Cizinci v České republice mají volbu: buď se stát lhářem anebo zločincem
(neboli: jak jsem se stal lhářem)
(Autorovo jméno a adresa jsou známy)
(An English version of this article is available in the Electronic New Presence magazine.)
Jsem neobyčejně tvrdohlavý a ctižádostivý člověk. Dosáhl jsem v životě mnoha věcí, na něž jsem hrdý. Tyto úspěchy často vyžadovaly hodně tvrdé práce, času a energie, avšak nic se nedá srovnávat s tím, když jsem se pokusil postavit se českému ministerstvu vnitra a zvítězil jsem!
A co bylo tímto významným úspěchem? Během akademického roku 1997-98 jsem byl hostujícím výzkumným pracovníkem na Charles University. Měl jsem oficiální státní stipendium od vlády jedné země z Evropské unie a oficiální pozvání od Karlovy univerzity. Vzhledem k tomu, že jsem velmi tvrdohlavý, rozhodl jsem se, že jako oficiální představitel jedné členské země EU, člověk, který skutečně usiluje o to, zorganizovat studentský výměnný program mezi prestižní univerzitou v jedné zemi EU a Karlovou univerzitou, člověk, který byl natolik naivní, že se domníval, že v ČR funguje spravedlnost, pokusil jsem se získat v ČR povolení k pobytu, abych mohl v republice pobývat legálně.
Někteří čtenáři se možná diví, jak jsem mohl být tak naivní, že jsem si myslel, že pouhý důkaz, že mám dostatečné množství finančních prostředků, podporu členské země Evropské unie a pozvání od nejdůležitější univerzity v ČR by stačilo k tomu, aby člověk v České republice získat dočasné povolení k pobytu. Je tenhleten dr. X nějaký hloupý Američan, který nikdy nebyl v zahraničí?
Na svou obranu musím říci, že jsem studoval čtyři roky v Berlíně (když to byl západní Berlín, demokratický ostrov, obklopený NDR). Tam jsem nikdy nepotřeboval víc než pas, dopis od otce a studentskou legitimaci ze Svobodné unvierzity. Obdobně jsem několikrát dostal dočasné povolení k pobytu v zemích Evropské unie a nikdy jsem nepotřeboval víc než pas k získání trvalého pobytu. Policie si ale také pozvala mne a mou životní partnerku na pohovor, aby zjistila, jestli skutečně spolu žijeme a jen tak nelžeme, abych dostal povolení k pobytu.
Musím se přiznat, že v minulosti jsem nikdy nepotřeboval v ČR získat povolení k pobytu. Nicméně jsem několikrát dostal vízum od Československé socialistické republiky a jednou od Československé federativní republiky. během údajně "totalitního" režimu jsem se účastnil v Československu letní jazykové školy. Na to jsem potřeboval jen pas a dopis, jímž jsem byl na školu přijat. Dostal jsem vízum za 20 až 30 minut. Když jsem si chtěl prodloužit své mnohé pobyty v Praze, šel jsem na cizinecké oddělení policie. Tam jsem si vzal číslo, vyplnil jsem žádosti (byly přeložené do angličtiny i do němčiny) a po půlhodinovém čekání jsem krátce pohovořil s policistou, který mi rychle dal do pasu razítko a prodloužil mi vízum.
Když jsem v roce 1992 strávil v Praze čtyři měsíce, potřeboval jsem jen pas a zvací dopis z Karlovy univerzity, a podepsaný dopis od majitele pražského bytu, potvrzující, že tam bydlím. Tou dobou bylo oddělení cizinecké policie v Praze uzavřeno, takže stačilo jít na místní policejní oddělení a tam jsem mohl počkat na vízum jen několik minut.
Vzhledem k těmto pozitivním zkušenostem jsem se domníval, že nyní, kdy má Česká republika větší míru zkušeností s demokracií, teď , kdy chce vstoupit ČR do Evropské unie, snad se ČR zbavuje své stalinštější byrokracie.
Nyní jsem zjistil s nevolí, že za vlády Jana Rumla jako ministra vnitra byly Leninovy portréty sejmuty se zdí, a nahrazeny obrazy Franze Kafky. Zdá se mi, že Ruml přiměl své zaměstnance, aby každé ráno citovali pasáže z Kafkova románu Proces, než začnou připravovat nové zákony ke zbyrokratizování své země.
Mělo mi dojít, že se něco v ČR změnilo, když mi přátelé a kolegové začali říkat, "opravdu se pokusíte získat povolení k pobytu?" nebo "proč se snažíte získat povolení k pobytu, když je tak lehké tady žít ilegálně"? Měl jsem být ještě víc podezřívavý, když jsem se dověděl, že Ruml obnovil cizinecké oddělení policie a že tam musím jít.
Mým dalším překvapením bylo, jak výrazně se tam od komunistické éry změnila situace.
Už tam nebyla čísla pro žadatele, aby se zamezilo předbíhání, ani pohodlné pohovky na sezení. Ne, museli jsme stát ve frontě. K dispozici nebyly ani formuláře, které by člověk mohl během čekání vyplnit.
Poté, co jsem strávil asi tři čtvrtě hodiny ve frontě s nápisem Žádosti, jsem si uvědomil, že všichni čekající v této frontě už mají své žádosti vyplněné. Ukázalo se, že musím nejprve čekat v jiné frontě - na Informace - kde se vydávají formuláře na žádosti.
(Za komunistické éry byly nápisy na cizinecké policii i v angličtině a v němčině, nyní byly jen česky.)
Když jsem v této frontě čekal určitou dobu, dospěl jsem před velmi nepřáttelského muže, který si, jak se zdálo myslel, že musím být blázen, že usiluji o povolení k pobytu. Dal mi některé formuláře, které jsem měl vyplnit, ale nezmínil se asi o polovině dokumentů, které jsem k tomu potřeboval. O tom, jaké dokumenty budu celkem k žádosti potřebovat, jsem se dověděl teprve v rozhovoru s odborníkem na tyto záležitosti na Karlově univerzitě. Také jsem si povšiml, že formuláře jsou nyní psané výlučně česky. Že by byli Klaus a Ruml daleko nacionalističtější, než jsem si myslel a bývalý komunistický režim více mezinárodně a západně naladěný, než se normálně předpokládá?
Mezi mnoha dalšími kroky, které jsem musel podniknout, byla nutnost požádat majitele mého bytu, aby podepsal papír, potvrzující, že tam bydlím. To by neměl být příliš velký problém, jenže potíž byla, že majitel bytu musel papír podepsat u oficiálního městského notáře. V osmdesáti procentech případů to znamená, že musejí cizinci lhát, protože bydlí ilegálně v bytech, které vlastní někdo jiný. Osoba, která jim pronajímá byt, je normálně Čech, který si ten byt pronajímá od komunálního úřadu. V mém případě jsem byl v ČR zcela legálně, potíž ale byla, že česká rodina, která vlastní byt, v němž jsem bydlel, žije v Evropské unii. Nedalo se očekávat, že pocestují letecky do Prahy jen proto, aby nějaký úředník podepsal nějaký papír. Tak jsem musel najít někoho, kdy by pro mě falešně svědčil, kde bydlím. Mám přátele, kteří vlastní družstevní byty, ale to zase znamená, že potvrzení musí podepsat i vedoucí bytového družstva. V tom případě by družstvo vyžadovalo, abych platil více peněz za elektřinu a plyn. Tak jsem musel najít někoho, kdo vlastní soukromý byt, kdo by podepsal potvrzení, že u něho bydlím. Policie nemohla zjistit, jestli tam skutečně bydlím nebo ne. Tak jsem měl nyní možnost buď stát se oficiálním obyvatelem domu, který jsem v životě neviděl, anebo žít v ČR ilegálně. I když bych býval rád sdělil českému státu mou skutečnou adresu, český stát pravda nezajímala, a tak jsem se rozhodl, že je lepší lhát než porušovat zákon a žít v Praze ilegálně.
Další překážkou bylo rodné číslo. Chtěli od Američana rodný list. Na to, abych mohl v Praze strávit jeden rok, požadovali dokument, který vláda západoevropské země, kde jsem žil, nikdy nepožadovala k tomu, aby mi udělila trvalý pobyt. Ani ho nepožadovala německá vláda, přestože jsem v Německu strávil více než čtyři roky.
Viděl jsem svůj rodný list jen jednou v životě - potřeboval jsem ho v roce 1982 k získání svého pasu. (Má-li Američan pas, musel ukázat americkým úřadům svůj rodný list. Proto je požadavek českých úřadů, aby byly předloženy oba dokumenty, absurdní. Ed.) Nevěděl jsem, co se stalo posléze s mým rodným listem. Možná že jsem ho poslal úřadům, abych mohl dostat pas? Zeptal jsem se na americkém velvyslanectví, jak dlouho by trvalo získat nový rodný list. Odpověděli, že 2 až 3 měsíce. Ale jako Američan jsem měl právo být v Praze bez povolení k pobytu jen 30 dní, tak co jsem měl dělat?
Předpokládal jsem, že dokonce i v Kafkově zemi musí existovat ve státní byrokracii určitá míra rozumnosti, tak jsem zašel na velvyslanectví západoevropské země, kde mám trvalý pobyt. Vzhledem k tomu, že tam mám trvalý pobyt, požádal jsem velvyslanectví, aby českým úřadům poslalo ekvivalent rodného čísla. Velvyslanectví mi dokument přeložilo.
Pak už mi chyběl jen výpis z trestního rejstříku od české policie, dokazující, že jsem v ČR nespáchal žádný trestný čin. Samozřejmě, bylo otravné muset cestovat do další pražské čtvrti jen pro hloupé razítko. Přirozeně, cizinecká policie si to mohla zjistit sama - trvalo by to jen pár vteřit, nahlédnout do jejich databáze. Ale když už jste došli tak daleko, drobné potíže navíc už tolik neznamenají.
Když jsem dorazil na policejní stanici, dáma za psacím stolem pohlédla na papíry z velvyslanectvo. Potřásla hlavou. To nestačí. Dokumentace z velvyslanectví neobsahovala informace o tom, kde se narodili moji rodiče! Představte si, že k tomu, abych mohl žít rok v České republice, potřebovali více informací o mé rodině, než potřebovala vláda země EU k tomu, aby mi poskytla trvalý pobyt.
Zadruhé, odmítli překlad z velvyslanectví. Bylo mi doporučeno, abych si našel oficiálního překladatele. Musím navštívit jiný úřad v Praze, a tam mi dají seznam oficiálních překladatelů. A co když neexistují žádní oficiální překladatelé z onoho evropského jazyka? No, to není jejich problém. Abych byl spravedlivý, policejní zaměstnanci se mnou souhlasili, že nové předpisy jsou šílené a souhlasili, že Ruml byrokratické procedury zhoršil daleko víc, než jaké bývaly za komunismu, ale co mohou dělat?
Rozhodl jsem se, že okamžitě zažádám o nový americký rodný list. Znamenalo to, že budu muset v Praze žít několik měsíců ilegálně. bylo také dost nákladné nechat si ten dokument poslat a nechat ho přeložit. Když jsem dal dohromady všechny dokumenty a šel jsem na policii, musel jsem lhát ohledně toho, kdy jsem přijel do Prahy. Měl jsem štěstí: razítkují pasy jen, když do Prahy přiletíte. Jel jsem vlakem.
Vzhledem k tomu, že ani němečtí, ani čeští pohraničníci můj pas neorazítkovali, museli mi na policii věřit.
Zdá se, že kafkovský svět je v jednom ohledu lepší než stalinský svět: byrokracie je možná horší, ale je méně totalitní. Zůstávají určité mezery.
Tak jsem nyní žil legálně v České republice, ale musel jsem lhát o své adrese i o datu příjezdu do ČR, pokud jsem měl mít možnost získat onen posvátný dokument. Celá zkušenost mě poněkud poznamenala. Například, původně jsem plánoval zorganizovat program studentské výměny mezi Karlovou univerzitou a mou domovskou univerzitou. Teď, když jsem si uvědomil, že většina studentů ze zemí Evropské unie nebude schopna získat legální povolení k pobytu, začal jsem se méně zajímat o tento projekt. Sdělil jsem těm, kteří se chtěli projektu účastnit z Karlovy univerzity, že pokud připraví dokumentaci, zkontroluju jim angličtinu na formulářích, ale že nemohu se pokoušet přesvědčovat svou univerzitu, že by taková výměna měla cenu. Bylo by totiž lepší, abych na své univerzitě nehovořil o situaci v Praze, abych je záporným způsobem neovlivnil. Ukázalo se, že moje univerzita se rozhodla se na programu studentské výměny nepodílet. Možná, že jsem to stejně nemohl ovlivnit, avšak kdybych věděl, že je možné, aby studenti ze zemí Evropské unie získali povolení k pobytu, pak bych se alespoň pokusil přesvědčit svou domovskou univerzitu, aby se na programu studentské výměny podílela.
Nyní se ukazuje, že změna vlády v ČR nevedla k ústupu kafkovských metod. Naopak. Zdá se, že je Zemanova klika rozhodnuta následovat v Rumlově linii. Nyní budou muset všichni cizinci, žádající o dočasné povolení k pobytu, také předkládat výpisy z trestního rejstříku v jejich rodné zemi. Jak na to poukázal Andrew Stroehlein, to bude znamenat, že bude pro Američany nemožné získat v ČR dlouhodobý anebo trvalý pobyt.
A co lidi jako já, kteří žili v několika zemích? Budu muset žádat o výpis z trestního rejstříku v Americe, v oné zemi Evropské unie, v Německu a také v ČR, abych dokázal, že jsem v žádné z těchto zemí nespáchal trestný čin?
Je možné, že bude ochotna rozumná osoba podstupovat všechny tyto obtíže, jen proto, aby mohla strávit v ČR pár měsíců?
