Nic než národ
(An English version of this article is in the current issue of the Central Europe Review.)
V kampani do senátních voleb se odehrála řada menších kontroverzí mezi jednotlivými kandidáty. Jedna z nich byla vyvolána osobním dopisem paní Jiřiny Jiráskové, nezávislé kandidátky za ODS, ve kterém píše, že nikdy neopustila tuto zemi. Navzdory všemu pronásledování a příkořím, kterým byla vystavena v sedmdesátých letech samozřejmě.
To není uvedeno v textu dopisu, ale každý se jistě dovtípí. Stejně tak není uvedeno, že další dva hlavní kandidáti -Václav Fischer a Ivan Medek, svou zemi opustili. Zatímco Ivan Medek spolupracoval v zahraničí s řadou rozhlasových stanic, mimo jiné Hlasem Ameriky a Rádiem Svobodná Evropa a Václav Fischer vybudoval významnou cestovní kancelář, kterou po roce 1989 přestěhoval do České republiky a dnes patří k jedněm z mála českých společností, které jsou evropsky významné a zároveň podnikatelsky bezúhonné, paní Jirásková byla pronásledována ve své vlasti pro blaho nás všech. Navzdory pronásledování však mohla natočit řadu filmů, pracovat v divadle a později i v televizi, jak již bylo uvedeno jinde.
V tomto článku však nejde o nic osobního. Každý má právo ma interpretaci své osobní historie a může s ní vyjít na veřejnost, pokud k tomu má dost odvahy. Je na veřejnosti, aby posoudila do jaké míry je osobní interpretace spíše přáním než skutečností.
Zajímavější je opakující se rétorika, kterou ODS v poslední době používá.
Mluví se v ní o “národních zájmech", přičemž není úplně jasné, zda jde o zájmy státní administrativy, které jde zejména o udržení současné situace, kdy nejsou potřeba žádné překotné výkony a je možné v závětří diskutovat o problémech spojených s naším vstupem do Evropské unie nebo o zájem národa, tedy občanů České republiky.
Ani v tomto případě však není vše úplně jasné, protože zatímco zájmem některých českých občanů je co nejrychleji emigrovat do západní Evropy, zájmem jiných je zamávat jim na rozloučenou a zbavit se tak nepříjemných starostí.
Zdá se však, že hlavní politické strany zůstávají těchto nejistot ušetřeny. Ony přece velmi dobře vědí, co je v národním zájmu, i když mnozí nad tím mohou kroutit hlavou.
Tak se dozvíme, že naším národním zájmem je příliš neuspěchat vstup do Evropské unie a raději ho odložit, abychom nebyli vystaveni příliš silné konkurenci.
Také musíme dávat pozor, aby nám rozpadající se stavení v oblastech hraničících s Německem a Rakouskem neskoupili sudetští Němci a Rakušané a nezbavili tak naše zanedbané pohraničí svébytné národní identity.
Raději přijmeme požadavek Evropské unie, aby po dobu deseti let nemohli čeští občané svobodně cestovat a studovat v členských zemích, protože by se to týkalo přece jen omezené a privilegované části populace.
Raději české Sudety než inteligenci a odborníky vystudované na evropských univerzitách, zní takto formulovaný národní zájem.
Národní zájmy jsou dobré pro rétoriku politických stran, v běžném životě “národ" zajímá, jak funguje státní administrativa, školství a zdravotnictví.
A to v řadě případů selhává. Zdá se, že dnes zejména ODS bude “bránit" národní zájmy za každou cenu, protože jí již nezbývá příliš mnoho dalších témat, kterými může přitáhnout pozornost veřejnosti.
Nebo si to alespoň myslí.
Stejně tak další významná politická síla ČSSD, se nevyznačuje příliš přehnaným zájmem o náš vstup do Evropské unie.
Podstatným důvodem může být obava z konkurence, která současnou garnituru “moudrých stařešinů" i nastupujících “korunních princů" vystaví soutěži, kterou si téměř jistě nikdo z nich nepřeje.
To, co dnes vypadá jako zanedbatelný problém, se již brzy může ukázat jako velmi vážná nevýhoda celé České republiky.
Dnes nemáme šanci prosadit se v Evropě vahou své ekonomiky, v tom se ostatně nějak výrazně nelišíme od dalších států ve střední a východní Evropě.
Na rozdíl od Polska a zejména Maďarska, však nemáme výrazně proevropsky orientovanou politickou sílu.
Vidíme-li Viktora Orbána a Miloše Zemana, každému je jasný obrovský rozdíl, nejen v jejich vzhledu a projevu, ale zejména mentalitě.
Rozdíl je však i mezi Janem Rumlem a Viktorem Orbánem. I Unie svobody, která dnes sama sebe považuje za nejvíce proevropsky orientovanou politickou stranu, má ještě velmi daleko do proklamovaného ideálu.
Evropská unie není v současnosti představou rozšiřování nijak nadšena, protože je jí jasné, před jak obrovským úsilím stojí a z rozšiřování má obavy.
Tím důležitější je úsilí, které budou muset středoevropští politici vyvinout, aby Evropskou unii o potřebě rozšíření přesvědčili.
Čeští politici by si měli uvědomit, že ke vstupu České republiky do Evropské unie neexistuje žádná alternativa, pokud jí nemá být vize izolovaného státu na periferii Evropy, potýkajícího se s vážnými hospodářskými problémy, korupcí a neschopností státní administrativy.
