Výzva pro liberalismus
Paul Starr
Politika je ve skutečnosti sporem idejí. Teprve máme-li jasno v základních hodnotách, můžeme správně řešit každodenní
problémy. V politice lze lépe než jinde chtít mít chleba namazán na obou stranách. Propadne-li dostatečný počet lidí
falešným iluzím, může to mít dost ošklivé důsledky. Odmítnutí liberalismu vedlo v tomto století jak ke
komunistickým, tak fašistickým diktaturám.
Článek Paula Starra je vynikajícím příspěvkem do naší diskuse o liberalismu. Všimněte se, jaký důraz klade na
instituce, které jsou základem fungování demokratického liberálního státu. Stavět instituce - to také bylo hlavním cílem
OH v minulém volebním období.
Z článku jasně vyplývá, že tradiční sociálně demokratické řešení se prokázala jako neschůdná. Před liberály stojí úkol
vytvořit takový program, který kromě ctění liberálních tradic zvládne i sociální problematiku.
Pro ty, kteří chtěli reformovat kapitalismus, je tu liberální tradice čekající na oživení a kultivování.
V uplynulém století byli mnozí reformátoři a kritici na Západě přesvědčeni, že liberálně demokratický kapitalismus se
vyvíjí neúprosně k socialistickému plánovanému hospodářství. Liberalismus i v moderní formě se jim jevil přechodný a
nekompletní, zastaralý v jeho individualismu, neuspokojivý ve své koncepci dobrého života a dobré společnosti,
nedostatečný vůči požadavkům na spravedlnost. Socialismus přivede civilizaci do vyššího stádia.
Ti, kteří si osvojili tento názor, nebyli nevyhnutelně marxisté. Většinou byli zasvěcenými stoupenci reformy, ne
revoluce, a hledali alternativní systém, který, jak doufali, dosáhne to nejlepší z obou světů, zachová politické svobody
liberální demokracie a zavede hospodářské plánování, společné vlastnictví a ekonomickou rovnost socialismu. Tuto
syntézu mnozí evropští socialisté a američtí progresivisté pokládali za ideál - liberální demokracii rekonstruovanou do
neškodného a demokratického socialismu, jakousi "třetí cestu" mezi komunismem a kapitalismem.
Začátkem dvacátého století se syntéze liberalismu a socialismu zdála vzrušující, dokonce slibná. Po celém světě
socialistické ideje se jen začínaly uskutečňovat. Představa, že demokracie postoupí z jednoho stupně k vyššímu - z
občanské sféry k politické, potom sociální a hospodářské - byla nepochybně přitažlivá. V třicátých letech Velká
hospodářská krize názorně demonstrovala, jaký zmatek může způsobit trh; pro mnohé úspěchy sociálního programu
prezidenta Franklina Roosevelta Nový úděl, určeného na oživení americké ekonomiky, a válečné plánování v čtyřicátých
letech dokazovaly, že socialismus v praxi bude fungovat.
Studená válka a rychlý hospodářský růst v západních ekonomikách v padesátých a šedesátých letech neukončily naději
na možnost třetí cesty. Naopak. Zdálo se, že tuto vizi potvrdil úspěch evropských sociálních demokracií, nejvíce ve
Švédsku. Ve světle sovětské zkušenosti demokratická levice představovala antikomunismus. Ve světle západního
ekonomického rozmachu zamiřovala svou kritiku kapitalismu na odcizení jednotlivců, na ztrátu citu spolupatřičnosti,
konzumní kulturu, rasovou nespravedlnost a začátkem sedmdesátých let na problémy životního prostředí.. Přirozeně, ne
každý chtěl problémy řešit socialismem. Ale mnozí levicoví kritici, otevřeně nebo skrytě, ukazovali tímto směrem.
Dnes kritika hranic kapitalismu pokračuje - a to je dobře - ale řešení, kterému tolik věřili, ztratilo svojí věrohodnost.
Socialistický hospodářský projekt, sestavený v zásadě ze státního plánování a rozsáhlého společného vlastnictví, byl
důkladně zdiskreditován jako prostředek hospodářského růstu. Nemá o nic lepší reputaci ani jako prostředek na
snížení odcizení a restaurování společnosti. A v případě ochrany životního prostředí socialismus jako projekt zrovna tak
utrpěl s rostoucím přesvědčením, že komunistické vlády ve východní Evropě znečistily životní prostředí mnohem více
než kapitalistické země na západě.
Pro zastánce třetí cesty se zdá krutou ironií a intelektuální nespravedlivostí, že demokratický socialismus ztrácí svoji
věrohodnost pro krach sovětského komunismu. Existují však nejméně čtyři dobré důvody, proč socialismus dokonce
ani s lidskou tváří již neláká.
Za prvé, sama šířka krachu komunismu měla zničující vliv na přehodnocení fungování řízených hospodářství. Dnes je
neoddiskutovatelné, že komunismus zbídačil lidi, kteří v něm žili, a není jasné, jak nebo proč demokraticky plánovaná
socialistická ekonomika by si měla počínat lépe, nebo že by takový systém měl být vůbec uskutečnitelný.
Za druhé, opakované úsilí reformovat komunismus zevnitř, udělat ho citlivějším a efektivnějším, bylo marné. Když se
jednou okno do politického světa otevřelo, ti kdož žili v komunismu, se snažili z něj navždy utéct. Reformátoři se celkem
vzdali naděje najít "třetí cestu".
Za třetí, příběh socialismu v Africe a Latinské Americe byl zrovna tak katastrofální. Socialismus v Třetím světě
přechází krutou krizí víry jako komunismus ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu. Tento posun odráží nejen
domorodé zkušenosti, ale i skončení sovětské podpory, změněné politické větry ze Západu a z mezinárodních agentur
a příklad východní Asie.
A za čtvrté, západoevropské země, ve kterých byly socialistické a dělnické strany při moci, se postupně odtáhly co
nejdále od angažovanosti za socialismu. Ihned po druhé světové válce, ne-li dříve, se většina západních socialistů
vzdala cíle nahradit kapitalismus a namísto toho přijala programy, které žádaly omezené znárodnění a rozšířená
opatření v oblasti sociální starostlivosti. V posledních letech však socialistické strany se dokonce vzdaly i požadavku
znárodnění průmyslu. Podobně se vzdaly i představy plánovaného národního hospodářství anebo plánování v
omezeném rozsahu přizpůsobily základním črtám kapitalismu. Ačkoli evropští sociální demokraté mají ve svém
rodokmenu marxistické prarodiče, většinou už vyrostli nejen z marxismu, ale i samotného socialismu a přijali - velmi
moudře, myslím si - politické ideály a sociální a ekonomické instituce liberálnějšího charakteru.
A přece mnozí, kteří kdysi snili o třetí cestě, nejsou ochotní akceptovat ekonomický rámec kapitalismu a tím méně
kapitalistické civilizace v širší smyslu. Nadále zastávají ideje nějaké syntézy nebo přechodné socialistické alternativy
k liberalismu, dnes často připomínané jako decentralizované ekonomiky s komunistickou etiku.
Tato neochota pustit se socialismu v naději, že se najde nějaká nová nevyzkoušená forma, která by se ještě vždy dala
bránit jako ideál, je hluboce mylná. Liberálové by se měli snažit dále reformovat kapitalismus, aby odstranili chudobu,
zlikvidovali rasismus, chránili integritu životního prostředí, zkrátka, aby dosáhli vysokého humánního a demokratického
cíle. Ale je čas vzdát se představy velkolepé syntézy nebo třetí cesty, myslí-li se jí nějaký systém zlaté střední cesty
mezi kapitalismem a socialismem anebo alternativy kdesi mimo nich. Reformovat kapitalismus, ano; nahradit ho, ne -
právě tak jako na to přišli ve východní Evropě: reformovat komunismus, ne; nahradit ho, ano.
Při ničení zla jako rasismus a chudoba reformátoři mohou najít základy pro opodstatněnost a přesvědčení v liberálních
principech. Nepotřebují se filozoficky odvolávat na socialistické tradice. Namísto zmírňování a stírání rozdílů mezi
liberalismem a socialismem, v co mnozí dlouho doufali, by si měli liberálové znova oživit ty rozdíly nejen v paměti, ale i
ve veřejném myšlení. Ti, co věřili, že socialismus je vyšší stádium liberalismu, si teď musí vzít k srdci ne velkolepou
vizi socialistické teorie, ale trpké rozčarování z její praxe. Nemusí být však přesvědčeni, že jedinou alternativou
socialistického liberalismu je konzervativní liberalismus. Existuje liberalismus seriózní, realistický a tam, kde je
potřeba, i radikální v liberálních principech. Takovouto tradici je třeba oživovat a kultivovat.
Před vynesením tohoto tvrzení si vezmeme na pomoc několik definicí. Velmi pestrá škála myslitelů, hnutí a politických
stran se nazývala liberálními a socialistickými. "Socialistickou" nazývám stranu nebo program, která klade na první místo
rovnost ekonomických podmínek a žádají nahrazení soukromého vlastnictví společným vlastnictvím ve sféře výroby a
nahrazení některých forem veřejné kontroly trhem jako základním mechanismem při přidělování investicí jinými
mechanismy.
Necháme nyní bokem čistě komunistický projekt zrušení soukromého vlastnictví. Socialismus ve dvacátém století se
týkal hlavně zespolečenšťování průmyslové výroby a investic. Podle teorie tato opatření doplněné sociálními jistotami,
socialistickým školstvím a jinými vlivy měly zlikvidovat nelogičnosti a nerovnosti kapitalismu, vytvořit svět hojnosti,
stejné a spravedlivé distribuce příjmů a životních příležitostí pro všechny, větší společenské harmonie a proměny
lidské osobnosti z odcizeného "vlastnického individualisty" na spolucítícího člověka. Někteří radši definují socialismus
výlučně na základě jednoho nebo druhého z těchto cílů, osobní rovnosti. Jsem však přesvědčen, že socialismus je třeba
definovat nejdříve na základě opatření, kterých se socialisti tak typicky dožadovali, než výlučně na základě cílů, které
toužili dosáhnout.
Tak jako je ostře napadaná koncepce socialismu, zrovna tak je zpochybňovaná i koncepce liberalismu. Pokusit se ji
definovat je ještě těžší. Klíčové premisy socialismu jsou ekonomické; socialismus není možné oddělovat od
ekonomiky. Ale liberalismus je možné definovat buď na základě ekonomickém nebo politickém a hlavní otázka je, který je
prvořadý. Pomůže tu jisté rozlišení. Ekonomický liberalismus uznává soukromé vlastnictví a hybnou sílu trhu za určující
črty liberalismu; z tohoto pohledu je liberalismus nerozlučně spjatý s kapitalismem a v protikladu k socialismu. Politický
liberalismus na druhé straně uznává, že pro liberalismus je podstatné ústavní omezení moci a záruky osobních občanských
a politických práv.
Když hovořím o liberalismu, ve všeobecnosti mám na mysli dříve politickou než ekonomickou koncepci liberalismu.
Tato volba je ve shodě se současným používáním termínu ve Spojených státech, kde se ekonomický liberalismus
ztotožňuje s politickým konzervatismem. Politický liberalismus je i závažnou koncepcí v diskusi o jakékoliv potenciální
syntéze nebo smíření liberalismu a socialismu. Podle představ ekonomických liberálů je liberalismus protipólem
socialismu. Nehledě na to, že politické instituce liberální demokracie závisí na ekonomice svobodného trhu a soukromého
vlastnictví. Na druhé straně, politický liberalismus je otevřený možnosti, že liberální demokracie je kompatibilní s různými
ekonomickými systémy. Zkrátka, jestliže ekonomický liberalismus nevyhnutelně vylučuje socialismus, politický
liberalismus ho nevylučuje - alespoň v principu ne.
Při riziku nakupení termínů až na hranici nesrozumitelnosti chci nazývat termínem "demokratický liberalismus" tradici
zasvěcenou rozšiřování univerzálnější a širší demokracie v rozmanitých sférách společenského života.
Demokratický
kapitalismus má vrozené napětí mezi svými kapitalistickými a demokratickými prvky; ekonomičtí liberálové dávají
přednost prvním, demokratičtí liberálové druhým. Začínajíc "novým liberalismem" politického filosofa L. T. Hobhouse z
konce devatenáctého a začátku dvacátého století ve Velké Británii, přes liberalismus Nového údělu v třicátých letech a
velké sociální programy šedesátých let ve Spojených státech vytvářela tradice demokratického liberalismu nejpestřejší
mnohoznačnost, pokud jde o hranice liberalismu z levé strany. Když jsem předtím řekl, že evropská sociální demokracie
se vyvinula do liberalismu, měl jsem na mysli právě tento typ.
Od samého vzniku sebevědomých hnutí a systémů myšlení v devatenáctém století se liberalismus a socialismus
rozdělovaly v reakci vůči sobě navzájem. Na každé straně byli nějací polarizátoři, dychtiví dokazovat, že druhá strana je
nesmiřitelným protipólem. Z tohoto pohledu leninisti a ekonomičtí liberálové mají velmi společného. V obou táborech
však jsou i zmírňovači, otevřenější a ochotnější přijmout poučení i z druhé strany. Z otevřených myslitelů v
dějinách liberálního myšlení se mi dvě postavy jeví zvlášť poučné: britský filosof a ekonom devatenáctého století John
Stuart Mill a americký sociolog dvacátého století John Dewey. Beru je jako příklady dvou různých typů liberálního
vnímání socialismu.
Ti, kteří znají Milla jen z jeho eseje O svobodě (On Liberty, 1859), si ho lehce spletou se zastánci absolutní svobody
vůle, kteří věřili v co nejmenší úlohu státu. Ale je třeba jen otevřít další Millovy práce, v první řadě jeho Principy
politické ekonomie (Principles of Political Economy, 1848), a objevíte, že jestli chválí systém laissez faire, zastánce
svobodného trhu Milton Friedman není jeho převtěleným duchem. Mill neupíral státu zodpovědnost za blaho národa a
spravedlivou distribuci. Naopak. Tvrdil, že rozdělení bohatství nediktuje ekonomická nevyhnutelnost, ale je to spíš
společenská volba, závislá na opatření, jakými jsou např. zákony o dědictví.
Nadto, zdaleka neodsuzoval socialismus
jednoznačně, viděl zásluhy socialistických idejí a přijímal možnost základní rekonstrukce průmyslu s vlastnictvím firem
patřících spíše těm, kteří v nich pracují, než těm, kteří poskytli kapitál.
Ale nemohl souhlasit se socialisty v některých zásadních otázkách. Tvrdil, že bez ohledu na to, kdo vlastní firmu,
podstatná je konkurence. Při hodnocení zásluh systémů politické ekonomie byl přesvědčen, že rozhodování bude
spočívat výlučně v systému "pevném a připouštějícím co nejvíc osobní svobody a spontánnosti". A také tvrdil, že
hodnocení politické ekonomie nepodceňuje, co bude schopná dosáhnout v budoucnosti.
Karl Marx jednou ironicky poznamenal, že výsostné postavení Johna Stuarta Milla v Anglii je možné jen díky plochosti
terénu. Ale v ústřední otázce historických možností kapitalismu byl z nich dvou Mill o mnoho bystřejší.
Mill při zdůrazňování potenciálního přínosu socialismu spíše na úrovni podniků než v ekonomice jako celku byl,
myslím, též moudřejší než můj druhý exemplární liberál. John Dewey se upsal přesvědčení, že socialismus je vyšší
stádium liberalismu a že velkou "úlohou před námi", aby jsem použil jeho oblíbenou frázi, je najít syntézu mezi
liberálními politickými hodnotami a socialistickou ekonomikou.
Dewey svoje tvrzení vysvětlil v Liberalismu a sociálním činu (Liberalism and Social Action, 1935).
Na rozdíl od marxistů
Dewey označil tři trvalé hodnoty liberalismu: "a) svoboda, b) rozvoj vrozených schopností jednotlivců umožněný
svobodou a c) ústřední úlohou svobodné inteligence v získávání informací, diskusi a vyjadřování". Výzvou pro
liberalismus, jak to viděl Dewey, bylo uznat, že uskutečnění takovýchto hodnot si vyžaduje "prohloubení demokracie".
"Organizované sociální plánování," psal Dewey, "je jedinou metodou sociálního činu, prostřednictvím kterého
liberalismus může uskutečnit svoje vytýčené cíle. Takové plánování si zase vyžaduje novou koncepci a logiku svobodné
inteligence jako sociální síly."
Důraz na inteligenci je jádrem Deweyeho argumentace a, bohužel, i jádrem jeho mylných představ. Všechen ekonomický
pokrok připisoval inteligenci a nic trhu. Pro Deweye byly instituce kapitalismu staršími konzervujícími silami,
spoutávajícími, deformujícími a korumpujícími progresivní sílu vědy. Jestliže o kapitalismu tvrdil, že vůbec nemá
pozitivní vliv, nebyl ani schopný vidět, jak podřízení ekonomiky kolektivní kontrole může brzdit její vývoj.
Přes časté odkazy na plánování a společné vlastnictví Dewey nespecifikoval, jak společné demokratické plánování a
společné vlastnictví bude fungovat v praxi - například jakou bude mít pravomoc vláda či její větve, jak má být zastoupen
lid nebo jak se bude rozhodovat, do kterých podniků se má investovat. Tato mlhavost není jen omezeností Deweyovy
práce, naznačuje i hlubší problémy v tradici demokratického socialismu. Teorie se rozbíjí na tvrdé skále při
specifikování politického režimu.
Odsoudit byrokracii je lehké; najít prostředky, které se jí vyhnou, je umění. Obhajovat
společnou účast je pěkné; najít prostředky na její opravdové zabezpečení je už jiná věc. Slavný výrok Oscara Wilda, že
problém se socialismem je v tom, že zabírá příliš mnoho večerů, není jen názorem ironického estéta, je zásadním
problémem teorie, která je nereálná v odhadu lidských zájmů a energie. Bez ohledu na to, nakolik je demokratické
plánování teoreticky společným dílem, nevyhne se problému byrokracie; demokracie vytváří byrokracii.
Kdyby byl ekonomický svět nejen jednoduchý, ale i neměnný, demokraticky plánovaná ekonomika by se dala řídit.
Změny jsou však zničující. Důvody selhání plánované ekonomiky spočívají v zásadě v její neschopnosti přinášet
inovaci či poradit si se základními posuny na trzích a v technologiích.
Socialistický plánovač, jak řekl polský ekonom
Oskar Lange v třicátých letech, by měl být schopen vzít v úvahu všechny náklady a tedy být vstřícnější než soukromý
podnikatel vůči technologickému pokroku, který znehodnocuje existující kapitálové investice. V praxi však brání
socialistickým plánovačům pohotově přizpůsobovat ceny nebo podporovat technické změny zájem podnikových elit o
co nejlepší výsledky, tj. co nejlepší splnění plánu. Koncentrace ekonomické zodpovědnosti v rukou státu ztěžuje
vykonávání tvrdých ekonomických zásahů ve formě zvýšení spotřebitelských cen, zavírání továren, propouštění ze
zaměstnání a sociální dislokace, jaké si inovace a růst obyčejně vyžadují. Po čase se ceny drasticky odchýlí od skutečných
nákladů, státní podniky se stanou odsavačem státních subvencí a plánované hospodářství se stane stojatou vodou.
Deweyovo demokratičtější ekonomické plánování, by nejen tyto problémy nevyřešilo, dost pravděpodobně by je
ještě více rozvířilo, neboť pro ně by bylo ještě těžší uskutečnit změny, jaké si vývoj vyžaduje.
Tyto těžkosti se nemusí nevyhnutelně objevit v krátkém období nebo v podmínkách národní krize. Proto řízené
plánování může být úspěšné ve válečné době nebo v prvním stádiu revoluce, hlavně je-li režim schopný zavést
technologie vyvinuté venku. Ale jak čas běží, pomalost plánované ekonomiky v inovaci a její odpor vůči "kapitalistickým
vichrem tvořivé destrukce", jak to nazval německý ekonom dvacátého století Joseph Schumpeter, přinášejí dlouhodobé
chátrání.
Netvrdím, že cena, jakou lidé zaplatí za ekonomické a technologické změny, by neměla být politickým zájmem státu.
Naopak, zmírňování ztrát a nejistot při ekonomických otřesech je jedním ze základních zájmů liberálního státu, částečně
proto, aby zabezpečil, že náklady i přínos změn se spravedlivě rozdělí, a částečně proto, aby pokrok neselhal pro odboj
těch, kteří by jím o něco přišli. Ale ukázalo se o mnoho výhodnější uvolnit transformační síly kapitalismu a rozšířit
zisky než pokoušet se zachovat nezměněný ubohý stav.
Zrovna tak nechci tvrdit, že se těžkosti ekonomického plánování při direktivním modelu hospodářství týkají všech
typů státní intervence. Problém se vynoří zvlášť při pokusu státu řídit podniky a při potlačení cenového systému.
Plánování a společné vlastnictví, hlavně když jsou spojené, zároveň potlačují informace (signály trhu) a vyžadují
soustavné doplňování informací do nejmenších detailů. Obě základny pro ekonomické rozhodování i mechanismy na
korekci chybných rozhodnutí jsou osudově oslabené. Toto neplatí o využití finanční a měnových nástrojů v
makroekonomické politice. Netýká se to ani sociálního pojištění a jiných programů přerozdělení příjmů, plánování
státních investic do infrastruktury a dalších oblastí, kde termín "plánování" jen nahrazuje tvorbu politiky v souladu s
dlouhodobými cíli a s reflexí vývojových trendů.
Namísto toho - bez národního hospodářského plánování, jaké si
představovali socialisté - získaly Spojené státy alespoň nějakou společenskou kontrolu nad ekonomickým životem,
kterou si tak přál Dewey a další před půl stoletím. Ale tato země to dělá - a v některých oblastech by měla dělat
ještě víc - bez detailního řízení financí a průmyslu, které socialističtí kritici kapitalismu pokládali za nevyhnutelné.
Socialistický experiment proběhl v mnohých variantách. Vlády hlásící se k socialismu přišly k moci vojenskou silou a
uplatňovaly diktátorskou moc, jiné přišly k moci volbami a moc uplatňovaly demokratičtěji. Některé režimy,
původně totalitní, se pokusily reformovat zevnitř. Přesto ještě jsme neviděli socialistický ekonomický model, který by
uspěl v praxi.
Liberalismus po socialismu už nikdy nebude tentýž. Před námi stojí úloha jednoduše nesyntetizovat liberální politické
hodnoty se socialistickou ekonomikou. Ani nestavět socialismus na demokratičtějším decentralizovaném základě;
představa decentralizovaného socialismu má ještě méně společného s ekonomickou realitou dneška než model
centrálního plánování, před jehož pachem se socialističtí teoretici snaží uniknout.
Socialismus jednoduše není naším
historickým osudem. Je velkou ironií, že zatímco teoretici se přeorientovali dost očekávaně z kapitalismu na socialismus,
velká úloha ve východní Evropě a bývalém Sovětském svazu je pravým opakem: jak vybudovat liberální společnost po
tom, co socialismus napáchal obrovské škody na svých hospodářstvích, občanském životě a dokonce na legitimnosti
svých států.
Podobně jako všechny verze politického liberalismu i demokratický liberalismus spočívá na základě ústavnosti a záruk
osobních politických a občanských svobod. Tato práva jsou prvořadá; mají přednost před vlastnickými právy, kde se
dostávají s nimi do konfliktu, a nejzákladnější z nich nesmí být obětované nebo řešené kompromisně z opatrnických
důvodů, s výjimkou případů řídkého a povinného státního zájmu.Jestliže schopnost volat vedoucí činitele k
zodpovědnosti je zásadní pro omezení moci, ochrana svobod si vyžaduje demokracii. A jak správně řekl Dewey, liberální
hodnoty si vyžadují demokracii jako důkladnou nekompromisní sociální praxi, způsob života. Ale Dewey i další se
mýlili ve velkém očekávání od demokracie, zvlášť v očekávání, že ekonomika jako celek může být přímo podřízena
demokratické vládě. "Ekonomická demokracie", přitažlivá jako heslo, dává smysl jen v bezprostředním okolí firmy, a
dokonce i tam jen v jistých mezích. Pro ekonomiku jako celek kolektivní zájmy vyžadují kolektivní politická omezení.
Nejde o volbu mezi "trhem" a "plánem", jak to tvrdili mnozí teoretici. Dokonce i pro oddané příznivce spoléhání se na
trh zůstává otázka: "Jaký trh?" Trhy neexistují ve volné přírodě; jsou to instituce s jistou strukturou, vycházející
především ze zákonů. Realistická demokratická alternativa k socialistickému plánování leží především ve schématu
trhů a dalších institucí; ve formulování pravidel hry. Banky a jiné finanční instituce, rozhlasové a televizní vysílání,
školství, zdravotnictví, zemědělství - všechny tyto instituce si vyžadují rámec právních norem, které ovlivňují jejich
činnost, komu mají sloužit a jak budou kontrolované. Při formování tohoto rámce, ne v aktivním řízení těchto institucí, je
zásadní klíč k liberálnímu vlivu. Jistěže, volba struktury institucí není tak velkolepá a oduševnělá jako velký ideologický
zápas mezi kapitalismem a socialismem. Ale právě v těchto volbách spočívají velká veřejná rozhodnutí našich časů.
Na rozdíl od socialismu, který podporoval nepraktickou vizi beztřídní společnosti a absolutní rovnosti ve všech sférách,
liberalismus má představu rovnosti přesněji vyhraněné, ale je méně pravděpodobné, že by tato představa přinesla trvalé
rozčarování. Liberalismu se často kladlo za vinu, že nerozšířil svoje rovnostářské ideály za občanskou a politickou
sféru. Politická a občanská svoboda zahrnuje rovnost před zákonem, stejná práva na politickou účast. Ale dokonce i
silné, soustředěné úsilí, potřebné na vytvoření institucí a podmínek na občanskou politickou svobodu, nevyžaduje
rovnost bohatství a příjmů nebo zlikvidování třídních rozdílů. Při rozdělování příjmů a materiálního bohatství by
mělo být cílem především zlikvidování chudoby a zachování minimálního prahu důstojnosti umožňujícího
jednotlivcům uskutečnit svoje životní plány.
Co takový "práh" obsahuje, je ponechané na úsudku společnosti; po čase se tento práh bude pravděpodobně zvedat.
Jestliže podpora tohoto prahu bude spočívat v politických rozhodnutích, musí se navrhnout taková politika, která
zachová nejen podloží, ale i politickou podporu pod ním. Následkem tohoto přehodnocení politiky a programů, dokonce
z hlediska distribuční spravedlivosti,není možno oddělit od celkové úlohy vybudovat demokratickou majoritu. A tento
imperativ bude často znamenat podporu programů, které poskytují univerzální účinek všem skupinám, včetně střední
vrstvy, jako i chudým, a majoritám zrovna tak jako menšinám. Navíc, dlouhodobé úkoly budování státu a pěstování
společné kultury a smyslu pro občanskou spolupatřičnost též silně hovoří ve prospěch veřejného a univerzálního
školství, starostlivosti a důchodce a jiné služby, které slouží integračním ale i rovnostářským cílem.
Ale univerzálnost liberálně demokratické politiky je omezená na konkrétní sféry společenského života; není to odrazový
můstek ke všeobecné rovnosti v ekonomickém postavení, jestli už pro nic jiného tak pro nevyhnutelný konflikt, který
socialisti sotva předvídali, mezi demokracií a rovností. Hladina přerozdělení požadovaného na dosažení socialistické vize
beztřídní společnosti je tak široká, že je nepravděpodobné, aby získala podporu většiny. Je dost těžké a často
nemožné získat demokratický souhlas dokonce i pro omezenější rovnost, kterou liberálové upřednostňují. Tento
problém je třeba brát ne jako dočasnou překážku vycházející ze svědomí, ale jako permanentní problém vycházející z
racionálního váhání voliče o střetu příjmu a úloze státu.
Kde si socialismus představoval, že změní věci "soukromé" na věci "veřejné", liberalismus se snaží zachovat rozdíl mezi
veřejným a soukromým a obohatit ty síly občanské společnosti, které nestojí v opozici vůči státu, ale jsou jeho partnery.
Stát má komparativní výhodu v plnění jistých funkcí; například může vybírat spolehlivěji daně a efektivněji než
charitativní organizace získávat dobrovolné příspěvky. Ale ne vždy je nejlépe schopen vyrábět nebo doručovat služby,
které financuje. Navíc, pěstování a posilňování občanské společnosti neodráží oddanost nějaké mýtické ideji o jednotné
společnosti, ale mnohým a rozmanitým komunitám, které musí existovat mírumilovně a tolerantně vedle sebe v liberální
společnosti.
Jestliže jsem neřekl nic o mezinárodních vztazích a zahraniční politice, o problémech morální autority, vzdělání a rodině a
nespočetných jiných věcech, je sotva možné tento článek brát za všeobecnou diskusi k problémům stojícím před
liberalismem. Pokusil jsem se čtenáře přesvědčit, že potřebujeme načrtnout jasněji než dosud rozdíly mezi liberalismem a
socialismem. V každodenní americké politice se dnes liberalismus ztotožňuje s oddaností rozšíření státních sociálních
programů a tato vazba je částečně příčinou všeobecného zmatku o liberalismu a socialismu, které pro mnohé lidi
zřejmě znamenají to samé.
Proč američtí konzervativci sjednocují liberalismus a socialismus, je jasné, i když v jejich očích každá obrana pozitivní
vlády se rovná státismu. Ale i když má dům liberalismu v Americe mnoho pokojů, neměl by se stát posledním
útočištěm poraženého a rozčarovaného socialismu. Když byl socialismus mladý a plný energie, někteří liberálové byli
pochopitelně zaslepení a mysleli na svazek svých politických hodnot se socialistickou ekonomikou. Ale toto
dobrodružství by mělo jednou pro vždy skončit.