Jak Albánci kopali pro sousedy v Izbici hroby
Uprchlíci, kteří v neděli dorazili do přeplněného tábora nedaleko albánského města Krume poskytli očitá svědectví, která potvrzují zprávy o hromadné popravě Albánců, provedené srbskými jednotkami, o jednom z nejrozsáhlejších masakrů od začátku etnického očišťování.
Izbica, etnicky albánská vesnice uprostřed Kosova, není ani na většině srbských map. Teď už to není skoro nic jiného než jen hřbitov pro 152 obyvatel, kteří byli 28. března zavražděni samopaly, a trpká vzpomínka pro ty, kteří přežili, a kteří vykopali usmrceným lidem hroby.
O minulém víkendu dospělo několik desítek lidí z Izbice do špinavého uprchlického tábora u slepičí farmy nedaleko Krume, asi 20 kilometrů od srbské hranice.
Většina těchto lidí jsou ženy, které byli svědky toho, jak Srbové odvedli jejich mužské příbuzné. Uprchly z hořící vesnice za zvuků střelby.
Mezi uprchlíky je také několik mužů, kteří se schovali v zalesněných kopcích a viděli, jak muži z vesnice byli postaveni do řady na louce a usmrceni samopaly.
Vrátili se do vesnice až za tři dny, poté, co srbské jednotky odjely, aby identifikovali mrtvoly a pohřbili své sousedy. Pak odešli zpět do hor.
Dvě ženy z vesnice - Xhemile Osmani a její devatenáctiletá dcera Shpresa a dva muži z oblasti - Isa Thaci a Lutfi Gashi - poskytli svá svědectví deníku Guardian.
Svědci vypovídali každý zvlášť, v nepřítomnosti ostatních svědků, ale jejich svědectví se shodovalo. Odpovídalo také svědectví jiných přichozích z jiných vesnic v Kosovu.
Naznačuje to, že srbská armáda provádí systematickou vyhlazovací politiku.
Byla neděle a byl muslimský svátek Bajram, když do Izbici vstoupily srbské jednotky. Na venkovském Kosovu je tradicí zabít na Bajram ovci. Tentokrát nebyla zabita jen ovce.
Vesnici začali Srbové ostřelovat za úsvitu. Srbské zbraně se zaměřily na mešitu z nedalekého kopce Buroje a ostřelovaly minaret. Pak, asi v devět hodin ráno, vstoupili Srbové do Izbice.
Xhemila Osmani byla s tchánem Muahrremem na zahradě, když se objevili.
"Do domu se jich nahrnulo patnáct, mluvili srbsky, ale já jsem jim nerozuměla," konstatovala. "Zatlačili mě do domu, všechno rozházeli, vyhodili mi ven kamna. Vyhazovali naše věci z oken a část jich kradli."
Xhemila uvedla, že uniformovaní vojáci jim sdělili, že pokud nedostanou peníze, dům bude podpálen.
Šestasedmdesátiletý Muahrren Osmani zaplatil 500 německých marek a jeho sedmdesátiletý bratr Azem zaplatil 1000 marek. Není jasné, jestli byly jejich domy podpáleny, ale muži byli zatčeni a odvedeni pryč.
"Byli jsme od mužů odděleni," konstatovala Shpresa Osmani. "Bylo nám dovoleno odvést jen chlapce do věku 12 let."
Většina mužů z Izbice už předtím uprchla do hor a přidala se ke Kosovské osvobozenecké armádě. Ve vesnici zbývali jen starci a adolescenti. Všichni byli zatčeni.
Když ženy vytvořili zděšený konvoj ven z vesnice, musely zaplatit další peníze, aby jim bylo dovoleno vzít si své traktory a vézt na nich děti a potraviny.
"Když jsme byli ve vzdálenosti 100 metrů, viděli jsme, jak hoří domy a slyšeli jsme výstřely," řekla Shpresa Osmani.
O osm kilomterů dál zastavila konvoj srbská policejní patrola. Donutila uprchlíky, aby si sedli do bláta, a pustila je dál teprve, když od nich vybrala dalších 5000 marek.
Isa Thaci a Lutfi Gashi byli svědky etnického očišťování z kopců. Sedmačtyřicetiletý Thaci, daňový výběrčí, utekl z Buroje, než tam dorazili Srbové, a uchýlil se do nedalekého Vojniku. Odhaduje, že byl asi dva kilometry od Izbice, když došlo k masakru.
"Shromáždili všechny muže na velkém otevřeném poli," konstatoval Thaci. "Dali je do skupin asi po 15 a nařídili jim, aby nastoupili do řad. Velitel nařídil vojákům, aby začali střílet, a usmrtili je po skupinkách. Každý voják zabil skupinu lidí samopalem."
Thaki je přesvědčen, že muži, kteří provedli masakr, byli z polovojenských jednotek, protože měli na sobě bojové kamuflážové obleky, ale viděl desítky vojáků pravidelné srbské armády, jak masakr sledují z nedaleké silnice.
Gashi, sedlák z Vojniku, také scénu sledoval z lesa ze vzdálenosti asi 500 metrů. Také uvedl, že vrazi měli obleky z kamuflážového materiálu a že rozdělili své oběti do skupinek po deseti až dvaceti osobách a pak je zastřelili. Střelba trvala u každé skupinky 10 až 15 minut.
Oba svědci viděli, že mrtvolami pak procházeli srbští vojáci a hledali mezi nimi osoby, které byly ještě naživu.
"Jeden člověk byl raněn a asi úpěl," říká Thaci. "Viděl jsem, jak jeden voják jde od mrtvol pryč, ale zaslechl to, vrátil se a zastřelil ho."
Podle některých svědků několik mužů z Izbice přežilo, protože padli pod těla mrtvých. Thaci uvedl, že tak přežilo 13 mužů, včetně jeho bratrance Milazima.
Thaci a Gashi byli součástí skupiny 30 mužů, kteří se za tři dny poté vrátili do Vojniku, aby mrtvé pohřbili. Trvalo jim celý den vykopat individuální hroby, přibližně nasměrované tak, aby se mrtví dívali na východ. Na satelitních fotografiích NATOjsou vidět na tomto místě nově vykopané hřbitovy.
"Pohřbili jsme je, jak jsme je našli, v šatech," uvedl Thaci.
"Neměli jsme prostředky je pořádně očistit. Naskládali jsme je za sebou, mezi každým asi půl metru. Použili jsme dřeva z plotu na označení hrobů a napsali jsme na ně jejich jména."
Oba muži si pamatovali 39 jmen obětí, většinou starých mužů, příslušníků hlavních rodin z oblasti: Thaci, Duraku, Hoti a Kotorri. Nevzpomínají si, že by viděli mrtvoly rodiny Osmaniových. Mezi mrtvými bylo několik mladých chlapců, ale svědci nevěděli, jak se jmenovali.
Thaci a Gashi pak oba unikli z Kosova horskými lesy podél albánské hranice a při tom míjeli stovky dalších uprchlíků, kteří byli příliš unaveni, zmateni nebo zděšeni na to, aby se pokusili překročit hranici.
Thaci zakončil své svědectví známými slovy, které opakují všichni kosovští uprchlíci: "Pokud NATO nevyšle pozemní jednotky, tato válka nikdy neskončí."
