"Rusko nemá v Čečensku co skrývat"
Tento článek ruského ministra zahraničních věcí Igora Ivanova vyšel ve čtvrtek 11. května v deníku Financial Times. Povšimněte si, že jeho argumentace, proč Rusko zasahuje v Čečensku, je velmi podobná jako argumentace kritiků zásahu NATO ve válce o Kosovo: "Čečenci jsou teroristi". Jistě situace v obou konfliktech je složitá, nejsem si však jist, zda je vysvětlení Igora Ivanova (který mimochodem nedávno znovu kritizoval i zásah NATO v Kosovu) zcela oprávněná.
Západoevropské země by měly podpořit vojenskou operaci Moskvy proti terorismu, kterou podporují islámští extremisté
Nikdo nemůže zůstat lhostejný vůči tragickým událostem v čečenské krizi. Ale my Rusové to vnímáme ostřeji než většina lidí, protože se to týká naší země a našich spoluobčanů. Přesto stojí za to ptát se, proč jsou západoevropské země tak kritcké vůči zásahům ruských úřadů, když v Rusku samotném podporuje většina obyvatelstva protiteroristickou operaci..
Existuje několik důvodů, ale jeden se zdá být zjevný. Západní veřejné mínění "objevilo" Čečensko teprve nedávno, zatímco Rusko zažívá toto hluboké drama už dlouho. Po rozkladu Sovětského svazu uchvátili moc v Čečenské republice militantní separatisté a moc tam v podstatě padla do rukou zločineckých klanů, které tam vytvořily režim naprostého bezvládí. Po několik let bylo Čečensko v podstatě mimo nejen ruské ústavy a jejích zákonů, ale také mimo zásady a normy civilizovanéo chování.
Ročenka mezinárodního ústavu strategických studií v Londýně na rok 1999-2000 konstatuje, že bylo během těchto let zlikvidováno hospodářství, rozšířila se všeobecná nezaměstnanost a republika byla zaplavena "válečnými magnáty" a jejich pomahači.
Zajímání rukojmích, včetně cizinců, se stalo zcela běžným, stejně jako otrocká práce a obchod s otroky, vraždění a veřejné popravy. Více než půl milionu lidí, včetně 220 000 Rusů, muselo opustit Čečenskou republiku.
Nikdo neví, jak dlouho by tato situace pokračovala, kdyby se býval terorismus nerozšířil za hranice samotného Čečenska. Ale invaze do sousedního Dagestánu, exploze v obytných budovách v Moskvě a v jiných ruských městech znamenaly, že trpělivost ruského lidu doznala svých mezí.
Uznávám, že tyto skutečnosti možná lidé na Západě všeobecně neznají, vzhledem k tomu, že tisk a televize vytváří neobyčejně jednostranný obraz událostí v Čečensku. Ale ti, kdož určují politiku západních zemí, si jsou dobře vědomi výzvy, před jakou stojí územní integrita Ruska a bezpečnost jeho občanů.
Západ ví velmi dobře, jak jsou čečenští separatisté ozbrojeni a financováni. Výroční zpráva amerického ministerstva zahraničních věcí (Features of International Terrorism, 1999) uvádí, že čečenští militanti a žoldnéři, kteří bojují na jejich straně, dostávají podporu od zahraničních muhadžídů, kteří mají těsné styky s islámskými extremisty na Blízkém Východě, v jižní a v jihovýchodní Asii, a také s Osamou bin Ladenem.
Západ si nakonec bude muset poradit s mnoha teroristy, kteří uprchli z Čečenska, a to na jiných místech na světě. Prezentujeme-li je jako "stranu, zúčastněnou na konfliktu", vytváří to nebezpečný precedens: teroristé, činní v jiných částech Evropy, si pak budou moci nárokovat podobný statut.
Všechno toto by mělo vést ke vzniku solidarity nebo aspoň porozumění činům ruského vedení. Rusko je však terčem obvinění, která pletou veřejné mínění, vytvářejí umělé třecí plochy ve vztazích s naší zemí a – což je nejdůležitější – odklánějí pozornost od skutečně vážných problémů, na něž budou muset Rusko, Evropa a světové společenství později reagovat společně.
Rusko nemá co skrývat. Projevili jsme takovou míru otevřenosti a průhlednosti při řešení toho, co – jak musím zdůraznit, je čistě ruský vnitřní problém – jakou neprojevil žádný stát v žádném mezinárodním ani vnitřním konfliktu. Rusko těsně spolupracuje s agenturami OSN, s Vysokou komisařkou pro uprchlíky, z rozvojovým programem OSN, s UNICEF, se Světovou zdravotnickou organizací i s Mezinárodním červeným křížem, s Organizací pro bezpečnost a spolupráci v Evrop, s Evropskou unií a s dalšími.
Nesnažíme se zakrývat situaci v oblasti lidských práv, která je složitá i v oblastech, kde už byl ustaven mír. Ale máme-li ji zlepšit, musíme skoncovat s dědictvím, který po sobě zanechal zločinecký režim. Snad stačí jen říci, že teroristé dosud zadržují přibližně 900 rukojmích, včetně cizinců.
Přesto však neodmítá ruské vedení svou odpovědnost. Všechno porušování lidských práv, k němuž došlo v průběhu protiteroristických operací – ať už je spáchal kdokoli – jsou pečlivě vyšetřována a pokud budou potvrzena, viníci budou potrestáni. Vladimír Putin, ruský prezident, jmenoval představitele pro lidská práva pro Čečenskou republiku, s nímž budou spolupracovat odborníci z Rady Evropy. Byla založena nezávislá národní nevládní komise a ta bude vyšetřovat stížnosti občanů a nevládních organizací.
V Čečensku dochází ke kvalitativní změně. Velké vojenské operace už byly ukončeny a federální vojska jsou používána jen k odražení útoků rozptýlených teroristických skupin. Ruské úřad mění své úsilí ve snaze o dlouhodobé politické řešení situace v Čečenské republice. Obnovuje se infrastruktura, znovu se otevírají školy a nemocnice a začínají pracovat místní samosprávné úřady. Významnému impulsu se dostalo politickému procesu v březnu, kdy došlo ke schůzce mezi Vladimírem Putinem a oprávněnými čečenskými představiteli, šéfy regionální správy v republice.
V této situaci uvažuje mnoho Rusů o tom, co je skutečným cílem některých kruhů na Západě: skutečně pomáhat čečenskému lidu anebo využívat tohoto politického problému k tomu, aby bylo možno na Rusko vyvíjet nátlak?
Evropské země samotné si budou muset zodpovědět tuto otázku. Rusko by chtělo požádat naše partnery a přátele, aby se znovu, tentokrát objektivně, podívali na novou situaci v Čečensku. Nejrozumnějším přístupem je poctivý a konstruktivní dialog s Ruskem – nikoliv požadavky "potrestat" naši zemi anebo dokonce ji exkomunikovat z Evropy. Tím, že přijmeme realistický pohled na věc, můžeme se vyhnout novému rozdělení Evropy, jejíž jednotě jsme všichni věnovali tolik úsilí.
