Kyselé plody Rumlovy politiky
V politice více jak kdekoli jinde platí, že vše prověří čas. Voličům US mohlo zalichotit, když Jan Ruml po volbách 1998 kategoricky prohlásil, že s ČSSD do koalice“nikdy" nepůjde. Vzhledem k tomu, kolik vládních křesel nabízel Miloš Zeman politikům z KDU-ČSL a US, lze si jen obtížně představit, že Rumla k tomuto ideologicky zatvrzelému postoji motivovaly pouze obavy ze “socialistické" politiky ČSSD. Čas ukázal, že je tomu zřejmě jinak.
Jana Rumla není třeba poučovat, že parlamentní politika má v zásadě dvě roviny, a to vnitrostátní a zahraničně politickou. Míra účasti na jejich ovlivňování je dána volebními výsledky. Ty nebyly pro US nijak příznivé. Jestliže US nemohla z principiálních důvodů jít do koalice ani s ODS, ani s ČSSD, bylo by od této strany čestné, kdyby tehdy navrhla své řešení, nikoli však, že mimořádné volby se budou opakovat tak dlouho, dokud voliči nedostanou rozum a nezačnou volit podle představ pana Rumla.
Rumlovým problémem zřejmě bylo, že neměl řešení žádné, a tak mu zůstala pouze nějaká “zásadovost". Poohlédneme - li se však po tom, co tento politik řekl na adresu Zemanovy vlády, zjistíme, že z této zásadovosti zbývá velice málo. Jeho oblíbeným terčem je rozpočtová politika. Vláda prý projídá budoucnost a hýčká nezaměstnané a důchodce. Proto je třeba snížit mandatorní výdaje státu a přesunout je do položek určených k ozdravění průmyslu.
Vezmeme - li v potaz, v jakém stavu tento průmysl zanechala vláda, jíž byl členem (ponechme stranou poznámku, o kozlovi v zelí), je nasnadě, že příjmová stránka rozpočtu nedává téměř žádný manévrovací prostor k těm přesunům, jaké by si podnikatelská sféra přála. V době, kdy “mandatorní" výdaje podstatné části občanů jsou na hranici sociální únosnosti a jedinou alternativou k ním je sociální útulek “Naděje" nebo lůžka pod mosty, jediný efekt, jaký by Rumlovy recepty přinesly, jsou ještě vyšší preference KSČM (ty rostou jen mírně, jelikož naděje umírá poslední).
Další jeho oblíbenou kritikou je akce “Čisté ruce". Dalo by se tomu rozumět, kdyby kritizoval její pomalost. Šídlo vytáhl z pytle ven, když v posledním televizním “Kotli" řekl, že ČSSD halasně a populisticky toto heslo vyhlásila, aby nakonec zjistila, že se tady nekradlo a netunelovalo. Zkrátka, tato kampaň podle něj utrpěla fiasko - prý není co vyšetřovat. Soudný čtenář zajisté souhlasí, že komentáře není třeba.
Jsou však na místě jisté obavy, vyplývající z někdejší politické zodpovědnosti pana Rumla, kdy byl členem vlády, jejíž heslem bylo: “právníky vyhnat na trucník a dokud se nezprivatizuje, zhasnout". V těchto souvislostech se naskýtá otázka, zda onou motivací, proč se Ruml postavil na zadní, byla obava, že kdyby se US ocitla v koalici s ČSSD a KDU-ČSL, nešlo by Baštu tak snadno odstřelovat a navíc mohly by přijít na přetřes takové nestoudnosti, jako například odprodej majetku MV, nevýhodné a nesmyslné nákupy zbraní a techniky, nebo rozpitvání aféry s Helbigy do těch podrobností, které dosud unikaly pozornosti. O tom, v jakém stavu zanechal Ruml policii, se raději bavit nebudeme. To je na třídílný román.
Janu Rumlovi nakonec nezbyly jiné argumenty, než ideologicky podmíněné poučky o fundamentech pravicové politiky, jejichž jediným důsledkem však je “opoziční smlouva". Můžeme se nad její nemravností rozčilovat jak chceme, od ODS to byl “vychytralý" tah, už jen proto, že po blamáži s mobilizační vyhláškou ji udržel ve hře, kdežto trucující US se ocitla na chvostě. Ruml tak v zásadě podvedl své voliče více, než ODS a ČSSD dohromady. Řada dobrých myšlenek, které by šlo v případě velké koalice prosadit (ČSSD, KDU - ČSL, US), zbytečně zapadla.
Pokud Ruml očekával, že ODS v povolebním guláši nenajde východisko (zjevně podcenil její lídry) a objeví se možnost, že by prezident požádal o sestavení vlády KDU - ČSL nebo US, což nebylo vyloučeno, pak by bylo otázkou, kým by tuto vládu zaplnil. Čas nám odpověděl i na toto dilema. Pánové Kühnl, Philip, Lobkowicz a Krása doposud prokázali, že kromě halasného zostouzení ČSSD si více z politiky neosvojili. Lídři ODA budou mít ještě hodně práce se zametáním toho, co po sobě zanechali pánové Skalický, Češka a Dlouhý. Kromě prázdné skořápky nemají co nabídnout. Obdobně je na tom Majzlíkova DEU, jejíž duchovní potenciál je téměř nulový.
V zahraničně politické oblasti se pánové z US ukázali jako úplní amatéři. Odmítat vládní návrhy, mající přímý vztah k právním normám EU, jen proto, že je podala sociální demokracie, je prostoduchostí. Ještě větší prostoduchostí pak je, když titíž lidé spustí pokřik, že je ohrožen náš vstup do EU, protože menšinová vláda nemá možnost v Parlamentu je prosadit. Hodnotící zpráva o připravenosti ČR nemohla na tuto “schizofrenii" nereagovat. Její kritický tón v tomto ohledu dopadá nejen na hlavu vlády, ale také na ty parlamentní strany, které dosud nepochopily, že zahraniční politika se nepřebarvuje podle stranických triček, ale musí být konzistentní se základními principy směřování celé politické scény.
V této souvislosti stojí za povšimnutí, že Klausova ODS pragmaticky zmírnila svůj euroskepticismus, jakmile průzkumy veřejného mínění ukázaly, že občané jsou myšlence připojení ČR k EU více nakloněni než kdykoli v minulosti (53%). Vysvětlení tohoto pozitivního posunu v názorech občanů, zřejmě můžeme hledat v samotném obsahu toho, co po nás EU chce, aby se změnilo, zejména v otázkách vynutitelnosti práva a důslednější ochraně zákonnosti.
“Opoziční smlouva", jakkoli její vznik lze pochopit, nelze ji akceptovat jako trvalé řešení. Přičítat její vznik výhradně proradnosti Zemana a Klause také nelze bez uzardění. Čas totiž ukázal, že zásadovost pana Rumla byla velmi drahým gestem, majícím značný podíl na “opoziční oklice". Události musely zákonitě dospět tam, kam dospěly, to je k novým jednáním o povolebním uspořádání roku 1998. Neudivuje, že první, kdo to pochopil byla Klausova ODS.
Její náhlé prozření, jakého jsme dnes svědky, se nemohlo obejít bez podezřívavých gest nesmluvní opozice. Analytici si marně lámou hlavu, proč chce Klaus náhle zamíchat kartami. Důvodů může být zřejmě několik. Od významných po méně podstatné, v souhrnu však stavějících nejen ODS do nepříliš přívětivého světla.
“Opoziční smlouva" se stala natolik nepopulární, že její další trvání by mohlo ohrozit preference ODS zrovna tak, jak na její existenci doplácí ČSSD. Navíc, ukázalo se, že nesmluvní opozice ji chápe jako “zastřené účelové spojenectví", založené na pouhém rozdělení moci. Vyvázat se z ní je pro ODS zrovna tak riskantní jako nevyvázat. Nepatrné zachvění křivky hospodářských výsledků směrem nahoru, mohlo být náhodným výkyvem, ale také nemuselo. Kdyby se tato čísla v dalším období ještě více zvýraznila, věnec slávy by sklidil Zeman a ODS by jen paběrkovala. Výsledky příštích voleb by pak nemusely být pro ODS povzbuzující. Je tudíž nasnadě, že ať to dopadne jakkoli, ODS musí něco udělat.
Je zde však ještě jeden problém a to neutěšený stav průmyslových podniků. Razantní zásah do tohoto skanzenu už nelze dál odkládat. ČSSD si sáhla jen na okraj této bažiny a ztratila polovinu preferencí. Tentýž osud by nevyhnutelně potkal kteroukoli jinou stranu.
Před ODS stojí tudíž těžké dilema. Jestliže uzavře koalici s US a KDU - ČSL, všichni tři riskují, že přijdou o preference jakmile sáhnou k nepopulárním opatřením. Co když ale nastal obrat ve vývoji ekonomiky a nepopulární opatření by byla kompenzována dílčími úspěchy? Není pochyb, že Mackův mozek pracuje i za dlouhých bezesných nocí. Lékárnických vah by bylo třeba, aby se člověk neutnul.
Návrhy ODS mezi nimiž se ztrácí duhobarevná varianta, táhnoucí se odleva doprava, jako upejpavé dítko, mají, nazíráno z tohoto úhlu pohledu, svou logiku. Nač riskovat, když se všichni mohou podělit o všechno, ať to dopadne jak dopadne? V nejhorším případě by se všichni pohádali, kdo je více umazaný. Navíc, kde kdo zatleská, že ten opoziční paskvil je sprovozen ze světa. Tam nelze prodělat více, než by prodělali všichni ostatní. Malý výdělek, je také výdělek!
Má to však jeden háček. “Superkoalice" by byla voliči vnímána jako jeden celek, proti němuž stojí jediná opozice a to KSČM. Otázkou je, co se stane, když “druhý pokus" o standardní tržní ekonomiku nevyjde a cesta do Evropy bude zrovna tak dlouhá, jak dlouhá byla cesta k zářným zítřkům reálného socialismu neblahé paměti? O kolik by pak stouply preference KSČM Bůh suď.
