Jugoslávie: Poučení z německé historie
Před třemi lety vyvolal uznávaný harvardský historik Daniel Goldhagen bouři svou knihou Hitler's Willing Executioners, Hitlerovi ochotní kati. V této nekompromisní knize argumentoval, že za holocaust v druhé světové válce nesli odpovědnost obyčejní Němci. Nyní se vyjádřil pro deník Guardian poprvé také o jugoslávské krizi: dospěl k závěru, že masakrování může zabránit jen totální invaze do Jugoslávie.Tento článek vyšel v deníku Guardian ve čtvrtek 29. dubna 1999.
Každý národ který vede dobyvačnou válku, páchá rozsáhlé vraždění a útočí na celé národy - nejen na jejich armády, ale i na neozbrojené muže, ženy a děti - ztratil ochranu, jakou obyčejně poskytují normy a konvence suverenity. Obdobně, jestliže chápe určitý národ své sebeurčení tak, že to zahrnuje dobytí území, masové vyhánění obyvatelstva a masové zabíjení, i pro takový národ je jeho právo na sebeurčení anulováno - protože je to princip, který je podřízen důležitějším principům, jako je právo na to nebýt vražděn.
Začátkem čtyřicátých let vedly Německo a Japonsko brutální imperiální války, dobývaly jednu zemi za druhou, vyháněly dobyté obyvatelstvo z jeho domovů a páchaly masové vraždění. V devadesátých letech vede Srbsko brutální imperiální válku, snaží se dobýt jednu oblast po druhé, vyhání obyvatelstvo, které nechce, a páchá masové vraždění. Německo a Japonsko byly velké mocnosti, ničily země v kontinentálním měřítku, zatáhly společně svět do války. Srbsko je malá, místní mocnost, která ničí regiony a zatáhla zatím NATO do omezené letecké války.
Ve všech třech případech podporovala tento imperialismus a kruté zacházení s obětmi velká většina domácího obyvatelstva, která se stala otrokem ideologie, požadující získávání dalšího "životního prostoru" (Lebensraum) a porážku všech možných nepřátel. Obyvatelstvo věřilo fanaticky v oprávněnost těchto akcí, i když vědělo, že je svět považuje za zločiny. Ve všech třech případech byly samotné zločiny páchány obyčejnými členy společnosti, kteří rádi dohnali svou dehumanizující ideologii až k radikálním závěrům, když to od nich očekávala vláda.
Ve všech třech těchto případech si nalhávalo obyvatelstvo těchto zemí, že oni sami jsou skutečné oběti - a že opravdovým zločinem je pokus zastavit imperialismus a masové vraždění - například pokus učinit to prostřednictvím leteckých úderů. Ve všech třech případech se proti zločinům stavěly disidentské menšiny, avšak byly příliš slabé na to, aby se jim podařilo zločinům zabránit.
Činy Srbska jsou v podstatě odlišné od činů nacistického Německa. Miloševič není Hitler, ale je to genocidní vrah, který způsobil smrt mnoha desítek tisíc lidí. Srbové neusilují o totální, zeměpisně neomezenou likvidaci jiného národa, jak o to usilovali Němci v případě židů. Avšak realizují eliminační projekt, jehož účelem je očistit celé regiony od Albánců a předtím od Bosňanů.
Srbové nezahájili své imperiální a hromadně vražedné války, tak jako Němci bez jakéhokoli předchozího příkoří nebo hrozby, ale učinili tak v doutnajících etnických konfliktech a poté, co sami utrpěli určité příkoří od Chorvatů, od Bosňanů a etnických Albánců. Nicméně Srbové učinili nakonec všechno, co bylo v jejich silách, aby světu připomněli holocaust.
Je možné, že většina Srbů není, tak jako byli Němci, obětí apokalyptické ideologie, která požadovala politiku, jenž by nakonec vedla k likvidaci západní civilizace. Avšak drtivá většina Srbů je stoupencem zvlášť silné verze nacionalismu, charakteristického pro západní společnosti. Strašlivým důsledkem jsou všichni mrtví civilní Bosňané a Albánci - kteří, ať už tomu říkáme genocida nebo ne - jsou stejně mrtví jako byli zavraždění židé, Poláci, Rusové, homosexuálové a jiní za Hitlerovy éry.
V roce 1945 Němci a Japonci přestali zabíjet. Během několika let už nebyli hrozbou svým sousedům. Německo a Japonsko se staly demokraciemi, dobrými sousedy a odpovědnými vedoucími členy mezinárodní komunity. Zejména Německo se stalo silou demokracie, spolupráce a prosperity šířené i do zahraničí.Přeměna Německa a Japonska z diktatur na demokracie je jedním z největších politických úspěchů dvacátého století. Jak mohlo dojít k tak hluboké přeměně? A dalo by se to zopakovat v Srbsku?
Pokud je Miloševič u moci, na Balkáně nebude mír
Německo a Japonsko byly totálně poraženy a okupovány. Vítězové nad nimi tyto země donutili, aby přijaly demokratickou ústavu a aby se restrukturalizovaly, aby odstranily z veřejného života nacionalistické, militaristické a dehumanizující ideologie. Postupně zakořenila nová politická kultura a nová politická praxe. Změnila se mentalita. Poválečný svět by býval nebyl tak mírový a prosperující pro sousedy Německa a Japonska, a ani pro Němce a Japonce samotné, kdyby druhá světová válka skončila nějakým diplomatickým kompromisem, kdyby zůstali zločinečtí politikové u moci a kdyby v těchto zemích i nadále vládly dominantní kulturní mýty a ideologie, které požadovaly násilné zotročení a eliminaci jiných národů.
Pokud zůstane Miloševič u moci, pokud budou Srbové i nadále v sobě živit intenzívní nenávist spojenou s etnickým nacionalismem a budou postiženi iluzívními představami o sobě, o sousedních národech i o světě (totiž, že se proti nim celý svět spikl), na Balkáně nezavládne mír a nebezpečí obnoveného "etnického očišťování" potrvá. Stejně jako v případě Německa a Japonska, porážka, okupace a restrukturalizace politických institucí a převládající mentality v Srbsku je morálně a v dlouhodobější perspektivě i prakticky nutná. Pokud by Spojenci okupovali Srbsko, nová mapa, na níž by bylo bezpochyby Kosovo buď částečně nebo plně odděleno od Srbska, by způsobila, že by v regionu zavládl mír a nakonec i prosperita.
Různé země a etnické skupiny by byly fyzicky bezpečné a bylo by jim umožněno dostat se z nynější spirály nenávisti. Existující srbské demokratické síly by se mohly prosadit. A nový demokratický vzdělávací systém by vyučoval osvíceným hodnotám, jako je snášenlivost a morální rovnost všech lidských bytostí.
Restrukturalizace Srbska je žádoucí nejen pro dobro sousedů této země, ale také pro obyvatele samotného Srbska, kteří jsou nyní obětí falešných představ, nenávisti, a stále válkychtivější společnosti a kultury, války a smrti. Okupace je nutnou podmínkou provedení hluboké demokratické transformace Srbska a šíře, celé bývalé Jugoslávie (nesmíme propadat iluzi, že všichni sousedé Srbska jsou andělé). Všeobecná představa, že vnější mocnosti nemohou nikomu vnucovat mír ani nesmějí vyvolat transformaci válkychtivé společnosti, je chybná - v historii se to už stalo. V Srbsku by to byl daleko menší a daleko méně nákladný úkol, ve srovnání s Německem a Japonskem.
Nejrůznější výdaje pro spojence v NATO by přirozeně byly stále ještě podstatné. Spojenečtí vojáci by umírali, válka a okupace by byla finančně nákladná (ale stejně nákladná bude pozemní válka, jejímž účelem bude osvobození Kosova a pak trvalá karanténa Srbska, pravděpodobně vzniknou v rámci NATO diplomatické kontroverze, Rusko zaujme pravděpodobně nepřátelštější postoj). Než by NATO zahájilo tuto akci, musela by vzniknout pevná vůle přijmout všechny náklady a neustoupit. Dosud neexistují známky, že mají vedoucí představitelé zemí NATO a jejich elity morální odvahu a politickou rozhodnost, aby to učinili.
To ale neznamená, že plán okupovat a transformovat Srbsko není v principu realizovatelný a morálně správný. Proto se zdá nynější debata o kosovské krizi neospravedlnitelně úzká, příliš se soustřeďuje na diplomacii, na sankce, na bombardování a na případné umístění vojsk pouze do Kosova. Morální námitky proti okupaci a násilné restrukturalizaci Srbska jsou však velmi chabé.
Každý národ, který vede dobyvačnou válku, páchá rozsáhlé vraždění a útočí na celé národy - nejen na jejich armády, ale i na neozbrojené muže, ženy a děti - ztratil ochranu, jakou obyčejně poskytují normy a konvence suverenity. Obdobně, jestliže chápe určitý národ své sebeurčení tak, že to zahrnuje dobytí území, masové vyhánění obyvatelstva a masové zabíjení, i pro takový národ je jeho právo na sebeurčení anulováno - protože je to princip, který je podřízen důležitějším principům, jako je právo na to nebýt vražděn.
Většina Srbů je nyní právně a morálně nekompetentní
Každý národ, který páchá takové činy v otevřeném vzdoru vůči mezinárodnímu právu a navzdory vehementnímu odsouzení téměř celého mezinárodního společenství, se zjevně skládá z jednotlivců s poškozenými schopnostmi morálního úsudku a upadl do morální katastrofy, z níž se pravděpodobně v krátkodobé perspektivě nedostane bez pomoci. Jak nedávno napsala Stacy Sullivanová, bývalá reportérka časopisu Newsweek na Balkáně: "...dříve nebo později přestanou obyčejní Srbové popírat a začnou argumentovat, že masakry, které páchají jejich jednotky, jsou ospravedlnitelné. Účelem Miloševičovy propagandy není vytvořit u jejích konzumentů novou ideologii - účelem je aktivovat a posilovat ideologický systém, který už existuje."
Většina srbského obyvatelstva se tím, že podporuje anebo toleruje Miloševičovu eliminační politiku, projevila jako právně i morálně nekompetentní řídit své vlastní záležitosti a prokázala, že je trvalým nebezpečím pro ostatní svět.
V podstatě je zapotřebí umístit Srbsko pod nucenou správu. Druhotný princip suverenity a národního sebeurčení, který normálně respektuje mezinárodní společenství, musí být suspendován jménem primárních principů ochrany života a základních svobod lidí, na něž se útočí. Zločinci mezi Srby - Miloševič, srbské politické vedení a ti, kdo vraždili, vyháněli a znásilňovali Albánce i Bosňany - musejí být potrestáni. Ostatní stoupenci zločinců, včetně většiny srbského obyvatelstva, bude nutno přimět, aby pochopili své omyly a přijali civilizovaný pohled na svět. Srbský národ by měl zpět dostat svou suverenitu teprve až prokáže, že má skutečnou demokracii, která respektuje mezinárodní právo, včetně samozřejmě, konvence zakazující genocidu.
Někteří mohou namítat, že kdyby se NATO o něco takového pokusilo, provinilo by se morální arogancí a svatouškovstvím, samo by jednalo výbojným, imperiálním způsobem a bylo by nepřípustně selektivní v tom smyslu, že dělá v Srbsku to, co neučinilo jinde.
Všechny tyto nepřesvědčivé námitky jsou vyvráceny tím, že bylo zcela nepochybně správné a úspěšné, když stejným způsobem zasáhli spojenci v druhé světové válce v západním Německu a v Japonsku. Tyto úspěchy nijak neumenšuje skutečnost, že spojenci od té doby selhávali v tom smyslu, že nepodnikli obdobné kroky proti jiným genocidním režimům, čínskými komunisty počínaje, kteří praktikují genocidu už dlouhá desetiletí, až po genocidu, k níž došlo v roce 1994 ve Rwandě.
Hlavní chybou při okupaci Srbska by bylo, kdyby se západní spojenci snažili Srbsko silně potrestat. Relativně tolerantní okupace by posílila demokratické síly v Srbsku tak, jak je posílila v západním Německu. Spojenci, částečně prostřednictvím okupace, která by pomohla zemi i region znovu vybudovat ekonomicky, by museli Srbům dát najevo, že není jejich cílem Srby vykořisťovat ani těžit ze svých činů a že základem jejich jednání je všeobecně přijímaná morálka a obhajitelné principy spravedlnosti. Myšlenka kolektivní viny, která je pojmově i morálně neobhajitelná, musí být odmítnuta.
Jedinými argumenty proti okupaci Srbska jsou náklady a potřeba jednat s Ruskem
Jen ti jedinci, kteří spáchali konkrétní zločiny, by měli být souzeni jako zločinci. Mnohonárodnostní podstata invaze by nakonec pomohla přesvědčit Srby, že je morální základ invaze spravedlivý. Způsobila by také, že by pravděpodobněji okupační jednotky nemohly realizovat vlastní partikulární a nelegitimní cíle. Pokud s takovouto politikou nebude souhlasit 19 členských zemí NATO, pak by tuto politiku měly realizovat Spojené státy a další země mimo NATO.
Spojenecké země by neměly začít takovýto projekt realizovat lehkověrně, vzhledem k tomu, že jejich vlastní političtí představitelé sami nejsou morálně čistí. Takováto intervence by se měla podnikat vždy jen tehdy, budou-li pro ni splněny přísné podmínky. Přijatelný standard pro takovou intervenci byl efektivně vytvořen v roce 1945, spolu se zásadou, že národ, který se podílí na systematickém masovém vraždění, které organizuje jeho vláda, anebo je podporuje, smí být okupován a země smí být restrukturalizována podle demokratických principů. Srbsko podle všech rozumných měřítek této definici odpovídá. Jedinými přesvědčivými argumenty proti okupaci a restrukturalizaci Srbska jsou spojenecké náklady, v mrtvých a raněných a finanční náklady, které by nebyly malé, a potřeba jednat s Ruskem, které by se zcela jistě proti takovéto politice postavilo.
Nicméně, jestliže lidé přijmou tuto zásadu intervence, a jestliže přijmou, že bylo morálně správné a moudré okupovat v roce 1945 Japonsko a Německo a restrukturalizovat je, z toho nutně vyplývá, že musejí v principu přijmout i to, že je žádoucí, aby bylo obdobným způsobem okupováno a restruktualizováno Srbsko v roce 1999. Ti, kdo odmítají dospět k tomuto závěru, by alespoň neměli předstírat, že politické alternativy, které jsou k dispozici, jsou omezeny jen na vyjednávání, bombardování či vyslání pozemních vojsk jen pro Kosovo. Měli by také předložit realistický koncept, jak vytvořit mír, pořádek a normální situaci v regionu, poté, co budou srbská vojska odstraněna z Kosova.
K hanbě světa, Evropanů a zejména Spojených států, nikdo neintervenoval, když páchal národ Hutu v Ruandě genocidu proti národu Tutsi. K hanbě Spojených států a jejich spojenců stály tato země v nečinnosti po porážce Saddáma Husajna a dovolily mu, aby masově vyvražďoval irácké šiity.
Cena nečinnosti ve světě, kde vraždící vládci vedou nenávistiplné národy do eliminacionistických, nebo i genocidních ofenzív je natolik vysoká, že i ti, kdo nechtějí použít vojenské síly NATO či Spojených států, by si měli uvědomit, že jiná morální alternativa než stoprocentně a trvale porazit genocidní vrahy dneška neexistuje. Jinak budou tito pachatelé zabíjet dále a budou velmi pravděpodobně zabíjet znovu. A budoucí genocidní vrahové si budou myslet - tak jako si to mysleli v poslední době - že se jim nic nestane.
NATO neudělalo dosud skoro nic, než že hází zbožná slova a neefektivní bomby
Spolková republika Německo získala zpět svou suverenitu po čtyřech letech takové okupace - a dala se pak, nejprve váhavě a posléze s velkou rozhodností, do budování úspěšné demokracie a dobrých styků se sousedy. Stará nepřátelství lze překonat zárukou, že násilí není politickou alternativou ani pro nás, ani pro naše nepřátele, a to prostřednictvím účasti lidí na demokratickém životě a prostřednictvím vzdělání.
Součástí vzdělání musí být, že je člověk schopen se na sebe podívat korektivnm pohledem jiných lidí. Pro Němce v roce 1945 to byli spojenci, pro dnešní Srby by to měly být země NATO. Konec konců, kdysi trpké nepřátelství mezi Němci a Francouzi a Němci a Poláky bylo překonáno. To by bývalo nebylo možné, kdyby spojenci pouze zatlačili Hitlerovy armády zpět za hranice Německa, vytvořili "karanténu" a pak ponechali Hitlera, nebo jeho nástupce s podobnými názory, třeba Himmlera, u moci.
NATO neudělalo dosud skoro nic, než že hází zbožná slova a neefektivní bomby, zatímco Srbové dále vraždí a vyhánějí statisíce Albánců a před nimi bosenských muslimů. Za předpokladu, že se NATO - nyní v rozpacích nad svou zdánlivou neschopností, znepokojené pochybnosti o jeho věrohodnosti - rozhodne vytlačit Srby z Kosova, vedoucí představitelé NATO budou ještě muset artikulovat strategii na vytvoření skutečného míru v regionu.
Ostře se dá otázka formulovat takto: byli by Albánci, Bosňané, Chorvati, Evropané, Severoameričané a dokonce i Srbové na tom lépe, kdyby Srbsku vládl Saddám Husajn anebo Konrad Adenauer?
Daniel Goldhagen nyní píše knihu o genocidě ve dvacátém století.
