Tabu
Pamětníci socialismu vědí, že nejzakázanější věcí v socialismu byla diskuse o něm samém. Vyslovit „být či nebýt“ na adresu socialismu, by se neodvážil ani Hamlet. Toto tabu působilo tak silně, že ani nejstatečnější disidentská prohlášení nikdy existenci socialismu nezpochybňovala. Proto „Prohlášení Charty 77“ bylo vedeno jen úsilím o odstranění jeho nedostatků a požadavkem, aby komunistický režim respektoval i své vlastní socialistické zákony.(Bylo by zajímavé vědět, nakolik pro její autory a pro které, slovo „socialismus“ představovalo jen ochranné mimikry nebo životní modlu, kterou bylo možno vzývat, ale nikoliv kritizovat). Všechny autokratické a totalitní režimy měly svá tabu. V prvé řadě jím byli vládnoucí představitelé, panovníci nebo diktátoři. Jejich kritika se rovnala hrdelnímu zločinu, v každém případě byla „urážka majestátu“ těžkým zločinem. Tabu se stávala i jejich ideologie.
Jak je tomu v ČR dnes? Existují ještě nějaká tabu? Mohou vůbec v demokratické společnosti existovat? Zdá se, že nikoliv, svoboda slova skutečně existuje a je možno mluvit a psát o čemkoli, dokonce i o politice a politicích. Konečně bez tabu?
Nikoliv, tabu jsou tam, kde bychom je vůbec nečekali. Dokonce taková, že malá komunistická tabu, jako byly tajemství politbyra nebo tajnosti ze setkání „našich a sovětských představitelů“, jsou proti nim nicotná. Ta naše „demokratická“ jsou mnohem monstróznější!
Co bylo dříve?
Řešit otázku tabu v konkrétně historické situaci je jako řešit otázku, co bylo dříve, slepice nebo vejce? V jazyku psychologie - je tabu záležitostí psychologie osobnosti nebo sociální psychologie? Vytváří tabu jedinec nebo společnost? V komunismu to bylo jednoduché - tabu vytvářela komunistická ideologie a jí sloužící represivní orgány moci. Příklad ČR ukazuje, že nevyzrálá demokracie dokáže vytvářet stejně mocná tabu, jako společnost totalitní.
Jak se vyrábějí, si můžeme promítnout na dvou modelech. Ten první vzniká ze strachu pohlédnout pravdě do tváře.Tedy, je-li pravda to, na co si stěžují mnozí exulanti. Při návštěvách pana presidenta v jejich nových domovech byly cenzurovány dotazy, které mu měly být položeny. Byly prý vylučovány dotazy typu občanství, restituce, justice, Slovensko a pod. Pan president prý odpovídal jen na nekonfliktní dotazy typu: „ jaké to je vyměnit profesi dramatika za úřad presidenta?“ Je-li tomu tak, pak je třeba vědět, že si tak usnadnil situaci člověk, který napsal eseje „Slovo o slově“ a „Moc bezmocných“. Disident, který bojoval za svobodu slova!
Byla by to tragedie muže, kterého zlomila jeho vlastní moc.Šlo by pak o „bezmocného mocného“, jakousi popřevratovou mutaci statečného disidenta, kdysi bojujícího o právo na slovo (a na odpověď) a jeho svobodné vyjadřování v totalitním režimu. Je v tom V.Havel sám nebo má společníky?
Zkuste se dojít zeptat do hlavního stanu ODS na jejich dosud nevysvětlené finanční aféry. (Vysvětlí vám, že strana za ně již dávno zaplatila poklesem preferencí, ale ty nové preference je očistily). Nebo předsedy V.Klause, kam zmizely miliardy, které stát získal jako mimořádné příjmy do rozpočtu z výnosu privatizace. (Zeptá se vás, proč to chcete vědět). Či na členství jeho ženy ve správních a dozorčích radách (Řekne, že o tom se ženou nemluví). A úplně groteskní podobu získalo tabu při procesu s dr.Liborem Novákem, bývalým výkonným místopředsedou a pokladníkem ODS. Nevíme, nepamatujeme se, peníze přivezl jistý Josef z Honkongu. Zde se tabu dostalo na vyšší, soudní mocí sankciovanou podobu (strachem z trestu). Miloše Zemana je lepší se na Bamberk vůbec neptat. Poučí vás, že vám do toho nic není a ostatně on, jak známo, si uložil bobříka mlčení. V socialismu to bylo mnohem jednodušší. Ptát se nemělo smyslu a kdo se moc ptal, tak se odpovědi dočkal od StB. A kdo byl ještě k tomu drzý, mohl si opakovat vybraná slova po „z“. „Drzý jazyk, brzy Ruzyň“.
Co všechno je dnes v ČR TABU? TABU je komunistická minulost, minulost zakletá také ve svazcích StB, z nichž byly zpřístupněny jen svazky sledovaných osob. Ostatní svazky jsou nepřístupné historikům, žurnalistům a jiným badatelům. Akta rozvědky skrývající mnohé tragedie postižených občanů jsou dále TABU. Takový je i objektový svazek exilu. TABU jsou agenti v RFE, v radiu, které tolik přispělo k návratu svobody a demokracie. TABU jsou bývalí zkompromitovaní soudci, kteří odmítli odejít z justice a soudí dál. TABU jsou platy managementu podniků, jehož zaměstnanci nedostávají mzdy. TABU jsou „zlaté padáky“ve formě milionových odstupných členů managementu krachujících bank. TABU jsou miliardové tunely v českých bankách, ti kdo je vytunelovali a management bank, který jim tunelování umožnil.TABU je zahraniční konto ODS se stamilionovými úplatky z privatizace. TABU jsou miliardové zisky a nejvyšší pachatelská patra v kause lehkých topných olejů. TABU jsou nevyřešené aféry jako jsou případy Kreditní a průmyslové banky, Agrobanky, Kreditní banky, Bambergu, Štiřína, Agroplastu, benzinových karet od Chemapolu, případy Šrejbera, a další. TABU jsou výsady českých politiků a poslanců, v zemích EU neslýchané. TABU jsou směšné platy lékařů, vědeckých pracovníků a učitelů. TABU jsou zákulisní jednání politiků na hony vzdálené jejich programovým vyhlášením a volebním programům a atd. Tím největším TABU je však jejich odpovědnost. Vždyť i kdyby se neprokázala přímá odpovědnost, tak jen z důvodu politické odpovědnosti by ve zralé demokratické společnosti museli vedoucí politici odstoupit a odejít z politického života. Oni tohoto základního pravidla demokratické politiky nedbají - jednoduší a jim přirozenější je hodit svoji odpovědnost na jiné. Jedno tabu nám však TV jako vedlejší produkt (a hlavní příčina „našich“ nemravných afér ) servíruje každý den - psychologický obraz českých demokratických politiků.
Politika jako psychologie
Tabu existují především proto, že demokraticky nevyzrálá společnost, kterou dnes ČR je spolu s neexistencí právního státu, vytěsňuje řadu věcí, které není schopna řešit. Nejmarkantnější je to v oblasti hospodářské kriminality, viz neschopnost policie vyšetřit kriminalitu bankovního a finančního rázu, ale i v oblasti zdravotnictví, sociálního pojištění a mnoha jiných. Symbolem této nezralosti jsou i někteří čeští politici, za všechny takové jmenujme opravdové špičky - V.Klause a V.Zemana. Souboj těchto dvou egocentriků je vyznačován i některými jejich společnými „nezralými rysy“. Podle psychologa Slavomila Hubálka, který se psychologickými portréty českých politiků zaobírá profesionálně: „nezralá společnost vytlačí do svého čela extrémní typy osobností, extrémní v míře narcismu a egocentrismu, a přiřadí jim jakési charismatické vlastnosti, které podle mého soudu tito vůdcové často ani nemají.“ Hubálek tento fenomen vysvětluje i geograficky: „abychom tomu porozuměli, měli bychom se na naši politickou scénu dívat s odstupem a z větší vzdálenosti zkoumat mapu postkomunistické Evropy. Je dobré zamyslet se nad situací na Slovensku, v bývalé Jugoslavii, v Bělorusku, na Ukrajině a v Rusku, protože jsme součástí celku, který vykazuje určité psychopatologické či sociálně patologické zákonitosti. Když se divíme, a velká část veřejnosti se už opravdu diví, jaký typ osobnosti je na čele v našem politickém životě, a teď mám na mysli třeba předsedy dvou největších stran Klause a Zemana, tak tomu lépe porozumíme, když k nim přiřadíme osobnosti Mečiara, Miloševiče, Lukašenka či Jelcina.“
Fakt, že všem těmto politikům dal své rodičovské geny komunismus, pro vysvětlení jejich chování a jednání asi nepostačí. Pro komplexní pochopení jejich osobností bude třeba zkoumat i jejich povahové vlastnosti (narcismus, ješitnost, velikášství, sebestřednost atd.) a v neposlední řadě i jejich okolí, nejen bezprostřední, ale celou společnost. Ta je právě jen díky své politické nezralosti (nezkušenosti), dlouholeté izolovanosti a malému sebevědomí , ochotna přijímat takovéto osobnosti a dávat jim image uznávaných a obdivovaných vůdců. Řečeno slovy Dr.Hubálka: „takoví politici sloužili a slouží jako jakési modly, imponující identifikační postavy, imponující především svým narcismem, vnímaným společností jako sebejistota, autorita, Když si například vezmeme některá Klausova tvrzení o tom, že jsme nejlepší, první, že zdržovat se kontakty s Polskem a s Maďarskem je zbytečné, že zbavit se Slovenska jakožto přítěže našeho zdárného vývoje je vlastně výhodné, že poukazování na morálku je plané moralizování, byly tyto defektní postoje velkou částí veřejnosti vnímány pozitivně. V počátku své politické kariéry byli tito politici velkou částí veřejnosti obdivováni a jakoukoli kritiku těchto politiků nesla společnost nelibě“.
Česká společnost je ještě po deseti letech společností velmi poníženou. Ve svém sebevědomí, ve své sebejistotě a ve svém evropanství. Proto ji politici typu V. Klause, tak imponují. I V. Havel přes svoji nepoměrně větší zahraniční popularitu než V.Klaus v tomto směru stojí ve stínu V.Klause.Jeho české moralistní projevy překládané do jiných jazyků kontrastují se sebejistotou plynně anglicky mluvícího weltmana V.Klause, nemluvě o tom, že jeho odbornost a věcnost je přeci jen mnohem srozumitelnější než projevy presidenta v jeho duchovně-kosmických dimensích.Ale mnozí voliči nepotřebují slyšet, jejich sebevědomí stačí posilovat perfektní Klausovy obleky a kravaty, jeho fotogeničnost, šarm a mediální rituály.V.Klaus se stal ikonou symbolizující úspěch. Jen více přemýšlející si uvědomí, že soubor negativních vlastností této ikony již vysoce převažuje „ikonografičnost“ jeho předstírané úspěšnosti. Ta se stala TABU,které se dosud žádnému oponentnímu politikovi nepodařilo odčarovat.
Psychologie jako politika
A půjdeme-li dále, pak po dešifraci ekonomických a politických neúspěchů zjistíme, že právě za nimi se skrývá ikona toho „nejúspěšnějšího“, který dokázal, že i v zastírání vlastních chyb a omylů je mistrem nad mistry. V.Klaus nenašel dosud svého konkurenta, který by dokázal tak jako on, dávat politickým věcem jména, jejichž skutečné významy těmto označením protiřečí. Sarajevský atentát nebo Toleranční patent například. Pomáhá tomu také tzv. „projekce nepřítele“.U V.Klause se jím stali intelektuálové, studenti, stoupenci evropské integrace, úředníci z Bruselu, Hrad a jeho stoupenci a samozřejmě všichni od středu nalevo. Toto nepřátelství však nevylučuje pragmatické spojenectví, jestliže to pomůže k upevnění vlastní moci. A voliči? Těm to pan profesor vysvětlí a oni to pochopí, zvláště budou-li přitom obdivovat střih posledního saka pana předsedy a jeho novou kravatu.
Ocitujme ještě jednou Dr.Hubálka: „jsou to vesměs výjimečně egocentrické a narcistické a po moci bažící a na ni závislé osobnosti. U V.Klause se akcentují ještě určité hysterické rysy, které se projevují v přehnané teatrálnosti, nedůtklivosti,infantilismu, vyumělkovanosti a naprosté neschopnosti sebereflexe.Vnitřní napětí je u něj vždycky ventilováno v útoku na nějakého vnějšího nepřítele - krach ekonomické reformy je převyprávěn do naprosto nepravdivých historek o nějakém sarajevském atentátu, defektnosti Státní banky, o nepřátelích, kteří mu nedovolili pokračovat.Agrese na V.Havla má až charakter nutkavosti žárlivce. Psychologicky řečeno, je to totálně extrapunitivní zpracování pocitu vlastní viny, který je totálně vytěsněn.“
Z výše uvedeného je snad zřejmé, že se nepohybujeme v oblasti politického extremismu, ale v oblasti akcentovaných povahových vlastností, které právě díky tomu, že jsou stále na očích celé veřejnosti, budou vnímány ostřeji než v běžném životě mimo televizní obrazovku.
Proč se tedy na výsluní české politiky objevují lidé, kteří v ní uspokojují především svoji touhu po vlastním prospěchu namísto prospěchu společnosti? Pro nevědomé tlaky, které je do politiky ženou? Nebo je k tomu nutí jejich vnitřní konflikty? Anebo jde o jen o množinu obecně známého jevu - „úlohy osobnosti v dějinách“ se vším všudy, tedy i s „personálním dědictvím“ komunismu? Jsou pak generátory tabu osobnostně nekultivovaní a rezidui komunismu poznamenaní jedinci, kteří si dovolují tolik, kolik je jim podobně poznamenanými voliči dovoleno? Či snad proto, že jejich největším duchovním zážitkem je stále se opakující slůvko „já“? Jsou snad infikováni virem nemoci zvané „marná sláva“, kde se doporučuje jako účinná behaviorální, zcela jednoduchá terapeutická metoda - místo slovo „já“ používej slovo „ty“.
Nejpravděpodobnější odpovědí na všechna proč budou asi všechny tyto shora položené otázky, přinejmenším od každé něco. A z tohoto kadlubu otázek nahrazujících odpovědi, pak nejvítězněji vystupuje V.Klaus, politik, který je v daném okamžiku schopen syntézy všech známých skutečností (s výjimkou etické), což mu umožňuje vidět dále a také toho využívat. Toto „vítězství“ není však možné bez tabu, neboť jen ono může zabraňovat průchodu zralé demokracie - vyvození odpovědnosti a odchodu z praktické politiky. Takové tabu sice přináší sobecký užitek jeho tvůrcům a i těm neemancipovaným voličům, kteří jsou závislí na autoritách - společnosti však nezměrnou škodu ! Velmi dobře to vystihl šéfredaktor časopisu „TÝDEN“ Aleš Lederer, který v úvodníku č. 8/2000 napsal:…“Co si však o našich hlavních představitelích a jejích podivných hrách vlastně myslet? A co si o tom všem myslí politici sami? Možná se domnívají, že to dělají k naší potěše, možná si myslí, že jejich způsob politiky ještě někoho zajímá. Možná se jen tak dobře baví. Je na nás, abychom jim naznačili, jak hluboce se mýlí. Nezbývá mnoho variant, kterak jim dát najevo naši nevoli. Dávám k úvaze, zda jedním ze způsobů, jak tento mocensko-psychologicko-strategický souboj českého trojlístku Havel-Klaus-Zeman umravnit, je napříště jej zcela ignorovat. Český občan totiž rozhodně o nic nepřijde, když se nedozví, co se mezi naší politickou „elitou“ právě děje.“ Bude mu stačit vědět, proč spoluobčané ve vysoké politice přestávají být normální. Proč? I to bylo již zodpovězeno. Dokonce bez pomocí psychologie. Vždyť je to tak prosté - materiální zájem byl odjakživa ten nejvíce motivující. Řekl to, také v časopise „TÝDEN“ (č. 16/2000), vojenský historik Stanislav A.Ausky : …„zájem některých nových ekonomických elit je čistě materiální. Zabývají se státotvornou činností jenom potud, pokud mohou ovlivňovat klíčové osobnosti ve vládě, v parlamentu nebo v senátu, aby jejich prostřednictvím mohly řídit svoje záležitosti“. A že řízení není zadarmo, to dokázal i bez rozsudku proces s L.Novákem!
Vzpomeňme si na pohádku
Jedinou nadějí, jak se ze zakletí těchto politiků a jimi vytvářených tabu dostat a tím i ze současné krize, jsou ti občané a voliči, jejichž vlastní osobnost a sebevědomí přesáhne „charisma a ikonografickou přitažlivost“ těch politiků, kteří pro získání a udržení vlastní moci a dosažení materiálního prospěchu, dělají dnes více než pro „res-publicu“, čili věc veřejnou. To oni přetavují tabu ve svůj prospěch, ve svou moc! Aby takových voličů bylo stále víc, je třeba se vrátit do dětství. V něm jsme poslouchali pohádku o jednom králi, jehož „nové šaty“ obdivovalo celé království. Teprve dítě zvolalo „král je nahý, král nemá šaty“. Až to dokáže i většina voličů , pak začnou mizet i naši tabuizovaní politici se všemi svými tabu!
Na 1.máje 2000
Milan Hulík
