Kde vlastně žije Andrew Stroehlein ?
Po přečtení jeho
článku o
nových předpisech pro povolení delších a trvalých pobytů pro cizince v ČR,
bych se rovněž mohl ptát, zda náhodou nespadl s višně.
Chápu, že Andrew Stroehlein je naštván. Mohu s ním tento pocit sdílet.
Kanadští podúředníci mi kdysi po dobu osmi měsíců zabraňovali v uplatnění
práva (druhdy vyhlašované Svobodnou Evropou i Hlasem Ameriky za zcela
základní) usídlit se v jejich zemi. Další podúředníci, pak lpěli na jakési
pětileté lhůtě, během níž si oveřovali zda jsem dostatečně bezúhonný na to,
abych mohl pracovat pro polovládní organizaci. Začal jsem přísahou na
bibli, což jsem překousl jednak proto, že jsem podle křestního listu
katolík a taky proto, že mě upozornili, že přísahat nemusím (že jsem
vyplnil nějaké formuláře správně), ale pak že mohu hledat místo tam, kde se
přísaha a lustrace nepožaduje. Musel jsem rovněž různě dokládat, že
nejsem lhář, když tvrdím, že mám školy a ženu a děti a tak to šlo papír za
papírem, dokument za dokumentem. Podle Andrewovy logiky by mě naopak měli
oni dokazovat, že to není pravda.
Neobhajuji tedy byrokraty ani jejich předpisy. To ovšem neznamená, že
nemohu Stroehleinovu kritiku nového předpisu označit za chabou a matoucí.
Andrew Stroehlein se široce rozepsal o nových českých předpisech, které
vyžadují, aby cizinec dodal k žádosti o trvalý pobyt v ČR určité
informace. Jeho text naznačuje, že se úvodem naštval (nedá se tady žít),
pak učinil závěr, že nový předpis je xenofobní, populistický a nesmyslný
a k tomu pak dotvořil stať v níž se v podstatě staví do role vesnické
strejdy, který poprve v životě letěl letadlem - a považte, sděluje po
návratu v hospodě, chtěli na něm, aby on, slušný člověk, prošel detektorem
na kovy jako nějaký gangster.
S trochou ironie lze říct, že rok 1989 otevřel některým Čechům svět hned,
kdežto udělovačům trvalých a dočasných povolení k pobytu to trvalo devět
let než se zbavili své provinčnosti (omezenosti, xenofobie) a začali
upravovat krok s jinými státy. Bude jim ještě nějakou dobu trvat než se
dotáhnou na špici a tak se nikdo nemůže divit určité naivnosti, která
předpis poznamenala. Například je zatím nenapadlo, že je výhodné, když
cizinec podává žádosti o trvalý pobyt zvenku, prostřednictvím
zastupitelského úřadu a nikoli osobně někde v Bartolomějské. Vyspělý
státní úředník rovněž nevěří papíru, které si každý může napsat sám, ale
zaujímá tvůrčí přístup: vy nám řeknete kdo jste a my si ověříme, co jste
zač a jestli vás vezmeme, nebo ne - a pokud ne, tak vám nemusíme řikat
proč.
Tedy žádný holubník, jak by mohl Andrew Stroehlein vědět ze své vlasti.
Když se moji známí, Američanka a její kanadský manžel, přestěhovali do
USA (on tam dostal, po rozpuštění výzkumného oddělení v našem podniku,
místo na universitě) museli pracně vysvětlovat, že se nevzali proto, aby on
mohl do USA za prací a že to nebyl úmysl, ale blbec na americké ambasádě v
Ottawě, který způsobil, že bumážka s níž tento Kanaďan přijel, je jiná, než
jaké je zapotřebí.
Je pravda, že Američan nemá rodné číslo, ale Social Security Number, kterým
je jednoznačně identifikován to vyváží. V Kanadě se tento kód, původně
zavedený pro účely daňové a pensijní, nazývá Social Insurance Number.
Andrew Stroehlein ve svém článku píše: "Mnoho zemí světa, například
Spojené státy, vůbec nemají centrální celostátní trestní rejstřík, jaký má
Česká republika, protože tyto země nejsou zeměmi nočních můr, v nichž jsou
papíry a dokumenty pravidelně považovány za reálnější než realita."
To je velmi zavádějící výrok, protože vyvolává dojem, že v zemích
vyvolených na nějakém tom trestu a dokumentu nesejde. Důvod proč nemají v
USA jeden (tedy centrální, federální) rejstřík lidí, kteří se dostali do
konfliktu se zákonem, je patrně v tom, že trestné činy spadají většinou do
jurisdikce jednotlivých států a jen ojediněle pod federál. Každý stát si
chrání svůj píseček a otázka jaké informace je ochoten sdílet s je
choulostivá. Navíc co je trestné v jednom státě nemusí být trestné jinde
(například nahrávání telefonních hovorů a lá Linda Tripp).
Prokazování totožnosti není rovněž výsadou "států nočních můr". Nedávno
jsem se registroval v kanadském hotelu. Recepční zároveň obsluhovala
nějakou paní, která chtěla za nocleh platit hotově. Chtěli na ní, aby
platila předem, aby složila kauci ve výši poloviny ceny noclehu (pro
případ, že něco ukradne) a dva doklady totožnosti (řidičský průkaz a k tomu
ještě něco navíc).
Andrew Stroehlein se domnívá , že jediným důvodem pro přijetí nových
opatření je vzbudit zdání, že se dělá něco proti mafiím a zločinu
přicházejícímu ze zahraničí a argumentuje tím, že různých osvědčení si
každý může pořídit kolik chce a že darebák si nebude dělat starost ani s
falešnou přísahou.
Domnívám se, že to není tak jednoduché. I nepravdivá informace má totiž
svou cenu. V okamžiku, kdy je odhalena lež, lze tuto skutečnost obratem
použít proti jejímu zdroji. Kanada to momentálně dělá v případě lidí
podezřelých z válečných zločinů a terorismu - deportuje je na základě
obvinění, že získali povolení k pobytu a případně kanadské občanství díky
zatajení významných informací.
Nevím, jaký má Andrew Stroehlein vztah k American Rifle Association (mocné
organizaci, jež bojuje proti jakékoli snaze omezit vlastnictví střelných
zbraní v USA), ale jeho argumentace, že daný předpis postihne toliko
poctivé občany, kdežto zločinec si najde zadní vrátka, jako by associaci ze
xeroxu vypadla.
Je možné, že nový předpis odpovídá požadavkům EU. Nemusí tedy jít, jak se
Andrew Stroehlein domnívá, o snahu vlády uspokojit babičky, které přečtouce
Blesk (nebo jinou napodobeninu západních bulvárních plátků) začnou se
obávat mafiánů z různých zemí. Ale i kdyby šlo o čistě populistické
opatření, nevymykalo by se z toho, co se děje ve vyspělých demokraciích.
Mohu v tomto směru přidat jednu lahůdku z Ontaria. Progresivní
konservativní strana, která je v něm momentálně u moci, získala část voličů
tím že slibovala boj proti zločinu. Aby to zabralo, byla situace líčena v
tak černých barvách, že vznikl dojem, že zločinnost v provincii vzrůstá
(obviňovali tehdejší Nově demokratickou stranu, že je příliš měkká), ačkoli
statistiky ukazovaly pravý opak. Tento populistický krok vyvolal v
provincii psychózu strachu, takže průkumy veřejného mínění měly zcela
opačný trend než údaje o zločinnosti. Přišel tedy další populistický čin
(opět zaměřený na blížící se volby). Vláda uvolnila prostředky na dalších
1000 policistů. Když opozice na skutečný stav věcí upozornila, vláda
odpověděla, že statistiky jsou v pořádku, ale že to obyvatelstvo vnímá
jinak (tak nějak se bojí), takže vyšší pčet policajtů je nutný. No, co se
dá očekávat od proviční vlády.
PS Osobně by mě docela zajímalo, jaké požadavky musí Američan splnit, aby
mohl dostat povolení k trvalému pobytu a práci v Británii.
