Jan Čulík - tři stručné poznámky na okraj této konference

Předneseno na konferenci historiků k  desátému výročí československé demokratické revoluce v sobotu 16. října 1999

1. Možná že bychom se měli při studiu pádu komunismu také zaměřit na onu chvíli, právě na ten mechanismus, kdy a jak se z nezištných bojovníků za svobodu stává nový establishment, noví, mohu-li to tak říci, manipulátoři moci. Zdá se mi, že je to důležitější než mnoho jiného. Jeden účastník této konference se mě ptal: A proč? Je to skutečně důležité a zajímavé? Ano, je to důležité, protože bychom měli vědět, odkdy má začít mít nezávislý analytik - historik, novinář - kritický odstup od bojovníků za svobodu, jejichž úsilí dosud sledoval se sympatiemi.

Proč jsem se tady t snažil zjistit, jak to vlastně bylo s Dubčekovou a Havlovou dohodou ohledně prezidentského úřadu? Myslím, že je zcela oprávněné zkoumat tvrzení britského politologa Johna Keana, zda je pravda, že se Václav Havel a jeho kolegové nutně stali velmi brzy během demokratické revoluce pragmatickými politiky, kdy taktika asi začala být důležitější než pravda. Neodsuzuji to, jinak to možná nešlo, ale pokud tomu tak skutečně je, měli bychom to vědět.

Mimochodem, v druhém dílu dokumentace pana Suka o Občanském fóru je na straně 265 citován Václav Havel v záznamu z 22. prosince 1989, jak říká, že zmíněnou dohodu o prezidentském úřadu s Dubčekem uzavřel.

Tyto otázky musejí být otevřeně zkoumány. Přiznám se, že je pro mě nedostatek otevřenosti v této věci trochu zklamáním. Jistě, zahraniční badatel nehodnotí všechno úplně přesně tak, jak bychom to hodnotili, přesto je nutno přiznat, že v Keanově knize je poprvé zmíněna celá řada faktů, o nichž v ČR mnoho historiků ví, ale mlčí se o nich. Škoda, že to musí být teprve zahraniční politolog a historik, který tyto skutečnosti zveřejnil. Proč je tomu tak? Jeden svědek si Johnu Keanovi stěžoval, že jeho kniha obsahuje spoustu skutečností, které vůbec neměly být publikovány. Je tento mytologizující přístup správný?

2. Studujeme-li demokratickou revoluci, měli bychom se na ni dívat ze širšího pohledu. Do jaké míry k ní skutečně došlo? Odehrála se opravdu v roce 1989 v Československu demokratická revoluce? Nebylo úsilí skupiny demokratických aktivistů trochu marné? V mnoha sférách života, v podnikatelství, v politice, ve sdělovacích prostředcích, převládly brzo po revoluci civilizační způsoby, jaké se v Československu vytvořily v předchozích komunistických desetiletích. Dá se tedy argumentovat, že sice padl všeovládající totalitní systém, ale v mírnější, modifikované formě, se jeho způsoby rychle navrátily, a ti z disidentů, kteří chtěli přežít a včlenit se do většinové společnosti, se museli jeho netolerantním způsobům přizpůsobit. Co znamená to, že k demokratické revoluci došlo až čtrnáct dnů po pádu berlínské zdi? Josef Škvorecký vzpomínal v jednom rozhovoru na to, jak obtížně odpovídal v oněch čtrnácti dnech na otázky západních novinářů, jak to, že berlínská zeď už padla a Češi pořád nic.

Trochu šokující pro mě je, jak málo, jak se zdá, znamenala demokratická revoluce ze zpětného pohledu pro obyčejné lidi. V roce 1998 vyšla v americké studie kniha dvou amerických socioložek, Alena Heitlinger a Susanna Trnka v roce 1998 v nakladatelství Macmillan Women of Prague. Zabývá se názory českých mladých žen.

Studie jak se zdá ukazuje, co potvrzují současné průzkumy veřejného mínění v České republice: obyčejní lidé v ČR jsou většinou odcizeni od politiky a nemají pocit, že mohou do politiky mluvit. Mnoho z nich se o politiku nezajímá. Pro autorky studie bylo velmi překvapivé, když zjistily, že většina interviewovaných žen konstatovala, že pád komunismu nijak neovlivnil jejich život. Považují "sametovou" revoluci za něco, co se odehrálo mimo ně. Stejně se skoro nikdo nezmiňoval o pojmu svobody. Nikdo z žen se nezmínil o tom, že po pádu komunismu je v ČR větší přístup k informacím ze západu. Ženy hovořily především o možnosti cestovat do zahraničí, mají-li na to peníze, popřípadě o možnost "obdivovat" (ne kupovat) "hezké věci v pražských obchodech".

Je tento "neúspěch československé demokratické revoluce" důsledkem traumatického vývoje v sedmdesátých a osmdesátých letech? Měli bychom se asi ptát, proč se česká společnost tak pohodlně zabydlela začátkem sedmdesátých let ve zvyklostech husákovské normalizace? Proč tak rychle opustila ideály Pražského jara? Nedávná argumentace Petra Pitharta v Literárních novinách, že proto, že český národ politikové zradili, se mi nezdá přesvědčivá. Je-li někdo oddán ideálům svobody, nějací zrádní politikové ho od něho neodradí. Proč se tolik lidí v sedmdesátých letech s tak zuřivou intenzitou věnovalo prosazování husákovské ideologie? Jiří Sláma argumentuje, že, stejně jako po roce 1948 a 1989 se i po roce 1969 vyskytly pro mnoho dosud nevlivných lidí významné příležitosti udělat kariéru. Ale čím to je, že v Čechách tolik lidí opouští principy právě pro kariéru. Čím to je, že v Čechách byl v padesátých letech i v sedmdesátých letech komunistický útlak ve střední Evropě snad nejzuřivější? Neměli s touto mentalitou počítat reformátoři Pražského jara? Neměl si uvědomit, že pokud jejich liberalizační pokus selže, tvrdě to posílí právě tyto tendence v českém národě? Nejsou dnešní hospodářské a politické neúspěchy České republiky svým způsobem "pomstou za Pražské jaro", pokračujícím trestem za špatně provedený pokus o reformu v roce 1968, za nějž stále všichni pykáme?

3. K desátému výročí pádu komunismu uspořádala Česká tisková kancelář na internetu průzkum veřejného mínění. Bojíte se návratu komunismu? Neuvěřitelných 55 procent dotázaných osob odpovídá, že ano.

Tato pokračující antikomunistická paranoia v českém národě je alarmující. Znemožňuje lidem rozumnou soudnost. Protože jsme pořád traumatizováni komunistickou zkušeností, anebo se na ni vymlouváme, zakazujeme si pojmy i pragmatická řešení, která nějak vzdáleně připomínají tzv. komunismus. Jsme v této věci v nevýhodě například před západními podnikateli, kteří budou bez ideologických klapek na očích uvažovat na rozdíl od nás o všech možných alternativách.

V souvislosti s touto trvající antikomunistickou paranoiou chci citovat Václava Žáka, který připomněl, jak po roce 1918 byla československá rozvědka tak dlouho traumatizována Habsburky, že pořád sledovala různé členy habsburské dynastie a jejich milenky a jaksi jí ušlo, že v Německu přichází k moci Hitler.

Dnešní doba je úplně jiná. Vznikají nová nebezpečí, stará se už nikdy nebudou opakovat. Musíme se snažit se po těchto nebezpečích rozhlížet a předvídat je.

Je docela dobře možné, že pád komunismu nebyl ukončením jedné éry, ale naopak první kapitolou, předmluvou, ranou fází nové vznikající, otevřené civilizace, založené na těsně provázaném globálním hospodářství ve světě, v němž byly v důsledku moderních komunikačních technologií zrušeny vzdálenosti. Do této éry svět nyní směřuje velmi rychle a politikové mnoha zemí se jí velmi obávají. V důsledku ostré hospodářské mezinárodní konkurence mnozí předpovídají hospodářský rozvrat a zničení dosavadních civilizačních struktur, i v Evropě. V novém světě, v němž přežijí jen ti jednotlivci a ty národy, které budou schopny se uplatnit s novými myšlenkami, je docela dobře možné, že bude střední Evropa ekonomicky neobyčejně slabou, zotročenou a podřízenou oblastí. Nynější období relativně příjemné svobody, kdy - navzdory vší frustraci - střední Evropě nikdo nevládne - je možná tedy jen neznatelným počátkem nezadržitelného úpadku této oblasti světa do chudoby a mezinárodního ekonomického područí.

Poznámka pod čarou: Kdy vznikne v České republice ekvivalent britského Public Record Office, kde budou moci čeští občané kdykoliv studovat záznamy jednání z české vlády, případně vládní dokumenty?