Proč musejí být jednání Rady České televize veřejná?
Když dovolíte, vysvětlím to na příkladu --- Na svém zasedání 2. května přijala Rada ČT mj. tento bod usnesení:
1) Rada na svém dnešním zasedání pověřila dva členy Rady ČT vypracováním zadání posudku na diskusní pořady Na hraně a Sněží. Rada se na základě řady připomínek veřejnosti rozhodla vypracovat expertizy obou pořadů, a to od 1. 1. 2000 do 30. 4. 2000. Do příštího zasedání Rady předloží členové rady návrhy na nezávislé experty, kteří analýzy vypracují.
To je vše, co Rada zveřejnila. Povrchní novinář by mohl na základě tohoto sdělení napsat dva zcela rozdílné články: o tom, jak je skandální, že Rada zasahuje do práce vedení ČT, nebo jak přínosné je, že se pořady Na hraně a Sněží budou zabývat experti.
Pro seriózní analýzu je tato forma publikace výstupu z práce Rady nedostatečná. Není jasné, podle jakých kritérií budou radní nezávislé experty vybírat (a to je kardinální otázka - politolog Jiří Pehe napíše zcela jiný posudek než politolog Petr Fiala!), jaké dotazy jim položí (zda půjde pouze o vyváženost počtu hostů v pořadech, např. opoziční koalice versus nesmluvní opozice, nebo i o rozbor práce moderátorů obou pořadů) ani co přesně znamená "řada připomínek veřejnosti" (dva dopisy od Ivana Langra nebo stoh kritických reakcí ze všech koutů země?).
Veřejnost má právo vědět - chce-li Rada ČT rozptýlit podezření, že není nezávislým orgánem, zastupujícím veřejný zájem, ale pouze "revolučním předvojem" ODS a ČSSD v České televizi, nemůže jednat za zavřenými dveřmi.
Povšimněme si zdánlivě nesouvisející zprávy: Vladimír Železný poté, co neuspěl před arbitrážním tribunálem v Holandsku, vypustil informační bublinu, že CME předložila rozhodcům doslovné přepisy z jednání české vysílací rady (RRTV) - i ta hájí zájem veřejnosti přísně neveřejně. Dokážu si představit, že mezinárodní rozhodci museli být tím, jaké postoje na Radě prezentoval např. "nezávislý" radní Petr Štěpánek, poněkud otřeseni. Kdyby bylo rozhodování RRTV od počátku veřejné, nikdy by nemohlo k tomuto skandálu dojít, a nehrozilo by, že Česká republika prohraje na základě těchto zápisů i arbitráž s Ronaldem Lauderem.
Tyto problémy souvisejí s obecnější otázkou, s problémem imitativní demokracie, která v této zemi, zdá se, vznikla místo demokracie skutečné. V imitativní demokracii se předstírá, že existuje Parlament, který přijímá co nejlepší zákony, že vláda spravuje stát v zájmu občanů, nikoli lobbistů, že policie dohlíží na dodržování zákonnosti a není pouhým výběrčím úplatků od těch, kdo zákon porušili, a také, že kontrolní rady veřejnoprávních médií dbají na kvalitu a vyváženost jejich vysílání a neprosazují ve vysílání partikulární (a partajní) zájmy. Média zase předstírají, že to vše nestranně a kvalifikovaně kontrolují.
V prostředí imitativní demokracie se děje něco jiného ve skutečnost a něco jiného se píše v novinách; politické skandály jsou jednodenní záležitostí, často vyrobenou na zakázku a předloženou médiím, která je bez pokusu o kritický rozbor vypustí na první stranu. V imitativní demokracii nevadí, že ministr zahraničí je opilec, který navíc, když v tomto stavu něco zaviní, zbaběle vytáhne senátorský průkaz, ale několik let se stránky novin plní nedoloženým .- a značně absurdním - obviňováním téhož člověka ze spolupráce s StB. V imitativní demokracii se píše o několika milionech odstupného pro manažera, který zavinil své firmě miliardové ztráty.
To bych ale odbočil až příliš. Zkrátka - chce-li Rada České televize (i "velká" vysílací Rada) dokázat, že není jen trapnou imitací toho, čím má být ze zákona, musí svou činnost zpřístupnit veřejné kontrole.
