Do třetího tisíciletí třetí cestou
Miloš Pick
Deset let je doba dostatečně dlouhá k tomu, aby převážily příznivé tendence úspěšné reformy, nebo aby naopak neúspěch zřetelně prokázal, že nastoupená cesta byla falešná. Pro srovnání: V první dekádě své existence, po první světové válce do velké hospodářské krize třicátých let, zvýšilo Československo svou výkonnost téměř o polovinu proti předválečné úrovni (roku 1913). Obdobně v první dekádě své sociálně tržní reformy po druhé světové válce mělo již Německo - na troskách nacistické, řízené a za války převážně rozbombardované ekonomiky - svůj hospodářský zázrak: proti předválečné úrovni (roku 1938) stoupla jeho výkonnost téměř o polovinu. Deset let je také doba dost dlouhá, aby na základě zkušeností mohla být hledána nová východiska.
Historické ohlédnutí a výchozí stav
České země již před první světovou válkou představovaly - především díky svému průmyslu - hospodářsky nejsilnější teritorium tehdejšího Předlitavska a vedle Rakouska byly jeho ekonomicky nejvyspělejší částí. Jejich ekonomická výkonnost (měřená národním důchodem, respektive hrubým domácím produktem na obyvatele) činila v roce 1913 asi tři čtvrtiny úrovně dosahované tehdy na území dnešního Rakouska. České země měly středně vyspělou ekonomiku, i když svou výkonností a používanými technologiemi zůstávaly pozadu za nejvyspělejšími zeměmi. Dosahovaly asi tři čtvrtin francouzské, dvou třetin německé a asi třetiny až poloviny úrovně USA.
Poválečná rekonstrukce v nově vytvořeném Československu proběhla nejdříve ze všech středoevropských států a do roku 1929 se jeho výkonnost zvýšila o 45 %. Tuto úroveň však předválečné Československo již nikdy nepřekročilo, protože světová hospodářská krize se zde projevila hlouběji, zejména v důsledku větší závislosti malé země na mezinárodních trzích. Přesto výsledný dosažený růst - do roku 1937 proti roku 1913 o 38 % (ročně o 1,4 %) - byl vyšší než v uvedených porovnávaných zemích; Rakousko dokonce svou úroveň téměř o 9 % snížilo. Mezinárodní postavení Československa se tak v letech předmnichovské republiky zlepšilo: v českých zemích (podle odhadů) činila ekonomická výkonnost v roce 1937 asi čtyři pětiny úrovně Francie, tři čtvrtiny úrovně Německa a 40 - 55 % úrovně USA.
Po druhé světové válce Československo svou předválečnou ekonomickou výkonnost rychle obnovilo a do roku 1989 ji proti roku 1937 zvýšilo asi trojnásobně - ročně o 2,1 %; Česká republika (i v důsledku své pomoci k vyrovnávání úrovně Slovenska) ji zvýšila podle odhadu jen asi 2,7krát (ročně o 1,9 %). Poměrně příznivější dynamiku růstu mělo přitom Československo v šedesátých letech, v období pokusů o reformy.
V celém poválečném vývoji do roku 1989 sice Československo svou výkonnost zvýšilo méně než vyspělé země, přesto nadále patřilo ke středně vyspělým průmyslovým zemím, i když toho dosahovalo - v důsledku centrálně plánovaného, netržního systému a izolace naší ekonomiky od vyspělých zemí v podmínkách rozděleného světa - také extenzívními cestami, kvantitou na úkor kvality a vysokou náročností na výrobní faktory na úkor produktivity. Více než v celkově nižší ekonomické výkonnosti se prohloubila jeho technologická propast za vyspělými zeměmi; zaostávání produktivity spočívalo především v zaostávání dokonalosti - technické úrovně a kvality - produktů.
Zlepšení mezinárodního postavení české ekonomiky po první světové válce a částečné zhoršení po druhé světové válce přitom nebylo tak výrazné, aby ji vyzdvihlo, nebo naopak vyřadilo ze skupiny středně vyspělých zemí, jen měnilo v rámci této skupiny její pozici.
Do ekonomické transformace tedy Česká republika vstupovala jako středně vyspělá průmyslová země. Svou ekonomickou výkonností v roce 1989 dosahovala asi 72 % úrovně (tehdy dvanáctičlenné) Evropské unie, 70 % úrovně Německa, 66 % úrovně Rakouska a 48 % úrovně USA. Její produktivita však v průměru činila jen asi dvě pětiny úrovně tehdejšího Německa (staré spolkové země), přičemž zaostávání produktivity bylo a je tím větší, čím je produkt složitější.
Česká republika tehdy dosahovala o něco vyšší ekonomické úrovně než nejméně vyspělé země EU. Ve srovnání s ostatními postsocialistickými zeměmi středoevropského regionu měla dokonce významný předstih: vyšší ekonomickou úroveň, nízkou zahraniční zadluženost, poměrně malou nerovnováhu na domácím trhu a velmi nízkou inflaci. Její dlouhodobě působící "komparativní výhodu" představoval akumulovaný civilizační potenciál - vzdělanost a kvalifikační úroveň obyvatelstva, které se vyznačovalo značnou mírou přizpůsobivosti.
Těchto poměrně výhodných startovních podmínek ČR však při zvolené strategii transformace nejen nebylo dostatečně využito, ale v nemalé míře byly promarněny.
Výsledný stav a jeho příčiny
Po téměř celé dekádě - devíti letech transformace ekonomiky - hrubý domácí produkt v ČR ještě nedosáhl své reálné výchozí úrovně z roku 1989, i když takové srovnání může být jen přibližné. V roce 1999 byl asi o 5 % nižší, průmyslová a stavební výroba o 19 % nižší. Evropská unie se nám vzdaluje.
Produktivita práce byla v roce 1999 podle odhadu jen o 7 % vyšší než ve výchozím období, takže se její zaostávání za vyspělým světem prohloubilo. Nepodařilo se tedy snížit nedostatečně konkurenceschopné, příliš vysoké jednotkové náklady práce, nadále dramaticky odstupňované - tím vyšší, čím je produkt složitější.
Vážnějším důsledkem prohloubeného zaostávání produktivity a konkurenceschopnosti než uvedená nízká výkonnost české ekonomiky je však setrvalá, přetrvávající nestabilita vůči zahraničí. Rozpor mezi růstem a vnější rovnováhou - vyrovnaností tzv. běžného účtu platební bilance, zahrnujícího především zahraniční obchod se zbožím a službami - je základní tendencí české ekonomiky v celém průběhu její transformace. Tato nestabilita, která se projevuje v makroekonomickém měřítku uvedeným kolísáním mezi růstem a vnější rovnováhou ekonomiky, je jen "špičkou ledovce" hluboké destabilizace mikroekonomické sféry, především podniků a bank.
Konkurenční způsobilost a produktivita jako její dlouhodobý základ je přitom ohrožena i do budoucna. Jen pětina investic šla do zpracovatelského průmyslu a z nich jen část do jeho technologické modernizace. Ohroženy jsou však i investice do rozvoje člověka, do jeho kvalifikace a do výzkumu, tedy do "mozku" ekonomiky. Extenzívní nárůst vysokých škol se uskutečnil v nežádoucí struktuře: zdvojnásobil se počet studentů společenskovědních oborů, zejména právních a ekonomických, ale stagnuje počet studentů přírodních a technických oborů. Neméně vážným problémem je útlum odborného a učňovského školství, a tím nejzávažnějším je utlumení výzkumu. Došlo k zániku nebo k výraznému zmenšení většiny institucí aplikovaného výzkumu a vývoje, počet pracovníků ve výzkumu a vývoji do roku 1998 poklesl na méně než 40 %. Tím je ohrožen hlavní dlouhodobý faktor budoucí produktivity a naše hlavní komparativní výhoda ve světové soutěži - kvalifikační a výzkumný potenciál.
Současný stav ekonomiky vede k polarizaci životní úrovně. Reálného zvýšení spotřeby domácností (v roce 1998 byla v úhrnu o 9 % vyšší než v roce 1989) bylo dosaženo převážně jen výrazným zvýšením u malé části obyvatelstva, zatímco většina je dosud přibližně na výchozí úrovni. Společenské půly mají s transformací opačnou zkušenost, roste sociální napětí. I u nás se opět obnovila tendence, že bohatí jsou stále bohatší a chudí stále chudší - a většinou to nevyplývá ze skutečných výkonů a ze skutečně dosažených hospodářských výsledků.
Ohrožení perspektiv té poloviny populace, která je pro budoucnost společnosti rozhodující, patrně přispělo k prudkému propadu porodnosti.
Dosavadní krize české ekonomiky a společnosti byla založena falešnou strategií ekonomické transformace. Obsahovala pět základních prvků, které lze označit za hlavní příčinu neúspěšné ekonomické a sociální transformace.
Přijatá strategie nerespektovala hloubku a povahu zaostávání produktivity ČR. V obdobné nebo i horší situaci ekonomika Německa, respektive i západní Evropy a Japonska po druhé světové válce (a později, v osmdesátých letech, asijských "tygrů" a následně i Chile) rostla od samého počátku rychle. Neměla svá "údolí smrti", neboť se až do dosažení vlastní přiměřené konkurenční zralosti opírala o regulaci zahraničního obchodu. Na druhé straně předčasná liberalizace zahraničního obchodu méně vyspělých zemí Latinské Ameriky v osmdesátých letech a postsocialistických zemí střední a východní Evropy v letech devadesátých vede většinou ke katastrofě.
Přesto Česká republika (Československo) liberalizovala zahraniční obchod okamžitě a asymetricky: trhy vyspělejších zemí přitom zůstaly vůči našim vývozcům více chráněny jak pomocí cel, tak i ostatních, tzv. netarifních překážek. Česká republika vědomě nevyužívala ve světě běžné mikroekonomické politiky, podporující konkurenční způsobilost podniků.
Další příčinou, která důsledky okamžité liberalizace značně zostřila, je ztráta širšího zázemí naší malé ekonomiky. Před první světovou válkou byly tímto zázemím trhy Rakouska-Uherska, po druhé světové válce trhy RVHP. V obou případech patřila česká ekonomika k relativně vyspělému centru těchto méně vyspělých trhů.
Třetí dlouhodobou a postupně převládající příčinou se stalo nezvládnutí systémových transformačních změn, zejména zastavení výkonu vlastnických práv státu již v předprivatizačním období, kdy se rozbujelo scestné hledání výnosu ze svěřeného kapitálu (renty) "pro sebe". Tuto antimotivaci ve značné části ekonomiky dále prohloubila nezdařená privatizace a skutečnost, že nebylo vytvořeno účinné právní prostředí a institucionální rámec podnikání. Výsledkem je neefektivní chování, rigidita a nedostatečná konkurenční způsobilost podstatné části podniků, vystavených nejen "nerovné", vyspělejší zahraniční konkurenci (jak ji pojmenovaly i "balíčky" předchozích vlád), ale i nefunkčnímu domácímu tržnímu prostředí. Nedostatečná legislativa a obtížná vymahatelnost práva jsou tak dalšími ze základních dlouhodobých příčin současné ekonomické krize.
Čtvrtou krátkodobou, ale akutní příčinou nízké výkonnosti a nestability ekonomiky včetně její dosavadní krize je standardní způsob devalvačně-restriktivní makroekonomické politiky (snižování kurzu měny vůči zahraničním měnám a stlačování souhrnné poptávky přísnou rozpočtovou a měnovou politikou), zvolený v našich nestandardních podmínkách.
Pátou příčinou selhání nejen ekonomické, ale i sociální transformace je podcenění úlohy státu také ve veřejných službách.
Zjednodušený "trojúhelník"
Křivdili bychom dosavadním vládám České republiky a Československa, kdybychom falešnou strategii transformace považovali jen za jejich intelektuální dílo, samostatně odvozené z obecného příklonu k neoliberálním teoriím, které byly v posledních dvou dekádách ve světě vydávány za neomylného pokračovatele hlavního proudu ekonomického myšlení.
Tyto teorie byly totiž implantovány do praktické hospodářské politiky tzv. "washingtonským konsensem", doporučením dohodnutým Mezinárodním měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí USA. Původně reagovalo na strukturální krizi Latinské Ameriky v osmdesátých letech, načež bylo interpretováno i jako rada pro transformující se postsocialistické ekonomiky. Jeho podstatou byl známý zjednodušený "trojúhelník": maximální liberalizace, co nejrychlejší privatizace, přísná rozpočtová a peněžní politika. Nebyla to závazná direktiva, ale přesto dosti důrazné doporučení. Její ochotné a energické plnění nevyplývalo jen z autority dvou finančních institucí OSN, ale neméně - a možná ještě více - z nezkušenosti, ideologické zaslepenosti, dychtivosti změn a možná i moci a slávy nových vládců postsocialistických zemí.
Přechod centrálně plánovaných ekonomik k tržní ekonomice v evropských postsocialistických zemích začínal většinou až v letech 1990-1991. Jeho průběh, trvající téměř dekádu, opravňuje alespoň k předběžnému hodnocení.
Výsledky jednotlivých reformujících se ekonomik podle údajů a odhadů kompetentních mezinárodních a národních statistik a analýz se diametrálně liší. Na jedné straně je "čínský hospodářský zázrak" (víc než zdvojnásobení HDP během dekády a více než zečtyřnásobení HDP během dvou dekád), který viceprezident Světové banky J.E.Stiglitz a obdobně bývalý vicepremiér Polska G.W.Kolodko označili za jeden z největších úspěchů v historii lidstva. Na druhé straně je katastrofa východoevropských zemí - zejména zemí bývalého Sovětského svazu - která patrně svou hloubkou (pokles HDP na polovinu) i rozsahem (jde o velkou část kontinentu) nemá v tomto století v Evropě obdoby. Pro srovnání: pokles národního důchodu asi na dvě třetiny a životní úrovně asi na třetinu byl v bývalém SSSR zaznamenán jen v nejtěžším období druhé světové války (1942 proti roku 1940), kdy nacisté okupovali jeho rozsáhlá území.
Ekonomiky středoevropských postsocialistických zemí mají podstatně mírnější propad HDP, ale přesto s výjimkou Polska dosud nepřekonaly důsledky počáteční transformační krize, která prohloubila zaostávání jejich výkonnosti (měřené HDP na obyvatele) za Evropskou unií. Pokud svůj růst obnovily, pak s výjimkou Slovinska překračují kritickou hranici vnější nerovnováhy (schodek běžného účtu v rozsahu 4 % v poměru k HDP), a to i v podmínkách dočasně závratně snížených cen surovin a potravin. Nestabilita, charakterizovaná rozporem mezi růstem a vnější rovnováhou, je jejich společným údělem.
I když tyto výsledky mohl ovlivnit větší počet faktorů, rozhodující zřejmě není výchozí úroveň ekonomiky (dědictví minulosti), tj. míra její technologického a systémového zaostávání za vyspělým světem, ale hlavně přiměřenost, vhodnost zvolené transformační strategie.
Čína se "washingtonského konsensu" nedržela. Vystříhala se privatizace (kromě zemědělství), soukromý sektor nechala nově vzniknout na "zelené louce" vedle státního, a přitom vytvořila soutěžní tržní prostředí. Využila zaostalosti jako rezervoáru vysokého, "doháněcího" růstu, zrychleně imitujícího vývoj vyspělých zemí. Ve východní Evropě snaha o uplatnění prvků "washingtonského konsensu", nepřiměřeného méně vyspělým, nedostatečně konkurenceschopným zemím, naopak dědictví minulosti petrifikovala a přeměnila je v bariéru.
I ve střední Evropě má nejlepší (nebo alespoň nejméně nepříznivé) výsledky nejméně vyspělá ekonomika - Polsko. Patrně i proto, že jeho strategie byla s "washingtonským konsensem" nejméně konformní. Levicové i pravicové vlády zde shodně zvolily obezřetný postup privatizace, kladly a kladou důraz na průmyslovou politiku, která podporuje konkurenční způsobilost podniků, a od roku 1994 se hlásí k tzv. "postwashingtonskému konsensu".
Nejslabší výsledky mají naopak relativně vyspělejší ekonomiky - východní Německo, ČR a Maďarsko, jejichž politika byla s "washingtonským konsensem" nejvíce konformní. Maďarsko vsadilo hlavně na zahraniční kapitál. "Vkladem" vlád ČR (resp. Československa) byla i "nejrychlejší" privatizace - kuponová. Extrémním, až laboratorně čistým příkladem "komplexně nadstandardního" uplatnění neoliberální doktríny "washingtonského konsensu" je především východní Německo. Tomu byl šokově liberalizován nejen zahraniční obchod (se zbožím i službami), ale i trh práce a kapitálu vůči západnímu Německu a tím i EU, a uplatněna dokonce i společná měna se SRN. Privatizaci přitom téměř plně (z 94 %) provedl zahraniční, zejména západoněmecký kapitál.Proti výchozí úrovni zde HDP zůstává dosud nižší, třebaže jsou tzv. nové (východní) země Spolkové republiky Německo v extrémním, patrně světově ojedinělém rozsahu financovány z vnějších zdrojů; ročně tyto dotace, kromě poskytnutých úvěrů, činí asi třetinu v poměru k vytvořenému HDP. Takový rozsah pomoci je trvale neudržitelný a přesto se - i při její dosavadní úrovni - vyrovnávání ekonomické úrovně východního Německa před třemi roky prakticky zastavilo.
Rozhodující překážkou tedy je nepřiměřenost zvolené transformační strategie, neodpovídající výchozí úrovni ekonomiky. A bohužel, čím větší byla míra její shody s "washingtonským konsensem", tím byly výsledky horší.
"Washingtonský konsensus" považují dnes sami jeho tvůrci za neúspěšný, překonaný a hledají nová východiska - "postwashingtonský konsensus". Uvažování jde podobným směrem jako naše zkušenosti: Dezinflační politiku ani vnější rovnováhu nelze prosazovat bez ohledu na růst, nebo dokonce za cenu poklesu ekonomiky. Finanční trhy se nemohou obejít bez účinných právních a institucionálních předpokladů včetně obnovení regulace namísto bezbřehé liberalizace. Privatizace a liberalizace nemůže být účinná bez vytvoření soutěžního prostředí. Privatizace monopolů by mohla naopak ztížit jejich regulaci. Nejde o to minimalizovat stát, ale lépe jej využít k základním úkolům - k hospodářské politice, vzdělávání, k péči o zdraví, dopravu a životní prostředí, k nastolení právního systému a k vytvoření a využívání tržního mechanismu.
Hlasy z jiné planety
Je zřejmé, že nadále nemůže stačit zjednodušený trojúhelník "washingtonského konsensu" - maximální liberalizace, co nejrychlejší privatizace a přísná rozpočtová a peněžní politika. Je nezbytný mnohem bohatší rejstřík politických opatření, sloužících udržitelnému rozvoji ekonomiky, životní úrovně i demokracie. Takový recept nemůže vzniknout ve Washingtonu, ale jen v dané transformující se, rozvíjející se zemi. To jsou některé z námětů, o kterých už před dvěma lety hovořil ve svém vystoupení v Helsinkách viceprezident Světové banky J.Stiglitz.
Hlasem z jiné planety je naopak volání našich "zatvrzelých" po urychleném dovršení dosavadní "neomylné" transformační strategie, stejně jako výtky Václavu Klausovi, že zůstal "v půli cesty". Je to spíš jeho zásluha, byť možná nechtěná. Polovičaté jsou naopak tyto pseudoradikální kritiky. Špatné totiž není jen to, že V. Klaus recepty "washingtonského konsensu" nezvládl, špatné jsou samy tyto recepty. Naši donkichotové vyzývají k dovršení falešné cesty "ušlechtilým stylem", přestože právě ona vytvořila dnešní morální marasmus. Vrcholem nedostatečné odvahy k sebereflexi jsou jejich tvrzení, že chyba není ani tak v nepříznivých důsledcích falešné transformační cesty, ale v tom, že se to lidem na počátku nevysvětlilo jako "objektivní nutnost". Potvrzuje se prastará zkušenost, že ideologické brýle mámení jsou opiem a procitnutí bývá bolestné. Lidé, kteří na vlastní kůži pociťují důsledky nevhodné transformace, ztrácejí iluze dřív než protagonisté, kteří neunesou šok z propasti mezi tím "jak by to mělo být" a "jak to je".
Východiskem není "dovršení", ale náprava; zásadně nová hospodářská politika, orientovaná na růst, na mikroekonomickou podporu konkurenční způsobilosti podniků a na nápravu nezdařené privatizace a institucionálního prostředí podnikání. Také na dlouhodobé dosažení konkurenční zralosti naší ekonomiky, nezbytné pro její bezporuchovou integraci do Evropské unie; nejen před vstupem, ale i po vstupu do ní, a to v dostatečně dlouhém přechodném období, umožňujícím podmínky našeho "dozrání". Podstatné je i urychlené sepětí s ekonomikami zemí Visegrádu, které představují pro tuto integraci naše přirozené, středně vyspělé zázemí.
K tomu je nezbytný celonárodní dialog - bez ohledu na míru zavinění. Čas selhání by měl být i časem sebezpytování. Překonat současnou hlubokou krizi naší ekonomiky a celé společnosti nelze bez návratu k hlubinám polistopadových nadějí. Východiska je možno najít jen pokorou k pravdě, k jejímu hledání a k jejímu neustálému obnovování. Dnes, stejně jako kdysi, píše život zcela jiná "poučení z našeho krizového vývoje", než zvenčí oktrojované, zideologizované doktríny.
Historická zkušenost zemí úspěšných v posledním půlstoletí po druhé světové válce dává patrně největší šanci smíšené ekonomice - tedy "třetí cestě", vycházející z vyvážené úlohy "neviditelné ruky" trhu a "viditelné ruky" státu. Míra a tvar tohoto mixu se musí stále modernizovat a přizpůsobovat vývoji v postindustriální, nyní v terciární a později v kvartérní - informační - společnosti v éře globalizace. Tento vývoj patrně nemá nekatastrofickou alternativu.
Neúspěšné země svými krizemi, přerůstajícími někde až v ekonomickou a sociální katastrofu (a v etnicky složitých oblastech pak i v katastrofu politickou nebo dokonce válečnou), otestovaly malou nadějnost obou extrémů - centrálně plánované ekonomiky i pokusů o "čistý" kapitalistický trh dle "washingtonského konsensu". Česká republika může přispět vlastní zkušeností v obou směrech: krátkými pozitivními pokusy o smíšenou ekonomiku v období poválečné obnovy a v šedesátých letech (přerušenými zvenčí oktrojovanými neúspěšnými cestami), a naopak negativní praxí centrálně plánované ekonomiky a nejnověji i zkušenostmi s "čistým trhem" po roce 1989.
Západních expertů se obvykle ptám, zda Západ ekonomikám postsocialistických zemí umožní a usnadní racionální reformy dřív, než i zde přijdou ke slovu Pinochetové nebo Haiderové. Život ukáže, zda "postwashingtonský konsensus" cestu k takovému porozumění otevírá. Přitom nejde jen o testování jeho racionálnosti a životaschopnosti, ale i o politickou vůli a možnosti jeho realizace. Tedy nejen o jeho přijetí analytiky (nejnovější zpráva o rezignaci J. Stiglitze na funkci vicepresidenta Světové banky je přitom špatným signálem), ale o jeho akceptování a prosazování předními světovými státníky.
Západ dosud čeká na "své Gorbačovy", kteří by proti svým neoliberálním jestřábům prosadili zrušení "Brežněvovy doktríny" Západu ("washingtonského konsensu") a přitom by nám (a obdobně i ostatním postsocialistickým ekonomikám, kandidátům integrace do EU) nabídli porozumění pro naše racionální reformy, založené na třetí cestě smíšené ekonomiky, a tedy i pro dostatečná přechodná přizpůsobovací období při naší integraci do Evropské unie.
Ani my bychom na takové reformátory neměli jen čekat, ale hledat je a spolupracovat s nimi na základě vlastních věrohodných dlouhodobých programů našich reforem a naší přípravy na evropskou integraci. Není to jen věc oboustranné dobré vůle a osvícenosti, ale především poznaná nutnost v oboustranném zájmu, máme-li být pro Evropskou unii přínosem a nikoli břemenem (jakým je dnes v extrémní podobě východní Německo).
Postkapitalistický věk
Také vyspělé západní země (především členové EU a jejich politikové, zejména Jospin) vedou dnes svůj zápas za modernizaci sociálně tržní ekonomiky proti snahám o její kapitulaci před neoliberálním tažením za obnovení "čistého" trhu (za restauraci kapitalismu). Náměty "třetí cesty" dle Blaira a Schroedra přitom považuji spíše za kapitulaci před ústupem státu z ekonomiky. Je to anachronismus, zpožděný o celou historickou epochu.
V posledních dvou dekádách tato tendence k prosazování "čistého trhu" byla umožněna především postupným přechodem vyspělých zemí do první fáze postindustriální revoluce do éry terciární společnosti (v níž má převahu tzv. terciární sektor, tj. sektor odvětví služeb, který se ve vyspělých zemích většinou již podílí na výrobních faktorech, zejména na pracovní síle, více než ze 70 %). Právě rozmach tržních služeb terciárního sektoru s jeho převážně drobným a středním podnikáním vytvořil sociálně-ekonomickou základnu a podmínky neoliberálního tažení za renesanci "čistého" trhu.
V nejvyspělejších zemích tato fáze zvolna končí, její možnosti jsou patrně z větší části vyčerpány. Stojí na prahu druhé fáze postindustriální - zejména informační - revoluce, na prahu éry tzv. kvartérní společnosti. Charakteristické jsou pro ni zejména služby související s potřebami intelektuálního i fyzického rozvoje člověka. S rozmachem informatiky, vědy, výzkumu a celoživotního vzdělávání (spolu s expanzí volného času), i sociální a zdravotní péče (spolu s prodlužováním lidského života, umožněným nejen vysokou životní úrovní a zdravou životosprávou i životním prostředím, ale i scientifikací a technologickou revolucí ve zdravotnictví). Takový převážně "nehmotný" rozvoj patrně může být ekologicky trvale udržitelný. Hlavní sociální silou kvartérní společnosti bude proto patrně intelektuál v nejširším pojetí - nejen dnešní "bílé límečky", ale intelektualizovaná pracovní síla včetně dělníků v "bílých pláštích".
V kvartérní společnosti se vyvážený podíl "neviditelné ruky" trhu a "viditelné ruky" státu bude možná přechylovat opět spíše ke zvýšení úlohy veřejné ruky, neboť trh zde v mnohém selhává. V soutěži o vytváření hlavního předpokladu kvartérní společnosti - vyšší produktivity - přitom (čistě tržní) ekonomika USA ztrácí prvenství vůči vyspělému jádru (sociálně tržní) Evropské unie.
Globalizace přináší nové naděje i nové hrozby, společné vyspělým i nevyspělým zemím. Závratný vědecký, technický a technologický pokrok má i svá úskalí. Tlak na bezbřehou, převážně plošnou a symetrickou liberalizaci světového obchodu, bez ohledu na vyspělost zemí, zvýhodňuje především vyspělé země. Bohatnutí bohatých a chudnutí chudých se proto týká nejen sociálních skupin "uvnitř zemí", ale i celých zemí a regionů. Kromě asijských smíšených ekonomik se v posledních dvou dekádách růst ekonomické výkonnosti světa výrazně zpomalil. Méně vyspělé kontinenty - Latinská Amerika, střední a východní Evropa a Afrika - přitom přešly dokonce ke stagnaci nebo k poklesu. Jejich propast za vyspělým světem se znovu prohlubuje. Sítě největších multinacionálních korporací ovládly podstatnou a stále rostoucí část světového obchodu a přeměňují jej na svůj "vnitropodnikový" trh; vytlačují svobodnou soutěž a přeměňují ji na trh se silnými monopolistickými, dominantními, "přesilovými" tendencemi. Nájezdy spekulačního kapitálu vyvolávají krize celých kontinentů. Neregulovaný vývoj vede ke globálnímu ekologickému ohrožení.
Problémy regulace působení multinacionálních společností i mezinárodních kapitálových toků přerůstají v jeden z hlavních úkolů světového společenství. Globální převaze nejvyspělejšího centra světové ekonomiky - USA - čelí i tendence k regionálním integracím, k přeměně globalizace v regionalizaci a k objektivizaci celosvětových regulačních mechanismů (institucí OSN včetně IMF, WB, WTO) na bázi vyvažování zájmů regionů.
Třetí cesta - smíšené působení trhu i státu, respektive i nadstátní regulace - je proto ve společném zájmu nekatastrofického vývoje všech zemí světa. Vede je do třetího tisíciletí. A naopak neomylná "první" (neoliberální) cesta vede středně vyspělé země do třetího světa - i když se do něj jejich nejzámožnější vrstvy povezou první třídou. Žene svět ke krizím a ke globálnímu ekologickému ohrožení.
Zkušenost "zlatého keynesiánského věku", trvajícího od konce druhé světové války až do ropných krizí sedmdesátých let, zkušenost "hospodářského zázraku" smíšených, sociálně tržních ekonomik i poměrně příznivého celosvětového ekonomického vývoje a alespoň částečného sbližování úrovně nevyspělého a vyspělého světa ukazuje, že tento úspěch nebyl založen jen na své racionalitě a životaschopnosti. Podmínky mu vytvořila rovnováha bipolárního světa, která svazovala ruce jestřábům na obou pólech. Staronová otázka - revoluce či reformy - tak dostala nově strukturovanou odpověď.
Naopak postupné zhroucení bipolárního světa opět pustilo jestřáby ze řetězu a v posledních dvou dekádách usnadnilo "tažení" neoliberálů za restauraci "čistého" trhu, ("čistého" kapitalismu). Vydávalo se za konečné osvobození nebo dokonce za "konec dějin".
Na světovou scénu však dnes vedle USA vstupují již nejméně dvě další supervelmoci - Evropa a Čína. Vzniká multipolární svět. Jeho rovnováha může usnadnit renesanci třetí cesty, nástup postkapitalistického věku. Již na samém počátku třetího tisíciletí může začít zcela jiný svět, než jaký jsme poznali v posledních dvou dekádách dvacátého století.
(Autor je ekonom)
