Jak se Havel snažil v roce 1989 stát se ze všech sil prezidentem
Jan Čulík
Britský politolog John Keane uvádí ve své knize Václav Havel, politická tragédie v šesti jednáních, která právě vychází česky i anglicky, dvě pozoruhodné skutečnosti.
Havel sice koncem roku 1989 veřejně prohlašoval, že se nechce stát českým prezidentem, ale ve skutečnosti machiavellisticky usiloval o to, prezidentského úřadu dosíci. Je pro to symptomatické dvojí úsilí:
1. Havla znali v Československu jen lidé, poslouchající západní rozhlasové stanice. Potřeboval se dostat do povědomí všech lidí, a to znamenalo dostat se do vysílání televize ve špičkovém vysílacím čase.
2. Vážným protikandidátem na funkci prezidenta byl Alexander Dubček. Toho, podle svědectví Stanislava Miloty, Havel neutralizoval tím, že ho přesvědčil, aby na funkci prezidenta koncem roku 1989 nekandidoval. Dosáhl toho jednak příslibem, že se bude Dubček moci stát předsedou Národního shromáždění a jednak slibem, že Havel bude prezidentem jen krátce a po všeobecných volbách podpoří i Dubčekovu kandidaturu na prezidentský úřad. To se však nestalo.
John Keane píše ve své knize doslova:
str. 367 - 368 anglického originálu:
Havel nyní potřeboval stát se známým v televizi. To znamenalo jednat přímo s ředitelem Československé televize Miroslavem Pavlem.
Naplánována byla tajná schůzka mezi oběma muži, kterou domluvil Havel. Konala se v 16 hodin v neděli 16. prosince odpoledne v ateliéru Josky Skalníka, kde trávil Havel posledních několik dní v ústraní. Pavel s sebou přinesl svoje malé dítě, nemluvně - jeho manželka byla nemocná - ale obraz "nového muže" byl nepravdivý. Pavel byl bývalý mluvčí Adamcovy vlády a byl tvrdým a zkušeným politikem. Havel očekával, že jednání s ním bude těžké, a dostal to přímo do obličeje. Pavel mu řekl, že je Havel nevýznamnou politickou osobností a že není ochoten poskytnout Občanskému fóru vysílací čas ve zpravodajství v 19.30 hodin. V nejlepším případě může nabídnout až noční vysílání, kdy ovšem bude většina národa spát. Usmál se a pohlédl na své spící dítě. Havel se okamžitě neobyčejně rozhněval. Začal křičet, a to tak nahlas, že se Pavlovo dítě probudilo a začalo brečet.
Tím hněvem, v tuto chvíli, se něco v Havlově životě změnilo. Nastala chvíle soupeření o publicitu ve velkém světě. Havel dal najevo, že není ochoten ustoupit v konfrontaci s jedním s dvěma mocnými muži, kteří nyní stáli mezi ním a suverénní mocí. Po dobu následujících dvaceti minut si oba muže vyměňovali slova jako boxéři v ringu rány. Nedošlo k pokroku, a tak začal Havel vyhrožovat. "Jen počkejte, až se stanu prezidentem," řekl nasupeně, bez jediné známky ironie, a zkoušel tím pravidlo, že ten, kdo zabodne do nepřítele dýku, nikdy nedostane královskou korunu. "Dlouho nevydržíte. Zajistím, abychom se vás zbavili. Budete nikdo!" Havel křičel dál, že Jiří Kantůrek, který mu tou dobou stál po boku, Pavla nahradí, pokud Pavel neustoupí. Pavel začal křičet. Havel taky. Někdo se pokusil oba muže uklidnit. "Tak dobře, ať je po tvém, ty svině," řekl Pavel a uvědomil si, že proud historie jde proti němu.
Ve výše uvedené epizodě se dá argumentovat, že Havel byl při vyjednávání tvrdý v zájmu Občanského fóra a demokratické revoluce, nikoliv ve vlastním zájmu. Ale co jiná epizoda, o níž píše John Keane ve své knize? Viz níže. (JČ)
str. 372-373 anglického vydání:
Veřejnost nevěděla, že 15. prosince se Václav Havel tajně setkal na hodinu s novým premiérem Mariánem Čalfou. V místnosti, která byla zbavena všech odposlouchávacích zařízení, si oba muži vypracovali prostý, ale odvážný plán. Čalfa přislíbil, že bude podporovat Havlovu prezidentskou kandidaturu a zajistí, aby pro Havla hlasoval koncem roku parlament. Havel bude neutralizovat Dubčeka.
Oba muži se dali do práce. Čalfa postupně zval nejrůznější skupiny a jednotlivce v parlamentě na večeře a do restaurací, lobboval, dorážel, přednášel a vyhrožoval, všechno v Havlův prospěch. (...) Havel si mezitím s pomocí svého přítele kameramana a aktivisty Občanského fóra Stanislava Miloty dohodl celou řadu tajných setkání s Dubčekem, kterého doprovázel starý přítel a bývalý ministr hospodářského plánování z roku 1968 František Vlasák. Během nadcházejících několika dní vypracovala tato čtveřice dohodu. Oba oponenti ji stvrdili stiskem ruky. Dohodli se, že se v prezidentské funkci vystřídají. Dubček nechtěl zpočátku odvolat svou kandidaturu na prezidenta, ale oplátkou za dvojí ujištění, že bude jmenován šéfem Federálního shromáždění a že Havel řekne veřejně, že podporuje Dubčekovu kandidaturu před nadcházejícími svobodnými vobami Dubček souhlasil, že tentokrát Havlovu kandidaturu na prezidenta podpoří.
Dubček i Havel se dohodli, že tato dohoda zůstane v tajnosti. To se stalo pro Dubčeka nevýhodou. V Občanském fóru Havel pečlivě naplánoval mlhavé prohlášení, že podporuje myšlenku, že by se někdy v budoucnu měl stát prezidentem Slovák. Pak čekal až do doby, kdy mohl využít své výhody, že už totiž prezidentský úřad zastával. "Pociťuji mimořádnou povinnost," řekl v krátké pasáži ve svém prvním prezidentském projevu, "zajistit, aby byly všechny zájmy slovenského národa respektovány a aby Slováci nebyli v budoucnu vylučováni z žádného úřadu, včetně tohoto."
Dubček mezitím splnil svou část dohody do písmene. Vřele hovořil o Havlovi, často mu stál po boku a zároveň veřejně usiloval o to, stát se druhým československým prezidentem. K tomu nedošlo - navzdory svobodným volbám, které se odehrály brzo poté.
