Válka o Jugoslávii: Jasný pozemní koridor vyjasňuje role středoevropských zemí
An English version of this article has been published in the curren issue of the Electronic New Presence weekly.
Poté, co minulý týden oficiálně schválily české a slovenské úřady, aby NATO smělo používat dopravní cesty přes Slovensko a Českou republiku, existuje jasné pozemní cesta ze západní Evropy do Jugoslávie. Tato nová možnost mění roli středoevropských "koridorových zemí" v očích NATO. Je pochopitelné, že Maďarsko je dost nešťastné, že je ve frontové linii. NATO přislíbilo Bratislavě, že slovenské rozhodnutí "nebude zapomenuto" a existují naděje, že bude Slovensko přijato do NATO při nejbližší možné příležitosti. Také doufejme, že až celou záležitost český parlament schválí, česká politická scéna se uklidní, podpoří toto rozhodnutí a ukáže projednou, že Praha zamýšlí přijímat své členství v Severoatlantické alianci seriózně.
21. dubna schválil český parlament vládní rozhodnutí dovolit letadlům NATO přistávat a tankovat na českých letištích a také schválil využívání silnic a železnic pro účely aliance. Rozsáhlé zásoby zbraní, množství vojska a vojenského materiálu, které má NATO v Německu, nyní má lehčí cestu, jak se dostat do oblasti konfliktu v Jugoslávii - přes Českou republiku, Slovensko a Maďarsko. Tato možnost potenciálně osvobozuje plánovače NATO od logistických a politických problémů v Albánii a v Makedonii.
Frontová linie v Maďarsku
Pozemní válka, o níž se stále více hovoří v evropském tisku, bude pravděpodobně zahájena z Maďarska. Avšak Maďarsko vyjádřilo v této věci už několikrát neklid. Minulý týden opakovala Budapešť, že odmítá pozemní útok z maďarského území. Budapešť zdůraznila, že Maďarsko se nebude účastnit pozemních útoků na Jugoslávii. Maďarský ministr zahraničních věcí János Martonyi podle zpráv uvedl: "Nemáme žádnou agendu pozemní intervence a to, že by došlo k tzv. severní intervenci, z Maďarska, je ještě méně na programu."
Neochota Maďarska je pochopitelná. V severojugoslávském regionu Vojvodina žije 350 000 etnických Maďarů. Budapešť se obává, že pokud by Maďarsko poskytlo příliš mnoho pomoci akci NATO, vyvolalo by to možná srbskou pomstu a etnické očišťování této velké nesrbské menšiny v Jugoslávii, která dosud nebyla terčem masového teroru Bělehradu.
Nicméně podle agentury Reuters pohlíží NATO na Maďarsko jako nejméně na velmi důležitého hráče v bombardovací ofenzívě proti Bělehradu, a považuje maďarskou leteckou základnu za východní protějšek základny NATO v italském Avianu, odkud nyní létá mnoho letadel, bombardujících Srbsko. Reuter citoval nejmenované činitele NATO, kteří nyní zkoumají vhodnost různých maďarských leteckých základen. BBC uvedla, že už NATO má dlouho nouzové plány na invazi.
Oficiální maďarské odmítání pozemní války proti Jugoslávii, vedené z maďarského území, se asi ukáže jako iluzorní. Zmizí stejně jako formální odmítání pozemní války, které dosud opakuje NATO.
Česká rezervovanost
Zatímco je lehké pochopit maďarské obavy, české váhání tak lehké pochopit není. Sean Hanley se však před třemi týdny pokusil situaci v ČR z tohoto hlediska v časopisu Electronic New Presence zajímavě analyzovat. V ČR vládne podivná směsice pocitů, která způsobuje, že je česká společnost neochotná se energicky přidat k svým novým spojencům. Součástí toho je nepříliš slavná česká vojenská historie i "švejkovský" syndrom. Důležitou roli hrají také vzpomínky na invazi z roku 1968. Určitou roli mohou také hrát podobné pocity, jaké mají Češi i Srbové. Češi v minulosti nedokázali žít v jediném společenství s jinými etnickými skupinami - vyhnali Němce, rozdělili zemi, aby nemuseli žít se Slováky, a nyní stavějí zdi, aby se mohli izolovat od Romů - takže možná chápou Srby, že nechtějí žít s Albánci.
Je také možné, jak si Hanley povšiml, že potlačená vina týkající se alespoň částečně potlačené vzpomínky na vyhnání tří miliónů Němců z Čech po válce vede Čechy k tomu, že jsou dnes neochotni se morálně postavit proti etnickému očišťování. A kdyby se měli po vítězství NATO právo Kosovci vrátit do Kosova, nevytvořilo by to precedens, který by musela napodobit i Praha?
Z hlediska vnějšího pozorovatele jsou možná takové padesát let staré obavy vzdálené, ale nikdo by neměl podceňovat explozívní moc česko-německé otázky v české společnosti a politice. Všimněte si hlučné kontroverze a dva roky bolestné veřejné debaty ohledně "česko-německé deklarace", víceméně nesmyslného dokumentu, jehož cílem bylo "udělat tlustou čáru za historií", který však jen posílil tradiční český strach a české nepřátelství vůči sousedům. Evropský parlament nepřispěl k rozptýlení českých obav, když pošetile schválil minulý týden rezoluci, která požaduje, aby Praha anulovala "Benešovy dekrety", sadu poválečných prohlášení, jejichž prostřednictvím bylo vyhnání sudetských Němců z Československa uzákoněno.
Historie je jen část problému
Všechny tyto "historické" důvody se násobí v důsledku toho, že v Praze chybí pevné vedení. Čeští politikové povětšinou tráví čas tím, že si navzájem nadávají, a málokdy debatují o skutečných otázkách. Někdy jsou noviny tolik plné zpráv typu "X řekl toto o Y a Y reagoval tak, že řekl toto o X", že je zpravodajsteví prostě prázdné a noviny k nečtení. Tak trapná úroveň osobní politiky, která je založená na důvěrném soupeření, ochromuje českou politickou třídu a ti, kteří by měli zemi vést, jsou neschopni poskytnout jasné vedení ve většině otázek, netýká se to jen války.
Do tohoto pískoviště kňourajících dětí hodil někdo kus broušeného krystalu, složitou zahraničně-politickou otázku, která vyžadovala jasný úsudek a politickou odvahu. Děti se začaly o krystal prát, rozbily ho na kousky a potom strávily zbytek dne tím, že se obviňovaly, kdo to udělal. Není překvapující, že čelní čeští politikové se chovali zpočátku ŕ ohledně Kosova velmi nemotorně.
Nyní také jsme svědky toho, jak skutečnost, že česká intelektuální debata si zakázala diskusi o postojích vůči NATO, vytvořila chronické problémy. Intelektuálové odmítli zaangažovat obyčejné občany, rozšířit veřejnou debatu anebo vysvětlit lidem, co bude znamenat vstup do NATO. To jen odložilo potíže, které se české elity snažily eliminovat. Debata o roli NATO a členství ČR v něm, která se měla v zemi odehrát už před lety, se rozjíždí teprve nyní.
Za posledních pět nebo šest let se nekonala žádná široká česká veřejná debata o tom, co bude znamenat vstup ČR do NATO, nedebatovalo se realisticky o tom, co to bude stát a nikdo otázku lidem nevysvětlil. Hlavní sdělovací prostředky prostě vydaly tento signál: "Tohle musíte přijmout, protože elita konstatuje, že je to pro vás dobré." Na rozdíl od Maďarska, kde bylo původní veřejné váhání vzato v úvahu a postupně bylo odstraněno úspěšnou kampaní pro NATO a referendem v listopadu 1997, establishment, který v ČR vytváří veřejné mínění, odmítl už samu myšlenku, že by se v ČR mělo o vstupu do NATO konat referendum. Mediální elity tuto otázku torpédovaly, protože se obávaly, že by lidi mohli "hlasovat nesprávně".
Teď jsme svědky reakce na hnutí proti referendu. Je více než jasné, že mediální experti v ČR prokázali v této věci obrovskou krátkozrakost. Kdyby se bývalo v ČR konalo referendum o vstupu do NATO, celá země by si nyní řekla, "No, hlasovali jsme pro to, tak to musíme podpořit." Bez referenda je veřejná důvěra Čechů v NATO méně stabilní a méně jistá.
Jednoduše řečeno, lidé v ČR nemají pocit, že měli možnost rozhodnout o tom, mají-li vstoupit do NATO, a tak jsou nyní méně povinováni podle svého názoru podpořit NATO v době krize. Po prvním bombardování se intenzívně snažili čeští politikové - od sociálních demokratů až k bývalému premiérovi Václavu Klausovi využít politického kapitálu veřejné obojakosti a nedůvěry vůči NATO.
Absence dřívější politické debaty a nedostatek kvalitního politického vedení od politiků i od intelektuálů v ČR vedl k tomu, že veřejnost všeobecně NATO příliš nepodporuje. Po začátku bombardování podporovalo 42 procent české veřejnosti letecké údery NATO a podpora nyní poklesla na 34-35 procent. Politické hádky a všeobecný pocit politického chaosu vedl k tomu, že veřejný odpor vůči vojenské akci NATO stoupl ze 40 procent na 48 procent.
Česká změna?
Hlasování v českém parlamentu, k němuž došlo minulý týden, snad konečně znamená příchod zdravějších principů na českou politickou scénu. Tím, že vedoucí politikové v ČR drtivou většinou schválili využívání dopravní infrastruktury ČR pro NATO, české politické vedení zaujalo široce nestranné postavení, a tento náhlý projev odvahy by měl oslabit pochybnosti veřejnosti. Země si vsadila: čeští politikové hlasovali, aby se ČR včlenila do NATO - nyní musí tato země taky vyhrát.
Síla rozhodování v obou komorách českého parlamentu byla velká a jedinečná. V Senátu, v horní komoře, která má 81 poslanců, schválilo rezoluci 57 ze 71 přítomných senátorů a ve dvousetčlenné dolní komoře ji schválilo 145 z 181 přítomných poslanců. Dokonce i bývalý premiér Václav Klaus, který předtím ostře kritizoval NATO za bombardovací kampaň, přiměl poslance ODS, aby jednohlasně podpořili rezoluci pro NATO. K nim se připojili všichni poslanci US a KDU-ČSL a drtivá většina sociálních demokratů. Proti rezoluci většinou hlasovali jen nezreformovaní, probělehradští komunisté. K takovému širokému konsensu při jednom parlamentním hlasování dochází v ČR zřídka.
Doufejme, že poté, co parlament učinil toto zásadní rozhodnutí - a tak definitivně přijal své povinnosti vůči alianci, české politické elity tento postoj také podpoří a budou ve věci projevovat jednotu. Časem by i v ČR mohla vzniknout víceméně normální politická situace jako v jiných zemích, kde se považují zásadní zahraničně politická rozhodnutí za důležitější než každodenní politické problémy a mají větší prioritu než úzkoprsé stranickopolitické soupeření. Čeští politikové působící na pražské politické scéně se však tak úporně navzájem nemají rádi, že tato shoda v zahraničně politických otázkách zatím byla nemožná, ale toto hlasování možná poskytlo projímadlo, které pražská politická zácpa potřebovala.
Tato epizoda by tedy mohla znamenat skutečný obrat v české politice. Možná, že to byla rozhodující událost a konečně vytvoří na české politické scéně povědomí, že jednota politiků ohledně zahraničně politických otázek je normální, a politikové by takový postoj mohli začít zaujímat i v jiných životně důležitých státních záležitostech, jako je vstup do EU. Nejsem si jist, že k tomu skutečně dojde, ale možnost vznikla.
A když k tomu nedojde?
Ale i kdyby toto nynější české parlamentní hlasování o podpoře NATO neznamenalo novou kapitolu v české politice všeobecně, alespoň to znamená novou kapitolu ve veřejné debatě o NATO a o válce. Čtyři z pěti českých parlamentních stran nyní podporují válečné úsilí, a jejich vedoucí představitelé budou muset přestat užívat kosovské otázky jako způsobu, jak si vyrovnávat účty s místními politickými soupeři. Tento široký politický konsensus by také měl vyvolat obrat v klesající veřejné podpoře pro NATO.
Je však možná dobře, že případný vzrůst veřejné podpory pro válečné úsili v ČR úplně nezávisí na tom, zda změní čeští politikové své vystupování. Vzhledem k tomu, že ČR má hrát ve válce jen velmi podružnou roli, pravděpodobně povede k většímu uklidnění v české veřejnosti, ohledně války, kterou vede NATO. Maďarsko pravděpodobně ponese v této válce stále větší břemeno, ale Česká republika bude v blízké budoucnosti jen průjezdní zemí. Tato bezpečná role by měla poněkud rozptýlit české pochybnosti o akci NATO v Jugoslávii.
Andrew Stroehlein
O potřebnosti referenda v ČR o vstupu do NATO argumentoval Andrew Stroehlein v Britských listech v dubnu 1998 takto.
