Cesta do pekla
NATO musí vyhrát válku o Kosovo, argumentoval v deníku Financial Times 7. dubna 1999 Martin Wolf
Někdy musí ekonomika zaujmout vedlejší místo. Válka v Kosovu je právě takovou situací. Je to definující okamžik v historii nejen Evropy po ukončení studené války, ale celé transatlantické aliance. Slobodan Miloševič se postavil proti NATO nejbrutálnějším a nejvypočítavějším způsobem. Nesmí mu být dovoleno, aby vyhrál.
Nikdo menší než Bismarck, německý "železný kancléř", je proslulý svým výrokem, že Balkán nestojí za kosti jediného pomeranského grenadýra. Tato etnická směsice, hranice mezi různými náboženstvími a skleník iredentistických mýtů, byla vždycky nebezpečná.
Oponenti proti zásahům NATO dodávají tři další všeobecné důvody pro to, proč by měl Západ stát nečinně stranou: na Balkáně nejde o žádný podstatnější západní národní zájem, je nesystematické a pokrytecké rozhořčovat se nad chováním prezidenta Miloševiče a ignorovat stejně vážné případy porušování lidských práv jinde; zejména je nemoudré zasahovat do pravomocí suverénního státu. Všechny tyto argumenty jsou správné, žádný z nich není rozhodující.
Je pravda, že nejde o žádný národní zájem západních zemí, zejména Spojených států a Británie. Je absurdní ospravedlňovat tuto válku srovnávánínm mezi Miloševičem a Hitlerem. Je ale stejně pošetilé odstraňovat humanitární aspekt z motivace moralistických demokracií. Nutkání učinit proti porušování lidských práv něco není nesprávné, pokud výsledky ospravedlňují akci.
Je také pravda, že se zdá Západ být v nejlepším případě nedůsledný a v nejhorším případě rasistický. Je připraven zasáhnout v bývalé Jugoslávii, ale nezasáhl v Ruandě a toleroval páchání zločinů jinde.
Avšak to, že je nesmírně nákladné nebo dokonce kontraproduktivní zasahovat proti určitému porušování lidských práv neznamená, že je vždycky nesprávné to učinit. Kalkulace musí záviset na rozsahu zla a na tom, co to bude stát, učinit tomuto zlu přítrž.
Jistě, zasahování na území suverénních států je velmi obtížné ospravedlnit. Velmi lehce by se mohlo stát, že by to umožnilo silným státům beztrestně zasahovat na území států slabých.
Proti tomu však stojí základní princip, že stát nevlastní své občany. V důsledku určitého chování by měl stát být zbaven práva nad občany vládnout, jak to prosadila americká Deklarace nezávislosti na základě daleko méně hrůzných činů, než k jakým dochází v Jugoslávii.
Bylo tedy v zásadě správné, že NATO v Jugoslávii zasáhlo. Ale má-li být akce NATO ospravedlnitelná, musí existovat velká pravděpodobnost, že dojde ke zlepšení situace. Levná gesta nestačí. Naopak, intervenovat neefektivně by bylo horší než neučinit nic.
Pro neodborné oči to však právě nyní vypadá, že se toto stalo. Prezident Miloševič dospěl k závěru, že nemá co ztratit, a že může mnohé získat vytvořením etnicky "čistého" Kosova. Západní bombardování jak se zdá tuto činnost zrychlilo a přesvědčilo Srby, aby ve větším počtu podpořili svého prezidenta. Ti, kdož důvěřovali Západu, jsou vyhánění do exilu a jsou vražděni.
To je dokonce horší než humanitární katastrofa. Jde nyní o důvěryhodnost Západu. Pokud prezident Miloševič zvítězí, bude zlikvidována důvěryhodnost NATO, v každém případě při operacích mimo území jeho členských zemí.
NATO musí vyhrát - a musí být vidět, že vyhrálo. Je to morální a strategický imperativ. Mír, který by přijal fakta, tak jak nyní vznikla, by nebyl jen zločinem, ale také chybou.
I vojenští neodborníci mají vážné pochybnosti o tom, proč a jak celá operace začala.
Zhodnotili předem seriózně západní političtí představitelé pravděpodobnou Miloševičovu reakci na západní bombardování?
Domnívali se, že budou schopni zastavit ofenzívu srbských jednotek v Kosovu prostřednictvím leteckých útoků?
Domnívají se, že omezená bombardovací kampaň donutí prezidenta Miloševiče vzdát se svého brutálního řešení pro Kosovo?
Domnívají se vážně, že Srbové kteří jsou obětí nacionalistických mýtů o národním osvobozování a jimž jsou odepřeny informace o událostech v jejich vlastní zemi, se postaví proti Miloševičovu režimu?
Pokud, jak se obávám, píše Martin Wolf, je odpověď na všechny tyto otázky záporná, pak byla bombardovací ofenzíva v Jugoslávii zcela neodpovědná a frivolní.
To by nebylo překvapující: prezident Clinton je vedoucí představitel, který je svým temperamentem i osobní historii naprosto nevhodnou osobou, jaká by měla řešit tuto krizi.
