Klepejte tvrději na zavřené dveře
Tento článek Stevena Erlangera vyšel 11. května zde v americkém deníku New York Times.
Monika Horáková, šestadvacetiletá psycholožka, sršící energií, je poslankyní českého parlamentu, je jediným poslancem, který je romského původu. Ale stále ještě usiluje o trestní stíhání klubu v jejím domovském městě, v Brně, který ji odmítl z rasových důvodů vpustit dovnitř. "Stalo se mi to mnohokrát," uvedla. "Ale ten proces, to je problém. Když chcete získat svá práva, a bojovat, je to velmi obtížné. Je těžké dokázat diskriminaci – záleží to na státním prokurátorovi." Jednou, v roce 1998, majitel klubu prostě řekl, že je tam plno, a když si stěžovala na policii, vyhazovák jim řekl, že byla ´opilá a arogantní´, uvádí Horáková se smíchem. Policie se neobtěžovala její stížnost dále vyšetřovat. . Loni na podzim jí bylo řečeno otevřene: "Nemůžete jít dovnitř, protože jste Romka." Horáková se odmlčela. "Víte, je to skutečně neuvěřitelné, v jednadvacátém století. Ale největším problémem v této zemi zůstává rasismus." Vzhledem k tomu, že se Česká republika připravuje na vstup do Evropské unie, Horáková se rozhodla žalovat klub u občanskoprávního soudu. Nedávno, uvedla, potěšena, s ní občanskoprávní soud souhlasil a rozhodl, že má dostat od majitele klubu odškodné. Pokud jí ty peníze budou nakonec vyplaceny, uvedla, poskytne je dětským domovům a nemocnicím
"Pro Českou republiku je to precedens," uvedla. "Měla jsem – Panebože – měla jsem z toho velkou radost. Poskytlo mi to trochu naděje, že moje děti budou žít ve svobodné zemi, v zemi, kde budou respektována vaše práva." Rychle se zarazila a odpověděla na nevyhnutelnou otázu: "A doufám, že to není jen proto, že jsem poslankyně."
Ondřej Giňa, 49, který řídí Romský kulturní svaz z maringotky ve svém domovském městě Rokycany si není tak jist. Pokusil se žalovat majitele restaurací a barů mnohokrát za diskriminaci, ale nikdy nevyhrál. Česká republika má velký problém v tom, jak zachází se svými přibližně 200 000 Romy, uvádí Giňa, a zatímco se v hlavním městě politika postupně zlepšuje, na venkově dál trvají obrovské problémy. "Narodil jsem se tady, město mě nemá rádo," říká suše. Jeho vztahy s radnicí jsou tak špatné, že se s ním starosta odmítá setkat.
Giňa zahájil své protesty v roce 1988, za komunistického režimu, kdy držel osm dní hladovku. Následujícího roku, kdy došlo k sametové revoluci, vytvořil v Rokycanech pobočku prodemokratického Fóra. Rokycany jsou město nedaleko Plzně. Mají 13 500 obyvatel a žije tam asi 800 Romů, z nichž je 90 procent nezaměstnaných.
Otevřená diskriminace na veřejnosti a v restauracích je běžná, uvádí. "Je to protizákonné, ale město to tiše toleruje, anebo tvrdí, že je to problém pro majitele restaurací." Už pět let vede Giňa trestní spor s jednou restaurací. Místní soudy jeho případ odmítly. Vyšší soudy, když se odvolá, vrací případ pro další kolo. Jeho cílem je, říká Giňa, přimět státního prokurátora, aby vynutil plnění zákona v trestním zákoníku, který zakazuje takovouto diskriminaci. "Chci, aby vznikl ten precedent," konstatuje Giňa.
Na dotaz o případu Moniky Horákové uvedl: "U občanskoprávních soudů se soudíme jako jednotlivci. Chci, aby to udělal stát." Dokonce se pokusil do restaurace, v americkém stylu, proniknout s pozvanými novináři. "Ale nikdo nás neobsloužil," řekl. "Zaměstnanci jen chodili kolem"
Částečně vznikl Giňův problém ohledně jeho vztahů se starostou v roce 1997, kdy se konala schůze o bytové otázce a pracovníci komunálního úřadu odmítli jednat s Romy jako se skupinou, chtěli s nimi jednat jen jako s jednotlivci. Romové si lehli na podlahu a odmítli odejít. Přišla policie a protest nafilmovala. "Pak to odvysílali v televizi, aby ukázali celému národu, jak neslušně se Romové chovají, když je jim dovoleno setkat se se státními činiteli," uvedl. "Nyní říká starosta, že s Giňou už nikdy nebude vyjednávat."
Ale Giňa má ještě i jiný důvod, na co být hrdý. Jeho syn, devětadvacetiletý Ondřej Giňa junior, je prvním romským moderátorem, který čte zprávy každý večer ve státní televizi v hlavním vysílacím čase.
Namísto studia na vysoké škole "jsem byl vyučen jako kuchař a číšník, ale nikdy jsem v tomto oboru nepracoval," říká mladý Giňa s úsměvem. "Nezajímalo mě to." Jeho život ovlivnil jeho otec, který je pro něho vzorem, uvádí.
"Všechno, co v sobě mám, mám díky jemu." Ale i mladý Giňa využil pádu komunismu. Pracoval pro nevládní nadaci a v roce 1992 pak odešel do Německa,kde pracoval pro romskou skupinu, kterou řídil jeden z mála radikálních romských advokátů, Rudko Kawczynski. Giňa byl po tři roky tiskovým mluvčím, začal se zajímat o novinářskou práci a pak byl vybrán ke studiu v Radě Evropy a na Středoevropské univerzitě v Budapešti, kterou financuje George Soros. V roce 1998 byl zaměstnán v Českém rozhlase a vedl si tam tak dobře, že ho požádal jeden televizní režisér, aby zkusil práci v televizi a rychle se stal moderátorem zpráv. "Diváci reagovali velmi pozitivně na to, že viděli na obrazovce Roma," řekl. "Byl jsem příjemně překvapen. Samozřejmě, dostal jsem také záporné dopisy, ale každý má právo na svůj názor, ne?"
Podle jeho hrdého otce pomohla ta práce v televizi všem Romům. "Způsobilo to, že jsme víc viditelní," uvedl. "Vidí Roma každý den v televizi. Myslím, že to hodně lidí překvapilo. Převažuje totiž pořád představa, že Romové umějí jen pracovat rukama a s lopatou." A Romové se sami začali dívat na televizní zpravodajství.
Starší pan Giňa zaznamenává ostré změny od pádu komunismu. Za komunismu byl život pro většinu Romů lepší, protože měli zaměstnání a příjem. Cílem komunistického státu byla asimilace, "proměnit nás v pracující socialistické občany romského původu," řekl. To znamenalo potlačení jazyka, písní a kultury a také kontroverzní program kontroly porodnosti, jejíž součástí byla i placená sterilizace. Ale také to znamenalo určitou rovnost před zákonem, existenční jistotu, i když špatně placenou, a potlačování otevřeného rasismu. Skinheadi a neofašisté, to jsou postkomunistické jevy, uvádí Giňa. Vláda dlouho nebrala tyto jevy vážně, konstatoval, a pak se začala strachovat o obraz země v zahraničí. Politické strany "cítily záporný postoj lidí vůči Romům a bály se, že přijdou o voliče, kdyby začaly prosazovat řešení romských otázek, a tak to hrály na obě strany. Dělaly něco, aby se o tom dalo mluvit v zahraničí, ale ne tolik, aby přišly o voličské hlasy doma. "
Ale po nedávné vlně kritiky z amerického Kongresu, z ministerstva zahraničních věcí a z Evropské unie o zdejší romské politice – začalo to zápornými zprávami o stavu lidských práv v roce 1997 – se česká vláda začala vážněji zabývat zhoršující se situací.
Někteří Romové byli usmrceni skinheady, nezaměstnanost mezi Romy se drasticky zvyšovala, počty romských dětí, umísťovaných do zvláštních škol pro zaostalé – poté, co neudělaly testy, zaměřené na český jazyk a kulturu – se zvýšily.
"Už to nemohli ignorovat, ani okecávat," řekl Giňa. "Nyní přiznávají, že rasismus a diskriminace jsou v České republice velkými problémy a začínají s tím něco dělat."
Zároveň, řekl, se Romové naučili organizovat a zveřejňovat své stížnosti, a to nejen v ČR, ale i v zahraničí. Existuje také víc domácích českých nadací, které pomáhají Romům, nejen zahraniční organizace jako Sorosův Open Society Institute, který pomáhá Giňově organizaci.
Avšak existuje také příliš mnoho paternalismu, dodává Horáková. Příliš mnoho Čechů, kteří neumějí romsky, se živí tím, že pomáhají lidem, jimž nerozumějí, zatímco Romové sami jsou bez zaměstnání. "Říkám tomu romský průmysl," uvádí.
Nyní, pod nátlakem, se chystá vláda zavést spravedlivější testy pro děti, které tolik nezávisejí na českých jazykových schopnostech a na kultuře. V důsledku zákonné změny, kterou iniciovala Horáková, se nyní studenti dostávají na střední školu prostřednictvím zkoušek, jichž se může účastnit každý, včetně dětí ze zvláštních škol. Mladý Giňa si myslí, že se život v ČR postupně zlepšuje, že se nová otevřenost musí nakonec prosadit z hlavního města i na venkově. "Je tady ještě pořád mnoho xenofobů,|" konstatuje. "Ale mnoho lidí si uvědomuje, že existuje problém, který je nutno vyřešit.
Já považuju Českou republiku za svůj domov. Nemohl bych žít nikde jinde."
Pro Moniku Horákovou stále ještě existuje pocit dvojího života, vnějšího života a romského života, ale líbí se jí to napětí.
"Jsem velmi důležitým příkladem zdejší integrace ale nevěděla jsem, jak to popsat," řekla. "Pak mi řekl přítel: "Ty trvale osciluješ mezi českou a romskou kulturou." Je to pravda. Někdy během jediné hodiny přecházím od myšlení v romštině k myšlení v češtině. Obohacuje mi to život."
"Jsem hrdá, že jsem Romka, a že jsme součástí tohoto národa," zdůrazňuje. "Není to šovinismus. Ale nikdy nesmíte sklonit hlavu."
