jsem Čechoslovák!
hledím stranou na náměstí
a tam zase pán v černém tahá louží
krásnou dámu v krásných květovaných šatech,
tříská ji hlava nehlava: Ty svině! Ty kurvo!
a ruce vztyčuje k nebi
dotýkaje se hodnot,
ona mu objímá nohy a on ji kope,
ona zůstává v louži ležet,
a on se k ní naklání,
je vidět, že ji má rád, hladí jí vlásky
a ona se zdvihá, potácí se
jsou ožralí, ale věší se do sebe
a jdou na ryneček, dávají si hubinky
a on se obrací do prázdného náměstí¨
a volá na Mistra Jana:
To je vítězství člověka nad hmotou!
a jdou si stříknout pod svíčky,
Matka Boží z chrámu Týnského na to hledí,
ale nic nevidí,
dneska každý, kdo šel okolo,
dal jí flusa do tváře,
chrchlance jí kapou přes obočí
a navrch kbelíky pomejí,
zatímco ona nabízí své srdečko z diamantů,
nikdo nepřichází ani pro šutr.
...
...Nebo taky když je mi smutno, sedávám na Kampě,
tam děti malují do asfaltu a dokazují,
že cesta dítěte, šílence a moderního umění je tatáž,
často se mi zdává o klobouku muže,
který je namalován současně zepředu i zezadu,
ucho je skryté za profilem
je namalováno jako erb.
To děvčátko nic neví o Picassovi ani Filasovi,
ale Picasso ví o děvčátku,
jehož se Karel ptá: Kdo namaloval toto?
Ten obličej s diamantovým pohledem:
Přívádějí dívenku s modrými řetězy vlasů
a brání se: Ale to barevné tam není mé,
já jenom a vždy křídou, to tam domalovala
tamhleta ošklivá!
a smazala nohou ten poklad,
který měl viset v galerii.
Maličký kudrnáč zacílí flintičkou na slunce,
a prásk! volá zběsile na lavičku:
Broku, Broku, aportek! aportek!
tahá se pak s lavičkou:
Tak dáš mi to slunce nebo ne? Kuš!
...
...A tak bolestivě padá u nás večer,
zdvihá se stále houstnoucí mrak v pohlaví,
modrá řeka valí svá sperma,
nejsou daleko ruce, které zapálí stoh,
ženy přece milují zločince
a na světce zvracejí z třetího poschodí,
jaké vzrušení, když stále hustěji
a hustěji se sjíždějí cyklisté
po tmavých serpentinách,
z hlavy jim šlehají hornické kahany,
přeříznut zrcadlem dělím nebe od země,
čekám, až oko zrodí dojetí,
mozek podá zprávu,
lodičky plují v nefritu
a každé zabrání vesel
vyhrabuje otýpku alpakových lžiček,
spící lodice defloruje obraz měsíce,
zlaté veslo líže řeku v rozkroku,
věžička jedna za druhou padají do vody
jak sklenice kořalky do zednických hrdel,
město čeká trpělivě se ztopořenou pyjí,
rybáři se třpytí v sítích
a podél břehu vede slepý slepou
na radaru bílé hole lásky,
to je noc u nás doma
i v mém zjitřeném krvavém mase,
patře věcem unikám sám sobě,
naplňuji se tím, že se vyprazdňuji,
Rusáčci k nám přijeli, byli krásní tenkrát,
ostříháni dohola
připomínali řeholi krutosti,
koupali se nazí
a ženy se jim věsily na přirození,
oblékli si růžové dámské kombiné,
na hlavy římské helmy s chocholem
a tak vstupovali do vody a v ruce ještě rákos,
myslel jsem té chvíle na Chirika
a jeho helmaté setníky,
vzpomínám, že rozbili lavice v reálce
a z lihu si udělali nápoj
s příchutí žab a ještěrů,
v zahradě měli lazaret a pršelo,
marodi leželi v trávě a četli,
večer hrála muzika a oni se lákali k tanci,
krásní, krásní, krásní,
bílé škrobové obvazy zářily ze tmy
jak fosforové ručičky,
žárovky se třepotaly v listí třešní,
Rusáček se strefoval do čárky nad a
v nápisu Směr Lysá a cestující
se na nádraží mohli zbláznit,
nebo mi vjel i s koněm do kanceláře,
se zeptat, kdy jede vlak na Budapešť,
zdvihli si za noci šraňky,
vlak už vyjel ze Stratova,
strážník trati tahal koně za huby,
ale jiné povozky se tam nahrnuly,
zoufalý strážník běžel lokomotivě vstříc
a kroužil červenou lucernou,
ale strojvedoucí to neviděl,
a tak flamendrcuk do toho vletěl,
mysleli jsme nejdřív, že jich je deset,
tolik noh a holinek a paží,
koně ulomili voje a třásli se u trati,
čichali mi k ruce,
ale ruka, ke které by chtěli vonět,
ta už chladla,
raněné vezli v hitláku do nemocnice,
krev kapala na kolejnice
a ráno jsem se šel na to znovu podívat:
Byli přikryti plachetkou,
když jsem ji nadzdvihnul,
byl jsem zchvácen viděním smrti,
jen trupy bez kůže, vše sedřely popelníky,
když si je kuláčely před sebou,
myslil jsem zase na Picassa
a muže z anatomického atlasu,
dojímala mne k pláči
ruka s mosazným prstenem,
vidím tady pod Kampou, jak jedou povozky,
mladý Asiat stoupá po železničním náspu,
jde si taky pro svoji porci,
odkrývá rochetku
a otazník mu kyselí dětskou tvář,
že vidí to zdrcené čerstvé maso,
ale mne činí vidění smrti klidným,
odjíždím a na náspu sedí jiný Asiat
a má v uchu hodinky,
tak rád bych věděl, co ho tak uchvacuje,
že tak s tím tikotem splývá,
do dálky se táhne rovina,
jitro stlouká máslo
a docela u obzoru seskakuje jezdec,
kope koně do slabin a opět vyskakuje,
jen se noha kmitla
sedím na Kampě a tmí se,
zdvihám se a pojedu na Vyšehrad tančit,
ptám se děvčátka malířky,
zda jí mohu učesat vlasy,
usedá obkročmo na lavici
a já češu ty modré lokny,
sedí tak, že jednu nohu má pod sebou,
za tři roky již v ní začne svou práci parazitník,
obsahující látky štiplavé
s příchutí boraxu
a zaplaví její bytost neštěstím,
dnes je ještě šťastné dítě,
soustřeďuji svou pozornost
na biblickou práci,
ptám se, zda maluje pro potěšení nebo co,
říká, že jen tak, jako když pták zpívá,
kdo by se taky chtěl trápit
chtěním kreslit?
Je mi to jasné, podvazuji jí mašličku,
má olovovou šíj a náhle mi dává políbení,
říkám: Ale, ale já nejsem velebný pán,
dělám si kolem políbení inkoustovou tužkou kolo,
přecházím Maryskův most,
kráčím podle Maryskových lázní
a vskakuji do dvacítky...
...
...Teprve teď jsem si všimnul, že mi dali kaktus,
obrovský kaktus do pokoje,
kolínka jsou ovázaná mašličkami
z krepového růžového papíru,
že stojím nejdříve s protrženými bubínky,
ale pak skákám a vřískám:
Ale milostpaní, to je krásné, to je šílené,
ona však leží ve dveřích po porážce
a život a smrt
jsou identické patentky
Koh-i-noor Waldes,
jen obrazy stále houstnou a houstnou
a naplňují vzduch k zalknutí,
lze přistaviti žebřík
nebo sejíti do studny
a najíti obrazy roztříštěné sekyrou,
lze lapiti obrazy unikající z potopené lodi,
lapiti obrazy hrnoucí se ze šachty po výbuchu,
obrazy tvořící jezera na místě bitev,
křepčící obrazy kolem nemocnic,
lze si představiti,
že za milión let budeme raději dýchati vodu,
za další milión kamení hor.
Vše bude zahuštěno, zapečetěno,
lapeno, převázáno,
už nikdo nebude nejasný, protože
svět bude nekonečná krychle, válec, koule,
zkamenělé obrazy budou její tunový obsah,
Bůh si bude špičatit tužku,
Kristus v bílých tenisových střevících
bude seděti s hlavou zvrácenou,
taky bude souzen za aforismy v vzpouře,
když ještě cestoval kolem jezera,
teď vidím, že i jemu vybuchoval granát,
když kráčel mezi lidmi bez košíku,
a že dovedl jíti za svým až na pokraj pece,
dnes vidím, že to byl on,
který si nabarvil vlasy na zeleno a šel do opery,
že to byl on, který šel procházkou bulvárem
a vedl si langustu na provázku,
že to byl on, který ve Švýcařích prohlásil:
Na Vaše přátelství, na Vaši společnost,
na Vaši rodinu, na Vaši lásku: Hovno!,
že to byl on, který tančil v divadle nahý,
toliko s kornoutem na hlavě,
že to byl všude on,
kdekoliv byl skandál
a kdekoliv se stříhalo na prapory svobody.
Že to byl asi i on,
který proti sobě
zdvihl rudý prapor krve.
Kdo ví?
