Jak to bylo s balkánskou válkou

Zákulisí konfliktu o Kosovo

Přinášíme shrnutí souhrnné reportáže týdeníku Observer o zákulisí války o Kosovo, na které měsíc pracovali reportéři Peter Beaumont a Patrick Wintour s dalšími spolupracovníky a která vyšla v týdeníku Observer v neděli 18. července 1999 na stranách 13 - 20.

Hluboko pod budovou ministerstva obrany v londýnském Whitehallu je tzv. "Crisis Management Centre: The Bunker" (Středisko pro řízení krizí: Bunkr) V roce 1979 bylo na příkaz premiérky Thatcherové toto středisko rekonstruováno. Je to síť chodeb s nízkými stropy, které vedou do velké, slabě osvětlené místnosti. Uprostřed je velký dřevěný stůl s místy pro 18 osob.

Bunkr má jedno z nejmodernějších komunikačních středisek v západním světě. Jeho součástí je i obrazovka pro videokonference, která dokáže tuto místnost spojit simultánním televizním obrazem a zvukem z ústředím NATO a s dalšími čelnými velíny britské armády.

Bunker byl původně vybudován pro případ ruského jaderného útoku proti Británii. Od 23. března se stal střediskem pro řízení války o Kosovo. Každé ráno v 8. 30 v něm jednali o průběhu války nejvyšší činitelé britské vlády a armády.

Od dubna se kolem tohoto stolu hovořilo stále intenzívněji o plánu na pozemní invazi do Kosova, který poprvé v červnu roku 1998 vypracovali důstojníci z plánovací jednotky NATO, kteří byli vyslání k jugoslávským hranicím, aby prozkoumali přístupové cesty do Kosova. Tento tajný plán pro násilnou pozemní invazi do Kosova vyžadoval vyslání 170 000 vojáků a z toho asi 50 000 Britů - vyslání skoro celé britské armády.

Masakr, který přiměl Západ jednat

O čtyři měsíce předtím, po období zmatené diplomacie, byl Západ donucen, aby koordinovaně reagoval na kosovskou krizi po masakru ve vesnici Račak.

První mezinárodní pozorovatelé a novináři dorazili do Račaku, asi třicet kilometrů jižně od Prištiny, v sobotu 16. ledna 1999. Jedním z prvních lidí na scéně byl Chris Bird, reportér z týdeníku Observer. V reportáži popisuje podrobně, co našel. V domech i na kopci za vesnicí více než dvacet usmrcených civilistů, zastřelených většinou do hlavy.

Podle místních svědků, kteří přežili, zaútočily nemotorně na vesnici, kterou ovládala Kosovská osvobozenecká armáda, srbské jednotky a muži ze Speciální antiteroristické jednotky (SAJ). Srbské tanky střílely do obytných domů a příslušníci srbských speciálních jednotek, při hledání teroristů z Kosovské osvobozenecké armády, mučili, ponižovali, a vraždili bez rozdílu jakékoliv muže, které ve vesnici nalezli.

Jedním z prvních svědků na scéně byl také německý diplomat Berend Borchardt, jehož úkolem bylo připravit zprávu pro Organizaci bezpečnosti a spolupráci v Evropě.

Události, které vedly k masakru v Račaku, začaly - podle Borchardtovy zprávy - "dobře připravenou pastí od KLA", v níž 8. ledna 1999 zahynuli čtyři srbští policisté. Tento útok KLA nebyl ojedinělý, navzdory příměří, které v říjnu 1998 vyjednal americký velvyslanec Richard Holbrooke a podpořil ho hrozbou leteckých úderů.

V říjnu přesvědčil Holbrooke prezidenta Miloševiče, aby zastavil své zuřivé boje proti KLA a etnickým albánským civilistům, které pokračovaly od léta 1998 a v nichž zahynulo více než 2000 osob a více než 200 000 lidí přišlo o přístřeší.

Ale v lednu 1999 začala KLA znovu zintenzívňovat své útoky. Nebyla schopna bojovat proti srbské armádě přímo, a tak organizovala jen rychlé zásahy, po nichž se vždycky okamžitě stáhla. Místní obyvatelstvo ji podporovalo.

I na srbské straně přestalo být Holbrookovo příměří dodržováno. Akce Miloševičovy tajné policie pokračovaly. Ozbrojené jednotky srbské policie a armády terorizovaly pod záminkou vojenských cvičení albánské vesnice. Na obou stranách konfliktu docházelo k vraždám a únosům . V reakci na lednový útok KLA plánoval generál Sreten Lukič , šéf srbských jednotek ministerstva vnitra v Kosovu, útok na Račak, kde prý někteří útočníci z KLA žili.

Podle Borchardta přesunula k Račaku jugoslávská armáda dělostřelectvo, tanky a další ozbrojená vozidla. V pátek 15. ledna viděli západní pozorovatelé, jimž srbské jednotky zabránili ve vstupu do vesnice, jak tam hoří domy. Viděli také, jak tanky a ozbrojená vozidla střílejí přímo do domů. Obyvatelé Račaku, kteří před boji uprchli, svědčili o tom, že byli shromážděni muži a "20 z nich jich bylo odvedeno pryč".

Když se západním diplomatům konečně podařilo znovu do vesnice proniknout v sobotu 16. ledna ve 13 hodin, už byla znovu v rukou KLA. Rebelové je přivedli k mrtvolám ve vesnici a kolem vesnice. Americký diplomat William Walker, který byl v čele mise, neměl pochyb o tom, co se stalo: "Jsem neodborník, ale vypadá to jako popravy." Neměl pochyb o tom, kdo je vykonal: Miloševičovy jednotky.

Nečinnost ve Washingtonu: jak byl promarněn mír

Masakr ve vesnici Račak byl relativně malý. Vedl však k válce o Kosovo. Byl to moment, kdy, jak opakovali posléze západní ministři a diplomaté, "se jim otevřely oči".

Válka Severoatlantického společenství o Kosovo proměnila radikálně mezinárodní situaci. Vítězné NATO je posílenou a energickou organizací. Pověst Spojených států jako "světového četníka" byla ale poškozena množstvím váhání a nerozhodnosti amerických politiků, kdežto Tony Blair se stal osobností s mezinárodní autoritou, který udržel pevný postoj proti Miloševičovi.

Navzdory vítězství však vyšly na jevo slabá místa mezinárodní diplomacie: selhání politické imaginace a vojenského zpravodajství, odsunutí Rady bezpečnosti OSN stranou, a - což bylo asi nejvážnější - osudové podcenění schopnosti Slobodana Miloševiče páchat zlo.

Ve Washingtonu vyvolaly první zprávy o masakru v Račaku zděšení. V důsledku drastických televizních záběrů vznikl tlak na prezidenta Clintona, aby "něco udělal". Prezident Clinton však byl stále ještě po uši v trapnostech ohledně skandálu s Monikou Lewinskou.

Pro americkou vládu bylo typické, že prvním jejím zájmem nebyl zájem humanitární, ale prezentační: činitelé Clintonovy vlády se zhrozili, že by hrozící kosovská krize mohla zastínit vrcholnou schůzku k padesátému výročí založení NATO, plánovanou na 22. dubna.

Avšak Račak ztrapňoval americkou vládu i jinak: byl vyvrcholením celé série zmatených zahraničně politických rozhodnutí za předchozí rok. Američtí činitelé totiž doufali, že o předchozím podzimu vyjednané příměří vydrží alespoň do jara. Americká vláda věnovala kosovskému problému jen sporadický zájem. Činila rozporná rozhodnutí, která paradoxně zvyšovala riziko, že NATO bude muset do konfliktu vstoupit.

I americký vyjednavač Richard Holbrooke nyní přiznává, že Západ promeškal celou řadu příležitostí pro mír. Nejvážnější chybou byla podle Holbrooka neochota americké vlády Holbrooka při vyjednávání v říjnu 1998 pořádně podpořit. Americká vláda tehdy odmítla podpořit Holbrookův návrh, aby byly do Kosova vyslány ozbrojené mezinárodní mírové sbory.

"Zdůrazňoval jsem opakovaně," konstatuje Holbrook, "že Albánci a Srbové spolu nebudou schopni žít v Kosovu v míru, dokud neuplyne delší období, kdy jim budou zabraňovat mezinárodní mírové jednotky, aby se vzájemně vraždili."

"My jsme byli ochotni v říjnu 1998 vyslat do Kosova mírové sbory," potvrdil jeden britský diplomat. "Jenže Holbrook neměl souhlas americké vlády."

Jeden čelný americký diplomat, který pomáhal realizovat americkou politiku vůči Kosovu, přiznal: "V každém momentě bylo to, čeho bylo právě v té chvíli zapotřebí a to, co jsme byli právě schopni udělat, o jednu etapu vždycky pozadu."

Vlastenecký gangster a desetiletá příprava

Svět věděl o slibech srbského nacionalistického aparátčíka Slobodana Miloševiče, který se dostal k moci na základě slibů, že bude ochraňovat 200 000 Srbů, žijících v srbské "svaté zemi", kde byla převaha Albánců proti Srbům v poměru 9 ku 1.

Miloševič mínil ochranou politické gangsterství. V roce 1989 zrušil autonomní statut Kosova. Nové zákony zabránily Albáncům kupovat či prodávat majetek bez oficiálního povolení a v roce 1991 byly propuštěny desetitisíce Albánců ze zaměstnání v nemocnicích,na univerzitách a ve státních podnicích. Do škol a na univerzity byly zavedeny nové osnovy v srbštině, prezentující srbskou verzi historie. Nezákonné zatýkání a policejní násilí proti etnickým Albáncům začaly být běžné.

Alespoň zpočátku Kosovci souhlasili, aby je vedl pacifistický Ibrahim Rugova, který, podle výsledků neoficiálních voleb, tvrdil, že ho podporuje drtivá většina Albánců. Avšak po násilném odchodu Slovinska, pak Chorvatska a Bosny z Jugoslávie a po krveprolévání, které následovalo, militantnější Kosovci začali zpochybňovat roli Ibrahima Rugovy a to, že se mu nepodařilo z Kosova odstranit srbský útlak, ani přimět mezinárodní společenství, aby seriózně uvažovalo o možnosti nezávislosti pro Kosovo. V roce 1996 tedy vznikla teroristická organizace - Ushtria Clirimtare e Kosoves, Kosovská osvobozenecká armáda. Ta zahájila vražedné útoky na Srby.

Původně měl situaci řešit americký vyslanec pro Balkán Robert Gelbard. Ještě začátkem roku 1998 zastávala Amerika vůči kosovské situaci dvojznačný postoj. 23. února 1998 chválil Gelbard veřejně Miloševič za jeho konstruktivní přístup k daytonským dohodám o Bosně a pak v Prištině veřejně oznámil, že "podle názorů USA je bezpochyby KLA teroristickou organizací".

Byl to fantastický dar pro Miloševiče v době velmi ostrého napětí. KLA sice skutečně využívala teroristických taktik, ale Gelbardovy výroky byly otevřenou výzvou, aby srbská armáda začala jednat. Následoval víkend masakrů. Srbská policie zaútočila na vesnice Cirez a Likosane, usmrtila 26 civilistů a vypálila jejich domy.

Podle organizace Amnesty International byla "většina nebo všichni etničtí Albánci popraveni bez soudu". Usmrcena byla i Rukje Nebiu z Cireze. Byla těhotná a byla zastřelena zblízka policistou do hlavy.

Následovaly rozsáhlé demonstrace Albánců v Prištině, které byly potlačeny srbskou policií. Mezinárodní společenství, jak argumentoval specialista na Balkán Richar Caplan v časopise International Affairs, se sice snažilo zabránit dalšímu tříštění Balkánu a chtělo si zachovat podporu Miloševiče, jenže důsledkem bylo jen to, že Bělehrad měl stále větší odvahu k stále větším masakrům a to radikalizovalo albánské obyvatelstvo, takže se krize v Kosovu zhoršovala.

Mary Robinsonová, vysoká komisařka OSN pro lidská práva, je přesvědčena, že na jaře a v létě 1998 mezinárodní společenství ve věci Kosova drasticky selhalo. Nikdo nebyl ochoten se Kosovem zabývat.

Rambouillet: poslední pokus

Nedaleko Paříže leží bývalý lovecký zámeček s Napoleonovou studovnou a královninou mlékárnou, kde si Marie Antoinetta hrála na dojičku.

Pod hrozbou leteckých úderů bylo Srbům i Kosovské osvobozenecké armádě nařízeno, aby vyjednali politické narovnání, které navrhl americký velvyslanec v Makedonii Christopher Hill. Ten strávil celé předchozí léto vyjednáváním mezi Srby a Kosovci.

Podle Hillova kompromisu mělo Kosovo zůstat v Jugoslávii, ale etničtí Albánci měli získat autonomii. Byly by přítomné mírové sbory o síle 28 000 vojáků a Kosovcům by bylo mlhavě přislíbeno, že časem se bude konat referendum o nezávislosti Kosova.

Nejnaléhavější otázkou však bylo, zda bude Miloševič ochoten vzít hrozbu západního bombardování vážně.

"Na obou stranách došlo k dysfunkci představivosti," přiznal nyní jeden činitel britského ministerstva zahraničních věcí. "Pro nás bylo velmi obtížné představit si obrovský rozsah zabíjení a etnického očišťování, jakého byl posléze Miloševič schopen. Miloševič si zase neuvědomil, jak vážně bereme hrozbu bombardování."

Už když začali západní Spojenci připravovat jednání v Rambouillet, v podstatě věděli, že Miloševič dohodu nepodepíše, nezastaví vraždění a že NATO bude muset jít do války.

Jak svědčí letecký maršál sir John Day, plánování na válku už začalo: "Původně jsme připravovali dvě verze leteckých úderů. Byly to omezené údery v několika fázích. Původně jsme uvažovali o užití nikoliv letadel s piloty, ale střel s plochou dráhou letu. Z toho pak vznikl plán na letecké údery s použitím letadel s piloty."

Rambouillet, jak nyní přiznávají mnozí činitelé, byla v podstatě fraška. Na rozdíl od Daytonu, kde Američané Miloševiče donutili hrozbami k dohodě, tentokrát Miloševič oznámil, že nepřijede, protože se obával, že byl tajně obžalován z válečných zločinů. Namísto něho přijela delegace bezvýznamných byrokratů, kterou občas vedl srbský prezident Milan Milutinovič, a ten musel každý den telefonovat do Bělehradu pro další instrukce.

Albánská strana, kterou vedl devětadvacetiletý Hasim Thaci z KLA nebyla o nic lepší. Docházelo v ní ke konfliktům mezi bojovníky KLA a pacifisty Ibrahima Rugovy.

Největším problémem konference v Rambouillet bylo, že Bělehradu bylo jasné, že jedině Spojené státy mají dostatečnou vojenskou moc k provedení leteckých úderů. A dokud se Spojené státy jednání řádně neúčastnily (dokud nepřijela Madeleine Albrightová ve stetsonu) nepřítomný Miloševič prostě jednání vůbec nebral vážně.

Rambouillet byl vyčerpávající, surrealistický proces. Bylo to, jak vypovídá Tom Philips, šéf britské delegace, jako film "Loni v Marienbadu" s mobilními telefony. "Byly tam nekonečné chodby a občas nastaly chvíle, kdy jste vyšel od hněvivého jednání se Srby a potkal jste velvyslance Chrise Hilla a Vetona Surroie (člena albánské delegace) ve sportovních úborech, jak si jdou zaběhat."

Od začátku bylo jasné, že Srbové nemají nejmenšího úmyslu vůbec vyjednávat. Britové se jim snažili vysvětlit, co se jim stane.

"Měl jsem s šéfem jugoslávské delegace ty nejbrutálnější rozhovory," konstatuje Emyr Jones Parry, politický ředitel odboru na britském ministerstvu zahraničních věcí, který má dlouholetou zkušenost s vyjednáváním s Miloševičem a jeho kumpány. Parry varoval Milutinoviče naprosto jasně, že NATO bude Jugoslávii bombardovat. Milutinovič reagoval "úsměvem od ucha k uchu". Američané se mezitím soustřeďovali na práci s Albánci, způsobem, který podle některých evropských delegací byl vůči mírovému úsilí kontraproduktivní. "Američané se snažili o to," řekl jeden britský diplomat, "aby Srbové skončili jako páriové". Jeden Albánec to potvrzuje: "Chris Hill na nás naléhal, abychom dohodu podepsali, že jestliže Srbové odmítnou, pak to bude problém pro mezinárodní společenství."

A pak došlo k vyvrcholení konference a Američané, jak si poznamenal do deníku italský ministr zahraničních věcí Lamberto Dini, se snažili celou věc zorganizovat podle svého. Dini napsal: Bylo rozhodnuto, že všichni zasednou kolem stolu. Na jedné straně ministři a premiéři. Na druhé straně delegace, které budou muset jedna po druhé odpovídat na naše otázky. Jakýsi soudní dvůr. Američané si vymysleli trik. "Nejprve vyslechneme Srby," a Američané doufali, že Srbové jako první odmítnou. Nedopadlo to tak. Nejprve byli dotazováni etničtí Albánci a ti řekli, že v této verzi dokument nepodepíší. Američani byli zklamáni. Christopher Hill zbledl, potřásal hlavou. Aby to bylo ještě komplikovanější, Srbové dali najevo, že souhlasí s politickou částí dokumentu."

"Bylo to naprosto cynické jednání,", konstatoval nyní jeden britský účastník. "Srbové neměli v nejmenším úmyslu s dohodou souhlasit." Ukázalo se o čtrnáct dní později, že měl pravdu, když rozhovory pokračovaly v Kleberově konferenčním středisku v Paříži. Albánci pod ostrým americkým tlakem podepsali a Srbové se vrátili k původnímu postoji, kdy odmítli celou dohodu.

Dini, který nesouhlasil s americkou taktikou, si zaznamenal své konečné varování Milutinovičovi ve dvoraně hotelu Bristol. "Jsme blízko bombardování. Ještě existuje možnost. Mějte to na mysli. Zapřísahám vás." Milutinovič odpověděl: "Sebrali jste nám veškerou možnost vyjednávat. Jestliže nás chcete teď bombardovat, poslužte si."

"Srbové to pořád ještě vůbec nepochopili," vysvětlil nyní jeden britský činitel. "Mysleli si, že Západ odpálí pět střel s plochou dráhou letu a tím to skončí. I když jsem hovořil v Londýně s jedním jugoslávským ministrem, ještě pořád mu to nedošlo. Řekl: 'Dvě střely s plochou dráhou letu nás ke kapitulaci nepřimějí.'"

V Downing Street si začali uvědomovat, že Miloševič neví, do čeho jde. Ministryně pro zahraniční rozvoj Clair Shortová řekla: "Mluvila jsem o tom s Tonym [Blairem]. Řekl: 'Miloševič si myslí, že mu to projde. Hraje hru. Myslí si, že nic neuděláme. Kdyby si uvědomil, že v hrozbě jsou skutečné zuby, neprošlo by mu to.'"

Jeden z předsedajících konferenci v Rambouillet, francouzský diplomat Hubert Vedrine, konstatuje: "Konference v Rambouillet nelituju, jen toho, jak se tam chovali Srbové. Myslím, že promarnili historickou příležitost a je to tragédie pro ně, pro všechny a samozřejmě pro Kosovce. Snažili jsme se opravdu silně dosáhnout politického řešení. Nakonec jsme si uvědomili, že to nepůjde."

24. března: bombardování začíná

Prezident Miloševič přijal své hosty jako obvykle v Bílém paláci v předměstí Dedinje v Bělehradě. Richard Holbrooke přijel varovat Miloševiče, že za čtyřiadvacet hodin začne bombardování. Pokusil se ho na poslední chvíli přesvědčit, aby ho odvrátil.

"Vy jste supervelmoc," řekl mu Miloševič. "Můžete si dělat, co chcete. Chcete-li říkat, že středa je neděle, můžete to udělat. Je to na vás."

"Podívejte se, je vám opravdu naprosto jasné, co se stane, až vstaneme a odejdeme odsud?" naléhal na něho Holbrook.

"Ano, budete nás bombardovat," odpověděl Miloševič.

Jak se velvyslanci chystali k odchodu, Miloševič se Holbrooka zeptal bez emocí: "Uvidím vás ještě někdy?"

"To závisí na to, co budete dělat," odpověděl Holbrook.

(...)

Uprostřed NATO i v samotné britské vládě byly velmi rozdílné názory na to, jak dlouho to bude trvat, než bombardování přiměje Miloševiče, aby se vzdal. Nejoptimističtější byla Madeleine Albrightová. "Nevidím to jako dlouhodobou operaci," řekla na začátku bombardování v televizi. Clinton byl opatrnější, varoval svou Radu národní bezpečnosti: "Tohle nebude třicetivteřinová reklama."

V Londýně vládla ale tvrdší a pesimisticky realistická nálada. Konečný vládní dokument nijak neodhadoval, jak dlouho to bude trvat, než se Miloševič vzdá. "Plánovali jsme na základě nejhorší možné alternativy," řekl čelný činitel ministerstva zahraničí. "Děláme to tak vždycky."

Generál Guthrie byl také velmi opatrný: "Říkal jsem pořád: Doufám, že Miloševič dostane rozum. Říkal jsem pořád: Doufám, že Miloševič dostane rozum a bude kapitulovat brzo, ale existuje nebezpečí, že se to nestane, a tak se musíme připravit na velmi dlouhou válku."

Claire Shortová souhlasí: "Naši vojáci si nemysleli, že to skončí za čtrnáct dní. Každý den jsme měli schůze a všichni zastávali názor, že to bude dlouhé. Miloševič si nemyslel, že budeme bombardovat, a taky si nemyslel, že dokážeme bombardovat dlouho. Nemyslel si, že jednota Západu vydrží. Snažil se válku při každém zaváhání prodlužovat."

Jedním z nejkontroverznějších problémů války bylo, že NATO se rozhodlo začít lehkými nálety a nezačalo okamžitě drsně ničit jugoslávskou armádu a jugoslávskou ekonomiku. Někteří američtí činitelé posléze ostře tento chabý začátek kritizovali.

Avšak v hlavních městech Severoatlantického společenství se na to zpočátku tak nepohlíželo. První etapa bombardování se zaměřovala na srbskou protileteckou obranu. Druhá etapa se zaměřovala na všeobecnější cíle až po44: rovnoběžku, třetí etapa pak na cíle po celé FRJ.

Rozdělení na tři etapy bylo zvlášť důležité pro Francii, která trvala na tom, že vrchní velitel NATO Wesley Clark nesmí přejít z jedné fáze do druhé bez konkrétního souhlasu Severoatlantické rady. Generál Guthrie také poukazuje na to, že zpočátku bylo nad Balkánem netypicky špatné počasí.

Avšak Američané byli rozhodnutí z politických důvodů jednat co nejjemněji. V ten den, kdy byl naposledy Holbrooke v Bělehradě, slibovali Albrightová a ministr obrany Cohen americké veřejnosti, že válka o Kosovo se dál nerozšíří. Nebudou vyslána žádná pozemní vojska. Tím oba zlikvidovali skutečné ostří leteckých úderů.

Brent Showcroft, bývalý poradce amerického prezidenta George Bushe pro národní bezpečnost, si stěžoval: "Z vojenského hlediska to byla děsná prohlášení. Jestliže řeknete Miloševičovi rovnou, že žádná pozemní invaze nebude, je to pro něho výzva, aby bombardovací kampaň vydržel." V Londýně neochotně přiznali někteří činitelé, že tyto výroky Albrightové a Cohena "nebyly příliš nápomocné".

Znovu šlo o tentýž postoj, který definoval mezinárodní diplomacii v předchozích měsících a který, paradoxně, vedl k zvýšení pravděpodobnosti války. Šlo znovu a znovu o neochotu zasáhnout radikálně, což posléze znamenalo, že bylo nutno zasáhnout.

Spojené státy usilovaly o válku, v níž by neutrpěly žádné ztráty. Válka se měla také vyhnout vedlejším škodám.

Na americké straně hodnotili původní cíle bombardování před jeho zahájením Clinton, ministr obrany Cohen a Hugh Shelton, šéf amerického armádního štábu. Důraz při první etapě bombardování byl na opatrnost. Mnoho důležitých cílů bylo ze seznamu odstraněno, aby nedošlo k chybám a k civilním obětem. Druhým rozhodnutím bylo používat v letadlech F- 117 jen 250 kg bomby a nikoliv 1000 kg bomby. To znamenalo, že letadla musela útočit několikrát, ale bylo menší riziko vedlejších škod.

Třetí a klíčové rozhodnutí vyvolalo kontroverzi po celou dobu války. Většina leteckých útoků měla být provedena z výšky 5000 metrů. To byla nejlepší výška pro odpalování laserem naváděných zbraní, ale nebyla to nejlepší výška k identifikaci nepřátelských cílů. Nebylo možno ani určit, zda jsou pohybující se vozidla na zemi uprchlíci anebo srbská armáda.

Miloševič a Operace podkova

Kdyby létala letadla níže - tak jako v posledních týdnech války - viděla by, jak dochází k nejhorší humanitární katastrofě v Evropě za posledních padesát let. V Kosovu prováděly Miloševičovy jednotky Operaci podkova.

Podle této operace měly srbská armáda a policie zaútočit na KLA i albánské civilisty ze tří stran, zlikvidovat základny KLA a vyhnat albánské obyvatelstvo z Kosova otevřeným jihozápadním koncem do Makedonie a do Albánie.

Operaci prozradili západním zpravodajským službám srbští politikové a vojáci celou řadou drastických výroků. Západním diplomatům operaci charakterizoval otevřeně generál Sreten Lukič, který velel operaci v Račaku. Lukič charakterizoval Operaci Podkova jako "obrovskou vojenskou vlnu celou zemí po směru hodinových ručiček, která zničí KLA". Doufal, že operace bude dokončena do října.

Navzdory příměří, srbské vedení se na operaci připravovalo. Během rozhovorů v Rambouillet byla operace reaktivována. Srbské jednotky se shromažďovaly v Kosovu, prováděly agresívní cvičení. Občas to bylo více než cvičení. Nad městem Vucitrn zničily srbské jednotky podle monitorů OSCE koncem rozhovorů v Rambouillet tanky, dělostřelectvem a raketomety celé vesnice.

Vojislav Šešelj, ostře nacionalistický srbský náměstek premiéra, oznámil na jednom veřejném shromáždění, že "nezůstane ani jeden Albánec, pokud bude NATO bombardovat".

Veškerá tato varování zaznamenala CIA i západní zpravodajské služby. Jenže ve Washingtonu vypracovala CIA opět dvojí zhodnocení rizika, že by Miloševič zaútočil na kosovské civilisty. A americká vláda se opět rozhodla přidržet se optimističtější předpovědi.

Jak byly zahájeny letecké útoky NATO, Miloševičova armáda zahájila Operaci podkova, vypalování, vraždění a vyhánění obyvatelstva.

Jak začaly přicházet obrovské vlny vyčerpaných, vysušených a zbitých civilistů do sousedních zemí, i mnozí z těch, kteří zpochybňovali legálnost leteckých úderů NATO, byli šokováni zuřivostí Miloševičovy kampaně proti civilnímu obyvatelstvu.

Západní mocnosti nebyly připraveny na příchod obrovského počtu uprchlíků. Londýn neočekával tak silnou zuřivost Operace podkova. "Rychlost, s níž Miloševič zahájil etnické očišťování, nás překvapila," konstatoval jeden britský činitel. "Nepředpokládali jsme, že začne jednat tak razantně a tak rychle. Pořád se ptám sám sebe, jestli jsme to měli předpovědět lépe."

I francouzskou vládu Miloševičova zvěrstva překvapila. Hubert Vedrine konstatuje: "Věděli jsme samozřejmě o masakrech. Masakry páchali Srbové, KLA páchala teroristické činy. Všichni věděli, že to bude pokračovat. Ale bylo nutno jednat navzdory tomu. Avšak masové vyhánění celého obyvatelstva - to předem nenapadlo nikoho. Nepředpověděl to nikdo, ani KLA, ani Rugova, ani Makedonci, ani Albánci.. Očekávali jsme, že srbská armáda začne útočit na všechna postavení KLA a že KLA zahájí partyzánskou válku. A většina odborníků si myslela, že KLA vydrží přece jen trochu déle. Odborníci podcenili, že na Balkáně existuje kolektivní paměť masakrování, a ta vede k masovému odchodu obyvatelstva."

Noční můra NATO: vedlejší škody

Avšak brzo mělo NATO další starosti kromě úvah o tom, jestli zahájení bombardování vedlo Miloševiče k zahájení vyhánění civilního obyvatelstva.

Americká letadla zasáhla kolonu etnických Albánců na silnici Prizren - Djakovia a usmrtila 75 lidí. Když tato zpráva přišla, ráno 14. dubna, Wesley Clarke původně prohlašoval: "Zasáhli jsme srbský konvoj a máme silné důkazy, že Srbové pak odplatou zaútočili na kolonu uprchlíků." Následujícího dne se ukázalo, že to není pravda a mluvčí NATO Jamie Shea se zoufale snažil koordinovat rozporná prohlášení, přicházející z různých hlavních měst NATO.

Toho odpoledne Clinton přiznal: "Takovýto konflikt nelze vést, aniž by nedošlo k takovýmto chybám".

NATO začalo klesat se svého morálního piedestalu. A poprvé v něm zavládla panika.

Byla to první z řady výrazných chyb, které vyvrcholily katastrofálním bombardováním 7. května budovy čínského velvyslanectví. NATO použilo seznam cílů, dodaných CIA a domnívalo se, že jde o jugoslávský federální úřad zásobování. V Londýně i jinde se to považovalo za nejkritičtější bod celé kampaně.

Svědčí letecký maršál John Day: "Nikoho v nejdivočejších snech nenapadlo, že bychom mohli udělat tak obrovskou chybu. Miloševičovi to poskytlo dalších čtrnáct dní. Bylo to tragické, protože už začínal pociťovat horko. Škoda také byla, že té noci jsme zasáhli celou řadu opravdu důležitých cílů."

Ode dne bombardování čínského velvyslanectví začali Day a ostatní informovaní činitelé zastávat přesvědčení, že se blíží konec války. Bylo to důsledkem paralelního diplomatického procesu, který vedla interní skupina v  NATO. Ta posilovala konsensus uvnitř NATO a snažil se přesvědčit Rusko, aby Miloševiče izolovalo.

Kvinta

Skupina, známá pod názvem "Kvinta" (Pětice), se skládala z ministrů zahraničních věcí Spojených států, Británie, Francie, Německa a Itálie. Byla založena 29. března jako neformální nástroj k diskusím mezi hlavními zeměmi. V podstatě to byla styčná skupina pro bývalou Jugoslávii bez Ruska. Každé odpoledne v Londýně - pro Madeleine Albrightovou to bylo po obědě - jednala tato skupina o tom, jak jde válka a jaké jsou vyhlídky na vyjednávání o míru. Vznikly paralelní kvinty velitelů armád a politických ředitelů premiérských a kancléřských úřadů. Ty všechny měly každý večer telefonní konference.

A právě tato Kvinta (jejíž existence byla během války utajována, aby se neurazili ostatní členové aliance), která na naléhání Německa zformulovala nejprve provizorně pět podmínek pro ukončení bombardování, poté, co Miloševič 3. dubna nabídl, že z Kosova stáhne některé jednotky, což Bílý dům okamžitě odmítl.

Kvinta byla klíčem k tomu, že se válečná aliance nerozpadla.

Miloševič vkládal velké naděje do Ruska, a pak v ty členy západní aliance - Itálii, Německo a Řecko - o nichž si myslel, že nebudou mít žaludek na dlouhé vedení války. Řecko bylo pro Kvintu zvlášť velkým důvodem k obavám, byl to člen aliance, jehož 95 procent obyvatelstva se stavělo proti válce proti jeho ortodoxně křesťanským bratřím.

Miloševič se také domníval, že nová německá vláda, v níž zasedali pacifističtí Zelení, ve válce nevydrží. Spletl se. Joschka Fischer, německý ministr zahraničních věcí za stranu Zelených a čelný představitel Kvinty, považoval válku za "čin, jímž se může Německo koncem dvacátého století vykoupit ze své nacistické viny". Byl přesvědčen, že je správné, aby německá armáda aktivně vojensky zasáhla na straně spravedlnosti.

S Italy se Miloševič pokusil osobně vejít ve styk. Koncem dubna se pokusil vyjednávat s italskou vládou, ale ta to odmítla. 3. května Miloševič sám zatelefonoval italskému ministru zahraničních věcí Dinimu. "Nechci teď hovořit o válce," řekl, "Chci zařídit návrat Rugovy. Chtěl by jít do Makedonie, ale tam by byl jeho život v ohrožení. Pokud souhlasíte, nechám ho zítra přivézt z Prištiny. Letadlo může přiletět jenom odpoledne."

Veškeré Miloševičovo úsilí jednat s Italy bylo marné. Váhání italských politiků bylo podle jejich svědectví pouze pro domácí italskou politickou potřebu. Za scénou přislíbila vláda Massimy D'Alemy plně NATO podproovat.

Ale největším problémem pro Kvintu bylo znovu získat podporu Rusů, poté, co Američané urazili premiéra Primakova a schválili první letecké údery, aniž by Primakov vůbec do Washingtonu dorazil.

Miloševič se přepočítal i v tom. Rusové sice zuřili v důsledku toho, jak s nimi jednali Američané, a byli ostře proti leteckým úderům, ale stejně zuřili vůči Miloševičovi, protože ten porušil svůj slib, učiněný předchozího roku Jelcinovi, že z Kosova stáhne svá vojska.

Kvintě se podařilo přesvědčit Rusy, aby schválili oněch pět provizorních principů pro ukončení války. Miloševič se nemohl na Rusy spolehnout.

"Od jeho první návštěvy v Bělehradě," konstatuje jeden britský činitel, "varoval Černomyrdin Miloševiče, že kdyby došlo k pozemní invazi, Rusko - i když se staví proti leteckým úderům - se na stranu Srbska nepostaví."

Konflikty ohledně pozemní invaze?

Největší Miloševičovou nadějí byly rozpory v NATO ohledně pozemní invaze před oslavou padesátého výročí založení NATO ve Washingtonu. Britský ministr obrany George Robertson nyní přiznal, že to byl největší problém NATO.

Generální tajemník NATO Javier Solana se před summitem ve Washingtonu strašně bál, že se oslava padesátého výročí založení NATO promění ve frašku, protože se po čtyřech týdnech bombardování a žádných výsledcích vedoucí představitelé NATO veřejně pohádají ohledně taktiky a strategie.

Solana se bál, že se Tony Blair - jestřáb - otevřeně pohádá s Němci ohledně možnosti vyslání pozemních vojsk. Proto se Solana rozhodl týden před summitem oznámit, že se bude nově hodnotit možnost pozemní invaze. Tím chtěl odstranit otázku pozemní invaze z výročních oslav NATO.

Celá věc tvrdě otřásla Kvintou. Francie se bála, že dojde mezi Francouzi k záporné reakci a nechtěla, aby bylo zveřejněno, že se bude jednat o možnosti pozemní invaze. Bílý dům naopak zastával názor, že nemá smyslu, aby se takové jednání konalo, když nebude o něm veřejnost informována.

Proto zogranizovali činitelé Bílého domu dvakrát soukromou schůzku novinářů z Washington Postu s Javierem Solanou, aby byla zpráva o nadcházejícím jednání o pozemní invazi prozrazena do tisku. Jenže při první schůzce se Solana vyjadřoval tak zašmodrchaně, že reportér nepochopil, o co jde. Při druhé příležitosti řekl Alexander Vershbow, americký velvyslanec u NATO v Bruselu, jinému reportéru, že jde o absolutně žhavou zprávu, a ať si zavolá Solanovi a požádá ho o její potvrzení.

Britové nyní tvrdí, že neměli v úmyslu na washingtonském summitu NATO prosazovat vyslání pozemních vojsk. Ale když Tony Blair přicestoval z Londýna, jednal s Clintonem tři hodiny o strategii. Jeden činitel, přítomný při té schůzce, řekl: "Je to pravda, měli jsme obavy, aby některé země, zejména Německo, nevyloučily užití pozemních vojsk. Vládl pocit nepevnosti strategie a chaosu."

Podle generála Guthrieho chtěl britský premiér ukončit válku před zimou. Ministerstvo obrany mu sdělilo, že na horách napadne sníh v polovině října a v nížinách o měsíc později. Ministerstvo zahraničí ho varovalo, že jestliže neokupuje NATO Kosovo do listopadu, mnoho vyhnaných uprchlíků se nikdy nevrátí domů. Etnické očišťování by tak bylo nezvratné. Jasně to konstatoval šéf britských liberálních demokratů Paddy Ashdown, který v dopise Blairovi vyjadřoval frustraci britských vojáků na Balkáně:

"Toto je první válka v historii, která je vedena jménem uprchlíků. Určili jsme si přesné měřítko, co bude jejím úspěchem. Jestliže se uprchlíci nebudou moci vrátit, prohráli jsme."

Guthrie nyní přiznává, že Británie naléhala jako hlavní země na realizaci pozemní invaze. "Byl jsem přesvědčen, že letecké údery budou stačit," řekl nyní, "ale války nejsou jako scénář hry, kde každý herec ví, co má kdy říct. Ve válkách dochází k nepředvídatelným událostem, a tak je třeba mít připraveny alternativy."

Guthrie dodává: "Byli jsme víc připraveni než ostatní v našem myšlení a plánování. Chtěl jsem mít plán připraven, aby mohl být aktualizován a velmi rychle použit, pokud by ho bylo zapotřebí. Cílem války bylo vrátit Kosovce zpět do Kosova a poskytnout jim bezpečnostní podporu a nemohli jsme dlouho otálet."

Podle Guthrieho, někteří lidé srbskou armádu přeceňovali: "Srbové jsou líčení jako chrabrý národ, ochotný bojovat do posledního muže. To byla ale naposledy pravda v roce 1941, a i tehdy, i když byli Srbové naši spojenci, Chorvati byli v mnoha ohledech daleko úspěšnější. Srbové dobře uměli vraždit ženy a děti a starce, ale v Bosně ustoupili velmi rychle. Jsou to násilníci. Hodně jejich zařízení je velmi staré a neprováděli příliš mnoho cvičení ve formacích."

Admirál Garnett vysvětluje, proč Británie neprosazovala pozemní invazi přes moc:

"Ve válce musíte identifikovat těžiště vašeho oponenta - je to ten klíčový element, který váš oponent musí chránit a vy musíte na něj zaútočit, abyste byl úspěšný. Dá se říct, že těžištěm NATO byla jeho soudržnost, protože je NATO založené na konsensu. Stačilo by, kdyby jediná země v Severoatlantické radě, nebo ve vojenském výboru zvedla ruku a řekla: "Stop, s tím my nesouhlasíme." Tak musíte své těžiště chránit. Víte-li, že byste operaci ohrozili, tím, že byste zveřejnili plány na pozemní invazi dřív, než budou ostatní členské země na to připraveny, musíte mlčet. Ale plánujete soukromě, protože víte, že v určité etapě budou politikové chtít vidět ty plány. A to jsme taky dělali."

Prozrazování informací v NATO - a plán Bravo mínus

Solanův trik zajistil, nejen že se aliance nerozpadla kvůli otázce pozemní invaze, ale i že se Miloševič dověděl, že se Severoatlantické společenství chystá konsensuálně jednat o možnosti pozemní invaze.

Svět ale nevěděl, že to, čeho se Miloševič obával nejvíc, se už připravovalo: vážný plán na pozemní invazi. Práce byla zahájena v přísné tajnosti ve vojenském ústředí NATO v Mons v Belgii. Vrchní velitel NATO generál Wesley Clark tam soukromě plánoval pozemní invazi už dlouhé týdny. Připravoval mu ji tam tým známý jako "Jedi Knights" , Rytíři kmene Jedi, kladné postavy z filmu Hvězdné války.

Clark musel čelit silnému odporu amerického ministra obrany Williama Cohena a poradce pro národní bezpečnost Sandy Bergera, kteří se stavěli od samého začátku proti pozemní invazi s americkými vojsky.

Jenže Clark se nevzdával a každý den argumentoval při videokonferencích proti washingtonským holubicím. Poukazoval na to, že letecké údery možná nebudou fungovat a že jsou nutné plány pro rozsáhlou pozemní invazi. V tom ho podporovala Británie.

20. května cestoval Clark do Washingtonu. Na jednání v Pentagonu argumentoval, že NATO musí být ochotno zvýšit počet plánovaných jednotek K-for na 45 000 - 50 000 vojáků, že musí zdvojnásobit dosavadní počet vojáků na albánských hranicích. Bylo schváleno, že ten plán bude předložen velvyslancům NATO 25. května podle tzv. "tiché procedury", kdy se považuje předložený návrh za schválený, pokud nikdo proti němu nic nenamítá.

Tou dobou se argumentovalo, že zvýšení počtu vojáků je zapotřebí pro budoucí rekonstrukci Kosova, letecký maršál John Day však přiznává, že to byl přechodný krok k realizaci invazního plánu B Mínus.

Clark potřeboval dopravit část své armády do Kosova přes Albánii. Neměl ženijní prapor v Evropě. Potřeboval, aby mu Pentagon uvolnil takovouto brigádu, který by posílila a rozšířila dvě stě kilometrovou silnici z Durrese do Kukuse na albánské hranici. 31. května, tři dny předtím, než se Miloševič vzdal, dal Washington konečně svolení, aby Clark vybudoval tuto silnici a připravil se pro pozemní invazi.

Downing Street také zastávala přesvědčení, že Clinton pozemní invazi schválí. Nakonec řekl Clinton Tonymu Blairovi: "Jestliže bude nutno to učinit, bude to uděláno."

Činitelé NATO a britský ministr obrany George Robertson jsou nyní přesvědčeni, že Miloševič věděl, že americká armáda tiše rozhodla, že podpoří pozemní invazi. Jeden informovaný zdroj NATO je přesvědčen, že Miloševič byl plně informován o plánech NATO.

Vysvětlil: "Miloševič věděl víc o našich debatách, než jsme chtěli, aby věděl. V koaliční válce musíte sdělovat informace spoustě spojenců. Nemyslíme, že existoval nějaký agent, mohla to být jen velmi efektivní srbská rozvědka, řekněme, ale, že Miloševič věděl víc, než měl."

Avšak Miloševič zůstal až do samého konce záhadou, i když připravoval svou kapitulaci. Guthrie přiznává, že důsledkem hodnocení bombardování asi bude, že NATO učinilo menší škody, než tvrdilo, přestože bylo uskutečněno 30 000 letů do oblasti menší než oblast kolem Londýna. "Letecké údery ho nezranily. Není to aritmetické cvičení, kolik tanků bylo zničeno nebo kolik vojáků bylo usmrceno. Daleko více se to týká ovlivňování vůle lidí. Klíčem je dostat se na samotný tmel, včetně komunikačních systémů."

Miloševič, dodává Guthrie, byl "velmi zklamán" tím, že mu Rusové odmítli podporu. "Domníval jsem se, že Miloševičovo obžalování z válečných zločinů povede k jeho ještě větší rozhodnosti bránit se, ale takový dopad to nemělo. Nevím proč."

Britský ministr obrany se domnívá, že si Miloševič nakonec uvědomil, že nemůže vyhrát. Jeho vojska byla znehybněna a skrývala se. "Srbsko zdědilo svou nadvládu nad Balkánem od Titovy vojenské mašinérie. My jsme uštědřili této mašinérii velké a nezvratitelné škody. Miloševič věděl, že mu nikdo nepomůže tu armádu znovu vybudovat. Také začínala sílit v Bělehradě právem obava, že se blíží pozemní invaze, před kterou bude Srbsko bezbranné."