Politická satira v britské komerční televizi

Už několik let se vysílají v britské komerční televizi Channel Four satirické politické pořady komika (je to správné slovo?) imitátora Roryho Bremnera.

Bremner má vynikající talent napodobovat a karikovat způsob řeči, gesta i mimiku osobností veřejného života. Dělá to tak, že při vystoupení před mikrofonem v briskním komickém monologu během jediné minuty vstoupí do osobnostních charakteristik nesčetného množství televizních politických komentátorů i samotných politiků. Kromě těchto vystoupení na pódiu před mikrofonem obsahují jeho pořady i jednotlivé samostatné scénky, většinou karikující postoje jednotlivých politiků, které velmi přesvědčivě zosobňuje - hlasově i zjevem - na obrazovce sám Bremner. Bremnerovy pořady zároveň zahrnují komické dialogy dvou jiných známých herců, v jejichž rámci se často drasticky satirickým způsobem ozřejmí závažná aktuální politická témata. Britská televizní divácká obec i kritikové si Bremnerových pořadů váží zejména proto, že mívají investigativní podtext: často humornou formou zveřejní šokující, dosud neznámé skutečnosti.

V neděli 7. května, několik dní po dosti radikální prohře Blairových labouristů v komunálních volbách i ve volbách londýnského starosty (do této funkce byl proti Blairově vůli zvolen konzervativci i Blairovými odpůrci v Labouristické straně Ken Livingstone, aktivista s relativně extrémní levicovou minulostí) vysílal Channel Four hodinový Bremnerův satirický program "Blair did it go so badly wrong" (Proč to s Blairem dopadlo tak špatně).

Bremnerovy pořady bývají ostře kritické a ani tento nebyl výjimkou. Vybíráme z dva fiktivní rozhovory, které v pořadu známým britským novinářům poskytli labouristický premiér "Tony Blair" a "William Hague" (šéf opoziční Konzervativní strany). Oba šéfy stran hrál velmi přesvědčivě sám Rory Bremner. Rozhovory jsou jistě nadsázkou, avšak všechno, co je v nich řečeno, má racionální podklad. Český čtenář z toho může dobře usoudit, jak útočné jsou britské sdělovací prostředky na politiky, stejně jako jaký všeobecně kulturní kontext britské společnosti používají tvůrci satirického pořadu za odrazový můstek, tedy "co je v Británii směšné". (Jsem si ovšem vědom, že pouhý přepis či překlad níže uvedených rozhovorů je jen slabý odvar samotného pořadu: diváka totiž zároveň baví i to, jak přesně odpovídá mimika, hlas i dikce hlasu i způsobu vyjadřování satirizovaného politika, atd. Rozhovory jsou vybudovány na verbálním gagu s pointou, které je v tištěné podobě zploštěn. Kromě toho, verbální výroky v televizi jsou proti tištěné formě daleko jednodušší. Možná to vůbec do tištěné podoby přenositelné není, ale pokusme se:)

Rozhovor s "Tony Blairem":

("Blaira", představovaného Rory Bremnerem interviewoval známý novinář komerčního zpravodajského studia Independent Television News Jon Snow.)

Jon Snow: Právě se máte stát otcem. Jak se cítíte?

Tony Blair: Vzrušený. Nervózní. Přemýšlím ale o tom - máme teď Kena Livingstona v Londýně (zvítězil ve volbách primátora proti Blairovu přání, JČ), Rodericka Morgana ve Walesu (ani tam se Blairovi nepodařilo prosadit vlastního kandidáta, pozn. JČ), má vůbec smysl přivádět děti do takovéhoto světa?

Jon Snow: Ty volby londýnského primátora, to byla skutečně katastrofa, že?

Tony Blair: Jone, s tímhle se chci vypořádat rovnou. Ken v těch volbách prostě zvítězil, protože pouze argumentoval, že je vláda neschopná a nezaslouží si vyhrát. Řekl, hlasujte pro mě a já s tím něco udělám. To se mi nezdá zrovna jako příliš vypracovaný volební program.

Jon Snow: Je to přesně tentýž program, na jehož základě jste byl zvolen vy, pane premiére.

Tony Blair: To je dost hloupá poznámka, mohu-li to tak říci. My jsme ve skutečnosti za poslední rok či půldruhého roku udělali mnoho. Pokročili jsme směrem ke zrušení soudních procesů s porotou, hodně jsme omezili sociální zabezpečení, zreformovali jsme Horní sněmovnu: zbavili jsme se tam dědičných lordů a naplnili jsme ji vlastními lidmi. Ještě máme jistě hodně práce, ale děláme dost.

Jon Snow: Ale podívejme se na všechno to, co jste za poslední rok podporoval.

Tony Blair: Ano, dobře.

Jon Snow: Podporoval jste kandidáta Alana Michaela ve Walesu, primátorského kandidáta Franka Dobsona v Londýně, ministra průmyslu Stevena Byase ohledně automobilky Rover v Longbridge (téměř zkrachovala, ale až po odvysílání tohoto pořadu byla na poslední chvíli zachráněna, JČ), severoirskou dohodu z Velkého pátku, sociální podporu pro zaměstnané rodiny, zrušení klauzule 28, omezující homosexuální práva, kratší fronty na  léčení ve zdravotnictví. Všechny tyto kauzy měly vaši plnou podporu. A všechny se rozložily. To nevypadá moc dobře, že?

Tony Blair: Jone, na každých šest příkladů, které mi dáte, vám mohu dát - alespoň - jeden - který - mohl - uspět.

Jon Snow: Ale to jsou všechno problémy, jejichž řešení jste osobně řídil a podporoval.

Tony Blair: To je pravda, ale jsou to všechno - Lidi říkají, že jsem posedlý mocí, to se často říká, že chci všechno ovládat a kontrolovat. Ale z toho, co jste vyjmenoval, vyplývá přece opak. Samozřejmě, já bych rád všechno ovládal, ale - neumím to.

Jon Snow: Vždyť jste v Londýně vyvinul obrovské úsilí, aby Labouristická strana nemohla jmenovat takového kandidáta na funkci primátora, jakého chtěla.

Tony Blair: Upřímně řečeno, Jone, Labouristická strana si může dělat, co chce. Vládnu já, ne Labouristická strana.

Jon Snow: Kde tahle posedlost mocí ale skončí?

Tony Blair: Ovládání končí, když všechno dopadne špatně. Tehdy končí.

Jon Snow: Vás to ale nezastaví. Jestliže začnete osobně řídit státní zdravotnictví...

Tony Blair: Já přebírám odpovědnost. To neznamená, že musím taky přijímat vinu. Myslím, že jde o důvěru. Jde o důvěru mezi vládou a občany. A upřímně řečeno, když se podíváte kolem sebe, zjistíte, že občané zneužili důvěru vlády. Jestliže se rozhodli hlasovat pro Kena Livingstona... Je velmi lehké obviňovat vládu. Naše vláda věří v tvrdou volbu, v tvrdá rozhodnutí. My si nevybíráme lehkou alternativu obviňování vlády. My volíme tvrdé rozhodnutí a obviňujeme voliče.

Jon Snow: Automobilka Rover v Longbridgi?

Tony Blair: Vždycky jsem říkal ohledně průmyslu, že motorem budoucnosti je změna.

Jon Snow: A co to znamená.

Tony Blair: Do háje, to bych rád sám věděl. - Dobře, Jone, já bych rád svou funkci někomu přenechal, velmi rád, ale nutně se při tom vždycky ptám, kdo proboha by převzal v kabinetě korunu. Je to složité...

Jon Snow: Jsou to všechno přitakávající muži bez páteře?

Tony Blair: Jone, naše vláda pevně věří v konsensus. A konsensus nevzniká, že do vlády jmenujete lidi, kteří s vámi nebudou souhlasit.

Jon Snow: Jaká bude budoucnost této vlády?

Tony Blair: No, velký problém je, že posledně jsme se před volbami museli stát atraktivní pro ty lidi, kteří by normálně labouristickou vládu nevolili. Ale před příštími volbami se budeme muset stát atraktivní pro všechny ty lidi, kteří by normálně nevolili konzervativce.

Jon Snow: Už jste určil, kdy se budou konat volby?

Tony Blair: Ale prosím vás, Jone, zatím jsem ještě ani nezfalšoval výsledky. (Podle některých obvinění se při výběru kandidátů na funkci londýnského starosty Labouristická strana pokusila zfalšovat vnitřní stranické volby, pozn. JČ)

Jon Snow: Jakou máte vizi společnosti?

Tony Blair. Všeobecně řečeno existují ve společnosti dva druhy lidí. Jednak bohatí, úspěšní, podnikatelé, tvůrci bohatství. A na druhé straně existují lidé, kteří jsou závislí na sociální podpoře, žadatelé o asyl, lidé žijící na  dělnických sídlištích bez zaměstnání a bez kvalifikace...

Jon Snow: A těm lidem chcete pomoci?

Tony Blair: Ne, my chceme pomoci těm úspěšným, těm bohatým, kteří vydělávají. Na ty druhé se právě musíme zaměřit. Příliš dlouho jsme tolerovali v této zemi presumpci neviny. Ale myslím si, že to musíme změnit. Lidé si dnes musejí uvědomit, že jsou vinni, dokud se neprokáže, že mají zaměstnání. Taky je obrovský rozdíl mezi námi a konzervativci. Jak si vzpomínáte, Margaret Thatcherová pronesla ono okřídlené tvrzení, že společnost neexistuje. Já vám říkám, že ano, společnost existuje, ale zatím si ji nemůžeme dovolit.

Rozhovor s Williamem Haguem, šéfem britské Konzervativní strany

(Rory Bremner vystoupil v tomto rozhovoru jako William Hague s oholenou lebkou, v koženém saku s odznakem s britskou vlajkou, a v texaskách - ve skinheadské uniformě. Interviewoval ho známý televizní novinář Jonathan Dimbleby.)

Komentář: Největším štěstím Labouristické strany bylo to, že se na politickou scénu dostal jeden člověk, který sám, vlastnoručně, jako jediný člověk způsobil, že labouristé vypadali úspěšní, populární a zachovali si obrovskou podporu občanů - šéf Konzervativní strany William Hague.

Jonathan Dimbleby: Pokud se pamatuju, když jste posledně vystoupil v tomto pořadu, přišel jste oblečen jako Superman. Změnil jste nyní tedy zase image?

William Hague: No, ano, ano. Protože mám pocit, že mám poslání. Musím zachránit svět, zachránit civilizaci před hrozbou užší hospodářské spolupráce s Evropou. Ale můj předchozí image nepřijali moji přirození stoupenci dobře. A tak - jsem teď tady v tomhle. Půjdeme do ulic a řekneme lidem, Pojďte s námi, jestliže jste dostatečně tvrdí.

Jonathan Dimbleby: To ale přímo nahrává lidem, kteří říkají, že se vaše strana posunuje pořád dál a dál doprava.

William Hague: Musím vás tady hned zastavit. Naprosto jste zkreslil to, co děláme. My se přece nijak povlovně nepřesunujeme doprava. My směrem doprava letíme.

Jonathan Dimbleby: Nedávno jste vyvolal palcové titulky svými názory na zločinnost. Nepřehnal jste to trochu?

William Hague: Ne, vůbec ne. Myslím, že každý Angličan má Bohem dané právo bránit svůj domov jakýmikoliv prostředky. Myslím, že nedávné události to dokázaly. Podpoříme všechny lidi, kteří to budou dělat.

Jonathan Dimbleby: Všechny? Tedy i Kennethe Noye (to je odsouzený nedávno zemřeli, zločinec recidivista, JČ), který před několika lety usmrtil někoho, kdo se mu dostal do domu - asi při tom hájil svůj majetek?

William Hague. No, to jsem rád, že jste se o tom zmínil, Jonathane. Na druhé straně bych byl raději, kdyste se o tom býval nezmínil. To je úplně jiný případ. Ken Noy byl skutečně zločinec a nebyl příliš populární. Neměl moc velkou podporu a hlavně, nedaly se z toho vytřískat žádné volební hlasy.

Jonathan Dimbleby: Dost značné podpory se ovšem dostalo Tonymu Martinovi (který byl nedávno odsouzen na doživotí za to že usmrtil mladíka, který se mu vloupal do domu, JČ). Taky víte, že Martin hovořil o tom, že je nutno shromáždit cikány uprostřed pole, obklopit je ostnatým drátem a pak je usmrtit ze samopalů.

William Hague: Ano, ale lidi jako on jsou našimi přirozenými stoupenci.

Jonathan Dimbleby: To znamená, budete stejně tvrdě jednat s žadateli o asyl jako Labouristická strana? Budete je zavírat do vězení, budete vůči nim systematicky praktikovat nulovou toleranci?

William Hague: Tohle je ovšem absolutně typické, toto pokrytectví, na nějž jsme od Labouristické strany zvyklí. Ale jestliže mi namítnete, že je nesprávné dělat z uprchlíků zločince, no, já mluvím s voliči, poslouchám britský národ, a jim se to opravdu šíleně líbí. Jen se podívejte na jejich růžové tvářičky, jak jsou nadšení, když takhle začnete mluvit proti žadatelům o asyl. Silně podporují všechny tyhle neliberální, šokující, bigotní názory, nad nimiž i mně vstávají vlasy na hlavě.

Jonathan Dimbleby: Ale to znamená, že každého, kdo zde bude žádat o asyl, zavřete do vězení, a nepustíte ho, dokud ho nedeportujete?

William Hague: To je velmi dobrý nápad, to si musím poznamenat.

Jonathan Dimbleby: Minulý měsíc jste byl ostře kritizován, že jste mluvil o tom, co jste charakterizoval jako "přílivovou vlnu falešných žadatelů o asyl, která zaplavuje tuto zemi". Říkáte, že je Británie proti nim slabá. Nyní konzervativci požadují, aby dostali lidé ze Zimbabwe rychlou podporu, aby se sem mohli přestěhovat. V tom je přímý rozpor.

William Hague: No, to nevím. Myslím, že bychom neměli směšovat tisíce falešných žadatelů o asyl se stovkami bělošských žadatelů. Lidé mají oprávněný strach před přistěhovalci a jejich rodinami, že jim seberou zaměstnání. A já tento strach sdílím, pokaždé, když vidím Michaela Portilla. (Portillo je schopný činitel Konzervativní strany, bezpochyby její budoucí šéf. Je španělského původu. JČ)

Jonathan Dimbleby: Myslíte, že o to jde? O strach?

William Hague: Absolutně. O to jde v naší politice naprosto v první řadě. Absolutně. Jde o strach. Nejdůležitějším faktorem v každé politické situaci je strach. Můžete mluvit o naději, lidi můžou vkládat svou naději, do čeho chtějí, ale faktem je, že existují skutečnosti, kterých se lidé bojí, a tomu my v Konzervativní straně rozumíme víc než kdokoliv jiný. Už vůbec nejde o to, podplatit lidi jejich vlastními penězi, tam už jsme byli, to už jsme udělali. (V pozadí se začne ozývat nacionalistická britská píseň Land of Hope and Glory, [Země naděje a slávy], tj. něco jako české "Kde domov můj", postupně pod Haguovými slovy sílí.) Musíme lidem nahnat strach, aby pro nás hlasovali. Musíme jim vysvětlit, že přijdou o britskou libru, přijdou o střechu nad hlavou, jejich děti budou prodány do otroctví. (Nyní je hymnický zvuk nacionalistické písně už značně silný.) V této zemi žijí dobří, počestní, britští lidé. Pane Dimbleby, tito lidé mají strach. Bojí se zločinnosti, bojí se chudoby, bojí se rumunských homosexuálů. Říkáme jim, máte pravdu, že se bojíte. Hlasujte pro nás a my je zavřeme. Ukažte mi své chudé masy, své děti zoufalství. (V podtextu silná emocionální hudba) A já říkám, zavřete ty svině do vězení a zahoďte klíč. Tehdy a jen teprve tehdy budeme mít takovou slušnou, civilizovanou společnost, v jakou všichni věříme. Kéž bychom jen všichni měli ten rozum a začali útočit na liberály. (Hudba ustane.)

Jonathan Dimbleby: Děkuju vám.