Recenze E. Vitove v casopise Harmonie 2/1999. Vyjimam z textu:

"Je velice prinosne, kdyz se na scene opery objevi dilo mene zname, natoz v pripade Boitove zcela neznama opera Nerone."

Proc zcela neznama? Kobbe's Complete Opera Book ji 3 strany venuje a nejaka CD se snad take daji koupit.

"Obohaceni narusta, dostane-li jevistni provedeni moderni formu a splni tak smysl realizace."

Nic moderniho, proste bezna macha ve stylu Kamenneho mostu a obdobnych produkci (viz J. Lipsansky o filmu).

(Odboceni, abyste chapal, co jsou zdejsi moderni postupy. Kdyz se v r. 1998 plzenska opera inspiruje Rusalkou Davida Pountneye z r. 1983, pisi kritici o odvaznem inscenacnim postupu.)

Pak velka chvala, i kdyz drobne chyby priznany jsou:

"Puvabna altistka ...se po pocatecni distonaci rozezpivala az do presvedciveho zaveru".

Mohla se radeji rozezpivat uz v satne.

"Presto, ze vytky v detailech prace by byly cetne, nelze mu (reziserovi) nepriznat smysl pro celek, dramaticnost, akci a schopnost prace s velkym sborem."

V cem ta schopnost spocivala, nevim. V ciste intonaci sotva.

"S operou je treba se divacky szit a kazdy sam si ji vradit do vlastnich dejin opery, co se empirie tyce. Teprve potom se kazdemu jednotlivci, jemuz bylo dilo poprve predlozeno, soud vyloupne."

Szivat se s ni nehodlam a soud se mi uz vyloupl. Nikdy vice v  provedeni SOP.

Nechapu, odkud berou kritici presvedceni, ze divak bude vyhledavat dila, ktera ho na prvni poslech nezaujala, ci vylozene otravila, a bude se snazit se s nimi szit.

K cemu?

Kritici se mozna szivaji, divaci nikoliv - na ctvrte reprize byla SOP poloprazdna.