Dané slovo je zákon

O knize Česká literatura od počátků k dnešku, Lidové noviny, 1999

Jaroslava Janáčková

Toto je podle mého soudu nejlepší přednáška z velmi dobrého výročního semináře pro zahraniční bohemisty, které v Dobřichovicích, v Praze a ve východních Čechách tento týden organizovala Obec spisovatelů. Byla pronesena ve středu 1. září. Profesorka Jaroslava Janáčková donedávna vyučovala českou literaturu, zejména devatenáctého století, na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. (V osmdesátých let několik roků nesměla přednášet.) Projev pronesla profesorka Janáčková spatra bez papíru. Omluvte jeho hovorový styl - zveřejňujeme autentický přepis z magnetofonového záznamu. K semináři pro zahraniční bohemisty se v Britských listech ještě vrátíme dalšími příspěvky a rozhovory. JČ

(V předchozí části semináře hovořil profesor Alexandr Stich o tom, jak mladí lidé používají zástupné slovo "vole", aniž by si toho byli vědomi, jako prostředku k zdůvěrnění konverzace. Zmínil se o tom, že tři středoškoláci blokovali se svými velkými taškami východ z tramvaje a byli zabráni v náruživou konverzaci, prošpikovanou velmi častým opakováním slova "vole". Když musel vystoupit, profesor Stich se na ně obrátil slovy: "Dovolte, volové, pusťte mě vystoupit." - Studenti byli pohoršeni a šokováni. Sticha z tramvaje následovaly rozhořčené výkřiky: "No, co si to dovoluješ, vole...!")

Abych navázala na Alexandra Sticha, pokud jde o oslovení "vole", společnost šesti - sedmiletých dětí, se oslovuje jen "vole". A mě napadne se zeptat, "A co to je vůl?" A oni strnou, protože to nevědí, co to je. Oni skoro ani netuší ještě, že je to zvíře, a ani nevědí, kam to patří. Tím jsem je na chvíli úplně rozložila. Chvíli si to přestali říkat a potom s úžasným zájmem začali poslouchat, co je to vůl, co je to za druh zvířete a že to je vlastně tak vznešené zvíře, že je otázka, jestli si tak můžeme nadávat. Ale to už sem nepatří.

Já jsem v té šťastné situaci, že Alexandr Stich vytvořil skvělé pozadí pro tuto malou úvahu a pan kolega tady z Paříže se přimlouval za to, aby byly další Čítanky české literatury. Vidím, že se zájmem sledujete tu knihu, kterou tady poslal Alexandr Stich, tu knihu Česká literatura od počátku k dnešku.

Mám tu čest náhodou být spoluautorkou. Psala jsem tam jen kousek, od Máchy k Březinovi, k symbolismu, a vlastně celé dvacáté století, a to je polovina té knihy, napsal Jiří Holý, který tady není toho času asi mezi námi mimo jiné proto, že dělá korektury čítanky.

Co to vlastně je a jak to vzniklo

Když mě dovolíte, pár slov k předhistorii, ke genezi té knihy a k její perspektivě.

Předhistorie je taková, že škola a školní výuka pořád potřebuje učebnice. V českých školách se drží ten předmět, něco jako "Dějiny literatury", i když to nejsou dějiny literatury a my to budeme do své smrti obhajovat, aby to bylo takto koncipováno, protože to je jeden z předmětů, který může dávat nějakou představu kontinuity nějaké lidské činnosti a zcela specifických projevů a hodnot.

Je to nějaký takový relativně souvislý, relativně ucelený a v čase uspořádaný celek. A to časové uspořádání, že něco je dřív a něco je potom, do toho vnáší nějaké rozdíly a zvláštnosti, a tím se ta činnost obohacuje.

Kromě toho, umění, jak se všichni shodneme, a taky literatura, má vlastní paměť. Je schopno uchovávat hodnoty své vlastní tvorby a své vlastní tvořivosti. Je to zvláštní sféra, kde se míň ztrácí než v mnohých jiných sférách lidské činnosti.

Teď jsme v situaci, to patří k historii, že po roce 1948 se autoři učebnic pro školy kádrovali. Učebnice byly vystaveny zvláštnímu dozoru právě proto, že se to chápalo jako tvorba nějakého světového názoru a výkladu. Ideologická sešněrovanost se tu mohla uplatnit mnohem víc, než kdekoliv jinde.

To se strašně vystupňovalo za normalizace. V sedmdesátých a v osmdesátých letech. Mohla bych vypravovat anekdoty, jak jsem bývala vyzvána, abych se účastnila nějaké učebnice, jak se to tajilo, co z toho vzniklo, a tak dále. Ty anekdoty nechci vypravovat.

Co se stávalo s tím předmětem. Ten předmět se napřed silně ideologizoval. Literatura se vykládala jako obraz společenských poměrů a výraz ideologických zápasů. V sedmdesátých a osmdesátých letech se to ještě vystupňovalo. A co se stávalo, potom. Že se vlastně dobrý učitel, ve snaze se vyhnout těmto schématům, uchyloval k tomu, že mu z předmětu zbyly telefonní seznamy. Že místo aby se pojednávalo o literatuře jako o uměleckých dílech, učili se autoři s nějakými letopočty, díla s nějakými letopočty, čítanky se četly a nečetly. Předmět se zbavoval svého nejvnitřnějšího obsahu a étosu.

Felix Vodička

Už v šedesátých letech na tuto situaci poukazovali nejosvícenější čeští učitelé, mezi nimi Felix Vodička. A Felix Vodička, chudák, byl to můj učitel, v jedné chvíli byl pověřen ministrem školství, to byla ta naše šťastná šedesátá léta, aby připravil zcela novou koncepci vyučování literatuře a aby se vyučování literatuře stalo humanitní disciplínou, která slouží také estetické výchově.

Felix Vodička dal dohromady autorský kolektiv, sestavený s nejlepších odborníků a vytvořil velkolepou koncepci. Říkal jí potom Svět literatury. Ta učebnice se také jmenuje "Svět literatury", ne Světová literatura. Je to pokus vidět vývoj světové literatury, je tam bible, jsou tam orientální literatury. Česká literatura je vsazená do toho vývoje. Ale ne tak, že by se poměřovala. Hledaly se proporce. Toto je první díl "Světa literatury", literatura od nejstarších dob k evropskému romantismu. Předcházelo tomu asi padesát stránek teorie literatury, to psal pan profesor Vodička sám o jedněch prázdninách. Byl to pokus vytvořit jakýsi vstup do toho, co je to literatura, jak o literatuře uvažovat, a tak dále.

V tom vstupu se odkazovalo k určitým kapitolám historickým. Byl to také pokus propojit historii a teorii a dát velice osvícený koncept toho, co je podstata literatury jako slovesného umění.

Byl vydán první díl a než stačil se druhý rozepsat, přišel převrat po šedesátém osmém roce. Tato učebnice byla ve školách zakázána. Nesmělo se podle ní učit. My celou dobu, co jsme učili českou literaturu na univerzitě, jsme poznali na studentech, kdo byl vychováván na této učebnici.

Oni to třeba nevěděli, ti studenti. Ale my jsme to poznali. To jde jako tichá pošta. Ne každý z nich měl v rukou učebnici, ale kantor v rukou tu učebnici měl.

To dílo zůstalo torzem. Druhý díl nebyl dopřán. Zůstal v náčrtech, mimo jiné protože profesor Vodička zemřel.

Nastala v sedmdesátých letech deprese. Nebyl v tu chvíli člověk, který by se byl projektu ujal a potichu na něm pracoval dál. Protože autorsky už role byly rozvrženy pro tuto učebnici.

Po roce 1989 se stačil vydat první díl. Pak ještě udělali rozšířenou verzi prvního dílu. Další díly nebyly napsány, ačkoliv jisté osnovy existovaly. Vlastně ani nevím proč, ačkoliv jsem sama patřila původně do toho kolektivu pro devatenácté století.

Nápor na trhu učebnic

Ale to neberu jako stížnost. Trochu tuším, proč se to stalo. Po roce 1989 - 1990 totiž nastal úžasný nápor na trhu učebnic. Jakmile se uvolnila scéna, každý středoškolský učitel, který měl svoje poznámky, sedl a sepsal, co měl ve svých poznámkách, a čím to bylo stručnější a čím to mělo líbivější hesla, tím ochotněji se toho chápali vydavatelé. Protože už vznikaly učebnice lehké, přehledné, tenké a bylo to hned. Autor musel být velice pohotový, nesměl o tom moc přemýšlet. Musel velice rychle produkovat.

Samozřejmě dostávaly přednost učebnice, kde bylo vždycky něco o světové literatuře. Jak je to se světovou literaturou a českou, o tom tady byla řeč, (hovořil o tom Alexandr Stich, Britské listy se k tomu vrátí, JČ), k tomu se nemusím vyjadřovat, profesor Vodička ty proporce velice těžce hledal, velice citlivě je chtěl vyvažovat a nešlo mu o dějiny literatury. Šlo mu o jisté typy literárního umění, které se rozvíjejí v různých kulturních prostředích trochu souhlasně a trochu různě. Šlo také o různorodost.

Jakmile záležitost postavím na argumentu, že by to měly být dějiny, začne všechno být mnohem složitější.

Trh učebnic začal být přesycován. První nakladatelské monopoly vznikly právě v úseku učebnic, hlavně středoškolských učebnic a učebnic pro základní školy, protože tam je trh zaručený, objednavatel je jasný, dostat ministerské výhody nebo razítka, to byla věc úředníků, kteří se o tom domluvili, do toho trochu vidíme, jak se to dá udělat.

Takže liberalizace znamenala, že se vyrojilo spoustu učebnic a několik nakladatelství, která ovládla trh. Mají svoje nákupčí, celou svou vytvořenou síť. Včetně toho, že odměňují učitele, kteří odebírají jejich učebnice, odměňují ředitele, kteří mají jejich učebnice, a tak dál. Tato nakladatelství už vydala celé řady učebnic, už mají svoje formáty, svoje barvy, svou typografickou úpravu. Vstoupit do tohoto trhu, kde se platí, kde je odbyt, kde se dělají velké náklady, lze jen za cenu, že přijmete diktát toho monopolu.

To jsme pochopili velice brzo.

Monopol nechce výjimečnou knihu. Nechce knihu namáhavou. Nechce knihu, která by vybočovala z řady. Protože má svoje představy úspěchu, odbytu a standardu.

Přičemž to vyprázdnění předmětu, které nastávalo od padesátých let, se ještě dostalo do kuriózní situace tím, že se v podstatě změnila jen jména autorů, co se probírá. Ubyli třeba dělničtí básníci a byli nahrazeni jinými. Teď je například považován za velkého autora Jaroslav Durych, o kterém dříve padla třeba jen krátká zmínka, ale v učebnici nebude zase nic podstatného, takového, co by lákalo mladého člověka, "Vezmi si knihu a čti".

Nejhůř dopadli ineditní autoři a samizdat. Protože o tom všem se hovoří jen na úrovni primitivní informace, která mívá výrazně ideologické zabarvení: "Toto se musí doporučovat a chválit."

Prolomit to je velice těžké.

Literatura jako umění

Když jsme pozorovali tu situaci, dohodli jsme se s několika kolegy, včetně zde přítomného Alexandra Sticha, Jana Lehára, Jiřího Holého, že se pokusíme udělat učebnice, které budou představovat literaturu jako umění. Budou úzkostlivě dbát na to, aby byly na úrovni soudobého vědeckého poznání a které bude se snažit představit literaturu jako určité živé umění, to co, může oslovit i mladé lidi.

Když jsme se o tom krásně poradili a udělali první smlouvy, rozpadlo se nám nakladatelství Český spisovatel. To, co tady ukazoval kolega Stich, čítanka Česká literatura od počátku do raného obrození, ta ještě stačila vyjít v Českém spisovateli, ještě tam vyšel Holý, čítanka a učebnice pro roce 1945, ale najednou byl konec a padali jsme zase do propadliště.

Ujalo se nás nakladatelství Lidové noviny. Ví, že vstupuje do panství monopolů s učebnicemi. Rozhodlo se pro nekonvenční způsob. Že nebudeme postupovat jednotlivými knihami pro jednotlivé ročníky a že uděláme z toho, co máme napsáno, knihu "pro školu a dům", jak tomu říkáme. Že to bude pro výběrové školy, pro žáky, pro studenty, kteří chtějí něco víc, než co mají ve svých šablonovitých učebnicích. A že to bude - a to byla naše myšlenka nikoliv poslední - pro potřeby i zahraniční bohemistiky a pro potřeby vysokoškolských studentů. Aby se dostali na slušné poznatkové niveau, než začnou nabírat, co jim má poskytnout univerzita, nebo souběžně s tím.

Vždycky jsem zdůrazňovala studentům, že je potřeba, aby si četli knihy, které je nekazí. Že je důležité nebrat něco, co se podbízí. Jakmile začnou podbízivým, těžko se z toho dostávají. Ať jdou raději do toho těžšího a těžší je pak potáhne dál.

Vznikla tato kniha, která je v prodeji, která tady koluje.

Nějak letos zjara přišlo rozhodnutí, že se budou vydávat čítanky k této tlusté knize a že se budou formátovat stejně jako tato kniha. Nakonec přišel požadavek, že budou obrázkové, ale tam už je obrázků málo. A že to budou - a to je pro nás nejdůležitější, pro mě to bylo úplně základní - že tak, jak ty čítanky sestavíme, tak je vydají. Máme ty čítanky velice bohatě dotované textově. Z každého autora jsou tam i ukázky z publicistiky. Je tam něco i o autorovi, z uměleckých metatextů. Po jistém uvážení jsme rozhodli, že se to nebude jmenovat "Čítanky", že to není čítanka jenom pro školu. Že je to taková kniha na čtení. Bude se to jmenovat Kniha textů I., II., III., IV.

Vznikne z toho pětisvazkový komplet. Bude to výběr textů z české literatury od počátků až po současnos, a jedna kniha, představující souhrn.

Až to budete číst, budete vidět, že to nemá žádnou velkou vyrovnanost. Každý jsme si vlastně pro sebe stanovovali metodiku výkladu. Ani jsme dost nedodržovali proporce.

Co je důležité. Neříkáme tomu Dějiny literatury. Jmenuje se to Česká literatura. Míníme to jako představení, prezentaci české literatury v chronologické řadě. Neříkáme, že se zbavujeme výkladu, a taky neslibujeme, že jsou to dějiny. Protože dějiny by vyžadovaly daleko víc. Vyžadovaly by dějiny institucí. Třeba pro devatenácté století v Čechách je strašně důležité nakladatelské podnikání. Kdo vydával české knihy. Jak je vydával. Protože to je to drama, které je vespod a které nemůžeme v této rovině sledovat, když nám jde o to, představit hlavní hodnoty literatury a hlavní hodnoty v podobě zachovaných děl.

Zápas o nemožné

Já jsem se asi od všech ostatních odlišila v devatenáctém století tím, že u mě jsou to hodně monografické kapitoly. Pokládala jsem za důležité, když jsem myslela na to, že je ta kniha vlastně taky pro určitý věkový stupeň, představit nějakou galerii osobností, které nějak rostly a které v nějakých podmínkách zápasily o nemožné. A zápasily i s lidmi kolem sebe, i s malostí poměrů, i se svým zdravím i s konečností svého života. A tyhle zápasy mě zajímaly. Chtěla jsem je předvést. Protože si myslím, že člověk - jednak v každém věku, ale právě ve věku dospívání hrozně potřebuje sledovat lidské osudy a rozumět různým lidským osudům.

Dané slovo je zákon

Sledovali jsme to, abychom knihu výkladovou, knihu přehledu, doplnili texty. Snažíme se ty texty tisknout s nejvyšší možnou pečlivostí. Abychom netiskli zkomolené texty. Víte, co se dělá při čítankách a při výborech. Že z jedné čítanky se opisuje do druhé čítanky a že z jednoho výboru se to přejímá do druhého výboru.

Potom se vám stane, že v pohádce Karla Jaromíra Erbena "Dlouhý, Široký a Bystrozraký" (já podle Cimrmanů pořád říkám "Krátkozraký") že tam je věta,

Dané slovo je zákon.

Říká to král svému synovi.

Pětileté děvče, kterému jsem četla tu pohádku, a chtěla jsem ji zkracovat při pátém čtení, mi řeklo, "Babičko, tys něco vynechala. Ty vynecháváš."

A já jí povídám, "Co jsem vynechala?" Chtěla jem obhájit to, že zkracuju.

A ona mi řekla, "Babičko, tam bylo 'Dané slovo je zákon'." Ona ještě vlastně skoro neví, co to je, ale už si to vštípí, už to ví.

A když jsem potom viděla nějakou čítanku, kterou se mi chlubili autoři, pro pátý ročník základní školy, a tam je tato Erbenova pohádka, tak samozřejmě tam tato věta není a je ta pohádka vykleštěná.

A když říkám autorům, "Ale u Erbena je, že dané slovo je zákon." - "Tomu by děti nerozuměly."

Víte, tak co se děje?

My jsme se snažili dát těm ukázkám maximální péči.

Abychom je tiskli pečlivě. Čítanka je už ve vývěscích. Tyto dny, snad 4. září, se začne prodávat. Potom bude v prodejnách nakladatelství Lidových novin, bude u pana Fišera v Praze.

Bohužel, když jsem to s radostí začala prohlížet, už jsem tam našla asi tři chyby. Ale ne v textech jiných autorů, v našich textech. Tak to mě trochu uklidnilo.

Protože u sebe mohu tu chybu líp snést, než kdybych ji našla v textu Boženy Němcové. Ale i tam může být, protože jsme ještě na hranici civilizačních pásem. Nakladatelství už všechno dělá přes počítače, ale ne všichni autoři a redaktoři už pracují s počítači. A při tom vzniká tolik komunikačního šumu. Mimo jiné z toho nám vzniká mimořádně namáhavá práce i chyby. Tak za ty chyby se omlouvám a za české autory devatenáctého století se přimlouvám, abyste je četli, abyste našli spoje - mladé lidi kolem sebe, kteří si tam najdou nějaké to zrno, že dané slovo je zákon, anebo něco krásného.

Jinak ještě poslední poznámku. Celá tato kniha i tyto čítanky jsou dělány jenom z české literatury a na české literatuře.

Protože jsme si řekli, právě v této situaci, v které jsme, při vyprázdnění toho předmětu, že mluvit o všem je nezodpovědné. Koketovat se světovou literaturou je nezodpovědné.

To, co musíme udělat v tuto chvíli, je udělat něco pro českou literaturu. V tom je naše poslání, zde je naše parketa. Neříkám, že bychom se pro budoucnost zříkali dalších hledisek, my anebo autoři, kteří přijdou po nás. Spíš ti, kteří přijdou po nás. Třeba mezi těmi spoluautory budete i vy a bude to potom šťastná okolnost. Děkuju vám.