"Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost."
Smrt Tibora Danihela a český tisk
Anna Šabatová
Listy č. 3/2000, červen 2000
Pracovnice střediska sociálních služeb a prevence pražského magistrátu Anna Šabatová vypracovala podrobnou analýzu postojů, které český tisk, především deníky, zaujímal k vraždě romského chlapce Tibora Danihela a k následnému odsouzení jejích pachatelů. Za šest let, které od tragické události do konečného soudního verdiktu uplynuly (září 1993 až červen 1999) představuje tato mediální reflexe na 130 textů, z toho sedm zpráv ČTK a třináct komentářů. Studie Anny Šabatové vznikla za podpory pražské Nadace pro otevřenou společnost . Z ní dvouměsíčník Listy v čísle, které právě v těchto dnech vyšlo, připravil toto shrnutí.
Tragická událost na píseckém ostrově, obtékaném řekou Otavou, zpočátku nevzbudila pozornost žádného z komentátorů denního tisku. Veřejnost se o ní dovídala jen ze zpráv a z reportáže v Mladé frontě Dnes, tedy z žánrů, které události nehodnotí. Deníky ji nadto líčily jako důsledek strachu či paniky čtyř mladých Romů, kteeří na útěku před skupinou patnácti skinů (podle Blesku bandy mladíků) naskákali do řeky a jednomu z nich se ji nepodařilo přeplavat. Výjimkou byl referát v Lidových novinách (1.10.1993), který sloy romského aktivisty Matěje Šarkoziho uvedl, že skini romské chlapce do vody vehnali a na druhém břehu jim zabránili z řeky vylézt.
Podobným způsobem jako o události samé referovaly deníky o pohřbu Tibora Danihela. Zdůrazňovaly jeho folklorní prvky a zejména okolnost, že pohřeb se obešel bez incidentů. Deník MFD navíc vyjádřil obavu, že mezi Romy a skiny dojde k dalšímu konfliktu. Vydávání smrti chlapce za oběť srážky dvou znepřátelených stran zastíralo ovšem příčinnou souvislost mezi jednáním skinů a smrtí jejich oběti.
Názor, že šlo o vraždu, jejímž motivem bylo rasistické násilí, zazněl poprvé na demonstraci anarchistů a na následné tiskové konferenci, uspořádané v Praze 4. října 1993. Stanovisko Anarchistické federace, že v Čechách došlo již k několika rasisticky motivovaným vraždám, část tisku zaznamenala,ovšem bez zjevné souvislosti se smrtí Tibora Danihela, která po deseti dnech přestala být aktuální události.
První proces
Na stránky tisku se vrátila až po patnácti měsících, když Okresní soud v Písku projednával žalobu státního zástupce, podanou na šestnáct skinů pro trestný čin násilí proti skupině obyvatel a podpory hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod občanů (par. 260 trestního zákona). Tohoto paragrafu použil písecký státní zástupce údajně jako první v republice, avšak bezúspěšně. Odsouzeni byli pouze dva skini, a to k ročnímu podmíněnému trestu. Rasismus - jak konstatovala kritická zpráva, uveřejněná v Lidových novinách - skinům soud neprokázal.
Protože se soud konal rok a čtvrt po události, téměř všechny deníky zahrnuly do svých referátů stručnou rekapitulaci toho, co se v září 1993 v Písku stalo. ČTK, Denní telegraf, Zemědělské noviny, Mladá fronta Dnes a Blesk i po přelíčení opakovaly starou verzi, že mladí Romové skočili do řeky a jeden z nich při tom utonul.
Z průběhu soudního líčení stojí za připomínku dvě okolnosti zaznamenané tiskem. Především argument obhajoby, že Tibor Danihel před svou smrtí čichal toluen, což mohlo ovlivnit jeho jednání. (Představu zfetovaného Roma, který si svou smrt vlastně zavinil sám, uplatňovala obhajoba ještě při dalších procesechh, ačkoli při tom vycházela z desetinásobného zvýšení zbytků toluenu, zjištěných při pitvě oběti.) Druhou byla okolnost, že z jednací síně byla pro stálé vyrušování vyvedena matka Tibora Danihela, jak uváděla zpráva ČTK a většina deníků, které o průběhu přelíčení referovaly. Výjimkou byly Lidové noviny s formulací, že matka oběti nesouhlasně reagovala a zpráva uveřejněná v Práci, uvádějící její autentický výrok po roszudku: Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost.
Nesouhlasné komentáře
Zjevný rozpor mezi výrokem soudu a občanskou představou o spravedlnosti vyprovokoval několik textů kritického charakteru. Byl to především komentář Romana Gallo v MFD (Soudci tolerují rasismus) a poznámka Tomáše Hořejšího v Lidových novinách (Skini mají důvod k radosti). Oba odmítli zlehčování činu skinheadů jako pouhou klukovinu s tragickými následky, konstatovali, že stát není schopen přiměřeně reagovat na rasisticky motivované násilí, a kriticky se vyjádřili k vyneseným rozsudkům.
Podnětem k reflexi rasisticky motivovaného násilí nebyla smrt Tibora Danihela, ale rozsudek, vnímaný jako nespravedlivý. V české společnosti, a tedy i v lepší části českého tisku, zapůsobil jako očistný otřes. Písecký případ se tak zapojil do širších souvislostí a stal se součástí diskursu o rasismu.
V něm se objevily i dva rozsáhlejší články, v nichž se rozsudek píseckého soudu stal příležitostí k prezentaci negativních názorů na Romy.
Tehdejší student Právnické fakulty UK Luděk Liss v MFD 10. 12. 1994 (Pohrdání soudem jako postoj raději ne) s odvoláním na nezávislost soudu prohlašoval, že soudní výrok nelze kritizovat: "Výsměšné pohrdání rozhodnutím nezávislého soudu, to je konglomerát, který zavání extremismem možná ještě víc než půtky holých lebek." Nešlo o pouhý právní purismus studenta, ale o postoj jímž autor Romům upíral označení civilizovaného, legitimního národa a kritizoval jejich "zastánce". Český vzdělanec, posilněn vlnou evropského kosmopolitismu, si zadal heroický úkol zcivilizovat barary (...) Svým postojem se tak dostává na stejnou stranu jako jeho chráněnec, jímž je v tomto případě romská populace, totiž na stranu pohrdání soudem, ergo právem, ergo právním státem. Podobně vyzněl i obsáhlý komentář Jana Muellera v Denním telegrafu (17.12. 1994) (To je náš český rasismus z lhostejnosti a nezájmu). Tomu se - možná nezvládnutím původního dobrého úmyslu - podařilo shromáždit v textu celou plejádu předsudků a vyslovených nepravd o Romech.
Obrat
Případ Tibora Danihela se projednával před soudem několikrát, často byl odročován a dvakrát se změnilo právní posouzení skutku. Po téměř šesti letech od události vynesl Vrchní soud konečný rozsudek: třem ze skinhadů uložil trest v rozsahu od osmi do šesti a půl roku vězení. Než byl znám rozsudek, v jehož zdůvodnění předseda senátu uvedl, že na Danihelově smrti se zřejmě podílelo více skinů, a než na něj odsouzení reagovali výkřiky "židobolševická politika" a "český národe, děkujeme!" došlo za přispění denního tisku k významnému posunu ve veřejném mínění.
Komentář Petra Uhla v Právu 6. 8.1996 (Písecký soudce prostě nesoudí) s dosud nebývalou otevřeností kritizoval jak liknavost policie při vyšetřování, tak trestuhodné průtahy v soudním řízení. Mnohé skutečnosti, podstatné pro právní posouzení případu, vyšly najevo zásluhou mluvčího Českého anarchistického sdružení Jakuba Poláka. Ten také poukázal na nový útok skinheadů v Písku, vedený v srpnu 1996 Josefem Churáčkem, obviněným ze zavinění smrti Tibora Danihela. Informaci převzalo šest celostátních deníků, třebaže opakovaly policejní verzi, interpretující srpnový útok skinů jen jako konflikt se skupinou anarchistů.
Další soudní jednání, přeložené z Písku do Českých Budějovic, nesledovali jen příbuzní a novináři, ale také zástupci Českého helsinského výboru, Helsinského občanského shromáždění a zástupce Kanceláře prezidenta republiky. Případ poutá pozornost stále většího počtu lidí a institucí, stává se mediální záležitostí, v jejímž rámci probíhá i diskurs o úloze médií. Ani teď se zcela nevytrácí snaha píseckou událost bagatelizovat, případně zdůrazňovat náročnost jejího soudního projednávání. Soud o smrti cikána odročen hlásá titulek Špíglu (17.9. 1996) a MFD téhož dne píše o incidentu, který soud stále tolik zaměstnává.
Součástí diskusí o písecké vraždě se stává otázka soužití české majority s romskou menšinou a také (včasné) varování před negativními důsledky, které by mohla mít nečinnost a podjatost některých orgánů činných v trestním řízení. Při cestě do jižních Čech v listopadu 1996 prezident Václav Havel na místě, kde Tibor Danihel utonul, symbolicky vhodil do řeky sedm bílých růží. Jsem dost zneklidněn tím, že se po tak dlouhou dobu nepodařilo jednoznačně říci, co se vlastně stalo, kdo je vinen a potrestat ho. Vše nasvědčuje tomu, že se mladý Rom stal obětí rasismu.
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, vynesený v březnu 1997, nikoho neuspokojil. Ani obhajobu, nazývající případ potyčkou s neblahým koncem, ani pozůstalé. Tři verdikty - nepodmíněných 31 až 22 měsíců - označil Jakub Polák, vystupující jako zástupce rodiny Danihelů, za výsledek zmanipulovaného soudního jednání. Nedůslednou práci policie, soudů, státních a samosprávných orgánů kritizoval i předseda vládní Rady pro národnosti, ministr Tošovského vlády Pavel Bratinka. Dosud okrajový, radikální názor, že útok by měl být kvalifikován jako vražda, dostával punc oficiálního postoje.
Třebaže rozsudek odvolacího Krajského soudu v Českých Budějovicích se stal pravomocným, z novinových zpráv k němu zřetelně vystupoval kritický vztah. V rozdílné míře a s rozdílnou mírou vkusu. Zatímco MFD líčí reakci Tiborovy matky jako neskrývaně zoufalou, Hynek Klimek v Blesku (19.6. 1997) napsal, že matka a sestra oběti se jako obvykle nezdržely hlasitých projevů rozhořčení.
Konečný verdikt
Rozsudek krajského odvolacího soudu mohl změnit jen Nejvyšší soud, a to na podkladě stížnosti o porušení zákona, která příslušela ministryni spravedlnosti Vlastě Parkanové. Podala ji na žádost Senátu, kde ji navrhl senátor Pavel Rychetský. Nejvyšší soud zrušil rozsudky krajského soudu a konstatoval, že pochybení se dopustila již policie, která na místě činu řádně nezjistila všechny svědky. K novému projednání pak došlo v říjnu 1998 a závěrečný verdikt vynesl Vrchní soud 30. června 1999. Tři obžalované, jak již bylo uvedeno, odsoudil do vězení v rozsahu osmi let až šesti a půl roku vzhledem k tomu, že v době vraždy byli ještě nezletilí.
Psaní českéo tisku o smrti Tibora Danihela a spolu s ním i vztah veřejnosti k problematice rasistického násilí prošly tak v průběhu téměř šesti let zásadními proměnami. Pro noviny to byl zprvu jen zajímavější kriminální případ, v němž rasistická motivace činu zůstávala prakticky bez povšimnutí.
První výrazný posun v psaní denního tisku nastal v prosinci 1994, poté, co Okresní soud v Písku odsoudil dva pachatele ke krátkým podmíněným trestům a třetího osvobodil. Rozsudek se do té míry rozcházel s běžnou představou spravedlnosti, že vyvolal několik nesouhlasných komentářů a případ se změnil v záležitost, o niž se veřejnost začala živěji zajímat.
Když se stal v létě 1996 zmocněncem příbuzných Tibora Danihela anarchista Jakub Polák, získal přístup do trestních spisů. Toho bohatě využil jak k mediální kritice policejního a soudního postupu, tak k získání dalších, do té doby opomíjených, avšak významných důkazů. Iniciativa několika aktivistů v oblasti obhajoby lidských práv spolu s jedním ze základních předpokladů demokratické společnosti - svobodou tisku - přispěly po šesti letech k soudnímu výroku, jehož obsah se značně přiblížil k všeobecnému chápání spravedlnosti.
Přístup tisku k romské problematice nepochybně odrážel a odráží pokřivený vztah převážné většiny společosti, orgány v trestním řízení nevyjímaje, k Romům. Zároveň ovšem případ, v němž přišel o život osmnáctiletý Tibor Danihel, dokládá, že média sice veřejné mínění formují, ale že veřejné mínění také dokáže scestné či neuvážené postoje novinářů měnit.
Poznámka JČ: K poznámce Václava Havla: " Vše nasvědčuje tomu, že se mladý Rom stal obětí rasismu." Obávám se, že i tento Havlův výrok zavání rasismem. Proč člověka v první řadě označovat jeho etnickou příslušností? Proč ho v první řadě neoznačovat za člověka? (Havel měl raději říct: "Vše nasvědčuje tomu, že se tady jeden mladý člověk stal obětí rasismu.") - Moje desetiletá dcera, která chodí v Glasgowě do multikulturní třídy, má za nejlepší kamarádku dívku jménem Bashneek, je z původně pákistánské, síkhské rodiny. V životě by nikoho nenapadlo ji říkat "ta Pákistánka". (Kromě toho se narodila ve Skotsku.) Říká se jí křestním jménem. Anebo na katedře slavistiky, kde pracuji, to mám snad označovat studenty "ten Turek", "ten Němec", "ta Arabka", kolegy "ten Rus", "ten Angličan", "ta Polka"? Toto označování je vylučovací. Říkáme si křestními jmény.
