Tvorba bohatství
Nová pravidla pro jednotlivce, společnosti a státy
Lester C. Thurow
Článek vyšel v americkém časopise The Atlantic Monthly. Překlad Jiřího Zlatušky zde vychází se svolením autora.
Zde je odkaz na obsah čísla The Atlantic Monthly z června 1999 s anglickou verzí článku.
Staré základy úspěchu jsou pryč. Po celou lidskou historii byly zdroje úspěchu dány ovládnutím přírodních zdrojů -- země,
zlata, nafty. Najednou se však odpovědí staly "znalosti". Král znalostní ekonomiky, Bill Gates, nevlastní ani půdu, ani
zlato nebo naftu, ani průmyslové podniky. Jak se znalosti využívají pro tvorbu bohatství? Jak je nutné změnit uspořádání
lidské společnosti, aby se vytvořilo znalostní prostředí zvyšující bohatství? Jak se v nich rodí podnikavci, kteří jsou
nezbytní pro vytváření změn a tvorbu bohatství? Jaké kvalifikace je potřeba? Znalostní ekonomika klade nové otázky, dává
nové odpovědi a vytváří nová pravidla úspěchu.
PRAVIDLO 1:
Nikdo nikdy příliš nezbohatl tím, že šetřil peníze
Bohatí vidí příležitosti k práci a investicím v situacích, kde existuje velká nestabilita -- nerovnovážné stavy nebo otevřené
příležitosti v ekonomice vytvářené novými podmínkami. Něco, zpravidla nějaká nová technologie, otevírá příležitosti
vyrazit s novými produkty s velmi odlišnými vlastnostmi nebo s novými procesy s mnohem vyšší úrovní produktivity.
To platilo jak pro Johna D. Rockefellera, tak pro Billa Gatese. U obou z nich byly životní úspory jen malou částí
výsledného bohatství. Opatrné střádání peněz a investice v normálním rovnovážném stavu vedou ke spokojenému stáří,
ale nikdy k opravdovému bohatství.
V tom, co bude chápáno jako třetí průmyslová revoluce, je jmění vytvářeno novými technologickými příležitostmi rychleji
než kdy předtím. Ve Spojených státech se během posledních patnácti let vytvořilo víc milionářů než za celou předchozí
historii -- a to i po korekci na inflaci a změny v průměrném domácím hrubém produktu na obyvatele. Bill Gates může
utratit téměř 100 milionů dolarů za svůj dům, ale stále bude mít jen druhý nejdražší dům, který je dnes ve Spojených
státech stavěn. Ke třinácti miliardářům z roku 1982 se minulý podzim připojilo 176 dalších. Dohromady těchto 189 lidí
vlastní víc než bilion dolarů. Kdyby se hodnocení majetku bylo konalo nikoli v říjnu, ale v červnu, byl by k tomuto
seznamu přibyl další tucet lidí, kteří se do něho po zotavení trhu s akciemi dostali nejspíš koncem roku. Být mezi padesáti
nejbohatšími Američany předpokládalo v minulém roce mít nejméně 2,9 miliardy dolarů. Nejbohatší Američané své jmění
neskrývají, nýbrž se aktivně snaží svá jména na tento seznam dostat a poskytnout doklady o svých financích, aby
prokázali, že na něj patří. Chtějí být viděni jako ekonomičtí vítězi.
Ti poněkud méně zámožní své bohatství ukazují jinými způsoby. Roste spotřeba, která je nápadně viditelná. Zatímco
obecná spotřeba vzrostla od roku 1993 o 29 procent, vzrostlo cestování za dobrodružstvím o 46 procent, prodej
kvalitních čokolád o 51 procent, perel o 73 procent, luxusních aut o 74 procent a jachet o 143 procent.
Taková exploze bohatství není v Americe obvyklá. V padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech byl ekonomický růst
mnohem rychlejší (mezi léty 1950 a 1970 to byl dvojnásobek nárůstu v letech 1970 až 1998) a průměrné bohatství
vzrůstalo, avšak nedocházelo k erupci velkého bohatství. Amerika nezrodila naráz generaci super Američanů. Američané
padesátých, šedesátých a sedmdesátých let nebyli méně talentovaní, vynalézaví nebo ctižádostiví. Americký politický a
ekonomický systém -- demokracie a kapitalismus -- nebyl jiný. Jednoduše zde nebyly příležitosti zbohatnout.
To, co vidíme v Americe dnes, bylo naposledy vidět v devadesátých letech minulého století během druhé průmyslové
revoluce. Dvě inovace tehdy měnily povahu ekonomického pokroku a otevíraly příležitosti budování velkého bohatství.
Tou první byl zrod průmyslových výzkumných laboratoří. Německo vytvořilo koncept systematického průmyslového
výzkumu a vývoje s tím, jak vytvářelo svůj chemický průmysl. Technologický pokrok nepřicházel jen tak, ale kroky
k němu potřebné mohly být systematicky vynalézány. Do té doby byl ekonomický rozvoj výsledkem pokroku stavějícího
na výjimečnosti těch, které bychom mohli nazvat velkými podnikavými hračičkáři -- Jamese Watta, Henryho Bessemera,
Richarda Arkwrighta. Technologický pokrok u nich nebyl spojen s pokrokem vědeckým. Například Bessemer nikdy
nevěděl, jaké chemické principy způsobují, že jeho vysoká pec funguje. Jen zkoušel různé věci tak dlouho, až fungovat
začala.
Druhým prvkem podmiňujícím druhou průmyslovou revoluci byla elektřina. Elektrifikace umožnila vznik celé nové
skupiny průmyslových odvětví (telefony, filmy) a radikálně změnila výrobní procesy ve všech starých odvětvích. V éře
páry roztáčel mohutný stroj ústřední rotující hřídel a na řemenových rozvodech z něj byly poháněny stroje umístěné
v dlouhých lineárních továrnách. V novém elektrickém výrobním modelu byly malé elektrické motory umístěny na každý
jednotlivý stroj a tyto stroje pak bylo možné v prostoru továrny rozmístit účelnějším způsobem. To byla raně průmyslová
verze toho, co je dnes v počítačovém průmyslu známo jako distribuované zpracování.
S elektrickou žárovkou se noc proměnila v den. Závislost ceny na výkonu vypadala u elektrické žárovky podobně, jako
je tomu u závislosti ceny na výkonu u dnešních počítačů. Množství světla, které můžeme mít za třiatřiceticentovou
žárovku od Home Depot, by v roce 1883 bylo bývalo stálo 1445 dolarů (upraveno na vyzářené lumeny, životnost
žárovky, inflaci a změnu průměrného příjmu na jednoho obyvatele).
Možnost něco dělat i po setmění změnila základní návyky. Předtím v průměru lidé spávali devět hodin denně, nyní je to
jen o málo víc než sedm hodin. S elektřinou přišly dopravní systémy -- podzemní dráhy a pouliční tramvaje -- které
umožnily vznik moderních metropolí. Elektřina začala napájet telefonní komunikační systém, který dovolil malému
místnímu trhu přerůst ve velký trh v celostátním měřítku.
Druhá průmyslová revoluce vytvořila ostrou nespojitost v ekonomických činnostech a otevřela možnosti dělat věci, které
nikdy předtím nebyly možné. Také staré věci bylo možné dělat novými způsoby. Ti, kdo byli chytří, i ti, kdo měli štěstí, se
nespokojili jen s vysoce kompetitivním podnikáním s komoditami, které měly návratnost "rovnovážného" stavu na trhu
cenných papírů. V žargonu ekonomů se stalo to, že vysoké "zisky z nerovnovážného stavu" nahradily nízké "zisky
z rovnováhy". Objevila se první skupina bilionářů (v dolarech upravených na inflaci) -- Rockefeller, Carnegie, Mellon,
Morgan, Schwab.
Nerovnovážné podmínky vždy nakonec zmizí. Nová odvětví s vysokými zisky a vysokým tempem růstu se stanou
starými odvětvími s mnohem nižšími zisky a normálním tempem růstu. S tím, jak technologie zraje, přestávají náklady
klesat rychleji než prodejní ceny. Objevují se konkurenti, kteří prodejní ceny stláčí dolů. Nové produkty se rozšíří všude
tam, kde jsou potřeba. Trh, který byl dán růstem, se stává trhem zaměřeným na výměnu. Ale to, k čemu "nakonec"
dojde, může trvat několik desetiletí. Přilákat do nových odvětví dostatečné množství kapitálu i lidí, aby se proměnila
ve zralá odvětví s normálním tempem růstu i normální mírou zisku, nějakou dobu trvá. Než se tak stane, je zde příležitost,
k velkému zbohatnutí.
Přestože bilionáři a tržní bohatství dominují novinovým titulkům, je zde ještě jeden způsob, jak se na tvorbu bohatství
dívat, který by mohl vytvořit zcela jiné titulky, pokud by se o to někdo chtěl zajímat. Skutečné bohatství je schopnost
vyprodukovat více za menší náklady -- vygenerovat tok zboží a služeb bez toho, že bylo nutné obětovat tomu něco jiného
ve stejné hodnotě. Nevzniká tím, že čas, který jsme dříve věnovali jiným činnostem, soustředíme na vydělávání peněz.
Skutečné bohatství se může vytvořit jen v důsledku zvyšování toho, co ekonomové nazývají produktivitou práce: stejná
doba věnovaná práci vytváří větší příjmy (a tedy bohatství), než tomu bylo v minulosti.
Bohatství lze ovšem také vytvářet tím, že investujeme do laboratoří a do zařízení. Obětujeme-li spotřebu tomu, abychom
ušetřili a investovali, musíme tuto obě» odečíst z toku příjmů, který z takové investice získáme. Skutečné bohatství
nakonec nevytvoříme tak, že ze spotřeby ubíráme příjmy, které věnujeme na investice, ale jen tak, že pramení z nárůstu
produktivity kapitálu -- tím, že získáme víc ze stejného množství zdrojů kapitálu nebo užitím menších zdrojů kapitálu
pro utváření stejné úrovně tržního bohatství.
PRAVIDLO 2:
Úspěšné podniky se na sobě někdy musejí dopustit kanibalismu, aby se zachránily
Podniky musejí být ochotny ničit staré i tehdy, je-li ještě úspěšné, pokud chtějí vytvářet nové, které se úspěšným stane.
Nezničí-li se samy, zničí je jiní.
Nerovnováha znamená stejně velká nebezpečí jako velké příležitosti. Jen šest z dvaceti pěti největších firem z roku 1960
v takovém soupisu bylo i v roce 1997. Většina se spojila s jinými společnosti, ale dvě z těchto dvaceti pěti nepřežily
vůbec. Z dvanácti společností, které byly na začátku století v Americe největší, jich jedenáct na začátku jednadvacátého
století nebude existovat. Objevily se převratné změny technologie, změnilo se ekonomické prostředí a ony se nebyly
schopny přizpůsobit.
Staré velké firmy rozumějí novým technologiím, které mění svět, a často je dokonce vynalézají, avšak trpí strukturálními
problémy, které je téměř nemožné řešit. Když se objeví nová převratná technologie, musí takové firmy zničit starou, aby ji
mohly použít. Tak například čtyři z pěti výrobců elektronek nepřešli nikdy na výrobu tranzistorů, které elektronky
nahradily -- a pátá z nich už dnes ani není ve hře. Když mikroprocesory umožnily, aby osobní počítače nahradily sálové
počítače jako dominantně rostoucí složku trhu v počítačovém průmyslu, odpadla stará jednička tohoto průmyslu, IBM, a
objevily se nové, Intel a Microsoft. IBM nové technologii rozuměla a chtěla být konkurenceschopná, ale nedokázala zničit
svou starou produkci (sálových počítačů), aby si vybudovala novou. V osmdesátých letech prodala IBM svůj 20procentní
podíl v Intelu; kdyby si ho podržela až do dneška, mohla být celková tržní hodnota IBM o téměř 30 procent vyšší,
než nyní.
Nové firmy mají velkou výhodu v tom, že se nemusí samy ničit, aby se zachránily.
PRAVIDLO 3:
K příležitostem s vysokým růstem a vysokou návratností vedou kromě radikální technologické změny
dvě cesty: sociální nevyváženosti a vývojové nevyváženosti
Ti, kteří vyhledávají nové příležitosti k podnikání, vidí společenské příležitosti ke změnám lidských zvyků. Společnost
Starbucks přesvědčila Američany, aby vyměnili svůj šálek kávy za padesát pět centů, který koupili v místní restauraci,
za šálek kávy za 2,50 dolaru koupený v kavárně. Změnila konkurenceschopnou komoditu s široce rozšířenými místy
prodeje, kde nikdo nevydělával příliš mnoho peněz, v nekonkurenceschopně vymezený produkt a vytvořila rychle rostoucí
průmysl s vysokou návratností, ze které může vzejít velké jmění.
Turistické kanceláře specializované na plavby na lodích využily posunu v demografických trendech: ve dvou dekádách se
relativní kupní síla starých obyvatel zdvojnásobila. Sedmdesátníci měli před dvaceti lety příjmy v hotovosti
o čtyřicet procent nižší, než měli třicátníci; naráz se však příjmy v hotovosti u sedmdesátníků dostaly 20 procent
nad příjmy třicátníků. Rekreační plavby, známé nejméně od dob Kleopatřiných, se staly dokonalou dovolenou
pro penzisty: My hýbeme vámi, ale vy se hýbat nemusíte. Někteří majitelé výletních námořních lodí se stali miliardáři díky
tomu, že využili společenské nevyváženosti.
Problém s bohatstvím, které je vytvářeno tímto způsobem, je v tom, že společenská nevyváženost obvykle odráží přesun
existujícího bohatství místo vytváření nového. Ti, kdo prodávali běžné šálky kávy, jich dnes prodají méně, a tisíce
rodinných restaurací méně vydělají. Dva dolary, které jdou za každý šálek navíc do Starbucku, jsou dva dolary, které
nejsou utraceny jinde.
To, co můžeme nazvat rozvojovou nerovnováhou, existuje kdykoli tehdy, kdy jednotlivé země nebo podnikatelé mohou
replikovat aktivity rozvinutého světa ve světě rozvojovém.
Zhruba rok před tím, než proběhlo předání Hong Kongu z Británie do Číny, jsem seděl v salónku letiště v Hong Kongu
a poslouchal rozhovor dvou bohatých čínských obchodníků, kteří zrovna cestovali na šest měsíců do Vancouveru, aby
získali kanadské pasy -- jako bezpečnostní pojistku pro případ, že by se věci v Hong Kongu měly zvrtnout. Stěžovali si,
že budou muset ve Vancouveru zůstat tak dlouho, protože neviděli nic, jak by tu strávenou dobu mohli využít
na vydělávání peněz. Podle líčení, které jsem od nich slyšel, byl Vancouver ekonomickou pustinou. Proč? Vancouver je
přece bohatší než Hong Kong.
Odpověď spočívá v tom, že v Kanadě neexistuje ekonomická nerovnováha. V Hong Kongu mohli tito obchodníci
bohatnout tím, že využívali rozdíly mezi rozvinutým světem a chudou, ale nyní otevřenou kontinentální Čínou. Kopírovali
jednoduše, co se dělalo v rozvinutém světě, a replikovali to v Číně. Operace s komoditami, které v rozvinutém světě
přinášejí nízkou návratnost a nepatrné možnosti růstu, byly v Číně příležitostmi s vysokou návratností a vysokou mírou
růstu. Tito obchodníci vynikali v umění replikovat a ve schopnosti přesně načasovat, kdy byly podmínky v kontinentální
Číně zralé pro příslušnou konkrétní aktivitu.
Ve Vancouveru příležitosti k takové replikaci nebyly. Všechny normální aktivity rozvinutého světa zde již existovaly.
Ke zbohatnutí ve Vancouveru byly potřeba převratné technologie nebo nové společenské koncepty. Nic z toho však tito
obchodníci neměli. Pro ně byl Vancouver skutečně ekonomickou pouští.
PRAVIDLO 4:
Kapitalismus funguje mnohem hůř v deflačním než v inflačním prostředí
Systematická deflace není nijak zaručená, ale třetí průmyslová revoluce ji učinila natolik pravděpodobnou, že je dost
dobrých důvodů pro to, abychom se zamýšleli nad tím, jak se mění standardní ekonomické činnosti v prostředí, kde
dochází ke klesání cen.
Globalizace stláčí ceny. Výroba se přesouvá z nákladných míst na místa levná a v důsledku toho jdou ceny dolů. Vezměte
si libovolný výrobek, spočítejte, jaké množství ho lze na světě vyrábět, pokud by každá továrna jela naplno, odečtěte
od toho, kolik se ho na světě nakoupí, a zjistíte, že možnosti celosvětové výroby převyšují očekávanou spotřebu nejméně
o třetinu. Auta, polovodičové čipy nebo nafta jsou jen tři z mnoha příkladů. U takového převisu výrobních kapacit není
nic divného, že jdou ceny dolů. Všechny firmy mají velmi silné důvody snížit ceny tak, aby se jejich produkce udržela
na nejvyšší úrovni.
Globalizace také vytváří tlak na změnu pracovních postupů, na zvyšování produktivity a na snižování mezd.
Automobilka BMW využila toho, že se jí podařilo postavit továrnu ve Spojených státech, k tomu, aby přitlačila odbory
v Německu ke změně způsobu práce. V Německu se zavedly pružné směny, takže je v době vysoké poptávky je možné
v továrnách pracovat i o víkendech. To dovolilo snížit kapitálové náklady o čtvrtinu. Dělníci v BMW mají dnes něco
jako bankovní účet, na který si mohou ukládat odpracovanou dobu po normální směně nebo o víkendu. Když se sníží
poptávka, mohou dělníci, kteří nejsou zrovna potřeba, čerpat svou mzdu za takto nahromaděné hodiny na svých účtech.
Neplatí se žádné přesčasy, pokud není jasné, že celkové roční množství odpracovaných hodin přesáhne standard. Tuto
praxi nyní společnost zavádí i do svých továren automobilka Rover v Británii. Britským dělníkům řekla, že musí překonat
rozdíl v produktivitě mezi prací svou a prací Němců, který činí 30 procent. BMW jim nemusí vyhrožovat, že pokud to
nedokážou, přesune výrobu jinam. To každý dobře ví. Když se sníží náklady a klesnou mzdy (stejné tlaky stláčí již
dvacet pět let americké reálné mzdy ve dvou spodních příjmových třetinách o zhruba jeden procentní bod za rok), musí
nakonec začít klesat i ceny.
Asijská krize tlak na snižování cen ještě podstatně zvýšila. Indonésie a Thajsko musí zvýšit svůj export, a to je možné
jedině, sníží-li ceny. Nechtějí-li jejich konkurenti na globálním trhu ztratit svůj podíl na trhu, nezbývá jim nic jiného než
toto snížení cen vyrovnat. V rozvinutém světě vzniká podobný tlak z Koreje a Japonska.
Ceny také velmi rychle snižují nové technologie, zejména ty, které se týkají energie, nerostů a zemědělských výrobků.
Počátkem roku se dostaly na absolutní dosavadní minimum ceny ropy. Cena zlata, této spolehlivě vůdčí komodity, také
dramaticky klesla z hodnoty, na níž byla před několika málo lety. Nové procesy dramaticky snižují náklady na dobývání
surovin z přírody.
Při poklesu cen hraje roli také snižování velikosti podniků a zadávání prací subdodavatelům. V Americe je běžné, že
podniky se svými dodavateli uzavírají smlouvy, které předpokládají každoroční pokles ceny. Výrobci automobilových
součástek mají například s velkými výrobci aut podepsány smlouvy vyžadující pokles o tři procenta ročně. Za tyto tvrdé
smlouvy může do značné míry praxe zadávání subdodávek, protože je mnohem snazší tvrdě vyjednávat s externím než
s interním dodavatelem. Pokud externí dodavatel na subdodávce nic nevydělá, je to jeho věc. Pokud ovšem nevydělá
interní dodavatel, společnost ztratí v prodávající divizi, co divize kupující získá. V celkových ziscích to neznamená žádný
vzrůst. Ve Spojených státech vedly tyto postupy k tomu, že v loňském roce poprvé od počátku sedmdesátých let došlo
k poklesu cen nových aut.
V deflační ekonomice je třeba vyhnout se dluhům za každou cenu. Reálné úrokové sazby (nominální peněžní sazby
zvýšené o míru deflace) jsou velmi vysoké a dluhy se splácejí v dolarech vyšší hodnoty, než měly dolary vypůjčené.
Dlužníci se snaží dluhy splatit co možná nejrychleji, protože zátěž takového dluhu v reálné výši automaticky s časem roste.
Klesnou-li ceny o 10 procent, stává se dluh 100 dolarů efektivně dluhem 110 dolarů. Stává-li se ovšem snižování dluhů
prioritou číslo jedna, nikdo neinvestuje do věcí, které působí růst.
PRAVIDLO 5:
Neexistují žádné institucionální náhražky jednotlivců, kteří změnu působí svou podnikavostí
Kapitalismus je proces tvořivého ničení. Nové ničí staré. Tvorba i ničení jsou podstatné pro to, aby ekonomika postupovala
dopředu. Proces tvořivého ničení se soustřeďuje kolem podnikavců, kteří uvádějí nové technologie a nové koncepty
do aktivního komerčního užití. Ti jsou hlavními činiteli změny v kapitalismu.
Je třeba rozrušit staré vzorce zavedených zájmů, má-li začít existovat nové, avšak tyto zájmy se brání. Nejsou ochotny
odporoučet se tiše do stránek historie. Na konci devatenáctého století vytvořili podnikavci společnosti, které působí
v celostátním měřítku a které zničily někdejší místní společnosti, a na konci století dvacátého vytvářejí společnosti
globální, které ničí společnosti působící v jednotlivých státech.
Historie nás učí, že podnikavost je velmi snadné zadusit. Je to základní lidská vlastnost, ale navzdory svým tvořivým i
ničivým schopnostem vlastnost neobyčejně křehká. Podnikavci se mezi většinou lidí ve většině údobí i na většině míst
nevyskytují. Existují ekonomické možnosti, ale nikdo je nevidí, chybí energie, která by je využila, nebo je riziko, které je
doprovází, příliš velké.
Není-li společnost uspořádána tak, že staré zavedené zájmy lze odsunout stranou, nemohou se objevit podnikavci. Je třeba
budovat společenské systémy, ve kterých mají podnikavci prostor pro ničení starého. Ale ničení starého lze velmi snadno
vidět jako krok směrem k chaosu. Společnost, která není připravena se odříznout od starého, není ani ochotná dovolit
podnikavcům, aby se v ní objevili.
Dobrým příkladem důležitosti podnikavého ducha je Evropa. Má větší úspory a investuje více než Spojené státy, má
vzdělanější obyvatelstvo a její pochopení základního významu vědy je stejně dobré jako ve Spojených státech, ale
z nových oblastí průmyslu jednadvacátého století stavějících na znalostech nevytvořila žádné. Minulý rok byla výrobní
část jednoho z posledních vlastních výrobců počítačů Siemens Nixdorf prodána taiwanské firmě Acer. Jak by mohla mít
některá oblast na světě vůdčí postavení v jednadvacátém století a přitom být úplně mimo počítačový průmysl? Evropští
podnikavci, kteří by měli existovat, neexistují.
Technologii téměř vždy dominuje sociologie. Myšlenky často zůstávají ležet bez užitku, protože jich lidé nechtějí používat.
Skutečnost, že něco jde, ještě neznamená, že se tak také stane. Dostat skutečně velkou myšlenku na trh vyžaduje velkou
vytrvalost. Archeologické výzkumy objevily ve starověkém Řecku parní hračky a starověcí Egyp»ané měli parou ovládané
chrámové dveře -- přesto se parní stroj jako zdroj energie pro ekonomickou produkci neobjevil až do osmnáctého století.
Dříve než se objeví nové revoluční produkty, musí pro ně nastat vhodné sociologické podmínky.
PRAVIDLO 6:
Žádná společnost, která si nade vše ostatní cení řádu, nemůže být tvořivá; bez jisté míry řádu však
tvořivost mizí
Zauvažujme nad Čínou před koncem patnáctého století. Její zvídavost, instinkt pro výzkumy a motivace pro budování
vytvořily všechny technologie, kterých bylo třeba, aby nastala průmyslová revoluce -- něco, k čemu ve skutečnosti
nedošlo ještě dalších 400 let. Měla vysoké pece a pístová dmychadla pro výrobu oceli (množství surové oceli, které Čína
na konci jedenáctého století produkovala, nebylo dosaženo nikde jinde ve světě po dalších 700 let); střelný prach a děla
pro vojenské dobývání; kompas a kormidlo pro geografické průzkumy; papír a knihtisk, železný pluh, koňský postroj,
rotační mlátičky a mechanické secí stroje pro tvorbu zemědělských přebytků; uměla těžit zemní plyn; v matematice znala
dekadickou soustavu, záporná čísla i koncept čísla nula, což Číňany stavělo daleko před Evropany. Velké čínské armády --
čítající až 28 000 mužů -- prozkoumávaly africké východní pobřeží zhruba ve stejné době, kdy Portugalsko a ©panělsko
vysílalo mnohem menší expedice kolem západního pobřeží Afriky. Indický oceán zkoumalo sedm čínských expedic
s loďmi, které byly čtyřikrát větší než Kolumbovy.
K ovládnutí zámořských území ani k industriální revoluci však nedošlo, i když obojí bylo možné. Číňané technologie,
které jim mohly dát světovou dominanci, odmítli a nakonec i zapomněli. Nové technologie byly vnímány spíše jako hrozby,
nikoli jako příležitosti. Inovace byla zakázána. Imperiální edikty zakázaly stavbu nových záoceánských lodí, stejně jako
plavby dál od čínského pobřeží. Koncem patnáctého století převládly snahy po upevnění řádu a přehlušily vrozenou
lidskou zvídavost, touhy po zkoumání neznámého a snahu budovat.
Proti tomu uvažme případ Ruska během sedmdesáti pěti let před ruskou revolucí. V chaosu, který panoval v umírajícím
impériu, bujela tvořivost. Vzpomeňme všech těch velkých autorů: Tolstého, Dostojevského, Čechova, Turgeněva, Gogola
-- a tento seznam by mohl pokračovat dál a dál. Podobně ve světě hudby a umění. Stravinský, Čajkovský, Kandinský,
Kasimir a mnozí další jsou stále hráni v našich koncertních sálech a obdivováni v muzeích. Rusko hrálo vůdčí roli
ve vědě. Wilhelm Ostwald byl jedním z prvních nositelů Nobelovy ceny v chemii za práci o rychlosti chemických reakcí.
Ivan Pavlov, rovněž nositel Nobelovy ceny, je jedním z vůbec nejslavnějších fyziologů všech dob. Dimitrij Mendělejev
sestavil periodickou tabulku chemických prvků. Markovovy řetězce -- pojmenované podle matematika Andreje Markova --
našly širokou škálu aplikací ve fyzice, biologie, lingvistice a ekonomice. Nikolaj Lobačevský vyvinul neeuklidovskou
geometrii. Skeptické postoje a odmítání autorit byly tajemstvím vědeckého pokroku. Tím, že žili v chaosu, mohli být
Rusové skeptičtí. Ve srovnání s nebezpečím, které znamenala politická revolta proti carovi, byla rizika z vědecké revolty
proti převládajícímu vědění malá.
Tvořivost v chaosu bujela, ano, ale bez jisté míry řádu bylo pro Rusy nemožné této tvořivosti využít pro vybudování
úspěšné ekonomiky. Chaos vedl k ještě většímu chaosu a nakonec i k ruské revoluci. Znovu byl nastolen řád. Tvořivost
zahynula.
K tomu, aby společnost rozvíjela a používala znalosti, potřebuje správnou kombinaci chaosu a řádu. Příliš mnoho
řádu (Čína) nefunguje. Příliš mnoho chaosu (Rusko) nefunguje. I když nikoli v tak extrémní poloze, jsou Amerika a
Japonsko v mnohém podobné Rusku a Číně. Amerika má víc než dost chaosu, aby mohla být tvořivá, ale příliš málo
řádu, aby své myšlenky dokázala využít tím nejlepším způsobem. Japonsko má víc než dost řádu na to, aby bylo efektivní,
ale příliš málo chaosu na to, aby bylo tvořivé. Oba by mohli získat, kdyby se každý z nich posunul kousek směrem
k tomu druhému. Úspěšné společnosti vytvářejí a zvládají napětí mezi řádem a chaosem, aniž by se jim něco z toho
vymklo z rukou. Nové myšlenky snadno selhávají, pokud není společnost dostatečně připravena na chaos, který změny
způsobují, avšak stejně tak je ve společnosti třeba uchovat vhodnou míru řádu, aby šlo tvořivých průlomů úspěšně
využívat.
Na úrovni jednotlivců se zcela stejné síly projevují jako napětí mezi tradicí a rebelií. Einstein odešel ze střední školy
v patnácti; o rok později se zřekl svého občanství; žil na okraji ve společenském, ekonomickém i morálním smyslu; sám
sebe nazýval cikánem a byl považován za bohéma. Jeho život byl v jistém smyslu hledáním pořádku v nepořádku, a to
jak vědecky, tak společensky. Velká schopnost tvořit vyžaduje nezvratná fakta, divokou představivost a nelogické skoky
vpřed, které se pak dokazují tím, že se od nich propracováváme zpět ke známým principům. To dokáží jen rebelové.
Schopnosti podnikat a organizovat, zvědavost, touha objevovat i snaha budovat mohou být posilovány. Užitečná míra
zvědavosti charakterizuje ty, kteří zvládli existující soubor vědomostí, ale nejsou jím paralyzováni.
PRAVIDLO 7:
Úspěšná ekonomika založená na znalostech vyžaduje velké veřejné investice do vzdělání,
infrastruktury a výzkumu a vývoje
Nejedná se jen o věc vynikajících jednotlivců a agresivních podnikavců. Nová ekonomická hra je současně hrou týmovou i
individuálním sportem. Bez podpory týmu jednotlivec selže. Bez individuální iniciativy selže tým. Obě tyto složky
jsou nutné.
Některé země investují do výzkumu a vývoje, a jiné nikoli. Správná velikost takových investic není zřejmá. Čtyři
ekonomicky nejbohatší země utrácí na výzkum a vývoj velmi podobné procento HDP: Francie a Německo 2,3 procenta,
Japonsko 2,8 procenta a Spojené státy 2,4 procenta. Tato podobnost ve výdajích ovšem pramení více z toho, že žádná
z těchto zemí nechce, aby jí zbylé tři utekly, než z toho, že by bylo nějak prokázáno, že právě tato hodnota výdajů je ta
pravá.
Většina privátního amerického výzkumu a vývoje, zhruba čtyři pětiny, se uskutečňuje ve velkých firmách. Ale i mezi
těmito velkými utráceči se úroveň výdajů velmi navzájem liší: Boeing spotřebuje čtyři procenta z prodeje, Intel devět
procent, Lucent 12 procent a Microsoft 17 procent. Úroveň výdajů velmi záleží na konkrétním průmyslovém odvětví a
na tom, zda firmy v něm věří, že základní výzkum je opravdu prostředkem k dosažení skutečného pokroku při vývoji
nových druhů zboží nebo služeb. Téměř plných 100 procent prodeje i zisků firmy Intel pochází z výrobků vyvinutých
během posledních tří let, ale v IBM pochází z produktů vyvinutých v poslední době jen 30 až 40 procent zisků.
Pro jednotlivé země nebo společnosti není vůdčí postavení v technologické oblasti totéž jako výdaje na výzkum a vývoj.
Evropa svůj díl na výzkum a vývoj dává, avšak podíváme-li se na míru vůdčího postavení v technologické oblasti, pak se
nezdá, že by se tyto výdaje vyplácely. Aby se mohly vyplácet, musí na výzkum navazovat aktivity, které jsou nutné
pro začlenění nově vyvinutých technologií do ekonomiky. To, v čem Amerika zastiňuje Evropu, nejsou ani tak výdaje
na výzkum a vývoj v informačních technologiích, jako spíše investice do informačního hardwaru a softwaru. V podílu
k celkové velikosti HDP byly v roce 1996 americké investice dvojnásobkem německých nebo francouzských. Nového
jsme se příliš mnoho nedozvěděli, avšak velmi se změnilo to, co s tímto poznáním prakticky děláme.
Návratnost výdajů na výzkum a vývoj v soukromém sektoru (finanční přínos, získaný firmou, která tyto výdaje
vynakládá) se v průměru pohybuje kolem 24 procent. Proti tomu společenská návratnost výdajů na výzkum a vývoj
(ekonomický přínos získaný celou společností) je zhruba 66 procent (toto číslo vychází ze zprůměrování osmi různých
studií), s rozpětím od 50 do 105 procent -- což činí téměř trojnásobek návratnosti privátní. Dva ze tří dolarů
z vytvořených celkových přínosů se nedostanou těm, kteří výzkum a vývoj zaplatili. Tento výsledek, který nebyl nikdy
v ekonomické literatuře zpochybněn, poskytuje mocný důkaz obrovského positivního přesahového působení výzkumu
a vývoje v celospolečenském měřítku. Když to necháme jen na nich, budou soukromé firmy vydávat příliš málo, protože
nemohou podchytit všechny přínosy, které z jejich aktivit vyplývají.
Vzhledem k tomu, že se vláda nezajímá o to, kteří konkrétní Američané z těchto přínosů těží, náleží ji ve výzkumu
a vývoji velmi důležitá role. Návratnost výdajů na výzkum a vývoj jen vyšší než návratnost jakýchkoli jiných výdajů
v ostatních sektorech ekonomiky. Vláda nyní platí za zhruba 33 procent celkového výzkumu a vývoje, ale s 66procentní
návratností by měla vynakládat víc. Američané jako celek do výzkumu a vývoje investují příliš málo. Jednoduše řečeno
výnosy z celospolečenských investic do základního výzkumu jsou tak jasné, jak jen co v ekonomice kdy být může.
Soukromá návratnost má tendenci být mnohem jistější, hledáme-li pouze dílčí rozšíření existujících vědomostí, než když se
snažíme o zásadní zlomové objevy; soukromé firmy proto tíhnou víc k tomu, aby své peníze investovaly výrazněji
na straně vývoje než výzkumu. Zkracují se také časové prodlevy a v obchodním světě se rychlost stává vším.
Vzhledem tomuto tíhnutí soukromého sektoru k vývoji by vláda měla soustředit své výdaje do projektů s dlouhou dobou
trvání, které posunují hranici základních znalostí. To je oblast, do které nebudou investovat soukromé firmy, avšak
zároveň se právě zde odehrávají rozhodující zlomové objevy, které pak vytvářejí příležitosti v soukromém podnikání. To je
důvod, proč je důležité, aby byly vládou podporovány biotechnologie. Tam, kde se jim vládní podpory nedostalo -- a to je
všude jinde, než ve Spojených státech --, se nerozvinuly. Pro žádnou soukromou společnost není možné vynaložit takové
investice, jako to udělaly Národní lékařské instituty, a to ani tehdy, kdy by taková společnost měla jistotu, že se úspěch
dostaví, protože peníze na to musely být vynaloženy víc než pětadvacet let dříve, než se objevily první prodejné
produkty.
PRAVIDLO 8:
Největší neznámou pro jednotlivce ve znalostní ekonomice je, jak kariérně postupovat v systému,
kde kariérní postupy neexistují
Vzdělání bylo pro jednotlivce vždy investicí s vysokou mírou rizika. Více než 20 procent absolventů vysoké školy skončí
s výdělky menšími, než kolik průměrně pobírají středoškoláci. Investovali, ale to se jim nevrátilo. V poslední době se toto
riziko ještě zvýšilo. Jak si máme plánovat investice do vlastní kariéry, když jsme v prosperujících firmách vystaveni
snižování stavů?
Pro moji generaci absolventů střední školy měl koncept kariéry dobrý smysl. V padesátých letech začínalo v Montaně,
kde jsem chodil na střední školu, mnoho absolventů střední školy jako dělníci v dolech na měď. Nástupní platy byly
dobré a bylo možné počítat s každoročním nárůstem dvou nebo tří procent. Postupovalo se také podle toho, co člověk
dovedl. Dělníci postupovali na řidiče vlaků podzemní železnice nebo na řízení jiných těžkých zařízení tak, že získávali
nezbytnou kvalifikaci při zařazení na práci pomocníků takových pracovníků. Tomu, kdo prokázal inteligenci a dobrý
úsudek, mohla být svěřena zodpovědnost za provádění podzemních výbuchů. Každé povýšení znamenalo vyšší hodinové
mzdy. Když dělník dosáhl věku kolem pětatřiceti let, mohl postoupit na nejvyšší úroveň, kdy se stal horníkem pracujícím
na zakázkách a začít být placen za metry vykopaného tunelu a nikoli hodinově. V tomto systému kariérního postupu se
absolventi středních škol svými výdělky mohli vyrovnat absolventům vysoké školy.
Ale to vše je nyní už pryč. Ty doly už jsou zavřené. Tisíce lidí, kteří tam pracovali, musely odejít.
To, co bývalo pravdou jen v průmyslových odvětvích, která upadala -- totiž, že kvalifikace naráz ztratila cenu -- je nyní
pravdou všude. Snižování počtu pracovníků se stalo věcí každodenního života i v dobrých časech. Je-li v globální
ekonomice lépe k sehnání kvalifikovaná síla někde jinde ve světě, společnosti se tam přesunou, aby si snížily výrobní
náklady. Nejsou vázány na nějakou konkrétní skupinu pracovníků. Nové znalosti činí staré kvalifikace zastaralými a firmy
chtějí zaměstnávat pracovníky, kteří je již mají.Nechtějí platit za přeškolování. Prosperující americké společnosti navzdory
ekonomickému vzestupu propustily každoročně v druhé polovině 90. let více než půl milionu pracovníků. Staré vzorce
kariérního postupu jsou pryč. Staří zaměstnanci na celý život zmizeli.
Dnešním absolventům středních škol se dává výslovně nebo jen mezi řádky na vědomí: "Velmi pravděpodobně se vám
nepodaří získat zaměstnání a postup v něm na celý život u jedné společnosti. Budete se muset naučit převzít odpovědnost
a aktivně se starat o svou profesní kariéru. Každoroční pravidelné zvyšování platu je věcí minulosti. Pryč je i to, že se
o vás někdo bude pořád starat." Pokud jsou upřímní, je to slyšet i od zaměstnavatelů samých. Ale jak se dá podle této rady
řídit?
Neexistují-li perspektivy kariérního postupu u žádné jedné společnosti, možná existují tak, že jejich cesta vede mezi
několika různými společnostmi. To by znamenalo, že dobré počáteční působení u Společnosti A by vedlo k lepším
možnostem další průpravy, lepší práci a vyšší mzdě u Společnosti B. Tímto způsobem ale svět pro většinu zaměstnanců
nefunguje. Společnosti si navzájem nesdělují, kteří z jejich zaměstnanců jsou dobří -- a to ani tehdy, když jim samy
nemohou nabídnout žádnou možnost dalšího postupu. Nechtějí je ztratit. A i kdyby o tom jiným společnostem řekly,
stejně by jim nikdo nevěřil. Ocitly by se v podezření, že se jen chtějí zbavit vlastních špatných pracovníků. Stejně tak
neřeknou jiné společnosti nic ani o svých špatných pracovnících. Nechtějí riskovat soudní pře. Pokud se jich někdo zeptá,
a to se děje často, společnosti jsou ochotny říct jiným o zaměstnanci, který hledá novou práci jen jediné: Ano, tento člověk
pro nás pracoval.
Za těchto podmínek dobré výsledky ve Společnosti A nic neznamenají, protože k příležitostem další průpravy a povýšení
ve Společnosti B nevedou. S tím, jak se pracovníci pohybují z jedné společnosti do druhé, začínají vždy od píky;
nemohou využít žádného kariérního postupu, aby se dostali výš. Racionální strategií se stává měnit místa tak dlouho, až
narazíte na společnost, uvnitř níž kariérní postupy fungují. S tím, jak se ale počet takových společností snižuje, přestávají
prakticky existovat absolventi středních škol, kteří by před sebou měli reálné kariérní možnosti.
Systém kariérního postupu mezi několika společnostmi naráží také na další problémy. Pro ty, kteří překročili věk
pětačtyřiceti let, je přesun mezi společnostmi obtížný, a po dosažení pětapadesáti nemožný. (Sledování propuštěných
ukazuje, že pracovníci starší než pětapadesát zřídka nacházejí dobré místo u dobré společnosti.) Zákony zakazující
diskriminaci podle věku mohou chránit starší zaměstnance proti nespravedlnému propouštění z jejich starých firem, ale
nemohou jim získat dobré místo u nové společnosti. Zaměstnavatelé mají právo si najímat ty nejlepší pracovníky, které
najdou. V rychle se měnícím světě si starší zaměstnanci příliš často přináší překonané zkušenosti a zastaralé znalosti.
Vždycky se najde spousta mladých potenciálních pracovníků, kteří vyhlížejí mnohem slibněji.
Nedostatek kariérních příležitostí je nejdramatičtěji vidět na statistikách o příjmech. Nárůsty reálných ročních příjmů
u absolventů středních škol jsou ve věkovém rozmezí od dvaceti do čtyřiceti mnohem menší, než bývaly. Pracovních
míst je dostatek, nezaměstnanost je nízká, ale příležitosti si zvýšit kvalifikaci a získat vyšší plat, které na nich závisí,
neexistují. Výsledkem je to, že profily příjmů mají plošší průběh. Nedostatek příležitostí získat nové zkušenosti v práci je
dalším důvodem toho, že se mezera mezi příjmy absolventů středních a vysokých škol v posledních letech výrazně
zvětšila.
Reálné mzdy klesají i pro většinu mužské pracovní síly. Američtí muži nemají bezprostředně po absolvování střední
školy stejnou úroveň kvalifikace jako jejich protějšky ve zbytku industrializovaného světa a ani neabsolvují navazující
praktickou průpravu (například v učebních oborech), kterou dává zbytek světa své pracovní síle nepokračující studiem
na universitě. Současně ovšem dochází k tomu, že zvýšení příjmů v kategorii nejvyšších 20 procent pracovní síly nikdy
nebylo větší. Zvětšující se rozdíly v příjmech a bohatství nevytvářejí problémy pro ekonomiku (v té se prostě
vyprodukuje více luxusních aut a méně zboží pro střední třídy), ale pravděpodobně způsobí dlouhodobé problémy
v demokracii. Jak se dá hlásat politická rovnost v ekonomice založené na neustále rostoucí nerovnosti?
Pracovní místa nejsou problémem. Jsou jím vysoké platy a kariérní postupy. Pokud mzdy klesají tak, že se stávají
přiměřené kvalifikaci, je pracovních míst vždy dostatek. To je věc, kterou americká zkušenost potvrzuje. Nikdy nebylo víc
pracovních míst než v devadesátých letech, ale přitom mzdy poloviny pracovní síly klesají. Na rozdíl od pracovních míst
jsou v Americe velmi nedostatkovým artiklem pracovní kariéry.
Když fungovaly kariérní postupy, věděli ambiciózní pracovníci padesátých nebo šedesátých let, jakou kvalifikaci potřebují
pro další postup. Věděli, jaké předměty by si měli doplnit studiem ve večerní škole. Ale jak by někdo mohl své investice
do vzdělání racionálně plánovat, když chybí mechanismy kariérního postupu? Jaké dovednosti se zaplatí? Do neužitečných
dovedností se nikomu investovat nechce.
V minulosti byla u široké populace hlavním mechanismem získávání znalostí průprava poskytovaná na pracovišti.
S trendem ke snižování počtů pracovníků ale dny rozsáhlých školení jako součásti práce skončily. Co to nahradí?
V učebnicích ekonomie si pracovníci u svých zaměstnavatelů začnou platit za průpravu, kterou v dobách, kdy se čekalo,
že zde budou pracovat celý život, dostávali zadarmo a pracovali za mzdu nižší, než by dostali u zaměstnavatele, který tuto
průpravu neposkytoval. To se ale nestalo. Přijít na to, jaké dovednosti potřebujete získat od svého zaměstnavatele, není
jednodušší, než přijít na to, jaké dovednosti si máte koupit od instituce venku.
V prostředí, ve kterém se stále snižují stavy pracovníků, chybí pocit ekonomického zabezpečení. Když se pracovníků
ptáte, jaké faktory považují na svém pracovním místě za nejdůležitější, vychází z toho vždy ekonomické zajištění jako
důležitější než maximální mzdy. To ovšem není odpověď, kterou by měl dát Homo economicus. Ten by měl mít zájem
na maximalizaci svých životních příjmů a nestarat se o rizika a nejistoty ekonomického života. Skutečné živé lidské bytosti
však mají rády pocit, že stojí na pevné ekonomické půdě. Homo economicus se o hladovění mezi jednotlivými pracovními
místy nezajímá.
Paradoxně však dochází k tomu, že právě v okamžiku, kdy bychom se domnívali, že firmy budou budovat užší
ekonomické vazby se svými klíčovými znalostními pracovníky, aby si udržely jejich věrnost k firmě, tyto firmy své
implicitní sociální vazby s těmito pracovníky rozbíjejí. Jakmile přestanou být potřeba nebo jejich dovednosti zastarají, jsou
dnes znalostní pracovníci propouštěni stejně jako kteříkoli jiní. Také oni jsou svědky snižování svých reálných mezd, když
se někde na světě najde náhrada, která je levnější. Firmy do průpravy spojené s prací investují méně i pro pracovníky,
které si chtějí udržet, protože vědí, že v budoucnu z nich stále méně zůstane. Když jsou pracovníci propouštěni hned, jak
přestanou být potřeba, vědí ti lepší, že musí odejít, kdykoli se jim naskytne i jen dílčím způsobem lepší pracovní
příležitost.
S růstem nejistoty na pracovních místech, se snižují počty těch, kteří se silně zajímají o úspěch svého současného
zaměstnavatele. Průzkumy ukazují, že i když vazba na profesi zůstala u amerických pracovníků nezměněna, počet
pracovníků se silnou vazbou na svého zaměstnavatele se zmenšil o pětinu. Celý systém se vyvíjí směrem k menším
závazkům a menším investicím do schopností, i když by se měl pohybovat právě opačně.
Základním problémem ve Spojených státech je to, že každý zaměstnavatel by se chtěl v systému školení a průpravy svézt
zadarmo. "Ty vyškolíš, já najmu," tak je to po americku. Kdykoli klesne nezaměstnanost, začnou si zaměstnavatelé, kteří
vůbec žádnou průpravu neposkytují, stěžovat na nedostatek kvalifikovaných pracovníků. Na svých nářcích nevidí nic
divného. Zaměstnanci si ovšem bez perspektivy kariérního postupu nemohou inteligentně potřebnou kvalifikaci získávat
sami. Vzhledem k tomu, že budou své zaměstnavatele často měnit, nevědí ani to, jaké dovednosti budou potřebovat, ani to,
jak dlouho budou takové dovednosti relevantní jejich výdělkovým příležitostem. Výsledkem je, že -- racionálně -- do svých
dovedností neinvestují.
Když dojde k tomu, že je něco potřeba udělat, ale racionální jednotlivci ani společnosti to neudělají, musí se změnit
struktura společnosti tak, aby změnila věci individuálně iracionální na individuálně racionální. Řešení je jednoduché.
Francie například ukládá školicí daň ve výši 1,3 procenta výdělků. Účelem není vybrat daně, ale způsobit, že se
pro každého zaměstnavatele stane racionálním poskytovat možnosti kvalifikačního růstu. Zaměstnavatelé si mohou náklady
na školení odečíst z tohoto 1,5 procenta daní. Vyčerpají-li tedy 1,5 procenta ze svého prodeje na školení svých
zaměstnanců, tuto daň vůbec neplatí. Vzhledem k tomu, že by o tyto prostředky v každém případě přišly, stává se pro ty
firmy, které to zajímá, školení zbožím, které je zadarmo. Nikdo zaměstnavatelům neurčuje, jak své zaměstnance školit, ale
efektivně se jim říká, že v nějaké oblasti to pro své zaměstnance dělat mají. Takový systém pomáhá každému.
Zaměstnavatele vede k tomu, aby investovali, jakoby systém kariérních postupů fungoval i přes to, že je zrušen. Musejí-li
investovat všichni zaměstnavatelé, nikdo se neveze zadarmo.
Hlavní nevyřešené problémy
Hlavní problém třetí průmyslové revoluce se stejně snadno vymezí, jak nesnadno se řeší. Technologie vytváří globální
ekonomiku, která rychle nahrazuje naše staré ekonomiky národní. Vlády tuto novou ekonomiku nedokáží řídit, ale nikdo, a
zejména ne Američané, nemá zájem na vytvoření vhodných forem globální vlády, která by toho byla schopna. Výsledkem
je, že lidé žijí v principiálně neřízeném ekonomickém systému. Těžkosti, které vyvolané zvládnutím asijského
ekonomického zhroucení v roce 1997 jsou jen první z mnoha podobných těžkostí, které můžeme očekávat.
Národní vlády, jejichž starostí bývalo řízení a zvládání vlastního ekonomického systému, jsou pomalu vytlačovány ze hry.
Změny v globálním finančním systému překonávají všechny vlády, kromě těch největších. Vlády ztratily většinu svého
vlivu nad pohybem informací a kapitálu. Nemohou ovládat, kdo překračuje hranice jejich států ani fyzicky ani kulturně.
Stále ještě mají své armády, ale bojí se jich použít, vede-li se válka zároveň i v televizi.
Z druhé strany moc -- nebo bychom měli říci osvobození od vládního dohledu -- svoboda před vládním dohledem --
globálních podniků roste spolu se schopností společností přesouvat se do nejvýhodnějších míst a nechat jednotlivé země,
aby se navzájem předháněly v tom, která nabídne nejlepší nabídky pro atraktivní investiční projekty.
Nový problém se objevuje s tím, jak se národní vlády kontrahují a globální korporace expandují. A» se podíváme téměř
kamkoli, vidíme rostoucí ekonomické nerovnosti mezi zeměmi, mezi formami a mezi jednotlivci. Příjmy z kapitálu rostou,
ale příjmy těch, kdo pracují, klesají. Rostou příjmy za kvalifikaci, klesají příjmy nekvalifikovaných pracovníků. Firmy
budou buď globálními hráči, nebo se stanou hráči na malé zájmové části trhu. Středně velká národní firma je druh, kterému
hrozí vyhynutí. Národní vlády zpravidla jednaly tak, aby takové nerovnosti udržely pod kontrolou. Jakmile ovšem ztratily
svou schopnost systém ovládat, ztratily i možnosti ekonomické nerovnosti omezit. Budeme alespoň po nějakou dobu žít
ve světě s velkými nerovnostmi ve velmi širokém měřítku.
Třetí industriální revoluce učinila zastaralými staré instituce, staré způsoby činností, což vyžaduje, aby se změnili
jednotlivci, firmy i celý stát.
Pro jednotlivce jsou zde tři rady: kvalifikace, kvalifikace, kvalifikace. Ekonomické vyhlídky těch, kdo kvalifikaci nemají,
jsou beznadějné. To, co teď vidíme -- klesající mzdy těch, kdo nemají dostatečnou kvalifikaci -- bude pokračovat. Zejména
palčivé jsou potřeby vzdělání pro spodní dvě třetiny pracovní síly. Ve věku, kdy svvaly vydělávají málo a mozky hodně,
musí být jednoduše tato část pracovních sil vzdělána mnohem lépe. Něco je zásadním způsobem špatně, pokud v průměru
dosahuje spodní čtvrtina jihokorejských osmáků lepších výsledků než jejich americké protějšky.
V padesátých a šedesátých letech bylo jen málo příležitostí pro podnikavost. Dnes je jich spousta. Ale za každým
úspěchem, o kterém čteme v novinách, za každým novým miliardářem jsou tucty podnikavců, kteří zkrachují, aniž by si
toho někdo všiml nebo kvůli nim někdo truchlil. Rizika neúspěchu jsou reálná.
Výzvou pro staré komerční firmy je kanibalství. Podaří se jim se agresivně zmocnit příležitostí otevřených třetí
průmyslovou revolucí, i když by to znamenalo, že úmyslně zničí své existující ziskové aktivity? Historie dává jasnou
odpověď: jen málokdo to dovede a ti, kteří to nedovedou, pravděpodobně zahynou. Nikdy nebyly lepší ekonomické
podmínky pro nové firmy. Svět je plný otevřených míst, ve kterých mohou podniky růst bez toho, že se střetávají
se zavedenými konkurenty.
Země, které budou silně investovat do vzdělání, infrastruktury a výzkumu a vývoje budou mít tendenci vítězit. Pro to,
abychom si připomínali, kolik svých zdrojů spotřebováváme, potřebujeme zřídit národní rozpočet kapitálových investic.
Naše současná záporná míra úspor není cestou k úspěchu.
Avšak těm, kdo mají dostatečnou kvalifikaci i odvahu riskovat, těm, kdo jsou ochotni ke kanibalismu na svých starých
aktivitách a kdo žijí ve společnostech, které hodně investují, těm všem dosud nikdy doba nepřála tolik jako dnes.
Lester C. Thurow je profesorem řízení a ekonomiky na Massachusettském institutu technologie. Tento článek se
v poněkud odlišném tvaru měl objevit v jeho knize Building Wealth: New Rules for Individuals, Companies, and Nations in a
Knowledge-Based Economy, která měla vyjít v červnu 1999 v nakladatelství Harper Business.
Copyright © 1999 by The Atlantic Monthly Company. All rights reserved.
Translation © 1999 Jiří Zlatuška.
Publikace v české verzi se svolením autora.
The Atlantic Monthly; June 1999; Building Wealth - 99.06; Volume 283, No. 6; page 57-69.
