Je práce zboží nebo není? (A nakonec dva návrhy, jak dál.)
Tak se nám vzniklé téma o platech na VŠ nějak tříští (a asi jsem tím vinen i já): jeden pisatel se na mě oboří, že pan Grebeníček má radost z (mnou uvedeného a ověřitelného) faktu o bytové situaci mých starších kolegů a nepřímo mě obviní z lásky k reálněsocialistické minulosti, odjinud se dozvím, jak Češi nevědí, co je Illinois, a přitom se smějí těm, kteří (po letech agenturních zpráv o konfliktech na Balkáně) považují ČR za zemi, kde se válčí; také se dozvídám, jak moc mám volna a že to tajím.
Milé, osobní, asi tak má polemika vypadat. Také jsem dostal radu, ať odejdu, jsem-li nespokojen, až odejde většina, stát se začne o problematiku financování vysokých škol starat. Zachovat se podle té rady je pro stát asi tak dobré, jako když v Rusku poslechli západní experty na privatizaci.
Ponechme ale stranou, jak se já flákám či neflákám, jsou-li Američané nebo Češi troglodyty (ten sedmý pád má naznačovat možnost změny) a vraťme se k problému platů ... dejme tomu vědců, lékařů a učitelů na VŠ. A v tu chvíli se ptám: je práce těchto lidí zboží, nebo ne?
Pokud je práce zboží jako každé jiné, měl by její cenu stanovit trh (nebo mně to posledních deset let tloukli do hlavy špatně?). Kdyby tomu tak bylo, veškeré diskuse o tom, jestli má třeba lékař ten či onen plat a je li tomu tak správně, byly asi tak na místě, jako nářek důchodců v Radiofóru, že "by se s cenou brambor mělo něco udělat, že by měl někdo zakročit a cenu snížit". Zrovna tak by bylo lze rozhodnout, jestli se Kyncl fláká, nebo ne, jako se podíváte na trhu, kdo má hezčí jablka za kolik.
Pokud je práce zboží, pak ovšem je snaha prodávajícího prodat co nejméně za co nejvíce peněz samozřejmá. Samosebou k tomu patří reklama, která může lhát: jako se o konkrétním pracím prášku může říci, že je ze všech prášků nejlepší, měl bych asi svému nadřízenému tvrdit, že i já pracuji nejlépe. (Když lež slouží zisku, je morální, alespoň tak jsem to v případě reklamy pochopil.)<)P>
Když budu upřímný a sebekritický alespoň v minimální míře, shledám, že to nemůže být pravda - tak jako to není pravda u n - 1 vyráběných prášků.
(Napovím, jak jsem vám nahrál na smeč: sebekritika je přeci součást komunistických praktik, copak je ten Kyncl asi zač.)
Možná proto se tolik lidí vrhlo na můj výrok, že "nepracuji nejlépe". (A když vysvětluji, že "nikoli nejlépe neznamená nikoli dobře", napadáte mě, že si nestojím za svým názorem.)
To vám tak vadí, že nelžu tak, jak je zvykem?
Vycházím z předpokladu, že práce zboží je. Na tuzemském trhu mám s tím zbožím, které chci prodat, několik málo odběratelů v podstatě s regulovanou cenou, kterou mi mohou zaplatit. To platí o většině základního výzkumu, o lékařích s většinou pacientů u VZP a o VŠ učitelích také. Trh s mojí prací neexistuje; své potřeby na trhu kupuji.
Kdyby měl trhovec jenom zákazníky, kteří chtějí kilo jablek za pět korun, přizpůsobí se a objedná jen taková jablka. Rozhodně nebude za danou cenu prodávat jablka dražší, nejvýše do vyprodání jinak neprodejných zásob. Je to tak špatně? Je na tom něco nemorálního?
Ve chvíli, kdy bude postup přijímání učitelů takový, jako je třeba na univerzitě v Knoxvillu, kdy nabízejí ve výběrovém řízení na místo profesora marketingu tolik, až se jim přihlásí tolik uchazečů o místo, že si mohou vybrat skutečně "toho pravého" (ve vzácných případech i toho "nejlepšího":-))), nikdo si nemůže stěžovat: ani ten, kdo práci kupuje, ani ten, kdo ji prodává. O tom, je-li práce zmíněného profesora adekvátně zaplacena, není třeba vést diskusi.
O platech ve zmíněných profesích žádný trh nerozhodl (s černým humorem dodám, že bohužel ani černý trh zde pořádně neexistuje). Nevěřím lidem, kteří se pokládají za intelektuály a z té pozice mi chtějí číst levity o tom, jak pracuji, že na to mají kompetenci a nějaké právo.
Napsal jsem, že černý trh neexistuje: nemám tak docela pravdu a sám se černého trhu účastním: doučuji matematiku studenty jiných
vysokých škol. Poslední dobou jim k tomu dodávám: "Stydím se za naše vysoké školství. Tu službu, kterou vám poskytuji za úplatu, by vám měl poskytnout váš asistent a to s úsměvem a zadarmo." Moji klienti mi odpovídají, že na ně jejich asáci nemají čas a nebo ochotni konzultovat nejsou.
Jediné správné řešení (podle mého názoru) je buď jejich asistentům zaplatit tak, že budou ochotni a budou stíhat, nebo, je-li ekonomičtější přijmout více levnějších asistentů, učinit tak. Prostě nenadávat trhovci, že za pět korun nemá lepší jablka. Když dotyčného asistenta propustíte, nepomůžete si: lepšího asi nekoupíte.
Pro čtenáře, kteří mají potřebu vždy argumentovat ad personam, dodávám, že bylo-li jen trochu možné, nikdy jsem (samozřejmě zadarmo!) konzultaci svým studentům neodmítl; zkuste mě tedy napadnout odjinud).
Vést řeči o tom, že by se měli jejich asistenti snažit pracovat co nejlíp, je absurdní divadlo na úrovni komunistických schůzí se závazky "více, lépe, radostněji". Někde skutečně učí starší studenti (nikoli graduovaní doktorandi) ty mladší a vedoucí kateder či ústavů jsou rádi, že je mají.
Čekám, že se moje názory nebudou mnoha lidem líbit. Kdysi se farář, učitel a lékař řadili nikoli mezi povolání, ale poslání. Farář měl desátek, lékař výdělek a učitele brali postupně jednotlivé rodiny na oběd. Za pocit, že mám poslání, si sice nic nekoupím, ale přesto by nějaké uznání člověka potěšilo. Nebo alespoň naděje.
Třeba bych chtěl slyšet: "v časovém horizontu 10ti let se stát bude snažit, aby průměrný plat na státních vysokých školách dosáhl 1,x násobku průměru v ČR; zároveň vytvoříme podmínky pro vznik soukromých vysokých škol tak, aby poptávka po vysokoškolském vzdělání mohla být co nejlépe uspokojena. Protože některé školy budou vybírat školné a kvůli dostupnosti vzdělání vytvoříme do x let fungující systém studentských půjček Š"
V USA (jak jsem psal o tom, co se mi na "Západě" nelíbí, přiznávám, že se mi mnoho věcí líbí) funguje systém, v rámci něhož stát financuje vysokým školám výzkum pro malé a střední podniky. Například firma Mobil House si řekne, že by mohla asi uspořit ve své provozovně náklady na energii a poplatky za znečišťování životního prostředí. Univerzita jí vypracuje studii možných úspor a stát univerzitě za tuto studii zaplatí. Říkají tomu strategie "win, win, win", protože vyhraje firma, vyhraje univerzita a nakonec i třeba to životní prostředí. Úspěch firmy (která ovšem platí daně) je také úspěch státu.
Možná je to pro někoho moc levicové a pro někoho moc pravicové, ale funguje to. Kdyby toto četl někdo kompetentní, ať zkusí aspoň vymyslet, proč to u nás nejde. Jako alespoň doplňkový způsob financování aplikovaného výzkumu je to dobrý způsob, a protože se na něm podílejí především studenti vyšších ročníků a doktorandi, považuji jej z pedagogického hlediska za výborný.
Z žádné strany jsem ale zatím neslyšel koncepci jinou, než "příští rok bude peněz méně".
Ale třeba bude lépe.
Jan Kyncl
Poznámka JČ: Ne ve všech zemích je nepravdivá reklama normou. Např. v Británii existuje přísná Advertising Standards Authority, která dohlíží na přístojnost a pravdivost reklamy. Konec konců, je to lepší i pro zadavatele reklamy, ví-li veřejnost, že reklama nesmí lhát a že její informace nutně musejí být pravdivé.
