Komu pomáhat
Není dne, abychom nebyli postaveni před otázku, zda je správné aby stát někomu pomohl z nesnází. Jednou jsou to zemědělci postižení nepřízní počasí, či zahraniční konkurencí, pak klienti kampeliček, anebo zaměstnanci Vítkovic.
Nakonec za nás pokaždé rozhodne vláda, anebo parlament, ale vlastní názor si občan stejně udělat musí - už proto, aby politiky pochválil, anebo proklel.
Zdá se, že nejrychleji mají po ruce odpověď ekonomové.
Těm, které slýcháme v televizi, se finanční solidarita projevená postiženým a neúspěšným jeví jako ztráta a tudíž doporučují podporovat toho, komu se daří.
Hůře jsou na tom lidé bez ekonomické kvalifikace, kteří v hrudi místo kalkulačky nosí srdce: Potřební jsou všude, kam se člověk podívá, a státní pokladna není bezedná.
Z té kasy nelze automaticky podpořit každého, kdo si o to hlasitě řekne, ale stejně tak nelze říct, že když nelze podpořit všechny, ať se o sebe každý postará jak umí a na státní kasu zapomene.
Oba tyto postoje jsou extrémní.
Zdá se že poslední dobou špatně snášíme dva druhy lidí: Ty úspěšné a ty neúspěšné. Jedněm závidíme, druzí nás obtěžují.
Asi není náhodou, že máme politickou stranu, která třídně spílá úspěšným bez ohledu na to zda zbohatli spekulací, anebo tvořivostí a prací.
Máme ovšem i politiky, kteří veřejně pohrdají neúspěšnými, když se smějí střadateli, že si vybral špatnou banku, zemědělci že nepředvídal sucho a subvencované dovozy, obchodníkovi že si nevšiml, jak se staví supermarket, či dělníkovi který nepředpokládal, že zaměstnavatel nebude mít na mzdy.
Je to doopravdy k smíchu? Směšné by jistě byly výjimky. Jenomže když se ty výjimky počítají na statisíce a milióny, pak problém nebude pouze v těch, kterým se nedaří. Jejich problémem spíše bude nedobře fungující stát.
Vysílá se ráno 1. června 2000.
