Mater Dolorosa

Stefan Zweig

Vazeny pane Culiku,

v poslednich cislech Britskych listu se objevila zminka o letosnim stem vyroci umrti F. Nietzscheho. Prozradil jsem Vam kdysi svou afinitu k dilu Stefana Zweiga. Ten velky muz se pokusil Nietzscheovu postavu zachytit nekolikrat. Monografii a dvema esejemi. Jeho posledni, bolestny cas pak zachytil neprimo i ve sve kratke eseji Mater Dolorosa. Esej se mi libila, a proto jsem se ji před lety pokusil prelozit. Nebylo by jeji zverejneni malou a snad i vhodnou pripominkou zmineneho vyroci ?

J. Nezval

Mater Dolorosa

Trpělivost této ženy je vpravdě nekonečná - a  zde je zapotřebí trpělivost, kterou má jen vlastní matka Peter Gast, 1890

Tichá, štíhlá vdova po pastorovi v Naumburgu, která chodí vždy v černém, chodí vždy sama, často do kostela; zbožná, zkoušená žena. Zivot k ní nebyl přátelsky nakloněn. Její muž jí brzy zemřel, jediná dcera, její jemná, roztomilá Elizabetha jí opustila, když odjela do Paraquaye s oním podivným fantastou Forstrem, a její miláček, její milovaný syn - ach, zasténá když si na něj vzpomene, a v kostele za něho zašeptá zvláštní modlitbu. Jak mnoho radosti jí připravil tento jemný, chytrý, něžný mladík, jak byla na svého Fricka pyšná po všechna ta první léta; byl nejlepším žákem gymnázia, oblíbeným žákem všech učitelů na univerzitě, ve čtyřiadvaceti letech se stává - zázrak v univerzitním světě - řádným profesorem basilejské univerzity, v pětadvaceti je pro své přátelství s Richardem Wagnerem všeobecně ctěn; každá matka jí, tiché, skromné vdově po pastorovi v Naumburgu takového syna musí závidět. A jaké píše krásné, učené knihy; jsou sice těžko srozumitelné té trochu naivní, trochu staromódní paní, která kromě zbožných traktátů a snad několika klasiků četla jen málo, a která dokonce tituly jeho knih nadepisuje chybně (" Geistesdämmerung " místo " Götzendämmerung " a " Zara Tustra " místo " Zarathustra "). Učení lidé však připisují psaní jejího syna význam, jak by takové chvále neměla matka ochotně uvěřit ? Najednou se ale její radosti zmocní divoká úzkost, prudký strach; nejdříve přišel nějaký člověk, pak zase jiný a vyprávěli, že její Fritz, její miláček zneucťuje myšlenky svého zbožného otce, píše rouhačské knihy a sám se drze nazývá "Antikristem". Je to prý hanba, je to potupa: syn pastora osočuje křesťanské učení a zvěstuje křížovou výpravu proti kříži. Ubohá, prostá žena se zhrozí až do hloubi srdce; ztratila svého syna. Skutečně, jeho dopisy jsou chladnější a mnohdy i tvrdší. Z jeho psaní, z jeho bytosti vyskakuje divoký, pánovitý tón; rozrušené matce se do duše vkrádá tajemná předtucha; duše jejího syna se musel zmocnit nějaký démon, nějaký nepřítel boží.

Náhle, v lednu 1885 přichází z Basileje hrozná zpráva. Má okamžitě přijet. Overbeck, jediný spolehlivý přítel a jí, jako profesor theologie zvláště blízký, vyzvedl duševně nemocného v Turině: aby ho bylo možno převézt do živého hrobu, do blázince, chce blouznivého předat jedině jí, vlastní matce. Během setkání se odehrávají strašlivé scény, které se člověk zdráhá opakovat, neboť pro duševně nemocného již setkání neznamená poznání. Silnou dávkou chlorálu omámeného, s pomocí lékaře a jednoho tělesného strážce se podaří nemocného Nietzscheho s matkou naložit do vagónu. A zde začíná jeho cesta do nekonečné noci a rovněž začíná svědectví jeho matky v dopisech Overbeckovi, které jsou jedním z nejotřesnějších dokumentů dějin lidské duše (Zveřejněny pod názvem "Nemocný Nietzsche" ve vídeňském nakladatelství Bermann-Fischer v roce 1937).

Hrozná je cesta - dochází k výbuchu zuřivosti chorého, před nímž se musí matka skrýt v jiném kupé -, hrozné je převzetí v ústavu, kde v jedné cele bude za pět marek denně připoután největší genius století. Pro lékaře to vlastně není génius, nýbrž jednoduchý případ paranoii s označením "nevyléčitelný"; vedoucí ústavu, jemuž se někteří lidé snaží vysvětlit Nietzscheův význam, odmítne hned jeho práce s tím, že má na takové krasospisy moc málo času; o několik dní později bude nějaký profesor Nietzsche demonstrován studentům v kursu jako školský příklad paranoii, aniž by jen jediný z nich se pozastavil nad jménem "Nietzsche" (které bylo tehdy ještě tak neznámé, že o něm nebylo zmínky ani v konverzačním slovníku). Nechají pacienta pochodovat sem a tam, a protože nekráčí hezky vzpříma, ošetřující profesor s ním žertuje: "Takový starý voják jako jste Vy musí přece umět pěkně mašírovat". Stejně tak vtipkuje s larvou (tohoto) největšího myslitele naší éry i strážce nemocných; přátelsky mu hladí vous, poklepává po rameni a familiárně objímá muže, který za časů své jasnozřivosti považoval i nejjemnější dotek za příliš intimní a dotěrný. Stejně jako Baudelaireův "Albatros" se ten, jenž se dříve svobodně a nádherně vznášel v oblacích, se stal poté, co jsou mu poraněna křídla, terčem dětského posměchu a hrubých žertů hlídačů.

"Nevyléčitelný" a "provždy internovat" prohlásili lékaři. Jeden člověk tomu však uvěřit nechce, ta dojímavě prostá, dojímavě věřící, dojímavě jemná žena, jeho matka. "Kdyby mě jen věčně netrápila myšlenka, zda lékaři stanovili diagnózu nemoci mého syna správně". Co pro ní znamenají všechna ta strašlivá cizí slova, všechny nálezy ? Ne, nevěří, že její dítě, její milovaný Fritz má být duševně chorý, nevěří, protože věřit nechce. Její miláček se jen přepracoval a kdyby si ho mohla vzít k sobě a pečovat o něj, jistě by se rychle uzdravil. Lékaři dlouho váhají. Lze duševně chorého, který trpí záchvaty zuřivosti - obává se sám Peter Gast, neboť Nietzsche by "v tomto stavu mohl matku uhodit či dokonce zabít", - bez dozoru, bez bezpečnostních opatření svěřit do rukou slabé, staré ženy ? To se zdá absurdní. Máma ale nepovolí, podstupuje nebezpečí, sklání se k položenému kříži, a tak nakonec začátkem roku 1886 propouštějí trochu uklidněného, v žádném případě však vyléčeného syna, na revers z ústavu. Od této chvíle je matka jeho jedinou ošetřovatelkou.

Lidé teď často vídají starou paní vodit nemocného po ulicích a na delší procházky jako nějakého velkého nemotorného medvěda. Aby ho zabavila, vypráví mu neustále nějaké historky, kterým tupě, bez zájmu naslouchá; jemně ho odvádí od lidí, kteří si ho zvědavě prohlížejí i od koní, kteří ho odpuzují. "Nemám brát koně" říká vždy místo "nemám rád koně". Je šťastná pokaždé kdy se jí ho podaří bez velkého okukování a "zvýšeného hlasu" (tak jemně a šetrně nazývá divoké výbuchy nemocného) přivést zpět domů. Tam je to s ním trochu lehčí. Usadí-li ho ke klavíru, nechává pak duševně nepřítomného celé dlouhé hodiny hrát - kromě Wagnerova Amfortas, o kterém ví, že ho velmi rozrušuje - co ho napadne. Nebo mu dá něco ke čtení - přirozeně, že Nietzsche už dávno neví co čte, ale držet v ruce noviny nebo nějakou knížku a polohlasně si bručet, ho trochu zaměstnává. Podá-li mu tužku, probudí se v něm matná vzpomínka, že byl kdysi nějakým spisovatelem, škrábe a škrábe na papír nečitelná slova: něco z nesmrtelného básníka, rozeného hudebníka je v něm nevědomky ještě naživu, i když - strašidelně - jen v mechanických pohybech ruky. Když mluví, je, jak píše matka, převážně zmaten; jen tu a tam klenbou nesmyslného probleskují, podobně jako u nemocného Hölderlina, otřesná slova, když třeba říká "jsem mrtev, protože jsem hloupý", nebo, prudce se hrabajíce ve vlasech, "jsem sumárně mrtev".

Všechno toto sděluje matka příteli nejdojemnějším způsobem. Je ve svém prostém vyprávění upřímná, a přece cítíme jak ta zkoušená žena zamlčuje to nejhořčí, jak se snaží sobě i příteli Nietzschův opravdový stav vydávat za lepší, za nadějný, jak spěšně zamlouvá jeho výbuchy hněvu, aby mohla opět chválit svého "hodného syna", jehož "milá, nanejvýš spokojená tvář" vypadá dokonce "vychytrale". A jenom z jejího dušeného nářku můžeme tušit jaké ohromné břemeno si matka na sebe vzala. O nevypočitatelně nemocného se starat, hlídat ho, mýt ho, krmit ho, oblékat ho, dvánáct hodin denně se jím neustále zaměstnávat, to všechno sama a bez pomoci, a potom, zatímco on spí, místo oddechu se starat o domácnost - jeden rok, dva roky, pět let obětovávajíce vlastní život bludné představě jeho uzdravení, bez jediné hodiny volna, bez přestávky, bez uvolnění. "Ach milý příteli", zasténá, "nikdo nemůže vědět jak trpím". Vždy znovu sama sebe posiluje, "člověk musí mít trpělivost a důvěřovat věrné milosti a milosrdenství boží".

Nakonec se však i toto zbožné, v zázrak věřící srdce vzdává své dlouho hýčkané iluze duševního návratu a uzdravení milovaného syna. Rezignovaně doznává, že "jeho utrpení jí zůstane provždy zahaleno tajemstvím". Zůstává nadále věrna své denní službě, krmí ho nadále šunkovými chlebíčky a hladí po tvářích. Nietzscheova síla se však rozpadá stále víc. Je stále unavenější. Procházky ho již vůbec netáhnou, němě leží na své pohovce, na příchozí upírá vyhaslé oči pod ztěžklými víčky. Výbuchy zuřivosti ustávají, kráter vyhořel. Apaticky sedí nebo leží na verandě: "Za celé měsíce řekne sotva jedinou větu, i tělesně je úplně scvrklý, je na něj skličující pohled". On sám však zřejmě nepociťuje už vůbec nic, štěstí ani neštěstí; určitým hrozným způsobem stojí "mimo svět". Postupně ho opouštějí veškeré schopnosti rozlišovat, rychle pokračuje celkový rozklad, a to dokonce i představ o vlastní osobě. "Dlouhou dobu pozoruje své ruce s výrazem jako by mu vůbec nepatřily a pak je většinou strká do kapes, což dříve nikdy nedělal. Ač se tomu křečovitě vzpírá, opatrně mu je pokládám na stůl, mazlím je a vysvětluji mu, která z nich je pravá a která levá". Už je zbytečné, že ho začíná vyhledávat sláva a cizinci začínají mířit do Naumburgu, je zbytečné, že přátelé, kteří se mu v životě vyhýbali, ho teď navštěvují - je příliš pozdě. Už je nepoznává; jako umírající lev, budící hrůzu a velkolepý zároveň, dívá se zlomenýma očima nepřítomně na přátele i příbuzné. A dobrotivým osudem zůstává matka ušetřena toho posledního, nejhrůznějšího, jak ještě léta a léta leží v domě tato živoucí mrtvola, tato nehybná postava, až se konečně srdce ve stejně zkamenělém těle zastaví.

Otřesná tragedie: mozek nejzářivější pronikavosti, nejobdivuhodnější plnost ducha spojená s nejkultivovanějším jazykovým projevem a - jeden malý bacil schopný tuto výsostnou stavbu vražedně rozložit, a nejnádhernější jas, který byl ještě včera tvůrčí silou, přeměnit na zvířeckou tupost: je to hádanka a tajemství, které nemohla prohlédnout a kterému nemohla porozumět nejen ona prostá a obyčejná žena, ale na které nemůžeme hledět bez pocitu ochromujícího děsu ani my. Je však více než podivuhodné jak tato hrdinská matka, stojící bezbranná před tímto mystériem, věrně, obětavě a s nevyčerpatelnou silou pokračuje ve své beznadějné službě, jak neustále doufá si pokorou a láskou vynutit zázrak; toto nesmírné hrdinství lásky, které není o nic menší než duchovní hrdinství onoho velkého buřiče, se nepopiratelně vyjevuje poprvé v jejích dopisech. Vždy je bezděčný projev projevem nejkrásnějším a nejlidštějším, vždy v nás jednoduché, prosté a věcné pravdy budí nejhlubší dojetí, a tak se o odchodu a zániku tohoto velikého ducha minulé generace dovídáme z poznámek prosté ženy víc než z klinických nálezů a učených dizertací. Právě ona, která jeho dílu rozuměla snad nejméně, zbožná, vzdálená, netušící matka, vystihla - zázrakem síly opravdové lásky - jeho bytost nejlépe.

Z německého originálu "Mater Dolorosa" zařazeného do svazku sebraných spisů Stefana Zweiga: "Zeit und Welt", vydaného v roce 1980 nakladatelstvím Fischer Taschenbuch Verlag GmbH, Frankfurt am Main, přeložil

Praha 31.3.1990