úterý 6. dubna

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Válka o Kosovo - nejdůležitější články z posledních dní Odkazy:
  • Přehled nejzajímavějších článků z poslední doby Česká a britská kultura:
  • Velké osobnosti - přátelé ČR, které neznáme: Sir Cecil Parrott (Igor Hájek, JČ) Česká literatura - Knihy za ohradou:
  • Jak to bylo s českou literaturou v padesátých a šedesátých letech (Igor Hájek)


    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


    • Z archívu Jana Čulíka

    Knihy za ohradou: Česká literatura v exilových nakladatelstvích 1971 - 1989

    Toto je knížka, kterou jsem vydal v pražském nakladatelství Trizonia v roce 1991. Už je dávno rozebraná, přesto by však měla být, domnívám se k dispozici. Proto jsem se ji rozhodl postupně zpřístupnit v Britských listech. Dnes zveřejňuji první, úvodní kapitolu, kterou mi pro mou studii exilové literatury poskytl dr. Igor Hájek. JČ

    I.
    ÚVODEM: ČESKÁ LITERATURA
    OD ZAČÁTKU PADESÁTÝCH DO KONCE ŠEDESÁTÝCH LET

    Igor Hájek

    Ještě nedlouho před Stalinovou smrtí věštily oslavné články a básně uveřejněné při příležitosti diktátorových sedmdesátin, že sám svět by se zastavil na své dráze, kdyby jej tento velikán pevnou rukou neřídil. Avšak když se proti všemu očekávání v březnu 1953 ukázalo, že ani Stalin není nesmrtelný, svět nezůstal stát. Posmrtné ódy na velkého vůdce lidstva se sice příliš nelišily od chvalozpěvů, jež vycházely za jeho života, nicméně přesvědčený zápal se z nich rychle vytrácel. Brzy bylo zřejmé, že se tu jen ze setrvačnosti dodržuje rituál z období, které ve skutečnosti už minulo. Poslední projevy zbožňování velikého diktátora tak byly zároveň předzvěstí, že pouta nehybné ortodoxie se brzy mají uvolnit.

    Právě dovršená pětiletá nadvláda socialistického realismu se jevila čím dál tím méně jako éra převratných úspěchů. Dosáhlo se snad jediného cíle: veškerá literatura byla donucena hovořit stejným hlasem byl to však hlas konformní a jednotvárný.

    Poválečný vývoj, který slibně směřoval k oživení názorové různorodosti a k pestrosti literárních metod, byl přerván, když se v únoru 1948 v Československu dostala k moci komunistická strana. Už v dubnu 1948 volal Klement Gottwald po »znárodnění kultury«. Zdůrazňoval, že literatura bude muset hrát vzdělávací roli v boji o výstavbu socialismu a o zrod nového člověka. O rok později první sjezd Svazu československých spisovatelů vyhlásil metodu socialistického realismu za závaznou pro všechny své členy. Kromě této neúhybné doktríny, vypracované sovětským teoretikem A. A. Ždanovem, se jiná literární metoda nepřipouštěla. Všechny ostatní přístupy i postupy tím byly rázem zavrženy. Spisovatelé, kteří nebyli ochotni se přeškolit na nový způsob psaní, byli umlčeni, zbaveni možnosti publikovat a někteří byli dokonce obviněni z vymyšlených zločinů (jako bylo například organizování protistátní surrealistické skupiny) a uvrženi do vězení. Proces přeměny literatury v politický nástroj byl dokončen v lednu 1950, kdy Ladislav Štoll pronesl na konferenci Svazu spisovatelů dlouhou řeč, která později vyšla knižně a stala se základní směrnicí české marxistické kritiky. Štoll v přednášce zhodnotil českou básnickou tvorbu předchozích třiceti let a zcela zatratil většinu nejlepší moderní české poezie z období mezi dvěma světovými válkami včetně poezie příslušníků levicové a komunistické avantgardy. Loajalita vůči stranické politice se stala měřítkem literárních kvalit. Nebylo divu, že v kulturní atmosféře, kdy ani avantgardní komunističtí básníci neušli odsouzení, nebylo místa pro takzvané buržoazní autory. Potlačením a vyloučením podstatné části národního literárního dědictví se vyklidilo pole pro přívržence nové ideologie.

    Jak této příležitosti stoupenci socialistického realismu využili? Někteří patřili k nim zkušení spisovatelé i začátečníci se pro nově zjevenou doktrínu nadchli se stejnou upřímností, s jakou básníci věřili, že v nadcházející nové éře budou »poroučet větru a dešti«. V budovatelských románech zobrazovali nové lidi, kteří byli vzorem všech ctností: tváří v tvář nepředstavitelným překážkám táhli jako rytíři v pohádkách ve jménu strany do boje proti zaostalé technice, zbahnělosti, ideologické diverzi a přežitkům minulosti, zápasíce při tom s neúrodnou půdou, s egoismem, s liberalismem, s úzkými profily ve výrobě a s nedostatkem surovin. Jako by nejvhodnějším způsobem, jak se s těmito opravdovými i fiktivními problémy vyrovnat, bylo přenést je do oblasti románové fantazie.

    Snad nejvýznamnějším pokusem vytvořit v tomto duchu obraz nedávné minulosti bylo dílo Václava Řezáče (1901 1956), který se během válečných let představil veřejnosti jako autor pozoruhodných psychologických románů. Ze zamýšlené trilogie o poválečném osídlování pohraničí byla první část, Nástup (1951) patrně nejúspěšnějším příkladem pokusu o zavedení nové tradice v české literatuře. Řezáč měl nesporně talent, a proto se dokázal vyhnout některým úskalím, na nichž ztroskotali jeho méně zkušení kolegové. Už v druhé části trilogie, v románu Bitva (1954), se však ukázalo, že slabiny socialisticko-realistické literární metody nelze překonat. Řezáč trilogii nedokončil, a když se krátce před smrtí pokusil o návrat k psychologické próze, v níž dříve vynikal, bylo už pozdě. Jiným nadaným autorem, který podobně promrhal svůj talent a zničil se pokusy psát podle ideologické formule, byl Jan Drda (1915 1970).

    Dnes se zdá nepochopitelné, že literaturu tohoto období mohl někdo brát vážně. Všechny ty stereotypní romány a povídky s černobílými postavami a předvídatelnými zápletkami si totiž byly podobné jako vejce vejci. Myšlenkový obsah v nich byl omezen na minimum nebo jej zcela nahradila ideologie podávaná obvykle prostřednictvím neobratných politických dialogů mezi pozitivními (a šablonovitými) hrdiny a několika »váhavci«. Výstavbou i zpracováním silně připomínaly dobrodružné příběhy se vzorným kladným hrdinou, několika zloduchy a hrstkou nerozhodných postav, které hrdina nakonec vždycky získá na svou stranu. Díla socialistického realismu se vlastně nepokoušela o společenskou analýzu. Skutečnost v nich mnohdy nahrazoval růžový, zidealizovaný obraz budoucnosti, ke které údajně byl už jen nepatrný krůček. Vzdálený cíl se předkládal jako něco, čeho už bylo dosaženo. Z formálního hlediska byla tato literatura nesmírně konzervativní. Odmítala jakékoliv experimenty: všechno, co nějak překračovalo poetiku prózy 19. století, z ní bylo vyloučeno.

    Víra a nadšení však začaly ochabovat, jak spisovatelé tváří v tvář realitě stalinismu postupně ztráceli iluze o zářných zítřcích. Také literární vkus československých čtenářů byl příliš vytříbený na to, aby se spokojili s naivními propagandistickými báchorkami. Je paradoxem, že postavení socialistických realistů vlastně podrýval i stát tím, že zpřístupnil kulturní dědictví minulosti široké veřejnosti. Díla světových klasiků se v padesátých letech začala vydávat v obrovských nákladech. Ve srovnání s uměleckým mistrovstvím Balzacovým či Shakespearovým suchopár soudobé české literatury nemohl obstát ani u méně náročných čtenářů.

    V polovině padesátých let bylo stále zřejmější, že v krunýři strnulých norem, zákazů a nařízení se zrodu nových mistrovských literárních děl nedaří. Výsledkem snahy spisovatelů vyhovět přívalu mnohdy protikladných požadavků stranických ideologů bylo, že v české literatuře zavládla prostřednost. Neomylnou komunistickou stranu za to ovšem nebylo možno kritizovat, a proto se vina připisovala spisovatelům samým: nejsou prý dostatečně obeznámeni se životem, nenabyli dosti hluboké znalosti marxismu-leninismu a chybně si vykládají stranické směrnice. Ještě v roce 1960 napsal význačný literární historik o autorech tohoto období, že »se nepokusili řešit problémy, které doposud nebyly objasněny«. Nedomyslel ovšem, co by takovým pokusům zasahovat do pravomoci a výsad všemocného ÚV KSČ asi byla řekla Hlavní správa tiskového dohledu (cenzura).

    Když se ukázalo, že v literatuře nelze dobře předstírat, to znamená odbývat současnost, jako by to byla už překonaná minulost, a přitom navíc dodržovat veškerá pravidla hry daná socialistickým realismem, autoři se začali vracet do historie, i když to byla historie většinou nedávná. Úpadek budovatelského románu (a krach poezie naivního, nadšeného optimismu) souvisel se vznikem nového pohledu na druhou světovou válku. Objevila se řada románů inspirovaných osobní zkušeností. Koneckonců, válka této generaci ještě kolovala v krvi jako rozdrcené sklo, jak to vyjádřil básník Jiří Šotola.

    Válečná tematika skýtala bohatší rejstřík postav, odlišujících se různými odstíny černé a bílé, které pak mohli spisovatelé rozehrát v zápletkách, jejichž rozuzlení se nedalo automaticky předvídat. Platí to například o románu Karla Ptáčníka (nar. 1921) Ročník jedenadvacet (1954), který líčí příběh skupiny mladých mužů, nasazených na nucené práce do říše. Do této kategorie literárních děl patří také román Norberta Frýda (1913 1976) Krabice živých (1956), který se odehrává v nacistickém koncentračním táboře. Oproti předchozímu období hrdinové těchto a dalších románů působili přesvědčivěji. Ve vývoji postav někdy docházelo k překvapivým zvratům a občas dal autor nahlédnout i do jejich vnitřního života. Nejúspěšnějším spisovatelem, který takto zpracoval současnou tematiku, byl Jan Otčenášek (1924 1979). V románu Občan Brych (1955) vytvořil postavu intelektuála, který po komunistickém převratu váhá, zda má emigrovat, nebo má-li se stát novým, »socialistickým« člověkem. Autor takto získal možnost vyjádřit jisté pochyby a formulovat otázky, které se dosud obcházely. Nová byla také tendence zaměřit se v tak rozsáhlém románu na problémy jednotlivce, který byl navíc spíše slabochem než hrdinou.

    Monotónní jednotvárnost začátku padesátých let zároveň ustupovala větší stylové různorodosti. Próza byla v tomto směru odvážnější než poezie. Roku 1955 například vydal Ludvík Aškenazy (1921 1986) Dětské etudy, osobitou sbírku zajímavých, humorných a mírně moralizujících povídek.

    Politické události roku 1956 vytvořily prostor pro svobodnější vývoj české literatury. II. sjezd československých spisovatelů se konal krátce po XX. sjezdu sovětské komunistické strany, na němž její vedoucí představitel Nikita Chruščov učinil výrazný pokus o likvidaci stalinské mytologie. Zatímco vedení KSČ tonulo ve zmatku, čeští spisovatelé se chopili příležitosti a znovu vzali na svá bedra tradiční odpovědnost mluvčích národa. Jejich kritika svévole stranického vedení se neomezila pouze na literaturu. Básník Jaroslav Seifert (1901 1986), sám oběť nevybíravé politické kampaně v padesátých letech, promluvil na tomto sjezdu na obranu básníků a prozaiků, kteří byli dosud ve vězení.

    Sjezd v očích veřejnosti výrazně pozvedl prestiž českých spisovatelů a jejich tisku (zejména týdeníku Svazu československých spisovatelů Literární noviny, který o průběhu sjezdu informoval). Dosáhlo se také značného uvolnění v oblasti ediční politiky časopisů i nakladatelství, a to i proto, že mnozí kritikové už nebyli ochotni hrát roli strážců ideologické čistoty a vykladačů oficiální kulturní politiky. Mladým spisovatelům bylo poprvé poskytnuto jejich vlastní fórum v měsíčníku Květen, který se zanedlouho stal ohniskem nových myšlenek. Kolem časopisu se vytvořila skupina, jejíž program byl charakterizován jako »poezie všedního dne«. Tvorba členů této skupiny byla reakcí na pseudohrdinskou bombastičnost předchozích let. (Většina význačných autorů z období šedesátých let včetně Miroslava Holuba, Jiřího Šotoly a Ivana Klímy debutovala právě v měsíčníku Květen.)

    Zatímco do domácí literární produkce postupně pronikala věrohodná skutečnost a životné postavy, v uvolněnější atmosféře také přibylo překladů z děl významných soudobých zahraničních autorů, východoevropských i západoevropských. Někdy bylo nejprve třeba kritickými esejemi rehabilitovat ty spisovatele, jejichž dílo se donedávna odsuzovalo jako buržoazně dekadentní a to se týkalo i velkého množství českých autorů. ( Dokonce i český národní klasik Karel Čapek se mohl v Československu znovu začít vydávat, teprve když ho kladně zhodnotili v Sovětském svazu.) Mnoho práce v tomto ohledu vykonal nový dvouměsíčník Světová literatura. Jedním z nejpodnikavějších redaktorů tohoto časopisu byl Josef Škvorecký (nar. 1924), který brzo dosáhl uznání jako vynikající překladatel a kritik americké literatury. Bylo to zejména díky Škvoreckého úsilí, že autoři jako Hemingway a Faulkner přestali být považováni za »trubadúry nenávisti« a »duchovní kolaboranty imperialismu«.

    Došlo i k dalším ústupkům. Spisovatelům, kteří nebyli přímo spojeni s komunistickou stranou, a dokonce i některým autorům, o nichž se vědělo, že jsou nekomunistického politického přesvědčení, bylo nyní občas povoleno vydat některé své dílo. Už roku 1956 vyšel nový román Edvarda Valenty, umlčeného od roku 1948. Jeho kniha Jdi za zeleným světlem byla psychologickou studií intelektuála žijícího za druhé světové války, který tápe mezi pasivitou a rozhodnutím jednat. Introspektivní básník František Hrubín (1910 1971), který se na šest let uchýlil ke psaní veršů pro děti, využil liberálnějších poměrů k vydání dvou nových sbírek, jimiž se zařadil do popředí české poezie. Hrubínova hra Srpnová neděle (1958), jemná studie psychologických krizí a konfliktů, byla uvítána jako důkaz, že i v dramatu je vláda nudy na ústupu.

    Z mladších autorů vzbudil patrně nejvíce pozornosti Arnošt Lustig (nar. 1926); jeho dílo obsahovalo velkou škálu uměleckých prostředků, k nimž se česká próza navrátila téměř přes noc. Ve dvou knihách povídek, většinou založených na vlastních zážitcích z koncentračního tábora, Noc a naděje (1958) a Démanty noci (1958) Lustig faulknerovsky zkoumal »to, co leží na samém dně, co zbude z člověka, když zůstane stát sám tváří v tvář zlu, hrůze, bolesti, noci...« (Jungmann).

    Posun od kolektivní k individuální zkušenosti byl zřejmý všude. Novela Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma (1958), příběh lásky vzplanuvší mezi českým chlapcem a židovskou dívkou, končila tragicky, což by bývalo zcela nemyslitelné ještě před několika lety, kdy se požadovalo, aby veškeré umění bylo prodchnuto historickým optimismem dělnické třídy.

    Stále více porozumění pro složitost moderního umění prokazovali také kritici. Někdy dokonce předstihovali spisovatele ve snaze rozšiřovat prostor pro neobvyklá umělecká díla. Když však liberalizace v kulturní oblasti začínala prosakovat do oblasti ideologie a politiky, straničtí konzervativci se usnesli, že je na čase vývoj, který by v budoucnu mohl ohrozit jejich postavení, zastavit. Jako odstrašující příklad, který měl ospravedlnit takový zásah, zvolili román Josefa Škvoreckého Zbabělci, jenž vyšel koncem roku 1958, ale byl napsán už deset let předtím. Až do vydání Zbabělců bylo v próze zvykem doprovázet subjektivní postoj hlavního hrdiny méně osobně viděným obrazem světa, při jehož líčení autoři obvykle dbali na zavedené socialistické konvence. Ve Škvoreckého románu však obě tyto roviny splynuly ve vysoce subjektivní a komickou výpověď dvacetiletého mladíka o událostech, které se sběhly na českém maloměstě koncem války. Užití slangu v románu vyprávěném v první osobě bylo další nezvyklostí: vzorní románoví hrdinové začátku padesátých let nikdy nevyřkli jediné nespisovné slovo.

    Vydání Zbabělců posloužilo jako záminka k zavedení dlouho připravovaných opatření, která měla v zárodku udusit pokusy o mírnou liberalizaci konce padesátých let. Zároveň se zákazem knihy byla zahájena ústředně režírovaná kampaň, která se snažila Josefa Škvoreckého ztotožnit s údajně mravně narušeným hrdinou Zbabělců. V celé kulturní oblasti proběhla rozsáhlá čistka, která postihla skoro všechny obory, od nakladatelství až po filmový průmysl. Nakladatelé museli stáhnout vydání řady knih (mimo jiné také českého překladu Salingerova románu Kdo chytá v žitě). Už hotová sazba některých titulů byla rozmetána (například sbírky povídek dosud neznámého autora Bohumila Hrabala [nar. 1914]); časopis Květen byl zrušen. Byl povolán Ladislav Štoll, aby na mimořádné konferenci Svazu československých spisovatelů, která se konala v roce 1959, spisovatele znovu zkrotil.

    Neočekávaným důsledkem snahy postavit liberalizačnímu proudu v oblasti literatury do cesty politickou přehradu však bylo to, že tento proud zaplavil veškerý československý kulturní život. Škvoreckého román »demaskoval sklerotickou prózu, která vznikla po roce 1948, a odmítl názor, že staromódní realismus je jediným ortodoxním socialistickým stylem« (Jungmann). Bylo zřejmé, že se česká literatura bude muset s tíživým dědictvím padesátých let dříve nebo později vyrovnat.

    Následující tři roky se umělci věnovali ohledávání a zkoušení terénu, aby opět zjistili, kam až mohou zajít. Umění trvalo na svém nezadatelném právu experimentovat, i když bylo nutno počínat si při tom opatrně. Nesporně se však zcela změnilo kulturní povědomí společnosti. Kritika odhodila starou normativní estetiku plnou frází a pokoušela se najít nový jazyk, jímž by mohla vyjádřit individuální, otevřený přístup k literatuře. Poezie začala experimentovat s novými formami a hledala přitom inspiraci v nejnovějších západních směrech i v předválečné české a sovětské avantgardě. Na dveře nakladatelství klepala nová generace prozaiků: a tentokrát to byli autoři skutečně mladí, bylo jim málo přes dvacet. (Do té doby totiž byli za »talentované mladé autory« vydáváni většinou pětatřicátníci.) Po celém Československu začala po vzoru pražských experimentátorů Ivana Vyskočila, Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra vznikat divadla malých forem. Vyskočil, Suchý a Šlitr uvedli na jeviště směs poezie, dramatu a jazzu (který teď už nebyl považován za kakofonické skřeky odumírajícího kapitalismu). Experimenty těchto divadelníků výstižně vyjadřovaly všeobecnou atmosféru a náladu doby a našly živou odezvu u mladé generace. Pavel Kohout (nar. 1928), na počátku padesátých let autor přehnaně optimistické poezie, se dočkal velkého ohlasu svých důmyslných, i když poněkud mělkých her, které zkoumaly vztahy mezi opravdovými jednotlivci, nikoli už vztahy mezi nevěrohodnými představiteli jednotlivých společenských tříd. Novým jevem byla i spontánně vzniklá popularita některých soudobých umělců a děl: lidé četli, navštěvovali divadla a výstavy ze zájmu a protože se jim to líbilo, nikoli proto, že je k tomu vedla politická propaganda.

    Začátkem šedesátých let česká literatura podstatně pokročila na cestě vymaňování se z politického područí. Přestávala být nástrojem propagandy a byla nyní připravena zbavit se své zjednodušeně výchovné role, která s výjimkou jen krátkých dějinných úseků byla jejím údělem po staletí.

    Přes všechny nedostatky přítomnosti a navzdory všemu zlu napáchanému v minulosti v Československu skutečně vznikala poněkud svobodnější společnost, která se mnoha rysy lišila nejen od zemí západní Evropy, ale i od ostatních východoevropských států. Za právo prosazovat národní zvláštnosti, znovu zkoumat a objevovat národní minulost a pokusit se definovat charakter národa bylo však stále nutno bojovat proti silám doktrinářského autoritářství. Byl to boj, na němž se podílela i literatura. Tou dobou už vzniklo větší množství literárních a kulturních časopisů a některé z nich si troufaly tu a tam se odchylovat od úzce vymezené oficiální linie. Na stránkách těchto časopisů se tiskly i polemické články, pokoušející se přehodnotit význam a úlohu literární minulosti, v předchozích letech hrubě zkreslené.

    Vzhledem k hospodářským, společenským a politickým problémům, které se začátkem šedesátých let nahromadily a hrozily vyústit v krizi, nezbývalo komunistické straně příliš času věnovat se kultuře. Zároveň se strana snažila potlačit požadavky některých členů, aby byly revidovány stalinské procesy padesátých let. Nicméně XII. sjezd komunistické strany, který se konal roku 1962, schválil obvyklou dávku kritických připomínek, varování a výzev určených intelektuálům a umělcům. Nepůsobily příliš přesvědčivě, neboť tlak požadující liberalizaci natolik zesílil, že se už nedal přehlížet. Vlastním úsilím a přes značné překážky, které jí byly kladeny do cesty, si česká kulturní obec na komunistické straně vydobyla důležité ústupky a prokázala svou zralost. (Další stranický sjezd, který se konal v červnu 1966, přijal zvláštní rezoluci o kultuře, která potvrdila právo »demokratické, humanistické« literatury na existenci vedle literatury »socialistické«, vyjadřující zájmy a ideje komunistické strany.)

    Po desetiletích nejisté existence se tedy literatura mohla těšit sice omezené, avšak oficiálně schválené svobodě. Redaktoři se už nemuseli obávat, že narazí na potíže pokaždé, když pošlou do tiskárny nebo předloží cenzuře rukopis, který je příliš originální nebo formuluje poněkud nepohodlné otázky. Dokonce i pracovníci, kteří byli během čistky v roce 1958 dosazeni na odpovědná místa, aby zajistili dodržování stranické linie, nyní přebírali liberální myšlenky svých předchůdců, jež předtím pomáhali likvidovat. Tak například nový ředitel nakladatelství Československý spisovatel vydal Hrabalovu sbírku povídek Perlička na dně (1963), zatímco čtyři roky předtím dal zničit její původní verzi nazvanou Skřivánek na niti; v témže nakladatelství vyšlo i nové vydání Škvoreckého Zbabělců. Spolu s dalšími dvěma vydáními dosáhla pak tato původně zakázaná kniha celkového nákladu přes 100 000 výtisků.

    V první polovině šedesátých let nastal prudký rozkvět ve všech oblastech české kultury. Takový, jakého se většině národů podaří dosáhnout jen jednou nebo dvakrát za století. K tomuto výbuchu potlačeného talentu přispívala i skutečnost, že nejméně po celou jednu generaci nacházeli podnikaví mladí lidé v umělecké oblasti jedinou možnost, jak se v sešněrované společnosti relativně svobodně uplatnit. V Československu se najednou vyrojili nadějní básníci, filmoví režiséři a spisovatelé, jejichž snem původně bylo stát se právníky, obchodníky nebo lékaři. Situace v šedesátých letech byla výsledkem souhry příznivých politických, sociálních a hospodářských okolností a zároveň důsledkem tlaku, který na stranické vedení vyvíjeli spisovatelé spolu s vědci a novináři. Články v tisku, hry, filmy, dokonce i populární hudba se domáhaly stále větší svobody, občanské i tvůrčí. Tento soustředěný nápor bylo ovšem třeba vést co nejobezřetněji, takže zahraničním pozorovatelům často unikal, zatímco pozornosti domácích cenzorů mnohdy neušel. Kolektivní vědomí české společnosti se probudilo z bezmocné apatie.

    V režimu, kde nebylo možno řešit problémy otevřeně a nazývat věci pravým jménem, se lidem vyvinul šestý smysl: naučili se číst mezi řádky. V tomto ohledu se metaforičnost umění ukázala být neobyčejně účinnou zbraní. Intelektuálně vyspělá veřejnost si zároveň uvědomovala, že každé vzepření se reglementaci je i bojem proti omezování svobody obyčejných lidí, bez ohledu na to, jak odtažité se téma sporu s úřady mohlo zdát. Klasickým příkladem byla konference o díle Franze Kafky, která se konala v roce 1963 a jejímž inspirátorem byl profesor Eduard Goldstücker. Franz Kafka, ač se narodil v Praze, byl v Československu po léta zakázán a ještě začátkem šedesátých let čekala většina jeho děl na vydání. Duch jeho tvorby byl považován za zosobnění buržoazní dekadence a byl tudíž v přímém rozporu s revolučním optimismem, který měli spisovatelé svým čtenářům údajně vštěpovat. Když pak některé Kafkovy texty začaly v Československu vycházet, čtenáři ihned postřehli, že děsivé scény z jeho románů jsou jim víc než povědomé z jejich vlastní zkušenosti života ve východní Evropě. V zemi, kde podle zákona neexistovala cenzura, kde však každé slovo, které mělo být vytištěno, musela podle tajných stranických směrnic předem schválit Hlavní správa tiskového dohledu, byl Franz Kafka opravdu doma.

    Na mezinárodním fóru konference došlo k otevřenému střetnutí mezi ortodoxními neostalinisty, zastoupenými hlavně východoněmeckými delegáty, a přívrženci marxismu jako otevřeného systému, schopného přizpůsobit se novým myšlenkám a změněným okolnostem (který vyznávali například Roger Garaudy a Ernst Fischer). Zůstalo by při obyčejném literárním symposiu, kdyby východoněmecký ideolog Alfred Kurella po návratu domů nenapadl výsledek konference v tisku. A tehdy si Literární noviny opět upevnily svou prestiž: otiskly Kurellův článek spolu s odpověďmi Garaudyho, Fischera a dalších účastníků konference. Veřejnosti bylo okamžitě jasné, že jde o mnohem víc než o interpretaci díla jednoho pražského židovského autora.

    Česká literatura mezitím pokračovala na cestě, která se před ní konečně otevřela, a jejímž prvním mezníkem byli Škvoreckého Zbabělci. Rozmanitost, které dosáhla během několika málo let, byla podivuhodná. To, že vycházelo několik literárních časopisů, umožňovalo různorodost názorů a jejich výměnu tam, kde předtím existoval jen jeden normativní pohled. Role kritiky se v těchto letech opět pozměnila. Nejenže komentovala a interpretovala literární díla a povzbuzovala novátory, ale zároveň se snažila vytyčovat další možné cesty a upozorňovat spisovatele na nové, dosud neprozkoumané oblasti tvorby. Kritici upustili od nařizování a poučování a dokonce začali zpytovat vlastní minulost.

    Křivdy z let svévole však zůstávaly neodčiněny a zlo přežívalo. To vedlo řadu autorů k zamyšlení nad etickými problémy, především nad otázkou svědomí. Tyto tendence v literatuře stejně jako rozmáhající se hodnocení politické praxe podle skutečných lidských měřítek a nikoli z hlediska okamžitých potřeb státu či utopického ideálu, byly úřadům větším trnem v oku než například čistě experimentální tvorba. Proces postupného uvolňování se neobešel bez občasných konfliktů a nezdarů. Zlověstné hromobití se ozývalo, kdykoliv se někdo pokusil překročit hranici toho, co komunistická strana byla zdráhavě ochotna tolerovat. Hřímalo poměrně často. Nový časopis mladých autorů Tvář byl zakázán necelé dva roky poté, co začal vycházet. Celkově však neustálé potyčky s dogmatiky byly součástí liberalizačního vývoje a porážky byly obvykle jen dočasné. Bylo pozoruhodné, že stranické vedení, které se povýšilo na jedině oprávněného vykladače marxistického učení, se nikdy ani nepokusilo analyzovat konkrétní kořeny nemoci, jež zachvacovala skoro celou společnost a na niž umělci reagovali neobyčejně citlivě. Když někdo kritizoval nešvary, strana většinou potrestala kritika, místo aby se nešvarem začala zabývat.

    První vlnu nové české literatury šedesátých let, zejména pokud šlo o mladé autory, pro něž se stal vzorem Škvorecký, charakterizovaly lyrismus a hledání výrazu pro uměleckou upřímnost. Byla to reakce na odosobněné, kolektivně zaměřené kronikářské romány předchozího desetiletí. Autoři zpracovávali náměty, v nichž mohli uplatnit svou osobnost a vlastní prožitky. Vyjadřovali zároveň i životní pocit sdílený značnou částí obyvatelstva. Zvlášť úspěšný byl v tomto ohledu Jan Procházka (1929 1971) se Zelenými obzory (1960). Jeho příběh mladého agronoma, který se dostane do sporu se zavedenými pořádky zemědělského družstva, se sice zápletkou příliš nelišil od nepřesvědčivých budovatelských románů, avšak to, že se autor nijak nesnažil přizpůsobovat skutečnost předem připravenému schématu, mu vdechlo život.

    Empiricismus tohoto druhu si vynucoval lepší výrazové prostředky, a proto autoři věnovali větší pozornost stylu: plochý, bezbarvý jazyk minulosti se rozrůznil, přecházel od solidního, zemitého vyjadřování, nezřídka nasáklého slangem, až k abstraktnímu stylu Věry Linhartové (nar. 1938). Ta se dvěma díly, Prostor k rozlišení (1964) a Meziprůzkum nejblíže uplynulého (1964) uvedla jako autorka, pro niž je »umění psát otázkou jazykové tvorby s důrazem na výraz »jazykové«« (Karfík). Bohumil Hrabal, po jehož Perličce na dně následovali Pábitelé (1964), stál na opačném pólu od Linhartové. Tento jadrný vypravěč byl v české literatuře novým jevem: v jeho příbězích se prolínaly prvky surrealismu nyní opět tolerovaného s groteskními příběhy pijáků piva. Přitahovali ho »lidé, kteří utrpěli nějaký šok, jehož zdroj přišel zevnitř či zvenčí, lidé posedlí silnou vášní či touhou, ať třeba zvrácenou nebo zdeformovanou« (Chvatík). Hrabal vydával novou knihu skoro každý rok, veřejnosti to však nějakou dobu trvalo, než přišla na chuť jeho originalitě. Pro mnohé čtenáře Hrabal zůstal kontroverzním spisovatelem. Dosáhl však určité popularity i na Západě: zřejmě díky filmové verzi režiséra Jiřího Menzla se tam stalo nejznámějším Hrabalovo nejkonvenčnější dílo, Ostře sledované vlaky. Jiným autorem, který v zahraničí okamžitě zaujal, byl Ladislav Fuks (nar. 1923). Vzbudil pozornost románem Pan Theodor Mundstock (1963), příběhem žida, který se připravuje k odsunu do koncentračního tábora. Kniha působila jako »podivná, šokující směs hrůzy a absurdna, vznešenosti a nízkosti, zoufalství a naděje« (Jungmann).

    Objevily se desítky nových jmen, která pak po mnoho dalších let představovala v české literatuře to nejlepší. Hodina ticha Ivana Klímy (nar. 1931) byl raný pokus o politický román analyzující počátek padesátých let. Pronikavý rozbor současnosti, psaný prózou, která se podobala laboratorní zprávě, podnikal výzkumník a chemik Vladimír Páral (nar. 1932). Jeho prvním výrazným dílem byl Veletrh splněných přání (1964). V této knize, stejně jako v řadě románů, jež následovaly, Páral klinicky zkoumal životní jevy, které byly dotud výlučně připisovány Západu: »mechanizaci člověka, automatizaci jeho každodenních úkolů, dehumanizaci a hmotařství způsobené rytmem práce na běžícím pásu a spěchem konzumní společnosti« (Chvatík). Fascinující na Páralově díle byl způsob, jakým jsou tato všeobecně se vyskytující zla spojena se specifickými rysy československé existence: v Páralově próze lze jasně vystopovat první náznaky zpodobení socialistické společnosti jako svébytné civilizace.

    Podobně jako se próza stávala filozofičtější, prohlubovala se intelektuální úroveň poezie i kritiky. Kritici se vraceli k předválečné pražské strukturalistické škole. Nejvýznamnější událostí v poezii bylo, že se na scéně po patnácti letech nuceného odmlčení znovu objevil Vladimír Holan (1905 1980). Okamžitě se mu dostalo uznání jako básníkovi prvního řádu. Zároveň začaly překlady jeho děl vycházet i v zahraničí. Udělení titulu národního umělce tomuto abstraktnímu, metafyzickému básníkovi roku 1963 svědčilo o tom, jak pronikavě se poměry změnily. @BT HUSTY = Zatímco racionalistické, intelektuální podněty se projevily nejsilněji v poezii vědce Miroslava Holuba (nar. 1923), daly se v menší míře vystopovat i v díle dalších básníků této generace, například Jana Skácela (1924 1989) a Jiřího Šotoly (1924 1989). Střízlivý, věcný postoj spojený s rozbíjením mýtů a iluzí byl pro českou literaturu těchto let příznačný. S jemnou inteligencí zpracovával toto téma dramatik Josef Topol (nar. 1935). Lví podíl na úspěchu jeho her měl kongeniální režisér Otomar Krejča, který brzy dosáhl evropského věhlasu. Drama Majitelé klíčů (1962), o něž se pokusil básník Milan Kundera (nar. 1929), obdobně řešilo konfliktní situaci etické a filozofické povahy. Nejpůvodnějším dramatickým talentem byl však Václav Havel (nar. 1936), který ve svém díle skloubil filozoficko-analytický pohled s postupy absurdního divadla. Brilantně groteskním způsobem zesměšňoval české národní zvyklosti a bezduchou frázovitost byrokratů stejně jako odlidštění a zmechanizované myšlení lidí v moderní společnosti. Sžíravá kritika těchto všeobecně platných společenských jevů okamžitě zajistila Havlovým hrám široký ohlas i na Západě, kde diváci správně rozpoznali, že líčené situace mají hodně společného s jejich vlastními životními pocity a nevztahují se jen na zkušenosti obyvatel Evropy na opačné straně železné opony.

    Havlovy hry nebyly jediným příkladem návratu české kultury do evropského kontextu. Nikdy dřív se z češtiny tolik nepřekládalo do cizích jazyků jako v šedesátých letech. Čeští autoři měli v tomto období najednou světu co říci. Jejich svědectví vycházelo z jiného prostředí, ale zabývalo se otázkami, které se překvapivě podobaly otázkám, jež trápily i spisovatele na Západě. Odpovědi, s nimiž Češi přicházeli, působily na západního čtenáře mnohdy přesvědčivěji, neboť se rodily v obtížnějších životních podmínkách, a vyvěraly proto z hlubokých společenských a lidských prožitků. Západní literatura se naproti tomu mohla leckdy zdát poněkud povrchní, byla však základním zdrojem nových idejí a formálních experimentů. Plodná výměna tak probíhala oběma směry a Praha se rychle stávala jedním z předních evropských kulturních středisek.

    Tento vývoj probíhal bez větších výkyvů po celou první polovinu šedesátých let. Všem, kdo na přelomu desetiletí vstoupili do literatury, dále vycházely nové knihy a většina těchto autorů byla velmi plodná. Největší popularitě se patrně těšili prozaici Škvorecký, Hrabal a Páral. Tvorba tohoto období byla natolik různorodá, že se nedají vytyčovat výrazné mezníky. Postavení spisovatelů a literatury se prostě stalo normální nebo téměř normální a vydání nového titulu už nebylo politickou událostí. Jakmile se literatura vymanila z přímé poplatnosti vládnoucí ideologii, mohla se na druhé straně postupně vyvazovat i ze zápasu o větší míru veřejných svobod a svěřit jej jiným, vhodnějším prostředkům.

    Česká literatura nacházela opět půdu pod nohama a vzpomínka na traumatické události padesátých let se stále více vzdalovala. To umožnilo ohlédnout se na prožitou dobu útlaku nejen s určitým odstupem, ale dokonce i s jistou dávkou humoru. Spisovatelé se tu přirozeně pohybovali po velmi tenkém ledě a museli si počínat opatrně, jinak hrozilo, že jejich dílo skončí v koši cenzora. Nicméně se o padesátých letech mohlo psát, zejména pokud analýza nevybočila z rámce osobní zkušenosti. Zkoumat vztah mezi jednotlivcem a společností bylo nanejvýš aktuální ve společnosti ovládané ideologií, jež podřizovala úděl jednotlivce mlhavě definovanému vyššímu, nadosobnímu cíli. Spisovatelé, kteří se zabývali tímto tématem, často vlastně obraceli naruby schéma starých budovatelských románů. V těch jednotlivec svým životem pouze napomáhal plnění grandiózního společenského plánu, popřípadě ho mařil. Nyní se naopak zdůrazňovalo, že velikášské záměry se příliš lehce zvrhávají v pouhé abstrakce a že obětovat štěstí a život jedinců budování kolektivního ráje je příliš velká cena za pomyslnou vidinu, jakkoli lákavou.

    Tato nová vlna humanismu dosáhla svého vrcholu v druhé půli šedesátých let, kdy krátce po sobě vyšly dva romány, které českou literaturu okamžitě pozvedly k evropské špičce. Milan Kundera (nar. 1929) se ve svých časopisecky uveřejňovaných povídkách (později souborně vydaných jako Směšné lásky) zaměřil na drobné ironie života, převážně v erotické oblasti. V románu Žert (1967) ukázal, s jakou ironií si historie nebo možná jen míjení času pohrává s těmi, kdož se bláhově domnívají, že jsou jejími strůjci. Žert měl vysoce politický podtext tím, že autor uvedl v pochybnost schopnost lidí být pánem svého osudu: každý pokus hrdinů vzít osud do svých rukou končí nečekaně tragikomickým fiaskem.

    Ještě hlubší skepsí byl prodchnut román Ludvíka Vaculíka (nar. 1926) Sekyra (1966), který s mýty a iluzemi minulosti účtoval daleko radikálněji. Baladickým stylem a jazykem napájeným z dosud neznečištěných pramenů moravského nářečí tu vypravěč líčí příběh svého otce, který stráví polovinu života v sebeobětování a v úporné snaze přiblížit den, kdy bude nastolen vysněný socialismus, v němž budou všichni šťastni. Když však kýžený okamžik nadejde a hrdina má možnost proměnit svůj dávný sen ve skutečnost, zničí tím život nejen sobě a svým bližním, ale zabije i svůj sen. Explozívní etický náboj, který se skrýval pod lehce plynoucím humorným vyprávěním, veřejnost okamžitě rozpoznala: z vlastní zkušenosti dobře věděla, jak dalece byl původní socialistický ideál zdiskreditován. Dlužno podotknout, že autor připisoval veškerou vinu za morální úpadek a za zpustošení lidského prostředí, které jsou průvodními jevy téměř všech průmyslových společností, výlučně politickým poměrům panujícím v Československu. Komunistická strana, která si činila absolutní právo na vládu v zemi i nad životy všech občanů, nemohla ovšem očekávat, že bude zproštěna své absolutní odpovědnosti.

    Vaculík se stal bezmála národním hrdinou, když zformuloval myšlenky obrazně vyjádřené v románu Sekyra a otevřeně je vyslovil na čtvrtém sjezdu Svazu spisovatelů. Na tomto sjezdu, který se konal v červnu 1967, vzplál naplno dlouho doutnající konflikt mezi spisovateli a stranickým vedením: spisovatelé prakticky obvinili vedení, že zkrachovalo a nesplnilo očekávání národa. Odvetná opatření sice nenásledovala bezprostředně, zato však byla tvrdá. Tři nejvýmluvnější kritici, spisovatelé Ivan Klíma a Ludvík Vaculík a novinář Antonín Liehm, byli vyloučeni z komunistické strany, mnohem vážnější důsledky však mělo stranické rozhodnutí odebrat Svazu spisovatelů jeho týdeník Literární noviny (vycházející v nákladu 120 000 výtisků), který byl tribunou reformistických intelektuálů.

    V tu dobu by býval málokdo uvěřil, že politické utužení nepotrvá déle než pár měsíců. Události měly rychlý spád a po odstoupení prezidenta Novotného a starého stranického vedení na začátku roku 1968 se karta opět obrátila ve prospěch spisovatelů domáhajících se liberalizace.

    V následujících sedmi měsících, které později vešly do historie jako Pražské jaro, se česká literatura konečně plně oprostila od svých tradičních společensko-politických povinností. To, co se dotud mohlo vyjadřovat jen obrazně či v náznaku, se nyní po zrušení cenzury bez obalu přetřásalo v tisku, v rozhlase a v televizi: doslova přes noc národ nabyl řeči. Během tohoto období se spisovatelé k psaní knih příliš nedostali. Byla to bouřlivá doba a většina se vrhla do víru veřejného života, který najednou vyvřel z bahna apatie. Možná, že by osobní politická angažovanost spisovatelů nakonec bývala vedla ke vzniku nové vlny společensky orientované literatury, která by se ovšem lišila od literatury padesátých let. Měla by mnohem širší záběr než některé dílčí individuální studie, které jak se dnes s odstupem jeví vzniku takové literatury zřejmě připravovaly cestu.

    Musí však zůstat u pouhých dohadů. Vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 liberalizační politický vývoj v zemi brutálně přetrhl a přivodil další hluboký zvrat i v kultuře. Trvalo ještě nějakou dobu, než se změněná kulturní atmosféra plně projevila. Protože výroba knih v Československu trvala neobyčejně dlouho, rukopisy, které nakladatelství odeslala do tiskárny v letech 1967 a 1968, přicházely na knižní trh ještě v první polovině roku 1969. Konečně se tak objevilo první vydání Škvoreckého satirického románu Lvíče (1969), odhalujícího intriky a machinace v nakladatelství řízeném literárním byrokratem; avšak druhé vydání tohoto titulu už bylo zastaveno a náklad 90 000 výtisků šel do stoupy. Několik dalších důležitých románů jako například Brána blažených (1969) Jaroslava Putíka vyšlo doslova na poslední chvíli. Podobně jako Putíkovo předchozí dílo Smrtelná neděle (1967), zpytovala Brána blažených se značnou psychologickou dovedností stopy, jež na lidské duši zanechaly četné historické proměny a převraty: společenský kontext v obou Putíkových knihách ustoupil do pozadí.

    Hlavní úder české kultuře byl zasazen několik týdnů poté, co Gustáv Husák v dubnu 1969 nahradil v čele komunistické strany Alexandra Dubčeka. Byly postupně zastaveny veškeré české literární a kulturní časopisy, v prvé řadě ty, které vydával Svaz spisovatelů. Uvážíme-li, jakou jedinečnou roli tyto časopisy sehrály v liberalizačním procesu a při probouzení české společnosti, znamenala jejich likvidace nenahraditelnou ztrátu nejen pro literaturu: rovnala se umlčení hlasu národa. Zůstal jen jediný kulturní týdeník, který vydávala komunistická strana. Otiskoval příležitostně články hrstky kritiků druhého a třetího řádu, kteří se rozhodli podporovat politiku Husákovy normalizace. Literární život země, ve smyslu neustálého proudění myšlenek mezi spisovateli, kritiky a veřejností, byl v podstatě zadušen. Ozývaly se jen halasné výpady politických pisálků proti spisovatelům jako celku i jako jednotlivcům.

    Svaz českých spisovatelů, vzniklý rozdělením dřívějšího společného československého svazu, pod předsednictvím Jaroslava Seiferta po určitou dobu hrdinně odolával soustředěnému útoku, bylo však zřejmé, že v nerovném boji musí podlehnout a že ho brzy úřady rozpustí. V říjnu 1970 vydalo ministerstvo kultury první seznam zakázaných autorů a knih. Byla na něm jména skoro všech osobností, které se zasloužily o vysokou úroveň české literatury v šedesátých letech. Náklady na likvidaci rozpracovaných nebo už vytištěných titulů činily jen v tomto případě 12 178 900 Kčs. Následovalo mnoho dalších seznamů, které Československo proměnily v »kulturní hřbitov« (Heinrich Böll). Spolu s rozsáhlou čistkou veřejných knihoven byla tato opatření drastičtější než cenzurní zásahy za nacistické okupace.

    V květnu 1972 se konal první sjezd nového Svazu českých spisovatelů, jehož členská základna se oproti bývalému Svazu snížila asi na šestinu. V hlavním projevu připomínajícím policejní zprávu vyjmenoval spisovatel a stranický pracovník Jan Kozák, jeho nový předseda, všechny spisovatele, kteří se údajně provinili nějakou »revizionistickou« či »kontrarevoluční« činností. Socialistický realismus byl opět prohlášen za jedinou správnou a závaznou metodu literární tvorby.

    Tehdy se začínalo rýsovat, jakou podobu český literární život či spíše to, co z něho zbylo na sebe vezme. I když se estetická měřítka nepřestávala teoreticky uznávat, hrála pouze druhořadou roli. Byl-li autor přijatelný či nikoliv, to záleželo na jeho osobním postoji k novému režimu a také na tom, zda se nějakým způsobem nepodílel na potlačeném reformním hnutí. Bylo tedy nasnadě, že přicházely v úvahu zhruba dvě kategorie členů: hrstka dogmatiků (kteří teď ovládali veškerá klíčová postavení) a početnější skupina autorů, jací v každé zemi produkují většinu vydávaných titulů. V druhém případě šlo většinou o zkušené a pilné profesionály, kteří se nikdy nevypracovali na literární špičku (anebo měli svůj umělecký vrchol už dávno za sebou), kteří však každý druhý rok vydávají nové romány s nejrůznějšími tématy: třeba o životě ve starém Římě nebo o rodinné při mezi slovenskými dřevaři v období mezi dvěma světovými válkami. K těmto autorům se přidalo pár spisovatelů z literární elity: mezi nimi Ladislav Fuks a Vladimír Páral, kteří se vždy drželi stranou politického dění. Od všech oficiálně činných spisovatelů se ovšem vyžadovalo vyjádření podpory poinvaznímu režimu. Pro většinu z nich to byla malá cena za výsadu být ponechán v klidu a mít možnost i nadále publikovat.

    Mnohem větší nebezpečí však spočívalo v tom, že v době, kdy se tvůrčí jádro české literatury podařilo skoro celé vyhladit, se dostali do popředí literáti třetího a čtvrtého řádu, pro něž byla čistka reformátorů a liberálů velkou životní příležitostí. Rychle se jí chopili a své dosavadní neúspěchy svalovali na minulé politické poměry, které jim byly údajně nepříznivé. Tito oportunisté zakrátko nahradili vypuzené liberály v nakladatelstvích, ve sdělovacích prostředcích, ve Svazu spisovatelů i v tisku. A všude, kam nastoupili, vnesli měřítka své vlastní prostřednosti, která začali bez prodlení prosazovat.

    Důsledky byly tragické: po řadu let pak v Československu nevyšlo jediné dílo, které by sneslo srovnání s úrovní běžnou u literární produkce šedesátých let.

    Igor Hájek, 1977

    (Z angličtiny přeložil a zkrátil Jan Čulík)

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|