Novoroční vydání

Budějovická louka

Jaroslav Durych

Katolického prozaika, esejistu, básníka a dramatika Jaroslava Durycha (1886-1962) bych provokativně, s určitou malou nadsázkou, přiřadil k české avantgardě. (Pohleďte jak blízko příbuzný je níže uvedený text jazyku Vančurovu.) Nejvýznamnějším Durychovým dílem byla trilogie Bloudění o vzestupu, slávě a pádu Albrechta z Valdštejna, kterou vydal po rozsáhlém historickém studiu v roce 1929. Literárně podstatně úspěšnější je však zřejmě dovětek k Bloudění, "menší valdštejnská trilogie", tři povídky nazvané Rekviem (1930). "Budějovická louka" je třetí z nich. Pozoruhodně efektivně v ní Durych evokuje beznadějnou situaci provaldštejnských šlechticů, zatčených po zavraždění Albrechta z Valdštejna a po velkém triumfu habsburské dynastie. Dramatickou barokní atmosféru navozuje večerní hostina v přírodě po lovu u ohně v jižních Čechách - kde šlechtice, čekající na trest, navštíví provokativně a cynicky flirtující milenka uherského krále - nebo taky ďábel. JČ

Panstvo se vracelo z lovu, unaveno štvanicí, hlukem a humorem. Na návrat do města zdálo se ještě záhy. Obrovské modříny s rozložitými větvemi se zdvíhaly do spanilých výšin a koně se blaženě pásli. Rumormistr s městskými dráby stál na silnici starostlivě, snaže se vzbuzovati studenou hrůzu krutým vraštěním zarostlé brady. Mnoho keřů uschlo toho roku kolem opuštěné rasovny.

Panstvo zahlédlo rumormistra s dráby, krásné modříny i opuštěnou rasovnu prostřed vyhynulého houští. Tam bylo dobře rozložiti se a pobesedovati si na sklonu jednoho z těch dnů záhadných, těžkých a zbytečných, jichž počtu neznal než ďábel a Jeho Veličenstvo.

Sluhové chutě plnili rozkazy a rumormistr s dráby vyjeveně přihlížel k tomu, jak panstvo si zařizovalo ležení, jak sluhové sekali větve válečnými zbraněmi, jak lovečtí pomocníci stahovali a vyvrhovali zvěř a jak se louka ponenáhlu zatahovala jemným závojem bílého a kouzelně tichého kouře. Vzduch byl těžký a kouř dráždil chřípí téměř příjemně. Panstvo se posadilo v polokruhu. Byl podzim léta Páně 1634 a taková bezstarostná pohova v tomto roce mohla se zdáti projevem obzvláštní přízně osudu.

Uprostřed seděli páni obristi Burian Ladislav z Valdštejna, Andreas Matthias Kheraus a pan de la Fosse jako milí a dosud vzácní hosté, kteří dosud neměli kdy, aby pověděli všecky noviny a vylíčili všecky své dojmy z důležitého svého pobytu ve Vídni. Po stranách seděli podle pořadí důstojenství svého Julius Henrich, vévoda ze Sas-Lauenburka, plukovník jízdy a majitel pluku starosaského, polní podmaršálek Hans Ulrich hrabě Schaffgotsch, polní podmaršálek Friedrich Wilhel Mohr z Waldu, generální strážmistr Jan Arnošt, svobodný pán ze Scherffenberka, polní zbrojmistr Arnošt Jiří Sparr, plukovník Charvatů Petr Losy a podplukovník Bernard Haimerle.

Panstvo zprvu se oddávalo nerušené blaženosti odpočinku. Přece však mu bylo do řeči. Bylo nutno učinit počátek.

Vévoda Julius Heinrich tedy pozdvihl nos a upřel jeho otvory na pána z Valdštejna, kterému říkali László. Místo slov jen tázavě zamručel.

Ladislav z Valdštejna se ošíval, nevěda, jak začíti.

"Myslím, že z toho nic nebude," řekl rozpačitě; ale pak jako by se zastyděl za svou upřímnost, pokusil se o úsměv a hovořil žertovně:

"Jistě bych se nechtěl vzdáti této příjemné společnosti ani za celý svět, ale bojím se, že mi osud nedopřeje, abych mohl býti účasten až do konce všech těch zajímavých věcí, které naši rozmilou dnešní společnost očekávají."

"Oh, neztrácejte mysli," zabručel potěšitelně vévoda; "my naopak doufáme, že se již nerozejdeme, i kdyby nás chtěli rozděliti po všech dědičných zemích. Doufejme, že na přímluvu mých přátel zůstaneme ve Vídeňském Novém Městě. Či toužil byste po Špilberku, po Nových Zámcích či Štýrském Hradci?"

Vtip vévodův se zdál pánu z Valdštejna příliš hořký.

"Je to zatracená věc!" ulevoval si naplano.

Polní zbrojmistr Arnošt Jiří Sparr se na ně díval s úsměvem.

"Vždyť je nám zde dobře. Tak jsem se neměl ani ve švédském zajetí. Všecka čest římskému císaři i mladému králi uherskému!"

Velitel charvatského pluku Petr Losy se rozzuřil.

"Věru! Věru! Kdypak jindy než teď ve vazbě válečného soudu mohli jsme v dědičných zemích Jeho Veličenstva šlehati ženy po ceccích v ulicích takového města, jako jsou Budějovice, a tlouci rychtáře pěstí do nosu? Měli bychom dnes žádati od vesnic výpalné, a kde nebude peněz, vzíti ženy! Ach ne, Jasnosti, vím, že vaše mravy jsou ušlechtilé a klidné, ale vždyť zábavě lze se oddávat způsobem, který bude přiměřen věku, důstojenství a našemu významu!"

Vévoda mručel.

"Oh ne, ne," hájil divoký Charvat svůj návrh; "válečný soud ochotně uzná naše právo na nutnou zábavu. Což nejsme kavalíři: Což naši advokáti nedokázali nad slunce jasněji, že jsme všechno dělali jen z oddanosti k Jeho Veličenstvu? Což nevyvalovali ve Vídni oči, ať to byl generální auditor Sestich či hrabě Slavata a hrabě Strahlendorf? Což zmohl něco Piccolomini proti nám se svým generálním auditorem Grassem? Či se Vaše Jasnost bojí podmaršálka Goetze? K smíchu! To by nás mohl učit zde pan podmaršálek hrabě Schaffgotsch, jak se s takovými osly mluví - "

"Milý hrabě, řekněte nám na svou čest," obrátil se vévoda při té vzpomínce k podmaršálkovi Schaffgotschovi, "kdo vám složil tu výtečnou vaši obhajobu!"

Hrabě Schaffgotsch se ušklíbl.

"Ještě není úplně hotova; zatím o ní nebudu mluvit."

Nastal okamžik trapného ticha. Petr Losy byl však rozdováděn.

"Fuj," vyprskl; "tihle noví páni k nám přinesli zlého ducha dobrého svědomí! Ať nás Satan dře, ať nás psi trhají za to, co jsme provedli!"

"Ale probůh, pane obriste, vždyť jsme nic neprovedli a vy snad nejméně," namítal obrist de la Fosse.

"Právě proto! Právě proto!" soptil Charvat hlasem přiškrceným a kvičivým. Vstal a šel k ohni. Chytil hořící větev a mával jí, hledaje, kam by ji hodil. Opuštěná rasovna se na něho šklebila jako mrzká, šeredná a zlolajná baba. Hodil větev k chalupě. Plamen na zemi téměř uhasl, větev jen řeřavěla.

"Vypravujme si raději něco veselého o tom, jak jsme Jeho Veličenstvo vodili za nos či jak Jeho Veličenstvo vodilo za nos nás," ozval se podplukovník Haimerle.

"Nu, nejlépe vedl císař za nos pana podmaršálka hraběte Schaffgotsche. Pane hrabě, nehněváte se snad, viďte, že je vám to dnes k smíchu - " rozehřál se vévoda.

"O zajisté, Vaše Milosti," odpověděl hrabě Schaffgotsch; "kdyby vévoda frýdlantský mohl vstáti z mrtvých, jistě by mu dnes bylo k smíchu to, jak Vaše Milost vodila ve Stříbře za nos jeho."

Byl-li vtip vévodův nerozvážný, nevrlost odpovědi hraběcí přesahovala všecky meze. Ale vévoda nechápal.

"Ach," zasmál se vévoda Julius Heinrich, "vévoda frýdlantský mě neměl ve zvláštní vážnosti; myslil si, že jsem hloupý - "

Podmaršálek Friedrich Wilhelm Mohr z Waldu však šťouchl do lokte vévodského, pravě pološeptem:

"Vaše Milosti, pozor na respekt! Jazyk se poněkud plete!"

Vévoda se ošíval mlčky.

"Nejlépe by bylo utéci. Prosekati se. Pomoc by nám mohl opatřit pan polní zbrojmistr Sparr," řekl potichu Charvat.

Ramena polního zbrojmistra se vznešeně pohnula.

"Musíme dokázati císaři i světu," odpověděl polní zbrojmistr, "že jsme kavalíři a že tuto aféru klidně snášíme." "Každý však nemá polského krále za protektora," namítal Charvat.

"Utečeme-li, ztratíme čest, statky i při. Budeme-li chyceni, jsme usvědčeni. Zatím se radujme z toho, že nepřátelé naši proti nám nic nemohou. "

"Vaše důvěra je hodna závidění. My ovšem nemáme polského krále a pan generální auditor se vyjádřil, že není příčiny, proč bychom neměli býti podrobeni výslechu ostrému. Jako polní zbrojmistr zajisté víte, čemu se říká výslech dobrotivý a  čemu se říká výslech ostrý - " "Jsme přece kavalíři - " pohoršoval se vévoda.

"Slyšel jsem," jásal plukovník Charvatů, "že toto rozhodnutí generálního auditora Jeho Veličenstva bylo spojeno právě se jménem Vaší Jasnosti!"

Hrabě Schaffgotsch se strašlivě usmál. Druzí zesmutněli.

Plukovník Charvatů vzkřikl:

"Víno!"

Za zády se ozvalo praskání a slabé hučení. Generální strážmist Jan Arnošt svobodný pán ze Scherffenberka se otočil. Spatřil hořící roští. Rumormistr s městskými dráby se již přibližoval; něco mluvil hlasem hrubě dotěrným, rozkřikoval se.

"Tak si to uhaste!" odsekl svobodný pán ze Scherffenberka.

Drábové chtěli zašlapávat hořící větve, ale plukovník Charvatů se vyřítil proti nim s tasenou zbraní.

"Opovažte se, padouši! Zpátky! San Jago! Zamorduji vás!"

Drábové zděšeně prchali a rumormistr ustupoval, dovolávaje se městské rady, místodržících v Království českém, pana generála Baltazara Marradase i Jeho Veličenstva. A plamen rostl tím slavněji, čím slavnějších osob se rumormistr dovolával.

"Představte si, pánové, jak by byla Vídeň bývala krásně hořela," volal Petr Losy, "kdyby se bylo panu ze Scherffenberka bývalo podařilo takto ji chvalitebně a s dobrým procedere zapáliti!"

Lovečtí psi se jali štěkati, služebníci a vojáci se podivovali růžovému ohni, koně se plašili. Rasovna byla obklopena plameny a nevelký, ale příjemný hluk ohně, lidí a zvířat pomíhal fantazii tkáti divoké obrazy uprostřed bezpečí.

"Tak měl shořeti prokletý plzeňský revers, než jsme jej podepsali," zasteskl si obrist László. Ale Charvat vykulil oči.

"Teď se bavíme při ohni jinak! Považte, že pan podmaršálek Scherffenberk morduje tady v té hořící rasovně rakouský arcirod a řeholníkům chytají kutny! Pan Hrabě Schaffgotsch pálí podmaršálka Colloreda pochodněmi pod paží a dobývá Kladska a Olomouce. Podplukovník Haimerle vpouští vévodu výmarského do Plzně a pan polní zbrojmistr Sparr slavně obnovuje naši zpustlou artilerii; Jeho Milost vévoda Julius Heinrich se vrhá proti generálu leutnantovi Gallasovi a pan Ladislav z Valdštejna bouří Horní Rakousy a zajímá v Linci císařské delegáty. Pan obrist Kheraus a já štveme - "

"Už dost, pane Losy!" zabědoval Ladislav z Valdštejna; "vždyť jsem se nedopustil ničeho jiného, než že jsem podepsal!"

"Bohužel!" vzkřikl Losy. "Vidíte, v čem jsme se octli a jak jsme prohloupili! Jen chtít, a Jeho Veličenstvo dnes třeba tady na této louce mohlo se bavit s dvorní, tajnou i válečnou radou podobným způsobem jako my! Ale čeho litovat! Smějme se své hlouposti! Co dělá Piccolomini, ta tlustá nestvůra? Co dělá obrist Diodati a princové toskánští? Co dělá prezident Šlik a hrabě Suys? Co dělá král uherský? Všecko vzal ďábel, nás vezme též! Španělská mučidla na nás!"

Napil se vína a upadl v otupělost. Snad plakal. Vévoda Julius Heinrich zdvihl své nozdry.

"On se domníval, že jsem hloupý, a já právě z toho udělal svou apologii před soudem. Nebudeme-li se chlubit svou hloupostí, všecko ztratíme. Vždyť jsme se vlastně všeho odvážili jen pro dobro Jeho Veličenstva. Simulovali jsme poslušnost k bývalému generalissimovi, abychom ho zatáhli do nástrah, a není-li Jeho Veličnstvo s naším procedere spokojeno, není to naše vina, že jsme neznali názorů Jeho Veličenstva v každém jednotlivém případě. Vždyť hrabě Schaffgotsch vlastně zachránil Slezsko a obristleutnant Freiberger dobyl Opavy, Krnova a Hlubčic jen proto, aby tato města zajistil pro příchod uherského krále - "

"Ano, tak to bylo," ujišťoval pán z Valdštejna.

"Vy můžete nejméně mluvit," rozkřikl se Losy. "Vždyť vy jste v té věci nevinen jako jehně! K smíchu! Od vás byl by se býval generalissimus něčeho dočkal! Což nevíte, že vás chytili jen tak, jako lasice chytá kuřata z přesycenosti? Vy přece nejste stihán pro velezradu! Vaše vina jest pouze ta, že jste Valdštejn!"

Losy pil a saský vévoda následoval jeho příkladu.

Hrabě Schaffgotsch, který dosud pochmurně mlčel, zareptal.

"Jen to Řezno! To mě mrzí! To se nemělo císařským podařit! Za to by měli býti výmarští kamandanti oběšeni! Teď se tam císař s katolickými kurfiřty bude roztahovati!"

"Ach, proč?" volal plukovník Haimerle. "Císař bude za to milostiv! On je tak spravedliv, on nespí starostmi o to, jak by nás přijal na milost! Ať žije náš slavný a nepřemožitelný císař!"

Panstvo pilo. Jen hrabě Schaffgotsch nepil.

"Vám se lehce pije," zavrčel.

"Vždyť on vám také odpustí!" bručel vévoda.

"Fuj!" vzkřikl hrabě.

Polní zbrojmistr Sparr si odkašlal.

"Jen neztrácejte mysli, pane hrabě! Byl jsem již v horších bludištích než v tomto a víme, že všichni moudří páni si s námi nevědí rady. Věru bych neměnil dneska s císařem! Jeho ostuda se šíří po světě a on již podniká zcela desperátní věci, aby zastřel své rozpaky nad tím, že dal svého generalissima odklidit jako starou kobylu. Svět by se smál jeho blbosti, kdyby nebyla tak strašná, a on už prý to začíná chápat. Ten Piccolomini mu zadrhl smyčku kolem krku a on prý musí vraždu vzít před světem na sebe. A což hraběnka Kinská! Ta způsobila císaři a tajným radům zlou chvíli! Víte, že podala žalobu pro zavraždění svého chotě?"

"Hm," zamručel vévoda; "zato vévodkyně z Frýdlantu napsala císaři list velmi ponížený a ta čarodějnice Ilowová chtěla Marradasovi líbat nohy ještě dříve, než její manžel byl na pekáči."

"A což," vpadl náhle hrabě Schaffgotsch, "ten sličný padouch hrabě Max z Valdštejna! Umím si představit ty dva proti sobě, císaře a jeho! Kurvy syn! Císař ho dal zatknout; proč, toho sám ďábel nikdy nezví. Ten se asi díval na císaře jako přeražená myš! Měli ho vyklestit; za to, co udělal, by to zasluhoval. On chodil po Vídni a padal na kolena před těmi vrahy a pozval si vlašské generály a obristy k sobě na banket, jedl a pil s nimi a připíjel na šťastný výsledek hrdinského podniku chebských holomků, na slávu císařovu a na zkázu všech, kteří byli věrni generalissimovi!"

"Pane hrabě," vzkřikl velitel charvatského pluku, "tak je to dobře! Tak bychom to měli udělat všichni! A uděláme to! Uděláme to! Dokážeme, třebas pozdě, svou věrnost generalissimovi!"

"Zbláznil jste se, pane Losy?" žasl hrabě Schaffgotsch.

"Och, vy pochopíte! Proti přetvářce přetvářku, proti zradě zradu, proti lži lež, proti vrahům jed, kouli ze zálohy a dýku do zad. Jidáš proti Jidášovi!"

Tu se ozval pan Ladislav z Valdštejna: "Jsme přece kavalíři!"

"Fuj!" vykřikl Losy. "Myslil jsem, že už není mezi námi žádný Diodati ani markýz de Grana. Neuděláme už tedy žádný revers! Ano, pan plukovník Valdštejn si dobře zapamatoval výrok pana generálního auditora, že i zatajení vědomostí o chystaných škodlivých machinacích proti Jeho Veličenstvu se rovná zločinu velezrady!"

"Hloupá urážka, pane Losy! Nejdříve musíme krk ze smyčky vytáhnout a pak ať každý jedná podle svého humoru a ingénia!"

"Na všecko už je pozdě," promluvil hrabě Schaffgotsch; "měli bychom věnovat čas jiným zábavám."

Sluhové podávali panstvu zvěřinu na rožni pečenou. Panstvo mělo již hlad a  zlost jen zvětšovala chuť k jídlu. Vína bylo dosti. Co v rasovně mohlo shořeti, zatím již shořelo.

Podmaršálek Mohr z Waldu odhodil kost.

"Jeho Veličenstvo ukojilo již svou lačnost po tělech a krvi viníků, jako právě teď my, a bude rádo, až se nás jakýmkoliv způsobem zbaví."

"Ano, jakýmkoliv způsobem! Ale jen jaký způsob to bude," opravil ho hrabě Schaffgotsch. "Pánové by neměli zapomínat, že zrada a trest jsou věci vedlejší. Na hlavní věci zapomínají. Když se na nás dívali vlašští kavalíři, viděl jsem, že by nás sežrali i s lejnem. A tomu třeba rozumět a neoddávat se klamu."

"Co chtějí, už mají," namítal vévoda.

"Ale nemají bezpečí! Dokud jsme živi, nejsou si jisti," kazil náladu hrabě Schaffgotsch. - "Můžeme míti jen jedinou dobrou naději, a to naději frýdlantskou. Bernard Výmarský nás může spasit, nikdo jiný, a snad na sebe už nenechá dlouho čekat, poněvadž zima se blíží a španělský kardinál s uherským králem již mu ukazují svou zpupnost."

"Pro nás generalissimus nezemřel," křičel Losy.

"Tělo zabito, naděje zbyla. Já jsem ho aspoň nezradil."

"Děvky, děvky by nám měly zatančit!"

K polnímu zbrojmistru Sparrovi přišel lokaj.

"Milosti, z města přijela nějaká osoba ženská bez pasu a ráda by se Milostem představila. Je mladá, mluví německy a italsky, po městsku ustrojená a nezdá se ošklivá ani hloupá."

"Sem s ní," ozvalo se z několika hrdel.

Lokaj se poklonil a odešel. Za chvíli se navrátil s dámou v černých šatech a černém závoji, dovedl ji k panstvu, opět se poklonil a odešel. Velitel charvatského pluku vyskočil a smekl poněkud posměšně. Dáma se poklonila jako před tancem a mlčela.

"Dopřejete nám viděti vaši tvář, krásná paní?" ozval se vévoda zprostředka panstva.

Dáma odhrnula závoj a vzpřímila se. A tu jako by do panstva vletěla drátěná koule či jako by vybuchl sud prachu.

Dáma se objevila v nesmírné záři, jako by ji osvítil jasně růžový blesk. Ale nejen ona sama, i to, co bylo za ní a kolem ní. Záře pronikala její černé šaty a poskakovala po ní a kolem ní, oči jí svítily žhavě a nepřemožitelně a její obličej se podobal obličeji chlapeckému.

"Čarodějnice!" mínil vévoda nahlas.

Původ této neobyčejné záře byl zcela pozemský, ale zjevení této dámy v této chvíli a záři vyvolávalo vzpomínky na nádheru pekelnou a moc ďáblů. Žár spáleniště byl tak mocný, že krásné vysoké a košaté modříny se rozpálily a vzňaly se až ve výši větví. Rozkvetly v nesmírné kráse. Oblaky bleskotných jisker a kouře duhových barev tančily v jejich korunách na černém nebi, plameny hučely jako bystřiny v Alpách. Zdálo se, že vzduch je pln krásných strašidel, bělostných, sršících a řeřavých jako o svatbě Satanově, v závojích z diamantů, z bělostné krásy a z nejčernějšího poskvrnění, že všichni odsouzenci na rožních a skřipcích pekelných se v této chvíli radují a jásají. A první, komu lesk této nenadálé a neuvěřitelné slávy padl do obličeje, byla neznámá dáma.

Panstvo se zdvíhalo jako ospalí tygři, když je z polosna vyruší příchod mladé tygřice a oni tlukou svými těžkými ocasy a kroutí mocnými krky při zemi, jako by se báli o své skrčené hlavy s prchlivýma očima a nahými zuby.

"S kým máme potěšení?" tázal se pak Sparr.

"Chtěla jsem viděti panstvo, o kterém jsem tolik slyšela. Na mém jméně tady nezáleží. Jsem zpěvačka z domácího sboru Jeho Veličenstva a nyní cestuji do Řezna."

"Zábavná lež z vašich krásných úst, slečno," pravil pan Sparr.

"Zdvořilý právě nejste," odpověděla slečna.

"Předně nebylo slýcháno," odporoval pan Sparr, "aby u některého dvora vladařského, tím méně u našeho nejzbožnějšího císaře, byly chovány ženské zpěvačky."

"Pán mě tedy považuje za velmi hloupou," odpověděla mladá dáma něžným hlasem; "ale nejsem voják."

Panstvo se dalo poprvé toho dne do smíchu upřímného. I pan Sparr se smál a poručil sluhům, aby opatřili stůl a lavice.

"Děkuji, mám ještě ohně dost," odmítala slečna konvici vína. "Předně tedy, chce-li žena zpívati ve sboru v kapli či v kostele, nezabrání tomu ani papež se sborem kardinálů. Chlapecké šaty mám a sluší mi zcela dobře, a jiného nebylo třeba. U císařského dvora věděli, kdo jsem, a že to není dovoleno. Ale Jeho Veličenstvo, jak známo, nade vše miluje krásný zpěv. Dali mi i mužské jméno a mé ustřižené vlasy uložili do krásné škatule. To je jedna věc. A co dále?"

Pan Sparr už s menší kuráží pokračoval ve výslechu.

"Od které doby se z Vídně cestuje do Řezna přes Budějovice?"

"To je otázka poněkud nediskrétní. Ale snad vám na ni odpovím. Nemám naspěch do Řezna, dokud se nesejde kurfiřtský sněm. Budete se asi ptáti, proč jsem tedy už nyní vyjela z Vídně. Pan bavorský rezident Richel a španělský rezident hrabě Onate se postarali o to, abych utekla z Vídně."

"Bez pasu?"

"Ano, lépe bez pasu. Jinak bych se sem nedostala."

"A co tu chcete?"

"Vidět své drahé zajatce a odsouzence našeho nejmilostivějšího krále. Jsem zvědava."

"My také!" zasmál se Losy.

"Máme společný osud. Hrozí mi nemilost u dvora," řekla slečna se zkroušeným úsměvem, "a trpíme stejně hříšnou zvědavostí".

"Milosti," zvolal Losy k vévodovi, "poropučíte, abych na místě vyšetřil, co můžeme očekávati od této osoby, či chcete sám učinit počátek?"

Na obličeji slečnině se objevil kočičí úsměv.

"Jako u dvora! Chovejte se jako u dvora! Nejsem zvyklá na hrubé manýry a musím si šetřit hlas."

Podezření, že špeh jest přestrojeným eunuchem krásné dívčí postavy, se zesilovalo a  působilo neklid v této zvláštní hodině. Neklid, jemuž se staří páni sami u sebe podivovali.

"Jest však třeba využíti tohoto krásného osvětlení," podotkl vévoda.

A krásná, kouzelně nahá a bílá dívka zjevovala se jako mámivý přízrak, plný neurčitosti, zda to snad přece není potměšilý eunuch. A neviditelní běsové uvadlých žádostí v trojnásobném sevřeném kruhu zdáli se býti přítomni kolem nich, sedíce, mlčíce a pozorujíce.

Sluhové však přinesli stůl a lavice z blízkých chalup a pečeně voněla.

Jedli. Slečna seděla proti vévodovi.

"Jeho Milost pan bratr dosud mešká ve Vídeňském Novém Městě," pravila čistým a lahodným hlasem, "ale nemá tam tolik volnosti a zábavy. Kdyby byl vojákem, mohl by tu býti s vámi. Panu kancléři Elzovi je také smutno; tak, že chce přestoupit na víru katolickou. A vévodský astrolog z desperace prorokoval císaři vítěznou bitvu."

Zasmála se. V mlze se rozřehtal kůň.

"Slyšela jsem, že tu bývá veselo. Škoda, že tu dnes nemáte větší společnosti. Ale ve Vídni je teď pusto a ani nejnovější zprávy císaře nerozveselily. Jsem ráda, že jsem alespoň jednou viděla blaženou chvíli jeho života. V březnu byl tak vesel, dokud ho hrabě Piccolomini a markýz de Grana tak neobtěžovali. Ale tenkrát byl jako malé dítě a všichni se na něho usmívali, jako by se uzdravil z těžké nemoci. A když ho vedli v neděli do kostela, to byla sláva! Bylo to sice v postě a nuncius Malatesta měl postní rouchu, ale na to do smrti nezapomenu!"

Unesena vzpomínkou, napila se vína, nedbajíc různých poznámek.

"To byla třetí neděle postní. Páni rezidenti sotva na ulici i v kostele stačili tak rychle mluvit, jak jim slova spěchala na jazyk. Přivedli starého knížete Eggenberka a pana Questenberka a byla to podívaná, jak ti dva rychle se naučili jásat nad pádem generalissimovým. Panstvo, kněžstvo i měšťanstvo hlasitě velebilo Boha, dvořané se smáli, císař se radoval s císařovnou, s králem uherským, se svým bratrem i s dětmi svými jako na den vzkříšení. Těch svěc, těch kněží, toho zvonění, hudby, jásotu! Jen generálové hrozili císaři, že mu odejdou, sleví-li ze spravedlnosti, vydá-li vdově zpřerážené tělo generalissimovo a nechá-li hraběte Maxe na svobodě. Ale císař byl poddajný, byl vděčný, ruka ho bolela od rozdávání zlatých řetězů a jazyk od zbožného díkůčinění. Teď měl svět se sdílet s nebem o jeho blaženost. Chlapci a eunuši byli připraveni rákoskou, aby pozorně a radostně zpívali, ale kdo mohl císaři zazpívati veseleji na kůře než já? Až se všichni ohlíželi, usmívali a kývali hlavami i rameny. Škoda, že se nezpívalo Gloria!"

"Měla byste nám zazpívati něco z té mše," navrhoval vévoda.

"Není tu varhan," vymlouvala se slečna; přece však se rozhlížela po přítomných.

Tu nejbližší hořící modřín zaúpěl a větve vystřikly na všecky strany se šumem, sténáním a podivným vzdycháním roztavené zlato.

Slečna se ulekla, a vidouc u svých nohou hořící větev, vyskočila na židli a na stůl. Když se vzpamatovala, chtěla seskočiti, ale Losy jí zabránil, chytiv ji do rukou.

"Napřed zpívat!"

"Zcela ráda! Vždyť to byla mše za vás, totiž na poděkování za vás. Začalo se to tedy s Kyrie. V druhé polovině února totiž Jeho Veličenstvo nespalo a jen chřadlo. Musili jsme zpívat Kyrie velice smutně, ačkoliv byl masopust, a císař vzdychal, jako by se bál, že nepřijde do nebe. Ale teď. Muzikanti si vyskočili, když kapelník dal znamení, a kapelník zrůžověl v naději, že se vyznamená. Teď už to byla jen veselá vzpomínka na Kyrie minulých týdnů. Chlapci zpívali, až se jim krky nadouvaly, a já měla prim - "

Slečna se zamlčela a upřela oči stranou od hořících stromů. Náhle se její tělo nadneslo, jako by dostalo křídla; vymkla se Losymu.

"Kyrie elejson!"

Slova se proměnila v zpěv.

Páni strnuli. Dívčí hlas závodil s plamenem hořících modřínů, krutě čistý a jasný. Měnil svou barvu s  ďábelsky odvážnou smělostí a nevinnou lehkostí; vznešenost i dětská pokora se obracela v dvorský tanec, v triumfální jásot, v nesnesitelný posměch a strašidelné rouhání, provázené sladkostí a  jemností hlasu, zdánlivou nechápavostí obličeje a kouelně krásným třpytem očí, jako by David tančil před archou či zpíval ovcím na horách.

"A pak jsme zpívali Jeho Veličenstvu Credo. Všechen dvůr s panstvem, stavem duchovním i lidem uznával císaře za Otce Všemohoucího a velebili jsme Ducha svatého za to, že Jeho Veličenstvo osvítil a pohnul, aby dalo rozkaz k exekuci proti generalissimovi. Kotly vířily, trouby jásaly, chlapci rudli, panstvo se ohlíželo. Byla to podívaná, jak si kníže Eggenberk liboval a tvářil se šťastným a Vlaši na něho hleděli jako zlí a zlomyslni psi a pan Questenberk si utíral pot a biskup Antonín, který měl také cosi s generalissimem, oddaně kroutil mlejnek, sedě vedle trůnu kardinála Pázmányho. A císař se modlil a modlil, uherský král se chvílemi obracel, jen císařovna seděla jako stín pýchy. Při responsoriích jsme zpívali Jeho Veličenstvu: Et cum spiritu tuo!"

Slečnin hlas zazněl jako stříbrná polnice. Služebnictvo se plížilo ke stolu, zvědavo, jaká podivná bohoslužba se to zde odbývá.

"Dívala jsem se dolů. Bylo tam svěc, dýmů, dobytých praporů a žerdí; hledala jsem, nejsou-li tam na žerdích vystaveny také uťaté hlavy rebelů. Až oči přecházely. Ale pak přišla preface a pan kardinál zazpíval: Gratias agamus Domino Deo nostro!

Hlas slečnin utichl, neboť ona sama se zaposlouchala do ozvěny tohoto verše. Páni katoličtí a ti, kteří rozuměli latině, se zachvěli. Slečna nemusila činit nijakých poznámek. Z jejího hlasu bylo všecko zřejmo. Díky vzdávejme Pánu Bohu našemu za to, že generál už roztržen a zlámán leží v sprosté rakvi, že jeho pomocníci jsou probodáni nesčíslnými ranami, jeden z nich zahrabán pod šibenicí, že přes sto lidí bylo zatčeno, a což hlavní jest, že milionové jmění bylo vloženo, třebas jen zdánlivě, do rukou Jeho Veličenstva.

"A my jsme zazpívali: Dignum et iustum est! Ale zpěváci nějak uvázli a můj hlas se rozlehl chrámem, až se král uherský usmál. A pak pan kardinál zpíval - - "

Slečna se snažila napodobit vznešený a těžký hlas zbožného a oddaného kardinála Pázmányho. Strašlivá zbožnost vznešených vrahů nalézala v jejím hrdle příšerně věrný ohlas. Její zpěv vyvolával všecky ďábly a úžasné příšery pekel, povětří a bahen, všecku slávu a velebnost chrámu, dvora, panstva, kadidla, zlata a nádhery. Její hlas maloval jako horečka, hrůza a vášeň tváře všech těch lidí, vykřesával jejich pohledy, úškleby, myšlenky a vášně, líčil jejich temnou zbožnost, zanechával ozvuky posměchu, rouhání a nevěry a zdálo se, že všudypřítomní ďáblové ani nedutají.

"Pak pan kardinál zmlkl a dukáty generalissimovy zazvonily: Cink! Cink! Cink! A tuse všecko radostí zbláznilo a my jsme spustili Sanctus - " Tvář slečnina byla zanícena. Byla rouhavě krásná.

"Opravdu, je to žena!" prohlásil obrist Losy.

Nikdo již o tom nepochyboval.

Zpívala Sanctus. Pan Mohr z Waldu skryl obličej do dlaní a divoký Losy plakal. Hrabě Schaffgotsch skřípěl zuby. Toho, co vyvolával slečnin zpěv, nebylo už možno snésti. Pan Sparr zaťal prsty do svých vlasů a pána z Valdštejna se zmocňovala mdloba. Když nápěv nabýval podoby líbezné melodie taneční, slečna se shýbla, pozdvihla okraj své sukně a s dokonalým půvabem se pohybovala jako při starodávném liturgickém tanci. Jen oči její pozbyly své nevinné průhlednosti a staletí ještěři z nich nyní vyhlédli na uděšené pány.

Tu však úředníci královského města s pochodněmi, halapartnami a čeledí přistoupili, plni pohoršení a hněvu. Byli zajisté sami okouzleni a čekali, až slečna dozpívá, ať proto, aby mohli lépe ji usvědčit a popadnout, ať proto, že se jim nechtělo předčasně zmařiti toto divadlo, tak pekelné a příjemné. První z nich předstoupil před vévodu a mluvil horlivě, dávaje kruté rozkazy zbrojnošům. Slečna stála na stole a hleděla na něho svrchu, rozmilá, něžná a nevinná. Ale již přibíhali též sluhové panští a zdálo se, že dojde k bitvě mezi zajatci a věrnými služebníky Jeho Veličenstva. Páni mlčeli posupně, pohrdajíce nebezpečím; bylo jisto, že neposlechnou a spíše sami se chopí zbraně. Páni radní byli vztekem zoufalí.

Tu však skomírající záře náhle vyšlehla, cosi hrozivě zasténalo, a než se lid městský mohl vzpamatovati, pekelné moci ukázaly svoji sílu. Druhý dohořívající strom skácel se s velkým násilím k patám drábů a žhavé větve se rozlétly tak, že lid městský se dal na útěk, žehnaje se křížem a neodvažuje se ohlédnouti. A za nimi jako píseň čarodějčina se neslo nezapomenutelně sladké a mámivé rouhání jasného hlasu:

"Hosana, hosana, hosana in excelsis!" A ruce slečniny zůstaly zdviženy k temnotám.

Jas ohně pozbyl své prudkosti, slečna seskočila ze svého kůru a zdála se unavena. Sluhové přiskočili a nalévali víno. Byla tu žena. Ano, přijížděly sem často dámy v kočárech až z Prahy a hřešilo se tu, že měšťané budějovičtí byli by rádi bývali dali válečnému soudu výpalné, kdyby se mohli zbavit tohoto nesnesitelného pohoršení. Ale tato slečna přišla snad přímo od Jeho Veličenstva Satana, nesouc s sebou smutek, vyškrabaný z nehlubšího dna pekelných bahen.

Slečna musila sama zdvihnouti konvici a panstvo následovalo jejího příkladu jako v mrákotách. Ještě bylo slyšet šum dračích křídel toho strašného hlasu, toho děsivého výkřiku:

Hosana, hosana, hosana in excelsis!

A nikdy už ten hlas neutichne.

Hrabě Schaffgotsch se probral první.

"Nebylo vám líto vašich krásných vlasům, když jste si je dala ustřihnout?" Toto statečné přemožení úděsu působilo i na druhé dobrým příkladem. Slečna na něho pozorně pohlédla.

"Oh ne," zasmála se. "Nevíte, pane hrabě, co všecko žena udělá z lásky. Jako chlapec mohu dlíti se svým nejmilejším i tam a tenkráte, kdy bych s ním jako žena přebývati nesměla."

Řekla to tak roztomile, že to pokoušelo k něžnosti velmi násilné.

"Ale jakýpak je to milý," namítal hrabě, "který nechá takové krasavici ustřihnout vlasy!"

"Oh, oh, nepodceňujte ho, pane hrabě! Musím být skromná, ale moje láska je neskromná."

"Cestujete do Řezna snad také za ním?"

"Uhodl jste, snad uhodnete i jeho!"

"Není to mladý král?"

"Ano, ano!"

"Ale jak se opovažujete to prozrazovat nám?"

"Proč ne? Vždyť jste mrtvi a mrtvým můžeme svěřit svou lásku, ne? Ve mě přece nezradíte!"

"Čert aby zaškrtil krále," rozkřikl se Petr Losy; "i do naší rozkoše s tou ženou se plete a ještě i v jámě, do které nás hodí, padneme na krále uherského!"

"Vždyť on je tak sličný! Snad se na mne nehněváte za to, že ho miluji! vždyť já vím, že královnou nikdy nebudu - - "

Vévoda se otcovsky zasmál.

"Oh ne, dítě, přesto budete pánům stejně příjemná."

"Ano, vždyť můj král by nemohl žárlit na mrtvé!"

Hrabě Schaffgotsch přeložil zkřížené nohy.

"Nu, nevím," řekl; "Bernard Výmarský ještě neřekl v naší při poslední slovo. Všecko ještě se může změnit."

Slečna se tvářila jako ustrašené dítě.

"Vy myslíte, že by vévoda Bernard opravdu chtěl něco zlého způsobit Jeho Veličenstvu? Ach ne! Vždyť kdybyste byli bývali slyšeli, jak se nedávno sešli u Noerdlink uherský král s kardinálem infantem, měli byste radost! Dva mladí Habsburkové, stejně ve válce stateční, stejndě nadšení k boji za pošlapané právo a za církev, oba povahy ušlechtilé, jaké se tak snadno nenajde u nepřátel! A jakou měli krásnou armádu! Na padesát tisíc ji odhadli."

"Cože?" vykřikl hrabě Schaffgotsch.

"Ano. Byl s nimi kurfiřt Maxmilián a vévoda Karel Lotrinský a Piccolomini vedl jízdu."

"A co se stalo?"

"Což vy nevíte o tom krásném vítězství? Šest tisíc švédských a německých válečníků padlo, tři tisíce jich bylo zajato s Hornem, Kratzem, dvěma generály a čtrnácti obristy. Vévoda Bernard sotva unikl zajetí a nechal nám svůj atlasový kornet. Když vévoda Gonzaga oznamoval vítězství, dal se císař do pláče: Velké věci učinil s námi Bůh! Já však ve své prostnosti setrvám a od té chvíle ještě pokorněji chovati se budu."

Hrabě popadl konvici a hleděl na slečnu třesa se vztekem. Chtěl na ni konvici hodit, ale náhle mu klesla ruka. Víno teklo do udupané trávy.

Petr Losy se dal do zuřivého smíchu a zdvihl konvici.

"Sláva rodu habsburskému! Na slávu tohoto vítězství, není-li to vylháno!"

Pan Ladislav z Valdštejna připíjel, vévoda připíjel, pan de la Fosse i Kheraus připíjeli, pak připíjel i pan Mohr z Waldu a Sparr.

A slečna také připila.

"Možná, že by se vám podařilo utéci. Švédští důstojníci umějí tak dobře utíkat ze zajetí i z pevností - "

"Jsme přece kavalíři," ozval se pan Ladislav z Valdštejna.

"A víte, že hrabě Aldringen byl zabit?"

"Jak to?"

"Úkladně, zezadu! Kdosi mstil smrt generalissimovu."

"Jsme kavalíři."

"Nevím, co bych vám ještě pověděla. Slyšela jsem, že přijdete do Řezna před vojenský soud - "

Tehdy hrabě Schaffgotsch se rozkřikl:

"Kdo chce tedy vyšetřit pohlaví této osoby?"

Bylo však ticho. Jen jako zdáli se ozvalo:

"Jsme přece kavalíři!"

"Ne, ne," bručela slečna; "kdo by chtěl vyšetřovat jejich pohlaví? Jací kavalíři? Nestojí za to! - - Pánové, už je pozdě! Mohu očekávat od Vašich Milostí, že mi bude svěřen kůň a jeden jezdec k ochraně? Chci dojeti na noc pouze na Hlubokou. Doufám, že tam bude Jeho Excelence pan generál Marradas. - Královnou nebudu."

Hrabě Schaffgotsch vstal a dal rozkazy sluhům. Sám sedl na kůň a bez pozdravu ujel do Budějovic. Slečna odjížděla k Hluboké. Páni sedali na koně s velikým disgustem. Cestou se pan László připojil k vévodovi.

"Ten hrabě Schaffgotsch," pravil tlumeně, "ten může očekávat nejhorší. Cožpak my! My jsme jen podepsali a byli jsme opilí!"

Vévoda si ulevil:

"Zatracená děvka!"

A Petr Losy:

"Rejtar se s ní potěší místo nás. Ten se nám vysměje."

Poslední ohořelá větvička zhasla. Dým se rozptyloval. Byla noc bez hvězd. Od západu zadul studený vítr, štkaje jako v postě:

"Deo gratias!"

Jiná vánoční a novoroční vydání Britských listů:

• Strašidelný příběh: O ulici v Edinburku, postižené morem, jejíž obyvatele zazdili zaživa (BL 23. 12. 1996)

• O nesamozřejmosti existence českého národa: novoroční zamyšlení s Milanem Kunderou (BL. 30. 12. 1996)

• Vánoční čtení: Labyrint světa a ráj srdce. Poutník prohlédá ryňk světa a z světa utéci chce Jan Ámos Komenský (1592 - 1670) (BL 24. 12. 1997)

• Karel Čapek, Hovory s TGM: O kritickém myšlení (BL 31.12. 1997)

• Zamyšlení s vynikajícím básníkem: Jeremiášův pláč (Jiří Orten) (BL 23. 12. 1998)

• Proti slepé poslušnosti (Jan Hus) (BL 31. 12. 1998)

• Bambino di Praga (Bohumil Hrabal) (BL 31. 12. 1998)

• Adam Michna z Otradovic (BL 24. 12. 1999)

Dobry den,

prosim, abyste ve vasem casopise zverejnili informaci, ze na strance Ministerstva vnitra CR http://www.mvcr.cz/casopisy/studie/diskuse/index.html je umistena k diskusi analyza kriminality v oblasti informacnich technologii a Internetu. Dekuji.

Dr. Vaclav Hnik, Odbor rizeni a organizace MV CR

Jak Češi myslí: Výbor z Britských listů. K desátému výročí pádu komunismu vyšel pětisetstránkový výbor z  Britských listů pod názvem Jak Češi myslí. Zahrnuje patnáct tematických oddílů, zabývajících se aktuálními problémy v České republice. Bližší informace vyšly v BL na tomto místě.

Knihu lze objednat e-mailem odkudkoliv na světě prostřednictvím úvěrové karty na adrese nakladatelství Milenium avc@unl.pvtnet.cz. Kniha má 480 stran a stojí 290 Kč.

Kniha Jak Češi myslí nejprodávanějším titulem internetového knihkupectví Kosmas. Ve čtvrtek 2. 12. napsal Josef Žák z knihkupectví Kosmas:

Hezky den pane Culiku,

dnes se Vase kniha "... jak Cesi mysli" dostala na prvni misto TOP TENu nejprodavanejsich titulu za uplynulych 14 dni v knihkupectvi Kosmas.cz.

Jak uvedla Mladá fronta Dnes, kniha Jak Češi myslí byla v týdnu do 25. 11. nejprodávanějším titulem také v ostravském knihkupectví Artfórum.

Výběr textů z posledních dní: