Diskriminace pacientů s Alzheimerovou chorobou (páteční Jednadvacítka)
Moderátor Jednadvacítky připravil veřejnost o důležité informace
Motto: Po osmdesátce trpí Alzheimerovou chorobou každý druhý člověk.
Na konci páteční 21 byla přislíbena informace o Alzheimerově chorobě.
Rozhovoru s paní MUDr. Holmerovou - předsedkyní České Alzheimerovské Společnosti -
předcházely dva šoty :
V prvním nás jakási psychiatryně varovala před tím, že pacienti s Alzheimerovou chorobou mohou být nebezpeční - mohou přivést do našeho domu úplně cizí lidi, mohou jim věnovat naše zlato i jiné cennosti a tím nás poškodit.
V druhém šotu nás nějaký lékař informoval o tom, jak asi dlouho nás naši blízcí mohou svou chorobou obtěžovat - v lepším případě 3 roky, v tom horším i 8 let.
Po dotazu moderátora na průběh choroby se pokusila paní doktorka Holmerová stočit rozhovor úplně jinam a snažila se informovat veřejnost, že - v rozporu se všeobecným názorem - existují na stařeckou demenci Alzheimerova typu léky, které jí sice nemohou vyléčit, avšak dokáží její průběh podstatně ovlivnit a zlepšit kvalitu života pacientů. Tyto léky mohou naši specialisté předepisovat, jsou u nás akreditovány, avšak nejsou pro většinu pacientů dostupné z finančních důvodů.
Podle názoru paní doktorky Holmerové jsou pacienti s touto chorobou v naší společnosti diskriminováni, neboť tyto léky nejsou ani zčásti hrazeny nemocenským pojištěním. Použila, možná nešťastně, srovnání s cukrovkou, která je rovněž nevyléčitelná, avšak nikdo nepochybuje o tom, že je nutné léky na ni pacientům hradit.
Moderátor však měl zjevně o průběhu rozhovoru zcela jinou představu, která byla zřejmá již z předchozích šotů. Přerušil paní doktorku, opakoval svou původní otázku a posléze rozhovor ukončil s tím, že ve studiu nesedí ministr zdravotnictví, aby mohl odpovědět.
Připravil tak veřejnost o velmi důležité informace, ke kterým není běžně přístup.
Zároveň také připravil Českou Alzheimerovskou Společnost o možnou podporu jejích snah širokou veřejností. Právě o tuto podporu paní doktorce Holmerové šlo.
Každá rodina, která má bolestnou zkušenost s onemocněním některého svého člena Alzheimerovou chorobou, by jistě uvítala jakoukoli možnost zlepšit jeho stav. Bohužel,
3-4 tisíce korun měsíčně, které dnes stojí léky, je nad možnosti většiny z nich.
Ošetřování postiženého je velmi náročné a ošetřující musí opustit svoje zaměstnání a věnovat se plně pacientovi. Většinou rodina péči o postiženého nezvládne a pacient končí v ústavu. Při tom již několikaměsíční užívání moderních preparátů zlepšuje stav pacienta natolik, že by mohl v klidu dožít v kruhu svých blízkých. Jistě by bylo zajímavé srovnat výdaje, které společnosti vzniknou umístěním pacienta v ústavu, s částkou potřebnou na léky.
V moderní společnosti by však měla být důležitá i stránka lidská a otázka kvality lidského života by měla hrát jednu z hlavních rolí. Postoj naší společnosti k pacientům s Alzheimerovou chorobou není jen diskriminační, ale i nehumánní.
Moje rodina je jednou z mála, která má to štěstí, že se dověděla o možnosti léčení
a která je zároveň může i zaplatit. Za všechny, které tuto možnost nemají, se cítím diskriminovaná a podvedená.
Bohdana Marvalová
