>> Ve spisech Fredericka Williama Robertsona, Angličana, který zemřel v poměrně mladém věku počátkem padesátých let minulého století, jsem nalezl bohatství postřehů hloboce lidských. Jeden z nich chci dnes učinit thematem svého výkladu. Robertson napsal, že lidské neřesti jsou vždy vlastně pokřivené ctnosti. Zdá se mi, že toto slovo zaujme i vás, jako mne zaujalo. Jsou pravdy, které nám, když se do nich zahledíme, rostou před očima. Plní se stále novým obsahem. Můžeme na ně navěsiti mnoho vlastních původních pozorování. Tak shledáte, že v člověku zlobivém nebo i mstivém sedí kdesi na dně vědomí pocit uražené spravedlnosti. Ovšem, že by ta spravedlnost zářila pouze tehdy, kdyby nebyla soustředěna na jeho osobu, kdyby se vztahovala na každého, kdyby dovedl objektivně posouditi sebe sama a dělati sobě výtky. Jest to pokřivená, zkomolená ctnost. Jindy shledáte, že lidé dobrodružní v lásce také hledají její plné využití, jenže je nehledají ve věrnosti. Leckterý zloděj si myslí, že obíraje majetnějšího, přispívá jaksi k sociální spravedlnosti. lakota je nesmyslná, zkřivená spořivost. Klepání a pomlouvání bývá pokřiveným obrazem, bezděčnou karikaturou cti a dobrého pořádku. Rozlícený dav je vždy unášen hromadným, nekriticikým pocitem ctnostného rozhorlení. Příkladů leží všude kolem hojnost, jen po nich sáhnout.
Jenže já chci dnes dáti Robertsonou postřehu výklad poněkud jiný, nežli zamýšlel autor. Výklad méně optimistický, jenž nás povede až do nitra hrůz, jakých se svět stal svědkem v posledních letech. Robertson byl anglikánský duchovní a upřímný křesťan. Byl nedogmatický, t.j. nejezdil po bohosloveckých naukách. Jeho pohled byl shovívavý. [ pozn VP: byl to však taky on, jehož cituje Websterův slovník z roku 1913 k vysvětlení hesla radikál od slova radix, kořen, "Radicalism means root work; the uprooting of all falsehoods and abuses" - radikalismus je od kořenů vyvracet všechny nepravdy a zneužívání - viz zde]. Anglická civilizace, v níž tehdy žil, vypadala pevná; i jemu se zdálo, že její sociální chyby možno znenáhla napraviti zlepšováním srdce jednotlivců. Souhlasil se svým přítelem, slavným spisovatelem Kingsleyem, že sociální problémy bude možno řešiti na základu čistého příkladu Ježíšova. Věřil v možnost křesťanského socialismu, jenž se může uskutečnit bez revolucí tak, že změknou a otevrou se srdce privilegovaných. Myslil více na sosobní vztahy nežli na boje organisovaných skupin a tříd. A dodejme, že žil pod dojmem nových britských zákonů, vybojovaných Cobdenem, které zavedly svobodný obchod a velice zlevnily cenu obilí a jiných potravin, nutných pro chudinu. Angličtí liberálové té doby byli opravdu ušlechtilí lidé. A Robertson věřil, že duchovní obraz boží není zcela vymazán v žádném člověku.
Nemyslete si, prosím, že chci zmenšovat cenu takového laskavého pohledu na naše bližní. Je, myslím, každému jasné, že by si příslušníci osvobozených národů evropských velmi usnadnili život a že by si velmi zjednodušilil mnohý problém politický a sociální, kdyby se měli trochu více rádi. Vždyť se společně vynořili ze strašlivého útisku, pronásledování mučení, v němž byli na jedné lodi, pod jednou střechou a naplnění, až na poměrně nepočetné výjimky, společnou veikou touhou po svobodě. Avšak zdá se mi, že pozorování života pod dojmem uvedené věty nevede k závěrům zvláště optimistickým.
Je pravda, že lidské neřesti jsou pokřivené ctnosti, jenže člověk po pravidle nevidí na sobě tu pokřivenost, nýbrž tu ctnost. Budívá to v něm jakousi lživou mravní jistotu, dokonce někdy i nadšení nad sebou samým. Tím není cesta k nápravě nijak usnadněna, nýbrž naopak ještě ztížena. Věc nabývá opravdu hrozných rozměrů a forem, když je po ruce nauka, která ten pocit vlastní spravedlnosti a ctnosti podkládá, posiluje.

[...]

Avšak zadívejme se do té nedávné černé minulosti, která dnes leží jako mučivý sen za ztýraným světem. Mezi italskými a španělskými fašisty byby miliony lidí, kteří byli nadšeni pro myšlenku zámořské říše, pro pořádek, pro to, co se jim líčilo jako čistý, dokonce indealistický nacionalismus. Byli ochotni k obětem; dychtili po boji; pletli si nadšenost s idealismem; zapomněli, či lépe vůbec nevěděli, že jest naší poviností myšlenku optrně a kriticky ohledat, než se jí odevzdáme. Němci to všechno vzali ještě mnohem důkladněji. Když si pečlivě rozebíráme, co to bylo, co připravilo německý národ, skutečně skoro celý národ, k pádu do nejhorší zběsilosti, do úpadku, pro jaký není příkladu, dojdeme k závěrům, nad nimiž se opravdu tají dech. Shledáme totiž, že zlo jde dále do minulosti a bylo mnohem hlubší nežli Hitler a nacistická strana. Státy se udržují tím, čím vznikly. Německá říše byla založena na vojenských výbojích pruských králů, nejdříve uvnitř německa smaotného. Dále v pozadí byly výboje středověkých německých rytířů proti Polákům, ještě hlouběji ve středověku vyhlazovací boje proti Polabským Slovanům, kryté tak zvanou misií mezi pohany. Německý tlak na východ je tisíc let stár. Na tom však byla teprve postavena Bismarckova politika krve a železa, jež založila moderní německou říši. Všemi těmi výboji se Němci inspirovali; byli opěvovány a pokládány za vodítko pro budoucnost. K tomu pak přistupovaly nevinně vypadající nauky, s jakými se ostatně setkáváte i jinde ve světě. jenže Němci o nich ani nedebatovali, protože o nich nepochybovali. Byly to takovéto věci: Všechna politika je mocenská politika - a kdo věří něco jiného, je hlupák, nebo to jen tak říká a pak je pokrytec. My Němci pokrytci nejsme. Člověk je dravec a národové se hledí navzájem podmanit, po případě i vyhubit - kdo s koho, ten s toho. Teprve na toto zdivo dal Adolf Hitler se svými tak zvanými mysliteli a propagandisty vlastní nacistickou fasádu. rasové theorie byly vítány, protože odklízely veškeré mravní pochybnosti. Tak zvaný idealistický Němec, který to všechno nekriticky spolkl, byl nadmíru nadšen. ve své tradici měl poslušnost k vládnoucím a úřadům, která jde zpět k reformátorovi Martinu Lutherovi. Demokratickou diskusi pokládal za oslabování národa, který musel být hlavně sjednocen a silný. Dejte to všechno dohromady a uvidíte, proč se ten poslušný, povinnosti dbalý, idealistický, dokonce sentimentální Němec tak rychle proměnil v bestii. Dnes slyšíte iz úst hlavních zločinců, kteří vyhlazování lidských mas v plynových komorách, v mučírnách a koncentračních táborech plánovali a organisovali, že se vůbec necítí vinni. Konali povinnost, plnili příkaz. Skreslené ctnosti nikdy v dějinách lidstva nenabyly nestvůrvějších forem. Podle tohu musí vypadat zacházení s německým národem. Soudy v Norimberce a jinde jsou více než soudy. Jsou cestou k znovunastolení mravního vědomí ztýraného lidstva. Totéž se musí stát is militaristy japonskými, u nichž je problém přes všechny rozdíly podobný. Imperialismus, dobývání světa tam bylo náboženstvím, božským posláním pro jejich nadrasu s božským panovníkem v čele. Nejhorší japonské bestiality se páchaly ve znamení vojenských ctností zvaných byšido, k nimž patří i harakiri, rozpárání vlastního břicha v případě neúspěchu. Ale pocit hrdé nevinnosti u japonců je stejně plný jako u Němců.
Co však činí dněšní problémy tak svízelnými, je skutečnost, že moc pokřivených ctností není omezena na země, které vyvolaly druhou světovou válku a byly v ní katastrofálně poraženy. Dnes se většina světa zmítá v chaosu pokřivených ctností i s jejich obvyklým dorpovodem falešné mravní pýchy. Kamkoli se v Evropě podíváme, vždy byli lidé hnáni ulicí - a ani se mnoho nezkoumalo, do jaké míry jsou vinni. Je známo, že nevinní lidé byli mezi nimi. Lidé se navzájem krutě posuzují a dělají to s velkým pathosem mravním. Zdůrazňování vlastních zásluh bývá tím více slyšet, že hned vedle se potichu krčí, ani nedutajíce, mnozí z těch, kteří opravdu mnoho vytrpěli. I v očích obětí nejhrubšího pronásledování vidíte někdy smutek a zklamání. Čteme s pohnutým ohlasem obranu žen, které nesly celé břímě válečného života a zhusta umožnily svým mužům přežíti koncentrační tábory, ale na které se jaksi zapomíná.

[...]

Revoluce jsou výměnou osob a posic, bojem o posice. Boj ten je nutný a někdy i blahodárný. Jde však o to, jakými prostředky se vede.
Kudy ven z této situace? Ne mysl vám asi připadnou dvě prosté odpovědi. Ale pouze jedna z nich, bude-li se na jijím základě jednat, má naději na úzpěch. První odpověď zní: Odhalujte tyto věci a přibíjejte je. "Říkejte rýči rýč," praví anglické pořekadlo. Říkejte lži lež, krádeži krádež a shledáte-li, že někdo je vlastním úmyslem "aby bylo méně šneků a více kapusty", jak říkají hlemýžďi ve hře Ze života hmyzu od bratří Čapků, řekněte to. Ale když o tom uvažujete, shledáte, že je to vlastně jen pokračování na staré cestě. Jest to způsob, vystavený stejně nebezpečnému pokřivení. Pocit spravedlivého rozhorlení by tu byl, což o to; ale mohly by z toho vzejít chyby, podobné těm, které bičujete.
Druhá správná odpověď je založena na obrácení Robertsonova slova. neboť je-li pravda, že lidské neřesti jsou pokřivené ctnosti, pak jest též pravda, že ctnosti jsou narovnané zkřiveniny. Zde ovšem musí každý začít u sebe sama. Buďme kritičtí k sobě i k svému hněvu. Bez vůle k laskavějšímu pohledu na bližní, zejména na členy vlastního národa, by nebylo naděje. Musili bychom čekat, až se to přežene a lidé se unaví. Musili bychom odepsat nevinné oběti, zapomenout na to, co cítí, utěšovat se, že náprava přijde automaticky - což jest tolik jako říci, že přijde bez nápravy. Ne, my potřebujeme opravdového vnitřního míru mezi sebou, máme-li dostati nesmírným úkolům, jež na nás jako národ a stát čekají v nejbližší budoucnosti. <<