EU, Haider a česká politika

Václav Žák

Vznik koaliční vlády v sousedním Rakousku, jejímiž ministry jsou i členové Freiheitliche Partei Oesterreich, tzv. Svobodných Joerga Haidera, ukázal velmi zřetelně, že rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy bude zřejmě mnohem složitější, než se na počátku devadesátých let zdálo.

Základní pilíře integrace

Důvodů bude jistě víc. EU až dosud spočívala na poválečném konsensu, který v domácí politice zakazoval mobilizační techniky, založené na rozněcování předsudků proti jiným národům, etnikům nebo třídám. Adenauer, Schuman a další, kteří stáli u zrodu sjednocené Evropy, si dobře pamatovali, jakou spoušť natropila nacionalistická, antisemitská či třídní propaganda, jíž se před druhou světovou válkou ve volebních kampaních zhusta užívalo.

Z volebních plakátů zmizel vypasený žid, nemotorný skopčák, vilný buržuj, tupý proletář atd. Místo toho se na plakátech skvělo Sicher ist sicher nebo SPD - Unsere Sicherheit. Evropa se učila své verzi politické korektnosti, která určité figury politického boje zakazovala. Většina konzervativních voličů Helmuta Kohla, z podobných rodin jako Joerg Haider, mu "evropanství" spíš tolerovala, než aby jím byla nadšena. Jenže Kohl velmi dobře věděl, co by se stalo, kdyby to udělal: celý evropský dům by se zhroutil. Naštěstí bylo v Evropském společenství málo nacionalistických politiků jako baronka Thatcherová, která k hraní s německou kartou neměla nikdy daleko.

Evropské demokracie však měly i své strašidlo, které zejména pravicovým stranám pomáhalo získávat voličskou přízeň. Tím byl SSSR a jeho blok. Po pádu železné opony v roce 1989 se situace zkomplikovala. Sovětská hrozba zmizela; politici s bezprostřední zkušeností s druhou světovou válkou odešli z mocenských pozic. Globalizace začala otřásat jistotami sociálních států. Sjednocení Německa vytvořilo značnou zátěž i pro ostatní členy Unie. Úspěch Unie ve sjednocování ekonomických podmínek podnikání velmi rozšířil vliv Bruselu na národní státy. Ambiciózní projekt společné měny euro začíná zdůrazňovat rozdíly ve výkonnosti i mezi tradičními členy EU.

Jak už to bývá, úspěch podminovává sám sebe. Výhody Unie považuje každý za samozřejmost, pozornost se upíná k nevýhodám. Zejména migrace z jiných zemí, vysoká nezaměstnanost a růst sociální nejistoty způsobují změnu nálady ve státech Unie. Občané začínají slyšet na izolacionistické argumenty, často balené do "národního", protibruselského celofánu.

Zejména tam, kde vládnoucí politické strany povážlivě chybovaly, mohou populističtí politici uspět. Rakousko je klasický příklad. Země nemá vážnější problémy, ale znechucení veřejnosti z toho, jak si SPOe, Sociálně-demokratická strana Rakouska, a OeVP, Rakouská lidová strana, za dlouholetého vládnutí rozparcelovaly stát, postupně zvedalo popularitu učebnicového populisty Joerga Haidera. V loňských volbách do rakouské Národní rady se Haiderova strana Svobodných FPOe stala druhou nejsilnější stranou Rakouska.

Černý pasažér

Populismus Joerga Haidera se zčásti opíral o protibruselskou rétoriku. Celkem přirozeně, neboť tato "nika" byla volná. Vládní strany si nemohly dovolit hrát protievropskou kartou, Haider mohl.

Ve vládním programu koalice OeVP a FPOe se sice objevilo několik tučně vytištěných vět o potřebě rozšířit Unii, následovala však řada podmínek, jejichž splnění by odložilo vstup zemí střední a východní Evropy o dobrých dvacet let.

Negativní reakce ostatních členských zemí EU na přítomnost ministrů z Haiderovy strany ve vládě byla okamžitá a pochopitelná. Haider je typickým černým pasažérem. Na budování společné Evropy se nepodílel, výhod užívat chce, ale nechce se o ně dělit už s nikým jiným. Pokud by se podobní politici prosadili i v jiných evropských zemích, je s integrací Evropy konec. Vždyť globalizace budí strach ve všech zemích Unie, zejména tam, kde je vysoká nezaměstnanost. Zde můžeme názorně vidět, co znamenají "sdílené hodnoty". Integrace je možná jen na základě dobrovolného omezení vlastní suverenity a způsobu, jakým se provozuje politika.

Je zřejmé, že konflikty uvnitř Unie zostřují vnímavost jejích členských států na ochotu a způsobilost kandidátských zemí přizpůsobit svou vnitřní politiku potřebám společenství. Pouze ta země, kde ani změna vlády nebude znamenat proměnu základní proevropské orientace, splňuje parametry pro přijetí. Teprve v tomto kontextu můžeme plně docenit, jaký vliv na šanci naší integrace má přístup předsedy Poslanecké sněmovny Václava Klause, jehož ODS se po řadu měsíců umisťuje na čelných příčkách voličských preferencí.

Klaus vsadil na tygra

Václav Klaus se jako jediný z českých politiků opírá o propracovanou politicko-ekonomickou koncepci, tzv. teorii veřejné volby, kterou na přelomu padesátých a šedesátých let stvořili američtí ekonomové "virginské školy" James M. Buchanan, Gordon Tullock a další. Vznikala v čase, kdy projekt "sociálního státu" začal selhávat. Teoretici veřejné volby začali studovat politiku ekonomickými kategoriemi. Zavedli pojem tzv. politické transakce, v níž si politik kupuje hlasy voličů sliby státních programů "ve veřejném zájmu". Ve skutečnosti přitom jde spíš o lobbyistické praktiky, jimiž politici zvyšováním daní tahají peníze z kapes daňových poplatníků a platí z nich programy, z nichž jim kyne přízeň voličů nebo alespoň jejich části, případě prospívají vlivným lobbyistickým skupinám, které dokážou ovlivňovat veřejné mínění.

Z analýzy vyplynuly požadavky na omezení státního přerozdělování, neboť přerozdělovací programy začaly místo pomoci své klienty vytvářet. Buchanan se velmi věnoval možnostem, jak zkrátit veřejné výdaje, trval na zdravých státních financích, na omezení rozpočtových schodků atd. Teoretici této školy jsou také skeptičtí vůči byrokracii. Selhání způsobená trhem (třeba nezaměstnanost nebo kolísání burzy zaviněné spekulací) považují za menší zlo než selhání vlády, neboť to může ovlivnit chod celé ekonomiky.

Buchanan si však velmi dobře uvědomoval důležitost efektivních vlastnických práv (to mj. znamená, že majetek je účinně chráněn před nepřátelskými spekulacemi, aby akcionáři nemuseli plakat jako u nás) a psal o etice ústavní smlouvy jako o předpokladu fungování demokratické společnosti. Tyto aspekty teorie však Václav Klaus hrubě podcenil. Místo toho ji "tvořivě" doplnil o dvě povýtce politická rozhodnutí: požehnal porevoluční vlně antikomunismu, čímž hubenou státní správu jakešovského policejního státu téměř dorazil, a vsadil na "českou cestu" v privatizaci, neboť prodej podniků cizímu kapitálu nesla veřejnost velmi nelibě. Vypustil tygra touhy po zbohatnutí, nejsilnějšího "reálného" motivu každého převratu, a prohlásil, že na prvních vlastnících nezáleží. Umožnil tím přístup k majetku pirátům, kteří "národnímu vlastnictví" pustili pořádně žilou. Nevěřícně přihlížející veřejnost přitom novináři krmili bajkami o "zodpovědném vlastníkovi, vždy lepším než stát".

Jak se to mohlo stát? Teorie veřejné volby je totiž pro transformaci postkomunistických zemí zcela nevhodná. Například právo v ní není tématem! Je to popisná teorie studující zbytnělý sociální stát Západu, který sice nadměrně přerozděluje, ale nemá vážné problémy s plněním základních administrativních funkcí. Umí vybírat daně, regulovat kapitálový trh, dozírat na bankovnictví, spravovat veřejný sektor. Fungují v něm soudy, průběžně dochází k bankrotům, pečlivě se hlídají peníze (např. existují přehledy o dluzích osob i podniků). Státní byrokracie je vzdělaná, málo zkorumpovaná a strategická rozhodnutí přijímá po konzultacích s akademickým světem, atd. Teorie zaštiťovala politiku Reagana a Thatcherové, tedy politiku "zhubnutí" státu, který přespříliš reguloval a hlavně neúčinně přerozděloval. Jenže u nás bylo po Listopadu třeba stát budovat. Vždyť jsme neměli ani ten berňák!

Fatální omyl

Pokud se postkomunistická země prohlásí za zvlášť tučnou variantu sociálního státu a jako základní politika se prosadí heslo "pusťte sem trh", začnou se dít věci. Pirátské transakce vysají podniky jako upíři, stát má potíže s vybíráním daní, banky jdou na buben, protože se z nich vydojily nerealistické úvěry, veřejný sektor se rozpadá. Neschopnost státu kontrolovat privatizaci vytvořila obrovskou motivaci k nelegálnímu zbohatnutí. Kapitalismus "divokého Východu" - to je základní a nejhrubší chyba Václava Klause. Třeba říci, že nejen jeho. Jenže Václav Klaus nebyl hostujícím profesorem jako Jeffrey Sachs, měl odpovědnost a zemi, kterou spravoval, měl znát. Jak se však ukázalo, Klaus si neuměl představit, jaké síly svou lehkomyslnou politikou pouští ze řetězu.

Označuje-li někdo Václava Klause za skrytého sociálního demokrata, hluboce se mýlí (mimochodem, kdyby Klaus postupoval "radikálně" podle ODA, neměli bychom zde blahobyt, ale spíš Rusko). Předvádí to na mezinárodních konferencích. V Rakousku se loni obul do poslední knihy děkana prestižní Londýnské ekonomické školy Anthony Giddense. Autor se v ní pokouší redefinovat sto let starý sociálně-demokratický projekt státu s univerzálními politickými i sociálními právy; projekt, který přivedl Západ ke stabilitě a prosperitě. (Dnes ho nahlodává globalizace - a jeho vlastní úspěch).

Giddens se pokouší zachovat tradiční priority sociální demokracie - rovnost a spravedlnost -, ale chápe, že globalizace přináší nové výzvy. Proto podporuje individualismus, soutěživost, osobní svobodu i osobní odpovědnost, např. za získání místa; aktivní občanskou společnost, jíž není vláda poručníkem ale partnerem. Odmítá paternalistický stát, ukazuje, že keynesovský model podpory poptávky ze strany státu spočívá na předpokladech, které už neplatí, atd.

Je neuvěřitelné, jak arogantně reagoval na Giddensovu knihu Václav Klaus. Ve své přednášce spletl páté přes deváté: korporativistický model z arzenálu italského fašismu, komunitarismus amerického sociologa Amitaie Etzioniho, nepolitickou politiku Václava Havla, občanskou společnost, západní politické vize i Giddensovu teorii "třetí cesty". Z deseti bodů, které Giddens uvádí jako příklady funkce vlády v moderním státě, udělal Klaus sedm hlavních důvodů pro existenci státu (!) v moderní společnosti. Příznačné je, co vynechal: funkci vlády jako garanta efektivního právního systému (sustain an effective system of law), tedy přesně tu funkci, v níž sám na celé čáře selhal.

Klaus předvedl, že moderní politické teorii, která se neomezuje jen na teorii veřejné volby, vůbec nerozumí. Z kolektivismu obviňuje autory a hnutí, kteří mají obranu individuálních svobod pevně zakotvenou nejen ve svých pohledech na svět, ale i v praktickém jednání. To by nevadilo, politik nemusí rozumět všemu, kdyby ovšem z jeho přednášky nevyplývalo, že se v ničem nepoučil. S vírou vskutku uhlířskou zůstává Václav Klaus přesvědčen, že všem socialistům - v Bruselu, Paříži, Bonnu a teď i v Londýně - by to ukázal, kdyby mu centrální banka nepodrazila nohy.

To je však jen klukovské svalování viny na druhého: centrální banka se zoufale snažila udělat něco s ekonomikou, v níž přestala racionálně fungovat mikrosféra, tedy podniky. Jestli se přitom v něčem zmýlila, není rozhodující: základní chybou je zpackaná privatizace a dysfunkční stát. Stačí se podívat do Maďarska, kde světově proslulý ekonom János Kornai od počátku reforem tvrdil, že masová privatizace žádné vlastnictví nevytvoří. Jestliže bývalý premiér země, jejíž hospodářství se "díky" němu ocitlo ve vážné krizi, teď svaluje vinu na druhé, naznačuje dokonce zájem velmi specifické a velmi dobře spolupracující skupiny mezinárodních poradců, auditorů, investičních bankéřů a byrokratů mezinárodních finančních institucí na chybách transformace a varuje EU, jejíž hospodářství roste, před kolektivismem, pak to svědčí nejen o naprosté ztrátě smyslu pro realitu, ale i elementární slušnosti.

"Objevy" v Davosu

Jak se zdá, Václav Klaus svůj základní postoj nejen nemění, ale spíš ještě přitvrzuje. Na nedávném ekonomickém fůru v Davosu přednesl projev, který (v návaznosti na tento článek) přetiskujeme v plném znění. Pomiňme drobné pihy, jako zahájení projevu samochválou. Vždyť i Jára Cimrman říká, že "když se nepochválím sám, kdo to za mne udělá"? Důležité jsou Klausovy věcné omyly, např. tvrzení, že po pádu železné opony se vzniklé vakuum vyplnilo jednou všudypřítomnou ideologií. Ideologií těch, kteří nemají rádi liberalismus (v evropském smyslu). To prostě není pravda. Francis Fukuyama, autor provokativní eseje o konci ideologií, je klasickým liberálem, jak se čtenáři Listů mohli přesvědčit z diskuse v číslech 6/1999 a 1/2000.

Stojí za povšimnutí, že Klaus se distancuje i od těch, kteří by snad mohli mít rádi liberalismus ve smyslu americkém, protože to pak mají rádi Clintona a jeho demokraty, kterážto havěť se - podle Klause - od sociálních demokratů snad ani nedá rozeznat.

Jak vidíme z pátého odstavce davoského projevu, Klaus si myslí, že pojem "třetí cesta" vznikl v diskusích o "střední cestě mezi plánem a trhem" při reformování socialistické ekonomiky. To je ovšem politováníhodný omyl. Giddensův koncept, jak jsme uvedli, vychází z potřeby změny tradičního sociálně-demokratického paradigmatu. Je k pláči, jak žalostné propagandistické figury Václav Klaus používá. V sedmém odstavci hlásá: (zastánci "třetí cesty") nikdy nediskutují o detailech, nikdy neříkají, co mají na mysli, když mluví o regulaci trhů, a nikdy neříkají, jak by se měly řešit vážné finanční problémy, které plynou z jejich sociálních programů.

Volební období prezidenta Reagana charakterizovaly obrovské deficity státního rozpočtu. Naivní víra, že snižování daní zajistí prosperitu, byla chimérou. Naopak Clintonova politika, která se stala inspirací pro evropské průkopníky "třetí cesty", přinesla americkému státnímu rozpočtu historicky nevídané přebytky. To však Klausovi nebrání obvinit Spojené státy z utrácení na sociální programy.

Klíčový je devátý Klausův odstavec: Ne-pravé, ne-spontánní, ne-evoluční a tím pádem umělé sjednocování Evropy, neuvěřitelný nárůst různých mezinárodních institucí (s pochybnými kompetencemi), pokusy zavádět univerzální soudnictví, intervence do suverénních států - to jsou nejdůležitější příklady přístupu "třetí cesty" v mezinárodní politice. Klaus napadá celou strategii užší politické integrace Evropy. Nejen to. Evidentně se staví proti konceptu univerzálních lidských práv, které zajišťuje nadnárodní soudnictví. Jak je to tedy s odhodláním Václava Klause a ODS vstoupit do EU, vůči čemuž prý, jak sám říká, "neexistuje alternativa"? Po takovém projevu přece nikdo nemůže ani chvíli pochybovat, že předseda parlamentu a momentálně nejpopulárnější české politické strany se staví proti celému scénáři evropské integrace. Může stát, který reprezentuje, někdo vážně chtít přijmout do Evropské unie?

Rozhádanost až na dřeň

přednáší v Evropském parlamentu svou vizi federalizované Evropy, dokonce v americkém provedení s dvoukomorovým parlamentem. Těsnost politického uspořádání, po níž touží, by v mnohojazyčné Evropě spíše nastartovala odstředivé procesy, než aby prohloubila integraci. Prezident navíc tvrdí, že rozšíření by se nemělo zdržovat změnou současného institučního uspořádání, např. zrušením práva veta. To je ovšem spolehlivá cesta do pekel: pak by třeba Mečiar nebo Klaus mohli zablokovat chod EU. Zodpovědní evropští politici, kteří po vytvoření rakouské koalice s haiderovci spíše přemýšlejí, jak se nepohodlných členských zemí zbavovat, něco takového nemohou v žádném případě podpořit.

Spěch a snaha udělat z rozšíření povýtce politický problém, je velmi nezodpovědná. Dodnes nemáme studii, která by alespoň odhadla, jaké sociální a ekonomické důsledky by pro ČR měl vstup do EU. Co si počneme, až po přijetí norem EU budeme muset zavřít továrny, které nesplňují ekologické limity a požadavky na co nejšetrnější výrobní technologie? Náš vyjednávací tým jedná bez znalostí, jakou cenu zaplatí česká ekonomika za vstup do EU!

Řecká moudrost se koncentrovala do dvou slov: méden agan, všeho s mírou. Naše politika spíš kolísá mezi extrémy. Prezident - bez souhlasu vlády a parlamentu - prosazuje federální Evropu, předseda parlamentu - proti programu vlastní politické strany - by integraci nejradši zastavil a z Evropy udělal zůnu volného obchodu. Na rozdíl od Polska nejsme schopni se dohodnout ani v základních věcech národního zájmu.

V legislativním přiblížení k EU odvedla vláda podstatný kus práce. Veřejnost o tom téměř neví - opozice nasazuje vládě, která napravuje její předchozí omyly, psí hlavu. Menšinová vláda ovšem má a ještě bude mít značné problémy s prosazením reformy veřejné správy, která je pro integraci nezbytná. Jen část ekonomiky je konkurenceschopná. Pokud by normy EU začaly platit, řada podniků by zkrachovala. Brusel unisono tvrdí, že chce pro nové členské země co nejkratší přechodové lhůty a přitom se nahlas mluví o roce 2003 jako o datu možného vstupu.

Roste nebezpečí, že o termínu rozšíření budou rozhodovat politické, nikoli ekonomické úvahy. Vstup do EU, základní politická priorita státu, o níž by měl existovat základní konsensus napříč politickými stranami, je obrazem zmatku, ideologických vrtochů čelných politiků a přacího myšlení. Veřejnost, zdá se, rozpory nevnímá. Pro hladký průběh integrace to nevěstí nic dobrého.