Z nejisté situace k antipatiím: Dnešní bezdomovci v Praze
Isabelle Le Rouzic
An English version of this article is available in Central Europe Review here.. V anglické verzi jsou také uvedeny odkazy na literaturu, které do češtiny nepřekládáme.
"Tuláctví" neboli bezdomovectví (1) je považováno v České republice za relativně okrajový problém. Veřejnost, její političtí představitelé a sdělovací prostředky se prostě odmítají tímto problémem zabývat.
Určitá novinářská práce v letech 1997 as 1998, v době, kdy došlo k zintenzivnění tohoto problému, vyvolalo několik novinových článků a určitou pozornost televize, která však byla senzacechtivá a nikoliv příliš objektivní. Tento druh zpravodajství diskredituje bezdomovce jako lidi, kteří žijí dobrovolně na pokraji společnosti - jako lidi, kteří nechtějí pracovat a nechtějí se "začlenit" do společnosti.
Čeští vědci tyto stereotypy nezpochybnili - je to částečně proto, že se nikdo touto otázkou podrobněji nezabývá.
Avšak je pravda, že bezdomovci jsou nyní stále více viditelní a že se, jak se zdá, jejich situace zhoršuje: to se týká hlavně starších lidí. Obývají pražské ulice - místa, kde jsou velké davy: nádraží a průchody metra. Někdy se shromažďují ve skupinách, zejména pokud jsou mladší, a potulují se se psy. Tato část bezdomoveckého obyvatelstva je nejnedávnější: má svou obdobu ve Francii ve městech jako Paříž a Rennes.
Pražští bezdomovci jsou velmi dobře viditelní a úpadek jejich zjevu určuje jejich vztahy k ostatní populaci. Přecházejí ze svých normálních míst (jako je Národní třída) do středisek pomoci. Někdy hledají v popelnicích lahve nebo potraviny nebo žebrají.
Lákadla a nebezpečí Prahy
Jako ekonomické centrum s nízkou nezaměstnaností láká Praha velký počet příchozích, kteří tam hledají práci a úspěch. Často mívají tito noví příchozí velmi vážné těžkosti. Neznají město příliš dobře a nemají také známosti, které by jim pomohly se do života ve městě začlenit. Jejich příchod do Prahy je dobrodružstvím a rizikem. Vzhledem k tomu, že je pro příchozí nemožné získat byt či pravidelné zaměstnání, často se dostávají velmi rychle do situace bezdomovců.
Vzhledem k turistickému ruchu a centrům pomoci je Praha těmto lidem schopná splnit jejich základní potřeby. Množství lidí, které navštěvuje Prahu každý den, představuje pro některé bezdomovce potenciální "trh". Turisté se předpověditelným způsobem shromažďují na určitých místech města a pro žebráky není obtížné se na ně obracet.
Žebrání je v Praze nový jev. Ještě před několika lety tato praxe sice existovala, ale omezovala se na několik diskrétních míst, jako bylo pražské Hlavní nádraží. Tato praxe se omezovala a la rencontre, na setkání, abych použila termínu, který vytvořil francouzský sociolog Pascale Pichon (2).
Lidé, kteří žebrají a la rencontre, kteří se na kolemjdoucí přímo obracejí, jsou méně viditelní než ti, kdo žebrají v metru nebo na ulicích a přijímají ponížený postoj někoho, kdo je stoprocentně závislý na velkomyslnosti kolemjdoucích. Těch, kteří tímto způsobem žebrají, aby získali potřebné peníze na přežití během dne, jsou stále početnější a také viditelnější. Je však důležité zdůraznit, že lidé, kteří žebrají, představují velmi malou část bezdomoveckého obyvatelstva. Představují nejnižší skupinu v této "sociální kategorii".
I dnes je v ČR, jak se zdá, relativně málo žebráků. Během svého výzkumu jsem nenalezla příliš mnoho osob, které žebrali, i když je možné, že se k tomu lidé, s nimiž jsem hovořila, nechtěli přiznat.
Nedostatek bytů
Nedostatek bytů bývá často první příčinou "tuláctví". Spojené státy jsou jedním z nejcharakterističtějších příkladů. Podle Marcuse (3) není udržování a rozvoj levného bytového fondu ve Spojených státech dostatečně lukrativní, ani pro soukromý, ani pro státní sektor. Adaptace domů a bytů se děje na úkor chudých, kteří si pak nemohou dovolit pronajmout si adaptované a zmodernizované byty. Marcuse zdůrazňuje, že bezdomovectví neexistuje proto, že by něco ve společnosti fungovalo špatně, ale naopak proto, že systém funguje podle očekávání.
Postkomunistická transformace v České republice výrazně pozměnila český trh s byty, zejména v Praze. Hlavně k tomu došlo v důsledku privatizačních a restitučních procesů (4). Je nepopiratelné, že poklesl počet levných bytů v České republice, avšak česká situace se od situace ve Spojených státech odlišuje. V České republice je pokles počtu levných bytů důsledkem specifických procesů hospodářské transformace a nikoliv důsledkem absence sociální ochrany v oblasti bytové politiky (i když od liberalizace činží byla i v ČR sociální ochrana v této oblasti dost oslabena).
Je zjevné, že pro nové majitele není vždělečné udržovat nízké činže. Kromě toho česká vláda neinvestuje do stavby levného bytového fondu, který by napravil nedostatek těchto bytů, způsobený restitucemi a privatizací. Liberalizace činží, slabost sociálních záruk a pokles stavby levných bytů vždy zhoršuje problém bezdomovectví.
Velmi důležitý je v tomto ohledu nedostatek řádných bytů, které by umožnily lidem "normálně" chodit do práce, umožnily by jim se mýt, vařit si a mít adresu pro příjem dokumentů. A samozřejmě lidé bez trvalého bydliště mohou těžko nalézt bezpečné místo, kde strávit noc, a největším jejich nepřítelem se stává studené počasí. Obyčejně spí tito lidé na hlavním nádraží, v odstavených vagónech a v teplejších nočních tramvajích. Někdy se uchylují do provizorních staveb. Občas obývají neužívané budovy anebo jdou přespat na jednu noc do ubytovacího střediska.
Středisko pomoci "Naděje" v Praze
V období od ledna do listopadu 1997 jsem uspořádala asi čtyřicet pohovorů s bezdomovci ve střediski Naděje. Naděje existuje od roku 1991, kdy bylo středisko založeno za účelem pomoci pro rumunské uprchlíky. Středisko je v Praze, nedaleko Hlavního nádraží.
Tato nepolitická organizace poskytuje různé služby těm lidem, které považuje za nejchudší. Třikrát denně poskytuje teplá jídla, poskytuje šatstvo, možnost se umýt a určité množství postelí na noc. Naděje také poskytuje administrativní pomoc těm lidem, kteří hledají práci a ubytování a při získávání dokumentů a sociální pomoci od státu. Vybudovala také několik domovů důchodců a domovů pro invalidy a narkomany. Má v úmyslu rozšířit svou práci do dalších měst, avšak v současnosti má jen Praha strukturu na pomoc bezdomovcům.
Kromě poskytování hmotné a administrativní pomoci poskytuje tato organizace také to, co nazývá "křesťanskou duchovní pomocí". Středisko Naděje pořádá náboženskou výuku a slouží katolické mše.
Tato organizace existuje v podstatě ze soukromých darů (potraviny, stavební materiál, šatstvo), i když už několik let poskytuje česká vláda a město Praha padesát procent jejího financování. Každý "zákazník" střediska Naděje je registrován a dostane legitimaci, potvrzující jeho totožnost. U těch osob, které nemají písemný důkaz totožnost, provádí středisko jejich verigikaci na policii. Tento dokument umožňuje "zákazníkům" přístup k službám střediska Naděje.
Profil bezdomoveckého obyvatelstva
Odhaduje se, že v ČR žije asi 35 000 bezdomovců, tzedy asi 0.35 procent celkového obyvatelstva (5). To by znamenalo, že je v ČR proporčně asi polovina bezdomovců než v průměrné západoevropské zemi (6). Je však všeobecným pravidlem, že je neobyčejně obtížné navázat styk a kvantifikovat tyto obyvatele. Bezdomovci jsou pohybliví a nepoužívají systematicky sociálních středisek, které se je snaží registrovat. Proto existují velké rozdíly mezi údaji organizací, které se pokoušely o sčítání bezdomovců (7).
V České republice představují ženy 10 - 15 procent bezdomovecké populace (8). Toto procento je víceméně stejné jako ve Francii a v některých jiných zemích, kde bývá pravidlem, že bezdomovci většinou bývají muži (9). Důvody pro to jsou četné a různé: často se usuzuje, že je obtížnější pro ženy žít na ulici, aniž by se rychle staly součástí sítě prostitutek. Avšak také existují instituce, které pomáhají jen ženám a dětem, a to ve Francii i v České republice.
Kromě toho, jak zdůraznil Charles Soulie (10), zdá se, že významnou roli hraje matriarchální role ženy. Žena častěji nalezne někoho, kdo je ochoten se o ni starat, a tak snižuje riziko, že se stane bezdomovcem. Také podpora, kterou dostávají od státu svobodné matky, jim ulehčuje úsilí vyrovnat se se složitými podmínkami.
V důsledku toho je většina lidí, kteří docházejí do střediska Naděje, totiž 72 procent z nich, muži. Občas si pronajímají ve středisklu naděje pokoj na jednu noc týdně, až po maximum patnácti dnů. Jedna noc stojí pět korun, není to vůbec drahé, ale může být obtížné sehnat částku na celý týden. Jiné osoby, s nimiž jsem hovořila, měly k dispozici určité jiné nespolehivé a provizorní ubytování.
Podle střediska Naděje je bezdomovcům mezi 20 a 50 lety (11), avšak já jsem hovořila s muži bezdomovci, jimž bylo všem mezi 25 a 35 lety. Velký počet bezdomovců byl ve věku od 40 do 45 let, avšak tito starší lidé zdvořile, avšak pevně odmítli se mnou hovořit.
Co se týče minulosti, někteří bezdomovci měli před rokem 1989 různá zaměstnání. Lidé, s nimiž jsem hovořila měli často velmi chatrné vzdělání a snažili se najít práci v tradičnějších sektorech jako stavebnictví. V nejlepším případě měli výuční list. Jejich zkušenosti ze zaměstnání byly velmi různorodé a neměly vždy souvislost s jejich kvalifikací.
Většina bezdomovců nepaří k dlouhodobě nezaměstnaným a je možno je zaměstnat. Je 20 procent bezdomovců nehledá aktivně práci, buď protože jsou v penzijním věku, dostávají invalidní důchod anebo zaměstnání mají, i když je to zaměstnání nejisté.
Pracující bezdomovci mají nestabilní zaměstnání, které často trvá jen několik dnů nebo týdnů. Neodmítl je trh práce, ale pohybují se v oblasti, kde jsou lidé zaměstnáváni jen dočasně. Často mají nestabilní zaměstnání, která jsou nezřídka fyzicky namáhavá a ilegální. Tato netrvalá zaměstnání záporně ovlivňují přístup těchto lidí k bytům a také záporně ovlivňují jejich rodinný život. Většina těchto lidí si nemyslí, že je těžké získat práci. Obtížné je pro ně získat trvalé zaměstnání s takovým platem, z něhož by si mohli dovolit platit činži.
Papíry, prosím
Téměř všichni bezdomovci si stěžují, že nemají dokumenty. Někdy jim byly dokumenty ukradeny, jindy už neplatí a to je vážný problém, když hledají zaměstnání.
Poté, co se Československo rozdělilo na Českou republiku a Slovensko vznikla celá řada problémů s občanstvím. Nikoliv všichni občané, žijící na českém území, měli možnost získat české občanství. To bylo udělováno na základě rodinného a sociálního zázemí; tedy na základě místa rodiště rodičů a podle žadatelova trestního rejstříku. Ty osoby, které měly slovenské rodiče a osoby se záznamem v trestním rejstříku často nedostaly české občanství, které bylo někdy odmítnuto lidé, kteří strávili celý svůj život na české straně nové hranice.
Alkoholismus a narkomanie také zhoršují podmínky bezdomovců. Bezdomovci často hovoří o zdravotních problémech jako o vysvětlení, proč nejsou schopni řádně plnit povinnosti v zaměstnání a přizpůsobit se situaci. Proto mají minimální příjem nebo nemají vůbec žádný příjem. Bez trvalé adresy nemohou dostávat státní podporu v nezaměstnanosti.
Sociální síť bezdomovců
Bezdomovci jsou často relativně izolovaní a mají jen omezenou síť příbuzných a přátel. Jenom ženy, s nimiž jsem hovořila, konstatovaly, že mají partnery opačného pohlaví. Tyto ženy jsou často rozvedené nebo už s manželem nežijí a někdy si vytvoří nový vztah s někým, s nímž se seznámí ve středisku pomoci.
Všichni muži, s nimiž jsem hovořila, uvedli, že nemají partnerku. Ve více než třiceti procentech případů je to přímým důsledkem rozchodu a někdy je to důvodem, proč tito muži přišli do Prahy.
Ale všeobecně vzato přišli tito lidé do Prahy, protože doufali, že si tam budou moci polepšit a získat lepší plat. Jejich přítomnost v Praze je často důsledkem nedávného příchodu. Téměř polovina těchto bezdomovců byla v Praze rok, jen 12 procent jich žilo v Praze od roku 1989, 24 procent bylo v Praze kratší dobu než sedm měsíců.
Většina těchto lidí pochází z hospodářsky a sociálně slabého nebo deprivovaného prostředí. Jejich rodiči bývají dělníci, kteří měli hodně dětí. Někteří tito lidé vyrostli v nápravných střediscích anebo v sirotčincích. V současnosti většinou neudržují styky s rodiči ani se sourozenci. Ve většině případů jsou tito lidé zeměpisně i emocionálně vzdáleni od svých rodin - od rodičů i od bývalých partnerů i od dětí.
Nechtějí se stýkat s rodinami protože je jim jejich nynější postavení trapné. Nechtějí být břemenem. Nechtějí, aby je v této situaci jejich příbuzní viděli - bez práce, bez bytu a bez peněz.
Jejich finanční potíže jsou částečně důsledkem jejich zeměpisné izolace a jejich nedostatku silných rodinných svazků. Je to začarovaný kruh: izolace od rodiny zhoršuje jejich situaci a jejich složitá situace je překážkou vytvoření nových silných rodinných vztahů.
Staří přátelé odmítají a jsou odmítáni
Sítě starých přátel jsou poškozeny obdobným způsobem; staří přátelé se pomalu ztrácejí, jak rostou geogragické a sociální překážky. Většinou jsou současní známí bezdomovců ze stejné kategorie lidí, hledajících pomoc.
Interviewovaní bezdomovci zdůrazňovali, jak složitý byl vývoj jejich sociálních vztahů. Před rokem 1989 se jim všechno zdálo jednoduché: zdálo se, že všichni mají tentýž status a že existovala velká solidarita.
Je zajímavé, že často se tito lidé rozcházejí se starými přáteli právě proto, že jim nechtějí prozradit, že se dostali do takto tragické situace. I když často nedošlo ke ztrátě přátelství z iniciativy přátel, někdy vzniká u bezdomovců pocit trapnosti a méněcennosti, který u nich vyvolává hořkost a kritický postoj vůči všem formám úspěchu, které jim unikají.
Strategie, jimiž se někteří přátelé snaží bezdomovcům vyhnout, zhoršují pocit porážky bezdomovců a vědomí, že se stali součástí skupiny stigmatizovaných lidí. Izolace, v níž se bezdomovci často ocitají, podporuje tyto rozporné vztahy. Bezdomovci jsou často raději sami nebo ve společnosti druhých bezdomovců.
Na druhé straně, lidé, kteří navštěvují sociální centra, se často navzájem vnímají záporně. Děje se to na základě osobního přehodnocení, které jim umožňuje vydělit se ze skupiny stigmatizovaných osob, o níž dojdou k závěru, že se to jich netýká. Složitost jejich společné situace neznamená, že by mezi bezdomovci vznikala solidarita a někdy bezdomovci odmítají styk s ostatními bezdomovci ve střediscích. Tento postoj je silný částečně proto, že skupina lidí, s nimiž se bezdomovci stýkají, pro ně nepředstavuje pozitivní referenční bod.
Já jsem normální, vy ne
Tento postoj se také často projevuje při styku bezdomovců se sociálními institucemi. Jednotlivec, který chce uniknout stigmatu negativního obrazu "bezdomovců, jimž se musí pomáhat" se snaží vyhýbat se styku se sociálními institucemi, anebo ospravedlňuje pomoc, kterou dostává, tím, že se údajně octl ve velmi specifické situaci. Například osoba, která je v důchodu nebo invalidní osoba vnímá někdy sociální pomoc, kterou dostává, jako legitimní, a zároveň tvrdí, že ostatní, kteří dostávají tutéž pomoc, zneužívají systém.
V některých případech může překonat legitimní nárok na sociální pomoc v důsledku invalidity pocit izolace. Když v takových případech člověk přijme skutečnostu, že pomoc potřebuje, jeho respekt pro sociální pracovníky, jako jsou zaměstnanci či ředitelé středisek je pozitivnější. Jiní přijímají naopak pomoc sociálních institucí jen v nejvyšší nouzi a očekávají zlepšení své situace, což, jak doufají, jim umožní ukončit jejich styky s pomocnými středisky.
Pro mnoho lidí je obtížné přijímat pomoc a mnozí přicházejí do středisek jen pro potraviny. Někteří bezdomovci odmítají oficiální označení jako osoby, které potřebují pomoc: potřebují však pomoc a přijímají ji od institucí, jako je Naděje, avšak nikoliv od státu. Zásadně odmítají žádat o minimální podporu, kterou by mohli dostávat od státu.
Takové osoby jsou kritičtější k oficiálním institucím a agresívnější při vyjadřování názorů o české společnosti. Očekávají od života v této nové společnosti stále ještě mnoho a znepokojuje je, že musejí spoléhat na pomoc sociálních středisek.
Představy o budoucnosti
Osoby, s nimiž jsem hovořila, byly relativně mladé a byly vytlačeny z pracovního trhu teprve nedávno. Jsou přesvědčeny, že se jejich situace za delší dobu zlepší, avšak mají pochybnosti o tom, že by mohly rychle najít dobré zaměstnání a že by mohlo dojít k dlouhodobému zlepšení jejich situace. Když jsem hovořila o budoucnosti, většina těchto osob vyjádřila přání pracovat, najít byt a nakonec založit rodinu.
Odpovědi těchto lidí jsou dosti omezené: když člověk žije ze dne na den, je pro něj obtížné hledět daleko do budoucnosti. Avšak celkově tito lidé považují stabilní zaměstnání za záruku možnosti mít byt a rodinný život.
Někteří hovoří o tom, že by chtěli cestovat a odstěhovat se do zahraničí. Hovoří o svých zážitcích z České republiky, jako by to všechno bylo selhání, a sní o tom, že by mohli být jinde úspěšní: někdy se zdá být úsilí vybudovat si život v jiné zemi nejlepším řešením. Ale většina bezdomovců chce zůstat v České republice.
To, co bezdomovci přijímají
Ti, kteří přijímají pomoc, většinou svou situaci víceméně akceptovali; internalizovali svůj statut bezdomovce. Nemají mnoho požadavků ani nemají velké projekty pro budoucno. Její společenské vztahy jsou slabé anebo neexistují. Většinou se stýkají jen s těmi lidmi, kteří se starají o jejich přežití: se sociálními pracovníky ve střediscích. Jejich styk s těmito sociálními institucemi často představuje jejich jediný společenský kontakt.
Všechny tyto prvky přispívají ke vzniku temného obrazu člověka v naprosté chudobě, celé řady roztrhání, selhání a izolace, v jejichž důsledku se člověk nakonec dostane do společenské "země nikoho" (12). Tito bezdomovci už nejsou integrováni do systému ostatní společnosti. Stávají se samostatnou skupinou. Jsou marginalizováni a vyloučeni ze společnosti.
Avšak ne všechny osoby, s nimiž jsem se setkala, měly tyto vlastnosti. Jsem přesvědčena, že všichni jsou v současnosti v etapě zvýšené zranitelnosti. Avšak jejich postoj, jejich chápání a přijímání jejich situace určují jejich míru sociální izolace. Pokud jsou mladí a jsou nezaměstnaní jen krátce, nejsou tak pesimističtí a očekávají, že se jejich situace zlepší.
Ve Francii, stejně jako v mnoha jiných zemích jsou lidé, kteří žijí na ulici, obvykle naprosto izolováni od světa zaměstnanosti. (Ráda bych dala najevo, že rozlišuji mezi bezdomovci a mezi lidmi bez stabilního domova.) Ve Francii uvádí méně než 15 procent bezdomovců, že žjií na ulici, na stanicích metra nebo na nádraží (13) zatímco v Praze v důsledku nedostatku podpory žije tak více než 70 procent bezdomovců. (14)
Nicméně tyto osoby stále ještě vykonávají určitou placenou práci, sporadickým způsobem. Pomáhá to vysvětlit, proč nemají tito lidé pocit, že jsou stoprocentně vyloučeni ze společnosti a úplně nepřijali "marginalizovaný" status lidí bezdomovců.
Nesmíme však zapomínat, že tito lidé nejsou bezdomovci dlouho a že jsou hranice mezi zranitelností a vyloučením ze společnosti slabé. Delší pobyt v oblasti zranitelnosti, spojený s dlouhým přežíváním na ulici, může vést k naprostému pocitu odcizení, které způsobuje konečně zpřetrhání společenských svazků.
Přijímání bezdomovců
Budoucnost bezdomovců závisí na schopnosti české společnosti regulovat jejich potíže při nynějších společenských změnách a vytvořit pro ně místo. Bohužel, jak už jsem se zmínila, otázka bezdomovců nevyvolává v českých sdělovacích prostředcích příliš zájmu.
Bezdomovci zastávají názor, že je okolní společnost všeobecně vnímá v záporném světle. Z průzkumu veřejného mínění, provedeného v listopadu 1995, vyplynulo, že většina českého obyvatelstva se staví k bezdomovcům velmi kriticky (15). Většina Čechů se domnívá, že si bezdomovci mohou sami za svou situaci, že nechtějí pracovat a že jich jejich životní styl vyhovuje. (16) Zastávají názor, že pomoc pro bezdomovce by měla v první řadě přicházet od blízkých příbuzných (33 procent odpovědí) a že mohou v této oblasti hrát také roli charitativní organizace. Stát nemá podle názorů lidí v ČR mít v této oblasti příliš velkou odpovědnost (20 procent).
Mnoho Čechů očekává, že se mohou dostat do určitých sociálních potíží, a zastává názor, že v zemi existuje v současnosti problém chudoby (17), neschvalují však sociální pomoc státu, poskytovanou části obyvatelstva, kterou považuje většinová společnost za asociální.
Tyto názory ukazují, že se o situaci bezdomovců ví v ČR jen velmi málo. Stejně jako v mnoha jiných zemích se setkává tento problém s neporozuměním a není považován za vhodný předmět zdvořilé konverzace. Tak je společnost neschopna integrovat ty osoby, které žijí na jejím okraji.
Když člověk považuje bezdomovce za jedince, kteří žijí dobrovolně na pokraji společnosti, může si ospravedlnit svou nečinnost. Tím, že si existenci problému popřeme, můžeme se těšit z iluze úspěšného přechodu ke kapitalismu...
Za starého režimu...
Bezdomovečtí Češi, s nimiž jsem hovořila, zastávají názor, že byla jejich situace před rokem 1989 lepší, anebo že se od té doby příliš nezměnila. Celkově jsou zklamáni situací v zemi. Přestože před rokem 1989 neexistovala svoboda, pociťují určitý stesk po komunistickém režimu, protože nyní ve společnosti vzrůstá hospodářská nerovnost, jejich vlastní podmínky života jsou španí a vnímají zhoršování vztahů mezi jednotlivci.
Tato nostalgie je doprovázena relativně silnou kritikou současné společnosti. Lidé, s nimiž jsem se setkala, neschvalují současnou politickou situaci a mají pocit, že jsou vyřazeni z nového hospodářského trhu. Připisují své problémy novému způsobu fungování společnosti a tomu, že je pro ně zdánlivě nemožné se do ní začlenit.
Zdá se spravedlivé říci, že před rokem 1989 byli tito lidé integrováni do společnosti, a to i ti, kteří měli různé handicapy. Měli zaměstnání i byt. Žili v rodině a měli síť přátel a známých. Měli své místo v hierarachii v zaměstnání i v rodinné sféře. Není tedy obtížné si představit, že byl komunistický režim pro ně vlastně lepší.
Samozřejmě, někteří jedinci byli víceméně marginalizováni i před rokem 1989, byli to například bývalí vězňové či alkoholici. Nicméně komunistická společnost pro ně nalezla místo. Odmítala respektovat odlišnosti mezi lidmi a tímto způsobem praktikovala nucenou politickou integraci. Tento systém fungoval relativně dobře pro společensky a ekonomicky nejchudší lidi. Proto se jim nové společenské rozdíly často zdají nelegitimní či nemorální. Nechápou, jak je možné, že se k nim dnešní politická sféra staví s naprostým nezájmem (tj. ve vztahu k otázce získání bytu) a vylučuje je z postkomunistické transformace.
Ti, kteří prohráli
Existence bezdomovectví ukazuje na jeden z největších neúspěchů transformace. Také to dokazuje, že se v ČR nezměnila jen politická a hospodářská sféra, ale že se změnila celá česká společnost a že jsou bezdomovci obětí těchto změn.
Lidé, s nimiž jsem hovořila, byli na tom téměř vždy lépe před rokem 1989. Přestože někdy měli potíže i za komunistického režimu, stát zasahoval a jejich situaci stabilizoval. Komunistická společnost fungovala jako nepsaná smlouva mezi státem a jednotlivcem: očekávala, že jednotlivec stát akceptuje a bude se podílen na fungování společnosti. Oplátkou za to dostali lidé pracovní příležitosti, byty, sociální podporu a určitou společensko-rodinnou rovnováhu.
Takže i když mnoho z toho, co mi v Praze bezdomovci sdělovali, se neodlišovalo od toho, co bych slyšela v Paříži, v Londýně nebo v New Yorku, česká situace se nicméně určitými skutečnostmi odlišuje. Po pádu komunistického režimu zjistili lidé, že jim byla dána větší odpovědnost starat se o sebe a ne vždycky věděli, jak se té změně přizpůsobit. Na rozdíl od situace ve Francii nebo v jiných západních zemích zjišťujeme v České republice, že dochází nejen k rozkladu individuálních životů (ke ztrátě zaměstnání, ke ztrátě bytu, k odcizení od rodiny), ale že dochází k zpřetrhání svazků v celé komunitě.
Isabelle Le Rouzic
Autorka pracuje na doktorské práci na toto téma na univerzitě v Rennes ve Francii. Vedoucí práce je profesorka Dominique Martin. Isabelle Le Rouzic provádí v současnosti výzkum zabývající se společenskými skupinami, "vyloučenými" z české společnosti. Soustřeďuje se na pražské Romy a bezdomovce.
