Co v Netopýru chybělo
K úternímu diskusnímu pořadu na ČT2
Tomáš Pecina
Tedy, abych nebyl obviněn z maximalismu, předesílám: Bylo tam víc, než jsem čekal, a to nejen díky "dravosti a nesmiřitelnosti" Jana Čulíka, ale i zasvěcenému způsobu, jak diskusi - tentokrát jakoby bez obvyklé nekonfliktnosti a opatrnosti - vedl Antonín Přidal.
Zvlášť výraznou postavou - v negativním smyslu - byl ředitel zpravodajství Hodač, který, jak se zdá, byl během několika týdnů z pozice pozvolného reformátora v mezích zákona prostředím v ČT dotlačen do pozice obhájce nekvality. Defenzivnost jeho vystoupení byla patrná a často proti němu byli všichni: ostatně, být placen z veřejných peněz a tvrdit, že je správné, když můj plat zůstává sladkým tajemstvím mezi mnou a mzdovou účtárnou, nebo dokonce hájit sobotní protiromskou agitku, to je pozice, ve které by se cítil dobře málokdo.
Chyběl, podle mého názoru, obecnější pohled veřejnosti. Je pěkné, když Jiří Hodač vysvětluje, že i politici potřebují férovou televizi, protože nastane doba, kdy budou v opozici a pak jim přijde korektní zpravodajství náramně vhod, ale to je, smím-li použít matematickou formulaci, příliš slabé tvrzení. Férovou, korektní a vysoce profesionální televizi veřejné služby potřebuje celá česká společnost. Nedokážu se smířit se situací, že zpravodajství veřejnoprávní televize má kvalitu produkce rozvojové země a bez problému je předstihují obě celoplošné komerční stanice, že debaty mezi politiky vypadají stejně jako před osmi-devíti lety a zaměření publicistiky odráží spíš než objektivní situaci momentální rozložení lobbistických tlaků.
Tak jako se čeští občané postupně učí vyžadovat za své peníze kvalitu v obchodech a službách, měli by stejně nekompromisně trvat na prosazování kvality a férovosti v médiích, která si jako koncesionáři platí. Nechceš zveřejnit, co s mými penězi děláš? Tak žádné nedostaneš, a koněc filma... Ano, vím, to je příliš americký přístup, Češi obvykle - ke své škodě - nerebelují.
Ožehavou otázkou, na niž se rovněž nedostalo, je politická nominace členů Rady ČT. Nejde o to mít dvě rady, jednu prestižní, na ukazování, a druhou výkonnou, politicky jmenovanou. Úplně by stačila jedna, ale její členové by museli být osobnostmi jiného kalibru, než demonstroval duchovní Miloš Rejchrt, který, ač tentokrát nominován nesmluvní opozicí, projevil řadu vlastností, které by ho měly v demokratické zemi z výkonu veřejné funkce automaticky diskvalifikovat.
Rejchrtovy projevy byly místy až trapné, např. když navrhoval, že novináři mohou - samozřejmě jen občas a po předběžné domluvě - na zasedání Rady přijít. Pane Rejchrte, Rada je zástupcem veřejnosti, ne Parlamentu! Mělo by být samozřejmé, že její činnost budou systematicky kontrolovat média. Jak byste se díval na to, kdyby se Parlament rozhodl zasedat neveřejně, a dokonce zakázal svým poslancům a senátorům o průběhu jednání cokoli sdělovat médiím? Přesně to děláte vy, a troufám si předpovědět, že dokud s touto nedemokratickou praxí neskončíte, nebude skandálům kolem České televize konec.
Celkově ale hodnotím Netopýra jako významný krok vpřed, zejména v porovnání s neuvěřitelně zaujatým pořadem Sněží, který na stejné téma běžel v televizi začátkem dubna; těším se, že k tématu práce České televize se konečně rozběhne veřejná debata i na její obrazovce.
