úterý 15. února O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Věda: Proč je na světě jen homo sapiens? Jak se člověk naučil zabíjet Ekonomika: Rekordní délka amerického blahobytu - zatím 107 měsíců nepřetržitého růstu Romové v ČR: Ohlédnutí za diskusí o různobarevných hubách (František Roček) Reakce: Pomluvy v Českém rozhlase? (Dalibor Žůrek) Diskuse: věda, náboženství, Motl a Cihelková: Za komunismu nám nevykládali ve školách jen bláboly (Jiří Vacek) Pokoru by měla mít spíš paní Dana Cihelková (Jan Kyncl) Moderní fyzika stojí na matematice (V. Novák) Kam logika vědce nedosáhne aneb Occamovou břitvou na slova pana Motla (Václav Pinkava) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

František Roček

Na moři bajtů Britských listů jsme sledoval diskuzi o jednom britském TV filmu a různobarevné kůži. Přepis podstatných částí filmu "Cikáni, tuláci a zloději" mi připomínal některé TV snímky kolem zdi v Matiční ulici. Neměl jsem ze scénáře dobrý pocit, protože zevšeobecňoval tak, až se (možná nechtěně) dostal do roviny zkreslení.

1. Skinheads kontra normální život

Ale pan Smith sedící před britskou telebednou se již nedozví "B". Neví, že republikánský šéf se nedostal ve volbách do parlamentu. I to o něčem svědčí. Republikáni byli odvoleni do pryč pro hrubost a netolerantnost projevu jejich lídrů. Voliči se snažili najít mezi sliby stran nějaký smysl, nějakou pozitivní budoucnost. A ta u Sládka chyběla.

Podobně i skinheads jsou na pokraji společnosti. Jejich "popularita" je zdánlivá. Paradoxně jsou dnes skinheads považováni za nejlepší spolupracovníky romských aktivistů, protože svými útoky odvádějí pozornost od hlavního problému, který je v problematickém občanském soužití s romskými komunitami.

Hnutí skinheads není přímým obrazem společnosti, stejně jako jimi nejsou anarchisté. Skinheads je nemoc - krajní iracionální představa o nějakém pořádku, na druhé straně spektra je anarchismus, jenž je nemocí pro svou mlžnost a naivnost, která je v praxi neméně nebezpečná. Holohlavci i "áčkaři" hrdě tvrdí, že jen některé směry uvnitř jejich hnutí jsou militantní a kazí pověst jejich krásného hnutí...

Skinheads jsou stejně jako v západoevropských státech problematičtí pro svou netoleranci, která má silnou sociální podmíněnost. "Problém je v tom, že nezaměstnanost začíná postihovat i nejmladší generaci, čerstvé absolventy škol. A to je živná půda pro rasismus, xenofobii. Své zklamání a averzi budou obracet vůči minoritním spoluobčanům," (z rozhovoru s místopředsedou vlády Rychetským, 1999, též v BL).

1.1. Školství jako rukojmí

Útoky skinheads v TV výtvoru jsou popisem konkrétního násilí této skupiny. Dokazovat rasismus společnosti, tedy že útoky skinheads "patří do společnosti", poukazováním na další symptomy českého rasismu nepodloženými komentáři je neprofesionální a zavádějící.

V komentáři se píše: "Podle nedávného výzkumu z Ostravy je u Romů sedmadvacetkrát pravděpodobnější, že skončí ve zvláštních školách pro duševně zaostalé. OSN to krizovala jako rasovou segregaci..."

A pan Smith se na to dívá. A také mu chybí B. OSN české školství nekritizovalo jako segregační. A úředníci v EU ani nevědí, jaká situace v ČR skutečně je.

Psal jsem již minulý rok v BL, že podle obviňující zprávy střediska European Roma Rights Center - CITUJI: "jádrem této segregace je existence sítě takzvaných nápravných zvláštních škol - škol pro mentálně postižené děti. Romské děti jsou umisťovány ve velkých počtech do takových škol, protože nemají ve škole dobré výsledky při plnění úkolů, vypracovaných pro českou většinu a v důsledku rasistických postojů školských úřadů. Podle rozumných odhadů je patnáctkrát pravděpodobnější, že bude ve zvláštní škole umístěno romské než neromské dítě." Všimněme si poslední věty. Jedni tvrdí 15 x, druzí 27 x (European Roma Rights Center)

- proč ne 31 x nebo 11 x ? !!

Tvůrci zprávy (European Roma Rights Center) tehdy přehlédli, že zvláštní školy nejsou pro mentálně postiženéděti a přehlédli i to, že do zvláštní školy jsou děti zařazeny po psychologicko-pedagogické diagnostice. Pokud v telekomentáři se mluví o segregaci, co si mám o nich myslet? Pokud neznají problematiku základní - zvláštní škola ve vztahu k romskému etniku, měli raději mlčet. Děti vietnamských, vietnamsko - českých i romských rodičů v základní škole prospívají - má to však háček: rodiče se svým dětem věnují.

Mnohé romské děti trpí tím, že nejsou připraveny na školu, na pobyt v kolektivu v prostoru třídy, nejsou připraveny na soustředěnou práci, ke které jsou děti postupně od prvního dne, kdy přijdou do školy, vedeny. Velké problémy mají i jazykové a některé začínají i se základním hygienickým rituálem, který dosud byl na okraji jejich zájmu a dovednosti. Je to na  ně ohromný nápor.

Zatím co většina dětí z tzv. majority je předtím v rodině a ve větším počtu i dnes v mateřském školce formována tak, aby byla připravena podílet se v jednotě s pracujícím pedagogickým lidem na tvorbě školsky vyfutrované budoucnosti, tato podpora rodiči je u romských dětí malá. Základní problém častějšího zařazení romského dítěte do zvláštní školy je v připravenosti dětí z rodinného prostředí. Segregaci (nevědomky) provádějí romští rodiče. Problémy v základní škole jsou následným důsledkem.

Proto zhruba od roku 1993 začali pedagogové prosazovat přípravné ročníky, aby romské děti, které by pravděpodobně nezvládly první třídu základní školy, se během roku adaptovaly na školní klima a měly větší šanci nejít do zvláštních škol. Tato metoda se osvědčila.

Jak jsem již v BL upozornil, jedna z prvních základních škol s přípravným ročníkem (dnes v síti škol UNESCO) od té doby funguje v "rasistickém" Ústí nad Labem v Předlicích, kde se počet romských žáků pohybuje kolem 90 %.

Nejen britští televizáci, ale i evropští úředníci nevědí o čem mluví: Zpráva Evropské komise o ČR o problematice zvláštních škol je založená na nehodnověrných informacích a přitom její tvůrci nevyráběli TV pořad, ale ctihodnou zprávu.

Ve zprávě se tvrdí: "Vzdělanost mezi Romy zůstává stále nízká. 70 procent žáků zvláštních škol jsou Romové."

S tím nesouhlasí ministr školství Eduard Zeman: "... pokud se argumentuje, že 70 % dětí školou povinných romské populace chodí do zvláštních škol, podle čísel, která jsou k dispozici, je u nás asi 100 tisíc romských dětí ve školním věku, zatímco všech dětí ve zvláštních školách je 33 473. I kdyby všechny tyto děti byly romského původu, šlo by o něco přes 30, a nikoliv o 70 % romských školáků...

Čísla vypovídají jasně o tom, že se tady šíří určité zcela nepravdivé mýty, které nejsou založeny na reálných údajích. Ty se opakováním stávají dogmatem a používá je pak i zpráva Evropské komise. V té souvislosti stojí za to říci, že mýtem je i tvrzení, které se netýká jen Romů, že máme nadměrné množství dětí ve zvláštních školách. Naše údaje jasně říkají, že z 1 130 243 žáků ve věku základní školní docházky jich jsou ve zvláštních školách necelá 3 %, tedy mnohem méně, než je běžný evropský průměr. Tvrzení o vysokém počtu žáků zvláštních škol tedy představuje další mýtus..."

Kdo si naklepne na vládních stránkách Zprávu o situaci romské komunity v České republice, v kapitole 4. "o vzdělání" ( z roku 1997) se může blíže přesvědčit o komplikovanosti problematiky vzdělání romské mládeže. Realizovat všechna tam nastíněná doporučení je otázkou ohromných časových i hmotných investic, protože pokud může někdo pomoci při řešení budoucnosti Romů v ČR, tak to jsou pedagogové, speciální programy a v návaznosti na to i speciální psychologické postupy v poradenství a diagnostice a připravení "poučeného předvoje" - romských asistentů(tek) ve školách, ale i v mateřských školkách. K tomu všemu dochází, ale záleží spíše na principu obětavosti a pocitu zodpovědnosti lidí na úrovni mikroregionu - města, protože na skutečně grandiózní, ale zároveň i nutné programy, není dostatek fufníků. Z hlediska pedagogických a komunitních aktivit se zde již rozjíždí plánovitě pozitivní diskriminace, ale není to vidět, protože všednodenní práce je ak nenápadná, až je neviditelná.

Právě v pedagogické oblasti je vidět, že text komentáře je neseriózní - demagogický. Ale to se pan Smith nedozví. On prostě ví, že školství u nás je segregační.

2. Kde je hranice rasismu a snížené tolerance?

Při diskusi na téma rasismus v britskýma TV očima si musím vzpomenout na Matiční ulici. Shodou okolností jsem předtím podporoval novinovými články vznik přípravných ročníků při základních školách. Shodou okolností jsem potom napsal první článek o bordelu v Matiční ulici - v roce 1995. Shodou okolností bydlím ve čtvrti, kde je Matiční ulice.

Znám situaci a nemusel jsem psát od stolu humanistické komentáře o ničem. Nejednalo se tam o rasismus, ale o postavení protihlukového plotu, který by odstínil hluk z dvou činžáků alespoň v přízemí rodinných domků na protější straně ulice. Bylo však před volbami a nebylo od věci využít názorů romských aktivistů, kteří ani nevěděli, o co se jedná.

Druhý den po uveřejnění neutrální zprávy v ČTK (květen 1998) o problému v Matiční ulici a souhlasu primátora s výstavbou protihlukové bariéry se dne 15. května objevil také první návrh na řešení situace v Matiční ulice, když mluvčí Romské občanské iniciativy (ROI) Hilda Pášová uvedla, že tři sta padesát tisíc korun, kolik má zeď stát, by se dalo využít daleko účelněji, třeba na úklid nepořádku v ulici, přistavení kontejnerů, případně na posílení policejních hlídek.

Byly to kecy od stolu. Neznala skutečnou situaci v Matiční ulici, protože všechny návrhy Hildy Pášové již byly realizovány, ale dosavadní opatření situaci nevyřešila. Podobné teoretické, akademické a zaníceně humanistické tlachy se potom pomnožily jako myši v úrodný rok. A z řešení hluku v ulici se stalo hysterické politikum a velké téma o českém rasismu...

V souvislosti s FILMEM a se ZDÍ se naskýtá otázka: kde je hranice rasismu a snížené tolerance?

2. Nejedná se o klasický rasismus

Průměrný tzv. "majoritní člověkočech" neprojevuje skutečně rasistické či xenofóbní postoje, protože průměrný "český střed" přijímá cizince - viz všední zabydlenost Vietnamců. Ale průměrný Čech má sníženou hladinu tolerance k Romům na základě dlouhodobé negativní reálné zkušenosti. To může změnit jen opak - pozitivní zkušenost s Romy.

Tento postoj dokumentuji na menším exkurzu do "dějin" rasistického Ústí nad Labem.

3. Exkurz do konkrétní historie

3.1. Vývoj vztahů v oblasti Ústí nad Labem

V roce 1945 se radikálně změnila demografická situace v oblastech s velkým podílem obyvatelstva tvořeného českými Němci. Ti byli nuceni odejít v rámci poválečného odsunu obyvatelstva. Mnohdy byly vylidněny celé vesnice, dramaticky poklesl počet obyvatelstva některých měst. Obyvatelstvo, které přicházelo na sever Čech, se skládalo z menší části z Čechů, kteří odešli v roce 1938 z českého pohraničí, dále z českého obyvatelstva z vnitrozemí, z obyvatel Podkarpatské Rusi a Slováků, kteří předpokládali, že v pohraničí budou mít více příležitostí než na Slovensku. Nechyběli v malé míře ani utečenci z pobaltských států a také cikánské/romské obyvatelstvo, přicházející z východu, převážně ze Slovenska, ale i z Ukrajiny.

Po válce byla větší část nového osídlení Ústecka tvořena - z přistěhovalců.

Již v prvních poválečných měsících romské rodiny, které se usídlily na Ústecku, byly ze strany majoritního obyvatelstva přijímány s velkou nedůvěrou. Tehdejší cikánsští romští obyvatelé byli vnímáni jako ti, kteří se chtějí přiživovat - šablona hodnocení na základě předválečného kočovného života. Ukázalo se však, že většinou byli při nedostatku českého živlu v prvních poválečných měsících nepostradatelnými pracovníky v rozbíhajícím se poválečném ústeckém průmyslu! (Historicky zdokumentováno).

Sžití s majoritou bylo otázkou dalších let. Původní tzn. poválečná populace Romů na Ústecku byla postupem času vstřebána do starousedlického "poválečného kmene osídlenců". Jejich způsob života se většinou neliší od života ostatních obyvatel. Jejich děti většinou vyrostly v běžném prostředí a zapojily se do života podobně jako děti jiných přistěhovaleckých skupin.

Romové, přicházející v sedmdesátých a osmdesátých letech ze Slovenska, měli z větší části minimální zkušenosti s životem ve městském prostředí a se soustavnou prací v průmyslových komplexech. S touto zátěží se vyrovnávala bez problémů jen menší část příchozích.

Zhruba dvě třetiny Romů se přistěhovaly do prostoru Čech a Moravy během dvaceti let, do konce osmdesátých let. Lze to nazvat (z hlediska Čech) intenzivní migrační vlnou plánovánou a realizovanou tehdejším režimem. Také to lze nazvat plánovaným odsunem "obtěžujících" Romů z jejich osad na Slovensku.

Na Ústecko se celkem přistěhovalo na 30 000 Romů a tvoří v podstatě 20 % obyvatel.

Slovenská migrační vlna

Tato migrace (mluvíme o Ústí n. L.) vzbudila u "domorodců", kteří se po více než třiceti letech od konce války již cítili na severu "starousedlíky", znepokojení. Příčinou byla nízká sociální a vzdělanostní úroveň větší části těch, kteří tvořili slovenskou migrační vlnu. Nesoulad mezi příchozími z romské migrační vlny a místním obyvatelstvem byl viditelný především ve statistikách vzdělanosti, zaměstnanosti z hlediska profesního členění, ve statistikách trestné činnosti tam kde byl v regionu vyšší počet romských imigrantů apod.

Soužití mezi romskou a majoritní společností do konce osmdesátých let na Ústecku lze díky neustálé "socialistické společenské kontrole" považovat za normální. Romským spoluobčanům ostatní občané spíše záviděli různé sociální přídavky stoupající s větším počtem dětí a jistou bezstarostnost, neboť Romové odhlíželi do značné míry od ideologie tehdejších vládců a žili svým bezprostředním životem. Pouze v některých lokalitách s větší koncentrací Romů si obyvatelé stěžovali na problémy s tzv. vybydlováním bytů, nepořádkem a vyšší hlučností.

Imigrační vlna Romů ze Slovenska byla mezi lidmi na Ústecku brána jako zbavování se Romů Slováky na úkor české společnosti.

Tento pocit, resp. obecné mínění, dominovalo institucionálně také v zákonu o občanství, kde bylo omezeno nabývání českého státního občanství určitou minimální mírou bezúhonosti po dobu pěti let. Z logiky věci vyplývá, že slovenští občané, kteří se do tohoto limitu nevešli, byli v drtivé většině Romové, kteří měli záznam v trestním rejstříku. Byl to způsob jakým mělo být dosaženo návratu alespoň nejproblematičtější části Romů zpět na Slovensko.

Otázka zní: jednalo se o klasický projev rasismu? Jednalo se o snahu omezit pobyt určitých osob ne pro jejich rasu, ale pro jejich nezačlenění se do běžného dodržování norem občanského života.

Vztahy v jakémkoli lidském sídle je nutné hodnotit také z hlediska identifikace občanů s tímto sídlem. Romové, kteří patřili mezi starousedlíky, a z nich postavší nová generace sami na sobě pociťovali důsledky střetu nových romských migrantů neadaptovaných na život v průmyslovém městě s ustáleným ústeckým obyvatelstvem.

Starší generace místních Romů měla nadále svůj uznávaný občanský status, ale s příchodem nové, méně adaptovatelné vlny jen v místě svého bydliště, resp. mezi lidmi, kteří je znali. Bez nadsázky lze říci, že pocit hořkosti některých romských starousedlíků je těžko vyslovitelný. Přistěhovalci jim ničili pověst vztahující se k etniku jako celku a vnímali také, že svůj díl viny na tom má i majoritní společnost, která nedokázala dostatečně rozlišovat mezi Romy na základě individuální viny - podle chování jednotlivců. Obdobné pocity provázely i ty romské imigranty ze Slovenska, kteří se zapojili do industriálního koloběhu města se všemi rituály spojenými s "techno -společenskou" komunikací průměrného pracujícího člověka.

Romští občané, kteří se adaptovali do života průmyslové aglomerace jako místní lidé s osobním rozhledem, jako stabilní zaměstnanci či drobní podnikatelé, se ocitli v prostředí zahlceném nedůvěrou vůči Romům díky problematickým migrantům ze Slovenska. (F. Roček, Zeď, Ústí n. L. 1999, str. 139 - 141)

3.1.2. Střepiny výbuchu svobody

S rokem 1990 došlo k uvolnění poměrů a zvítězila pravda a láska. Alespoň v televizi a na pražském Hradě ano. V podhradí bylo dusněji.

Uvolnění poměrů se projevilo na Ústecku také v aktivitě romských jednotlivců a skupin. Obchody s cizími měnami, zvláště využití nástupu západoněmecké marky místo východoněmecké, pašování, prostituce - to byly první symptomy pro dravé zbohatnutí.

Padaly zábrany tvořené vynucováním povinnosti být zapojen do pracovního procesu a chovat se (pokud možno) nenápadně. Množily se stížnosti na romskou mládež. Její uvolněné chování vedlo často k výtržnostem, k napadání občanů, ke krádežím a celkově vzrůstal (zkušeností podložený) pocit ohrožení romskými agresivními shluky osob.

Svoboda explodovala otevřením možností seberealizace a střepiny výbuchu nebyly sametové. Agresivní skupiny romských výtržníků byly nepřehlédnutelné, zatím co vzdělanější jedinci z bílé majority páchali trestné činy ve větší skrytosti a majetkovou trestnou činnost až v mistrném tichu.

Problém kriminality Romů se stal závažným, jak svědčí např. Správa o stave a vývoji evidovanej kriminality v ČSFR z roku 1990 a v I. štvrt'roku 1991 (Sp.zn. I/1 Spr 59/91) z května 1991 předkládaná generálním prokurátorem ČSFR Ivanem Gasparovičem na jednání Federálního shromáždění ČSFR.

Z celkového počtu 85 880 trestných činů stíhaných v roce 1990 bylo obviněno 11 594 příslušníků romského etnika. Nárůst v porovnání s rokem 1989 nebyl výrazný a činil jen 2,1 %. "Doslova alarmujúce sú však údaje o podiele Rómov na páchání niektorých závažných trestných činov. Najzávažnejší je tento údaj pokial ide o trestný čin lúpeže ... na kterom se Romovia podielajú z 50,8 %. V Českej republike činí tento podiel 43,1 % (v Prahe zvýšenie o 130 %), v Slovenskej republike sa Romovia podielajú na trestném činu lúpeže zo 61,3 %... (Správa o stave a vývoji evidovanej kriminality v ČSFR z roku 1990 a v I. štvrt'roku 1991." (Sp.zn. I/1 Spr 59/91) z května 1991)

3.1.3. Dokumenty z jednoho jednání v roce 1991

Problém s bezpečnostní a sociálně - občanskou situací nebyl vnímán ostře jen na Ústecku. Únava z této situace vedla v širším populaci ke sníženému prahu tolerance, který se v nejméně viditelné variantě projevuje ještě dnes např. zbystřením pozornosti, pokud je člověk míjen skupinkou Romů. Tento pocit ale opadá v okamžiku, kdy člověk potká člověka, kterého pozitivně zná - tam příslušnost k etniku nehraje žádnou roli.

O této neradostné situaci, která poznamenala další léta mezilidských vztahů v rámci tzv. romského problému hovoří několik dokumentů týkajících se jedné akce v Litvínově v roce 1991.

Dopis poslancům ČNR u příležitosti jednání o problematice Romů - v Litvínově

dne 14. 6. 1991.

V dokumentu bylo uvedeno:

Vážené paní poslankyně,

vážení páni poslanci,

obracíme se na  Vás s žádostí o zaujetí konkrétního stanoviska ve věci přijetí potřebné legislativy a postupů řešení problematiky společensky nepřizpůsobených občanů. Naše okresy patří k nejvíce postiženým v ČR a my nemůžeme a nejsme spokojeni s pouhým ujišťováním slovy o tom, že věc je potřebné řešit bez konkrétních závěrů. Rovněž nám nepomohou jakékoliv komise vládních zmocněnců. Města jsou schopna tuto otázku řešit samostatně, ale v základě účinných zákonů.

Jde nám především o dvě základní oblasti: 1. bytovou, 2. trestné činnosti, alkoholismu a toxikomanie.

ad 1 - základní bytový zákon 41/64 má vazbu na ustanovení zákona č. 135/82 - hlášení o evidenci a pobytu občanů. Na základě těchto zákonů došli přítomní k závěrům:

a) urychleně řešit novelizaci zákona č. 41/64,

b) do doby novelizace bytového zákona důsledně dbát na ustanovení přihlašovací povinnosti s tím, že městské úřady budou mít připraveny azylové domy pro případ vystěhování občanůnezákonně nastěhovaných.

ad 2 - dosud není uspokojivě vyřešen zákon o městské policii, zákon o alkoholismu a jiných toxikomániích je neúčinný a zastaralý.

Na tomto poli požadujeme:

a) urychleně přijmout zákon o městské policii, který by umožňoval účinně řešit problematiku trestné činnosti.

b) přijmout taková ustanovení zákona umožňující zřizování městských věznic a zařízení určených k resocializaci jak dospělých, tak mladistvých i nezletilých,

c) v souvislosti s tím přijetí přísného zákona umožňujícího prevenci a restrikci v oblasti alkoholu a toxikomanie.

Slavomír Fišer, pověřený řízení OSVaZ Úřadu města Ústí n. L.

ing. Libuše Vyhnálková, zástupce ved. RSZV Okresní úřad Děčín

Irena Vostřelová, ved. RSZV Okresní úřad Louny

Ludmila Kůtová, ved. RSZV Okresní úřad Chomutov

Marie Hromádková, RSZV Okresní úřad Most

Výjezdního zasedání stálé komise předsednictva ČNR pro řešení romské otázky

v divadelní kavárně SK Benar v Litvínově 14. června 1991 se zúčastnili dr. Milan Tatár, Zdeněk Guži, ing. Karel Holomek, Dezider Balog, Vladimír Líbal, Josef Šimeček a ing. Božena Chutná, ved. referátu SVaZ OÚ Most a dále starostové a zástupci patnácti měst a obcí severočeského kraje.

Listujeme v zápisu z jednání. Nápadné je, že v kromě stručného popisu situace v roce 1991 je většina navrhovaných opatření stejně aktuální i v roce 2000...

V zápisu z výjezdního zasedání se uvádí:

Jednání zahájil a řídil dr. Tatár. Ve své úvodní zprávě seznámil dr. Tatár přítomné s bezpečnostní situací v severočeském regionu. Současný stav označil za velmi alarmující vzhledem k 80 % nárůstu trestné činnosti v porovnání s minulým rokem.

Za příčiny tohoto stavu považuje ztrátu identity policie, amnestii, všeobecné uvolňování disciplíny a nezodpovědný přístup sdělovacích prostředků.

Dr. Tatár dále seznámil přítomné s návrhem předkládaným stálou komisí pro řešení romské otázky předsednictva ČNR, který se týká 3 oblastí:

1/ oblast sociální a sociálních jistot, bytová otázka:

- zapojení Romů do občanských záležitostí

- vytváření samosprávy Romů při větší koncentraci romského obyvatelstva

- obnova bytového fondu v II. a III. kategorii a možností individuální bytové výstavby

- vyhýbat se velkým koncentracím Romů

- výstavba dvojgeneračních a trojgeneračních obytných domků

- možnost získání kvalifikace a rekvalifikace

2/ oblast školství a vzdělávání

- předškolní výchova - alespoň dva roky před povinnou školní docházkou

- základní školy - 1/ pro mimořádně nadané

2/ nestudiní typy - dívčí školy, pro chlapce zvláštní učební bory se zaměřením na tradičšní rómská řemesla

- zavádět výuku romštiny ve školách

- zřizovat učňovská zařízení

- vysoké školy - pedagogické, katedra rómštiny

3/ oblast kulturního a společenského rozvoje

- rozvíjet kulturní tradice Romů

- rozvíjení tradičnídh rómských řemesel

Diskuse

Ing. Božena Chutná, vedoucí referátu SVaZ OÚ v Mostě, předala komisi pro řešení rómské otázky otevřený dopis, který se přímo týkal projednávaných témat:

- do doby novelizace bytového zákona č. 41/64 důsledně dbát na přihašovací povinnost

- urychlené přijetí zákona o městské policii

- budování azylových domů

- přijmout zákon umožňující zřizování městských věznic

- zákon v oblasti toxikománie a alkoholismu

V diskuzi vystoupili všichni starostové a zástupci měst a obcí. Jejich příspěvky jsou v podstatě shodné a je možno shrnout je do těchto bodů:

- urychlené přijetí zákona o městské policii

- omezení migrace Romů

- zaktivizování činnosti ROI

- devastace bytovéo fondu - návrh na spolupráci při obnově poškozených bytů, aby vznikl pocit zodpovědnosti za svěřený majetek

- řešení zaměstnanosti vytvářením programů společensky prospěšných prací (např. úklid města, parků)

- záškoláctví

Všichni přítomní doporučili, aby otevřený dopis, který předala poslancům ČNR ing. Chutná, byl považován za podnět k jednání.

Ze společného jednání poslanců a zástupců měst a obcí severočeského kraje vyplynul návrh na usnesení, které je přílohou zápisu.

V Litvínově dne 14. 6. 1991

Usnesení

z jednání poslanců ČNR a starostů Severočeského kraje dne 14. června 1991

Boj proti kriminalitě je záležitostí dlouhodobou i když současný stav se jeví jako kritický.

Přítomní zástupci severočeských měst měli řadu podnětných návrhů, které mají zabezpečit řešení současné situace.

1/ Poslanci ČNR převzali dopis zástupců OÚ (vedoucí referátů ZaSV) jako podnět pro jednání v ČNR s konkrétními návrhy.

2/ Mimo požadované body, které jsou v dopisu uvedeny dále zástupci státní správy doporučují:

a/ do zákona o policejním sboru zapracovat maximální zjednodušení administrativních prací

b/ zabezpečit účinnost vazebního řízení při dopadení pachytele

c/ zavedení formy "dvacetičtyřhodinové vazby"

d/ přítomní vyslovili závažné výhrady k práci příslušníků policie při zabezpečování ochrany obyvatel a jejich majetku

e/ v oblasti nezaměstnaných, kterým je poskytována podpora - přítomní doporučují, aby na jedné straně nebyla poskytována podpora ze státních prostředků a na druhé straně se nekupily problémy se zabezpečením prací spojených například s pořádkem ve městech,

v této souvislosti apelujeme na městská zastupitelstva, aby ve spolupráci s ÚP (úřadem práce) vytvářely vhodné projekty veřejně prospěšných prací.

f/ při tvorbě trestního zákona a občansko - právního zákona zvýraznit nedotknutelnost i ochranu soukromého vlastnictví.

3/ Starostové měst a představitelé "romských iniciativ" byli znovu vybídnutí k úzké spolupráci k odstraňování příčin vzniklých ohnisek napětí uvnitř rómských lokalit i navenek, s úmyslem předcházet kriminalitě.

4/ Jako základní předpoklad kladných výsledků v řešení rúomské problematiky žádáme, aby se ministerstvo školství zabývalo otázkou specifické výchovy dětí a mládeže.

Účastníci setkání se členy stálé komise předsednictva ČNR pro otázky Romů se starosty a zástupci měst a obcí akceptují a podporují přednesené zásady dlouhodobé koncepce vzestupu romského obyvatelstva na půdě ČNR.

V Litvínově dne 14. 6. 1991

Zapsala: Ing. Chutná Božena

3.2. Střepiny výbuchu svobody

Pro město Ústí hlavní resp. nejviditelnější problém představovali v letech 1991 až 1992 romští výtržníci. Mezi obyvateli města vzrůstal strach ze setkání se sebemenší skupinkou Romů. Občan se necítil během dne bezpečný ani na hlavním Mírovém náměstí, kde docházelo k přepadení a fyzickým útokům - čehož jsem byl vícekrát svědkem. Magistrát města reagoval sebeobranným aktem, zřízením městské policie. V listopadu 1991 byl ukončeno výcvik 60 adeptů na strážníky. Z nich 50 bylo přijato do stavu městské policie.

Podle Policie ČR mezi nejproblematičtější čtvrti města v roce 1991 patřil i střed města. (Zápis č. 7/1991 z porady starostů obecních úřadů a městských obvodů ze dne 14. listopadu 1991.) Podle ředitele Okresního ředitelství policie v Ústí n. L. mjr. Voleše nejtíživějšími lokalitami bylo centrum města, Krásné Březno, Severní Terasa a Chlumec).

Alfou a omegou činnosti městské policie bylo zajistit bezpečnost ve středu města a postupně vytlačit nositele výtržností a vandalismu do okrajových částech města. V dalším etapě měly být služebny zřízeny i v okrajových částech města a nastolen pořádek i tam. V prvním roce existence městské policie to znamenalo především potlačit aktivitu romským výtržníků.

Vedení městské policie se vzhledem ke svým omezeným možnostem snažilo o prevenci. Ta spočívala v co nejdetailnějším poznání prostředí, ve kterém se pohybují problémové skupiny a v identifikaci problémových osob. Do této činnosti se s postupnou identifikací výtržníků nepřímo zařadilo i rozpoznávání sociální situace aproblémových stavů v romském prostředí.

Městská policie v Ústí nad Labem zajišťováním pořádku snížila napětí mezi romskou komunitou a "těmi ostatními" kulminující v letech 1992 - 1993. To kulminovalo např. v přijetí vyhlášky jirkovského typu. V těchto vyhláškách např. radní měst Jirkov a Ústí nad Labem chtěli prohloubit kontrolní a sankční činnost vůči méně přizpůsobivým občanům nad meze dané zákony. Byl to přímý důsledek bezpečnostní situace. Nebyl to žádný projev rasismu, jak někteří romští aktivisté tvrdí, ale opatření plošně namířená vůči komukoli, kdo narušoval občanské soužití.

Tím, že v Ústí nad Labem došlo v dalších letech k postupnému odrazování výtržníků převážně z romské populace od neustálého narušování občanského pořádku, zůstala hlavním problémem v podstatě klasická drobná kriminalita a běžná přestupková agenda.

Tím byly postupně od roku 1993 vytvořeny podmínky k diferenciaci pohledu na romskou komunitu. Paušální obava z Romů, která v  té době byla všudepřítomná, se postupně zmírňovala.

Město Ústí nad Labem muselo počátkem devadesátých let řešit také jeden prakticky neřešitelný problém. Ve městě žilo mnoho slovenských Romů bez trvalého bydliště, kteří přijeli do Ústí za příbuznými. Setrvávali s nimi v jejich bytech, nebyly řídké případy, kdy žilo v bytech několik desítek lidí. Situaci nově příchozí postupně řešili přestěhováním se do prázdných bytů. Tyto prázdné byty buď čekaly na opravu nebo na celkovou rekonstrukci objektu, byly vyhodnoceny jako závadné apod.

Nelegální obyvatelé obsazené byty často ještě více znehodnotili, tzv. "vybydleli". Radní se rozhodli situaci řešit v souvislosti se zvýšením bezpečnosti ve městě, ale také v souvislosti s další možnou migrací romské populace ze Slovenska do Čech.

Usnesení rady města č. 326 z roku 1992 předcházela informace radě města (bod programu II/13A ze dne 17. 12. 1992) zpracovaná MUDr. D. Oslejem, předsedou sociální komise a členem rady města a PhDr. I. Nekoličem, vedoucím OSVaZ v Ústí n. L. a předkládaná MUDr. Oslejem. V důvodové zprávě se píše:

"Jako důsledek vystěhování neoprávněně ubytovaných občanů může být a) v případě, že to jsou občané s trvalým bydlištěm v ÚL, ve kterém z mnoha důvodů nemohou bydlet (např. již neexistuje, majitel je vykoupil...) bychom se měli postarat alespoň o děti. OSVaZ je schopen (ne však okamžitě) umístit cca max. 5 dětí do dětských zařízení, která však bohužel nejsou v našem regionu. Více dětí nelze umístit, rodiny také ne. Východiskem by byl buď přechodný útulek pro děti, který by si však vyžádal objekt a veliké náklady (energie, 3 směnný provoz) - nebo náhradní ubytování celých rodin bez další péče (např. nějaké stavební buňky...). Žádný z těchto návrhů není ideální a všechny jsou asi prakticky neproveditelné.

b) potřeba transportu cizích občanů, kteří mohou být zcela bez prostředků, do místa trvalého bydliště..."

Převedeme - li předchozí informace z úředního do lidského jazyka, bylo konstatováno, že musí být řešeny problémy s těmi, kdo sice mají formálně trvalé bydliště, ale objekt, který obývali již neexistuje, nebo se bytu vzdali za finanční úplatu např. od nového majitele objektu, který dům koupil od obce. Peníze utratili a stali se defacto bezdomovci.

Další skupinou problémových osob byli lidé, kteří neměli trvalé bydliště v Ústí a zde pobývali většinou po známých a u příbuzným a během času obsadili neoprávněně nějaký byt. Tito lidé museli neoprávněně obývaný byt opustit. Neoprávněně obsazený byt znamenal nejen neplacení nájemného, ale prohlubující se devastaci bytu a mnohdy i "základnu" pro další pro další migranty ze Slovenska, kteří byli bez prostředků a vyhlídek na práci, protože neměli vzdělání.

V Ústí nenašli vystěhovaní z nelegálně obývaných bytů ubytování, protože byli bez finančních prostředků, bez trvalého bydliště v tomto místě a bez zaměstnání. Mimo to chybělo městu 3000 bytů pro konkrétní žadatele z řady trvale žijících občanů Ústí n. L. (generační nárůst). Jediné co mohlo město pro ně udělat, bylo poskytnutí migrantům - bezdomovcům jízdenku do místa trvalého bydliště. Neboť místem, kde takový člověk mohl uspět v oblasti sociální péče a dalšího výhledu bylo spíše trvalé bydlišti, kde měl i osobní vazby.

3.3. Jak dál?

Období určitého bezpečnostního bezvládí ve městě v letech 1990 - 1992 mělo za následek značnou nedůvěru vůči romskému etniku. Tato nedůvěra opadala jen velmi pomalu. Formující se romský střední stav a inteligence v této situaci s nelibostí nesou, že vázne přechod od paušální nedůvěry a opatrnosti vůči Romům k rozlišování podle konkrétních postojů každého individua. Ale složitost těchto problémů se ostře projevila v kauze Matiční ulice.

Zajímavé je, že jsem zaznamenal návrat slova "cikán" do roviny neutrálního pojmenování podobně jako "Polák, Čech, žid" a naopak slovo Rom jako signál, že jeho nositel patří do "nátlakové skupiny" - což je přímý důsledek hysterie kolem Matiční ulice.

Zoufale chybí zviditelňování pozitivních zkušeností s romskými občany. Chybí romské osobnosti, které by nebyly vnímány kontraverzně jako většina romských aktivistů, jejichž nejnegativnějším příkladem je asi pan aktivista Giňa.

Současný pocitový stav tzv. majority lze hodnotit jako snížený práh tolerance (a únavy) z pocitu neřešitelnosti (či spíše obtížné řešitelnosti) některých jevů spojených s delikty, tzv. vybydlováním bytů, hlučností, apod.

Bez ohledu na humbuk kolem Matiční, město Ústí n. L. pokračuje v sociálním programu zaměřeném na problematiku etnických menšin, tedy především romských občanů, v oblasti potřeb a sociální pomoci při integraci do občanské společnosti. (Tzn. v oblasti vzdělávání, zaměstnávání, ubytování a bydlení, adekvátní informovanosti a komplexního poradenství.) Komunitní plán péče na období let 2000 až 2002 je v těchto dnech připomínkován v první verzi. Otázkou je kolik bude peněz...

4. Obecný pohled na přítomné a budoucí

Ve FILMU, kvůli kterému byla v BL tak obsáhlá diskuze např. jeden občan praví: "Tak proto, že nám dělají ostudu, jezdí třeba do té Anglie, chtějí vízum a stěžují si, že se tady maj špatně a přitom dostávají od státu sociální podpory a takové. Nemají na co si stěžovat, mají se u nás lépe než v ostatních zemích."

Nepovažuji deklarace tohoto typu za projev rasismu, ale za sníženou hladinu tolerance na základě dlouhodobé negativní zkušenosti.

Budoucnost? Majorita musí zásadně pomoci při nabývání vzdělání, při získávání pracovních míst, Romové s nimiž jsou potíže, musejí respektovat běžné standardy mezilidského soužití. Razantně musí být nastartován široký program v pedagogické oblasti a stejně razantně musí být zajištěno dodržování základních parametrů občanského soužití. Jedná se o spojité nádoby. Jedno bez druhého se mine účinkem.

Homo skinheads a budoucnost

Policisté a úředníci v komunální sféře pociťují svázanost při řešení problémů spojených s delikty občanů romského etnika. Policisté se obávají razantně zasahovat, aby nebyli napadeni za rasistický postoj. Tento problém považuji za velmi závažný.

Cituji jednoho z ústeckých policejních důstojníků: "až se nás bude romský výtržník bát více než skinů, skínové prostě ztratí svůj potenciál. Protože ztratí pocit, že musí za každou cenu proti něčemu vystupovat, a také proto, že při přestupku a trestném činu skíny a romské delikventy sejmeme stejným způsobem."

Přeloženo do člověčiny: eliminace skinheads znamená ztrátu části populistického potenciálu pro profesionální Romy a azylové turisty.

Sebevědomá policie plně využívající kompetencí beze strachu a preventivní opatření, mezi které patří také kamerové systémy ve městech, které oprávněně chválí Čulík ze zkušeností v království Bětky II. V Ústí n. L. chrání kamerový systém střed města. Ale na tak nákladnou investice, jakou je monitorování celého města, peníze nejsou a v dohledné době asi ani nebudou.

TV komentář: Žadatelům o asyl, kteří přicházejí do Británie, by se možná dostávalo vstřícnějšího přijetí, kdybychom rozuměli, před čím utíkají... Avšak Británie označila žadatele o asyl za falešné uprchlíky a donutila tisíce lidí, aby se stěhovali znovu, zase dál. Romové jsou vyhnanci, jsou obětními beránky za zlo postkomunismu..."

Nějak mi s tímto generalizujícím závěrem neštimuje to, na co jsem již jednou v BL upozornil:

Zpráva humanitární organizace Lékaři světa, která vznikla za spolupráce s mezinárodní organizací Romeurope působící v šesti zemích EU. (Lidové noviny 13.7.1999) Ve zprávě se praví, že humanitární organizace Lékaři světa zveřejnila zprávu o sociálním postavení Romů v Evropě. Zpráva souhrnně hovoří o "katastrofálních životních podmínkách evropských Romů a zdůrazňuje, že jejich zoufalá situace nesnese srovnání s postavením žádné jiné evropské menšiny.

Romové podle Lékařů světa přežívají v "území nikoho na periferii velkých měst. Žijí z příležitostných námezdních prací, dávají se najímat na sklizně ovoce a zeleniny na jihu Evropy. Často žijí mimo zákon, bez jakýchkoli dokladů a bez lékařské péče, jíž vyhledávají až v těžkých stádiích nemoci. Málokteré z romských dětí bylo očkováno, málokterá z těhotných žen je v kontaktu s lékařem. Jen 55 procent sledovaných Romů dokončilo základní školní docházku, ale jen třetina jich uměla číst a psát. Lékaři světa zdůrazňují, že dnešní romská mládež je často méně vzdělaná než jejich rodiče.

Zpráva Lékařů světa vznikla ve spolupráci s mezinárodní organizací Romeurope, která působí v šesti zemích EU..."

Z těchto všech dlouhosrstě popsaných důvodů si dovoluji komentář britského filmu o českém rasismu považovat spíše za manipulativní než šlechetný.