Jak to bylo v listopadu 1989
Agent tajné policie - obět sametové revoluce?
aneb
Historie z rychlíku
Vazeny pane Culiku,
v priloze Vam posilam nekolik textu a pokud je uverejnite, pak k
tomu pridejte i tenhle mail, aby bylo jasno, o co jde.
Kdyz jsem si precetl material pana Tima Snydera ve ctvrtek, tak jsem
mel hnuti mysli, sedl k pocitaci a napsal text "...aneb Historie z
rychliku". K tomu jsem pridal material otisteny v roce 1991 v Mladem
svete a nektere clanky ze sveho archivu (Pecinka, Jes).
Kdyz jsem si ale v patek texty znovu precetl, rekl jsem si, proc
kolem Snyderova textu delat poprask. Kdo ma svoji hlavu, a kdo ma zajem
poznat pravdu, udela si casem nazor sam.
Lec v sobotu otevru noviny a ve zpravodajstvi MF DNES o vybuchu v
Prerove pred muzeem s vystavou protikomunistickem odboji ve "vyrocni
den" 25. unora se doctu:
"Za Novym Bruntalskem (lokalni periodikum) stoji podle byvalych
zamestnancu tydeniku byvaly elitni agent StB Ludvik Zifcak, ktery v
listopadu 1989 COBY STUDENT RUZICKA PREDSTIRAL MRTVEHO na Narodni
tride..."
Tedy znovu Zifcak jako mrtvy student. Takze jsem se znovu nastval a
posledni kapkou byl Snyderuv text, v pondeli 1. brezna "Jak to bylo
v listopadu", kde Snyder rika: pokud nekdo chce zpochybnovat muj text,
"necht kritizuje zavery druhe ceske parlamentni komise a svedectvi
samotneho Zifcaka pred vojenskym soudem." Podle meho nazoru tu kritiku
mel provest autor textu, chce-li si rikat historik.
Tak doslo k memu rozhodnuti Vam ty materialy prece jen poslat,
protoze pozorovat, jak estebacke legendy se stavaji pravdou, mne
doopravdy netesi.
Nemusim mit na sto procent pravdu, ale tvrdim a jsem o tom
skalopevne presvedcen, ze:
a) Zifcak mrtveho studenta nehral, byl to agent provokater, ktery se
dostal do centra policejniho zasahu a potreboval se z nej dostat pryc.
b) fama o mrtvem studentovi Martinu Smidovi byla provokace, ktera
mela dat zaminku k zasahu proti opozici prede dnem lidskych prav 10.
prosince.
Vse ostatni jsou dodatecne legendy, ktere maji veci zamlzit a
zasevat semena neduvery.
Takovy je muj nazor dnes, po deseti letech.
Milan Šmíd
Další drobná poštovní výměna k tomu:
Jan Čulík:
Podivejte se ale na toho Kierana Williamse, z nehoz Snyder vychazi, a mne
se to zda velmi seriozne vyresearchovane.
Milan Šmíd
Ano, ty reserse jsou v poradku. Problem je v tom, zda verit ci neverit Zifcakovi.
Ja mu neverim. Jiz bezne pouzivana fraze "mrtvy student Zifcak" v sobe implikuje
prubeh udalosti v cilevedome rezii StB. To je to, co Zifcak a jeho parta potrebuji.
Lide jako Pecinka pak reknou - ono se jim to vymklo z ruky - ale v podstate meli
nejaky pozitivni cil (sesadit Jakese). Ja jim ho dnes nepriznavam. Tvrdim, ze to
byla bezducha masinerie, ktera byla schopna a ochotna jeste po padu Berlinske zdi
bojovat proti tzv. "vnitrnimu nepriteli" metodami, ktere meli k dispozici.
MS
Jak to bylo v listopadu 1989
Agent tajné policie - oběť sametové revoluce?
aneb
Historie z rychlíku
Přihodilo se mi v jednom z největších denverském knihkupectví na Shopping Mall před třemi lety, kde jsem listoval historickými příručkami, v nichž jsem si prohlížel hesla věnovaná Československu/České republice. Pravda, co očekávat od příruček, které věnují dějinám jednoho státu dvě tiskové strany. Nicméně jedna z nich mne překvapila natolik, že jsem si jejího autora a obsah zapsal do svého cestovního deníku.
Ten autor se jmenoval Trager, vydavatelství jsem bohužel v paměti neuchoval, a historie Československa roku 1989 tam byla líčena zhruba takto: Opoziční protesty v Československu sílily, Václav Havel byl zatčen na Václavském náměstí 28. října, když vedl demonstraci volaje "Chceme svobodu", 14. listopadu Adamcova vláda podlehla tlaku a povolila cestování, ale pak přišly demonstrace 17. listopadu, které vládu svrhly...
Zkrátka, připadal jsem si jako v Jiříkově vidění. Jako v Jiříkově vidění jsem se cítil znovu a opět včera, když jsem si v Britských listech přečetl článek Tima Snydera o československé sametové revoluci. Cituji:
"Víme nyní, že její nejdůležitější obětí (tj. obětí sametové revoluce) byl agent tajné policie, který vystupoval jako student. Měl studenty, do jejichž skupiny pronikl, opustit, než se vydali na demonstraci, ale nechtěl vypadat v očích své studentské přítelkyně jako zbabělec. Když studenty obklíčili jeho policejní kolegové a chystali se je zmlátit obušky, omdlel a byl omylem považován za mrtvého. To vedlo k demonstracím, v jejichž důsledku se rozložil československý komunistický režim."
Je až k neuvěření, že událost, ke které existuje tak rozsáhlá dokumentace, memoárová literatura, oficiální zprávy včetně přepisu doslovných magnetofonových záznamů, je neustále obestírána mýty, které přiživují mladí novináři, kteří raději, než aby historii studovali, tak ji suverénně komentují.
Co však přijde líto, je zjištění, jak dezinformace a cílené mlžení vycházející z řad estébáků a těch, kteří nepřáli a nepřejí polistopadovému vývoji, nacházejí u nich odezvu. Mám na mysli například všeobecně přijímané tvrzení, že agent Zifčák hrál na demonstraci 17. listopadu mrtvého studenta, a že jeho jednání bylo součástí předem připravované inscenace fámy o údajné smrti Martina Šmída.
(Ano, takto to například vnímá někdejší komentátor LN B. Pečinka a není mezi novináři sám, také pan Ješ se domnívá, že šlo o záležitost řízenou Gorbačovem, který chtěl do funkce údajně posadit Zdeňka Mlynáře - viz přílohy článků, OBSAH tohoto vydání BL.)
Jako otec onoho údajně mrtvého studenta si troufám vyslovit svůj vlastní názor na tuto událost, už jenom proto, že jsem dosti podrobně pátral po tom, jak se mohlo stát, že naše rodina byla vtažena po dobu jednoho víkendu do kola dějin.
Tak především - vzdal jsem se naděje, že se kdy dozvím, jak celá aféra s mrtvým studentem Šmídem vznikla a zda šlo o náhodu nebo úmysl a především - proč bylo zvoleno jméno Martin Šmíd s identifikací student matematicko-fyzikální fakulty.
O jednom jsem však zcela přesvědčen. Legenda o Zifčákovi hrajícím mrtvého studenta vznikla až ex post facto. Zifčák byl agent provokatér. Jeho úkolem bylo být radikální, rozněcovat nepokoje (viz např. svědectví Evy Kantůrkové z jiné disidentské akce), takže zcela zákonitě se dostal až na Národní. Kdyby na Národní nedošel, bylo by to spíše podezřelé. Tam se dostal do centra zásahu. Jeho řídící orgány byly zřejmě na místě a proto mu zorganizovaly ústupovou cestu, zřejmě prostřednictvím sanitky, jak nasvědčují některá svědectví. To je jedna epizoda.
Druhou epizodou je případ Drahomíry Dražské, která fámu o mrtvém Martinu Šmídovi rozhlásila. Osoba psychicky labilní, údajně užívající drogy, patologicky lhavá se snahou upozornit na svou osobu, neustále mění své výpovědi, takže i v případě, že by náhodou mluvila pravdu, nebudete mít jistotu, zda nelže.
Tohle moje hodnocení vychází z popisu jejího chování i od očitých svědků, s nimiž jsem o Dražské hovořil. Ačkoliv v jejím případě člověk nikdy nemá jistotu, na čem vlastně je, po seznámení se se všemi materiály připouštím i takovou variantu, že pouze ona a její chování mohlo být na počátku celé story.
Hysterická holka, která na sebe chce upoutat pozornost a proto se ještě po zásahu neustále motá po Národní a Mikulandské, plačící, zhroucená, sdělující svému okolí, že jí zabili kamaráda. (Toto mám od náhodné očité svědkyně, která šla domu z Národního divadla a teprve později si věci dala dohromady.) Tady možná byl začátek, u jedné hysterické holky. Já vím, že to mohlo být i jinak, že Dražská mohla být navedená již od samého počátku, ale já si myslím, že asi skutečně šlo o zkratové jednání.
Když jsem velice pozorně a podrobně četl zprávu parlamentní komise pro vyšetření událostí 17. listopadu, která mapuje pohyby hlavních aktérů, tedy i Dražské, zaujalo mne černé místo v noci z pátku 17. listopadu na sobotu 18. listopadu. Bohužel, nemám teď tu zprávu při ruce, ale pokud si dobře vzpomínám, tak pohyb Dražské v noci z pátku na sobotu, poté co se vrátila z nemocnice domů, je dokumentován pouze výpovědí Dražské a její matky.
Proč se na tuto dobu zaměřuji? Protože ještě večer Dražská sděluje Litomiské smrt svého přítele s barvitými podrobnostmi jeho umlácení, aniž by padlo jakékoli jméno, ale v sobotu ráno Dražská Litomiské oznamuje, že student se jmenuje Martin Šmíd a studuje matematicko-fyzikální fakultu. S kým se asi Dražská setkala v noci z pátku na sobotu? Jak přišla ke jménu Martin Šmíd? Navedl ji někdo? To už se s jistotou asi nikdo nedozví. Opět - mohlo jít o náhodu, ale tady si zase já pro změnu myslím, že to náhoda nebyla. Mrtvý přítel potřeboval jméno.
To jméno bylo Martin Šmíd. Náhoda, či úmysl? Opět moře nejistoty, kdy náhodu nelze zcela vyloučit. Na fakultě studovali dva Martinové Šmídové, jeden z nich bydlel na koleji, kde Dražská jednu dobu dělala vrátnou, podle zjištění vojenské prokuratury tam odsloužila asi devět služeb. Možná, že se tam setkala se jménem Martin Šmíd, a to jméno řekla náhodou, ale možná, že jméno Martin Šmíd bylo zvoleno se záměrem. Proč? Protože moje bývalá manželka (rozvedli jsme se v roce 1993) se stýkala s lidmi s disentu, kteří byli blízcí Lidovým novinám? Kvůli našim rodinným a příbuzenským vztahům nebo mé činnosti v televizi? Nevím a asi se už nikdy nedozvím. (Když jsem se chtěl podívat do své složky - a téměř na sto procent jsem přesvědčen, že existovala, těch nepřímých důkazů mám nashromážděno hned několik - tak mně bylo sděleno, že neexistuje.)
To, co ale vím téměř jistě, je, že se lidé od StB poté, co zjistili, že věc je už definitivně prohraná, a že v této zemi jim pšenka už nepokvete, snažili a snaží kalit vodu, a svými interpretacemi a výpověďmi se snaží alespoň udržovat dusno, nejistotu, polojasno, vytvářet živnou půdu pro báchorky o spiknutí reformních komunistů s disentem.
Součástí této kampaně je i Zifčákova legenda, kterou začal Zifčák prezentovat již u výslechů na vojenské prokuratuře a naplno byla rozvinuta v pamfletu takzvaných Zifčákových pamětí zveřejněných Froňkovým Špíglem na podzim roku 1991. Podle této legendy byla akce s mrtvým studentem promyšlená a připravovaná, Zifčák alias Růžička měl za úkol při demonstraci sehrát roli mrtvého studenta, přičemž legenda se záměrně vyjadřuje o jakémsi tajemném panu Albertovi, jehož nitky mohly vést na vnitro, k vysokým stranickým kruhům, ale také k čelným představitelům disentu.
Zkrátka, takzvané Zifčákovy paměti jsou typickým vnitráckým materiálem, žvást postrádající logiku, vyvolávající jen nejistotu a nezodpovězené otázky kladením pravd, polopravd a výmyslů vedle sebe.
Přiznám se, že i já jsem podlehl jednu dobu iluzi, že případ mrtvého studenta mohl být inscenován s dobrým úmyslem, že mohl být vymyšlen osvícenou částí komunistického establishmentu, jež chtěla režimem zatřást, aby se zbavil neschopných stalinistů jakešovského typu, že zkrátka kdosi chtěl tu situaci vyostřit, aby se některé věci už konečně začaly řešit. Byla to varianta, o které psal i Václav Bartuška ve své knize Polojasno.
Dnes, s větším odstupem, chladnější hlavou a po seznámení se s dalšími materiály vidím věc mnohem jednodušeji a prostěji. I když zcela nevylučuji souběh náhod a samospád událostí, na více než devadesát procent jsem přesvědčen, že kdosi využil šanci, kterou zásah na Národní třídě (a chování Dražské?) nabízely. Fáma o mrtvém studentovi byla podpořena a pojmenována konkrétním jménem zcela záměrně a nikoli v dobrém úmyslu. Naopak, podle mého názoru to měla být léčka na disent. Proč?
Dne 10. prosince se očekávaly akce u příležitosti Dne lidských práv. Otupit jejich organizovanost a sílu bylo možné v předstihu tím způsobem, že by vůdcové opozice byli posláni do vězení a opozice zastrašena. To se mohlo stát, pokud by byli stíháni za šíření nepravdivé zprávy s úmyslem pomluvit republiku (nevím zpaměti ten správný paragraf, na jehož základě byl Uhl zatčen).
Z mého hlediska měla fáma o mrtvém studentovi jediný cíl - pozavírat Uhla a jeho disidentské kamarády, aby 10. prosinec proběhl v Praze v klidu a bez větších demonstrací. Tedy žádná charita, žádní osvícení Gorbačovové, Hegenbartové a Lorencové. Prostě jednoduchá estébácká logika, primitivní stejně jako její autoři.
Že se situace vyvinula jinak a vymkla se z ruky těm, kteří ji vytvářeli, to už je jiná opera. A tak estébákům nezbylo nic jiného, než se snažit vyvolat dojem, že vše proběhlo v jejich režii a s jejich vědomím. Součástí tohoto úmyslu je i legenda o mrtvém studentu Zifčákovi, nebo - jak píše Tim Snyder - o "nejdůležitější oběti" sametové revoluce.
Přiznám se, že právě tohle tvrzení mne natolik vytočilo, že jsem sedl k počítači a pokusil se tenhle nesmysl vyvrátit.
Těch nesmyslů a fám kolem událostí před deseti lety se udržuje více. Například, že můj syn Martin Šmíd byl na demonstraci zmlácen. Nebyl. Utekl se svým bratrem Mikulandskou ještě před tím, než začalo stlačování a bití davu.
Protože vím, že paměť je zrádná a po určité době selhává, sepsal jsem již na začátku roku 1990 - za pomoci svých synů Martina a Michala - průběh událostí listopadového týdne tak, jak je prožívala naše rodina. Pak jsem ten materiál předal komisi pro vyšetřování událostí 17. listopadu a po dvouletém vyčkávání (nechtěl jsem zmnožovat výpovědi typu "Jak to vlastně bylo") a poté, co Zifčák a jeho parta zahájili svoji dezinformační kampaň ve Špíglu, jsem materiál dal k dispozici týdeníku Mladý svět, který jej zveřejnil v čísle 49 roku 1991.
