úterý 6. června

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z poslední doby Češi a Romové:
  • Pražská Lucerna během romského festivalu: "Toto místo je rezervováno pro bílé" (Thomas Acton)
  • "Nezabili slepici, ale člověka. Chci spravedlnost." Smrt Tibora Danihela a český tisk (Anna Šabatová)
  • Školačka se stala v Bělehradě terčem rasistického útoku (RomNews Network) Reakce:
  • Suďme podle ovoce, ne pohnutek (Václav Pinkava)
  • O komentářích Jana Čulíka a jeho stoupenců v BL 2. června 2000 (Jaroslav Teplý)"
  • Různá práva, různé povinnosti (Josef Pospíšil) Česká politika:
  • EU- Referendum (Ivan Hoffman) Sport:
  • 200 centimetrů (Ivan Hoffman) Sdělovací prostředky a zdražování:
  • Čím se od sebe odlišuje růst cen benzínu, nájemného a cena jízdného na drahách (Jaroslav Polák) Reakce - Vladimíře Boškové:
  • Návrh zákona o veřejném zdraví bez předsudků (Dalibor Žůrek) Česká televize:
  • Nedělní “V pravé poledne” jako recidiva (Černého) Debaty (Miloš Štěpánek)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Suďme podle ovoce, ne pohnutek

    Václav Pinkava

    To by se dalo říct i ohledně vydání knihy Main Kampf. Navazuji však na svuj výpad proti redakční politice BL zde, kde jsem se dopustil nepřesnosti, když jsem z anglického filosofa udělal amerického. Také ovšem nutno zdůraznit, odezvou na pana Čulíka, že s ním souhlasím v tom ohledu, že nezáleží na tom odkud ale jaké k nám přichází sdělení. Nicméně, chtěl bych svou věcnou chybu napravit zprostředkováním článku, ze kterého jsem nazpaměť a nepřesně čerpal. Knížka, vydaná roku 1948 se jmenuje O lidu a lidech, a je to soubor rozhlasových a jiných vystoupení Jana Blahoslava Kozáka, tehdejšího profesora filosofické fakulty university Karlovy. Nevyhnutelně je o době, které Až na některé statě postižené dobovým obdivem a idealisací sovětského svazu (jako třeba mylné tvrzení o tamnějším pokrokovém vyhlazování antisemitismu ...) je to knížka velice zajímavá a zajisté relevantní i dnes, a leckde stačí pouze zamlčet o kom je řeč, a najde se dnešní ekvivalent téhož chování sám. (Knížku jsem objevil v 'bezedné pokladnici' pozůstalosti otcovy knihovny. Předmětná přednáška v rozhlase byla odvysílaná shodou okolností přesně v den jeho devatenáctých narozenin). Předesílám, že jeho přednášku nebudu citovat úplně celou, a to ne proto, že s ní nesouhlasím v některých bodech, naopak, některé takové cituji. Bylo by to moc dlouhé. Doplňuji však několik odkazů bokem, pro ty které by to zaujalo třeba z jiných důvodů než mne, a dovoluji si pár vět zvýraznit.

     

  • J.B.Kozák "POKŘIVENÉ CTNOSTI", 9.12.1945

    >> Ve spisech Fredericka Williama Robertsona, Angličana, který zemřel v poměrně mladém věku počátkem padesátých let minulého století, jsem nalezl bohatství postřehů hloboce lidských. Jeden z nich chci dnes učinit thematem svého výkladu. Robertson napsal, že lidské neřesti jsou vždy vlastně pokřivené ctnosti. Zdá se mi, že toto slovo zaujme i vás, jako mne zaujalo. Jsou pravdy, které nám, když se do nich zahledíme, rostou před očima. Plní se stále novým obsahem. Můžeme na ně navěsiti mnoho vlastních původních pozorování. Tak shledáte, že v člověku zlobivém nebo i mstivém sedí kdesi na dně vědomí pocit uražené spravedlnosti. Ovšem, že by ta spravedlnost zářila pouze tehdy, kdyby nebyla soustředěna na jeho osobu, kdyby se vztahovala na každého, kdyby dovedl objektivně posouditi sebe sama a dělati sobě výtky. Jest to pokřivená, zkomolená ctnost. Jindy shledáte, že lidé dobrodružní v lásce také hledají její plné využití, jenže je nehledají ve věrnosti. Leckterý zloděj si myslí, že obíraje majetnějšího, přispívá jaksi k sociální spravedlnosti. lakota je nesmyslná, zkřivená spořivost. Klepání a pomlouvání bývá pokřiveným obrazem, bezděčnou karikaturou cti a dobrého pořádku. Rozlícený dav je vždy unášen hromadným, nekriticikým pocitem ctnostného rozhorlení. Příkladů leží všude kolem hojnost, jen po nich sáhnout.
    Jenže já chci dnes dáti Robertsonou postřehu výklad poněkud jiný, nežli zamýšlel autor. Výklad méně optimistický, jenž nás povede až do nitra hrůz, jakých se svět stal svědkem v posledních letech. Robertson byl anglikánský duchovní a upřímný křesťan. Byl nedogmatický, t.j. nejezdil po bohosloveckých naukách. Jeho pohled byl shovívavý. [ pozn VP: byl to však taky on, jehož cituje Websterův slovník z roku 1913 k vysvětlení hesla radikál od slova radix, kořen, "Radicalism means root work; the uprooting of all falsehoods and abuses" - radikalismus je od kořenů vyvracet všechny nepravdy a zneužívání - viz zde]. Anglická civilizace, v níž tehdy žil, vypadala pevná; i jemu se zdálo, že její sociální chyby možno znenáhla napraviti zlepšováním srdce jednotlivců. Souhlasil se svým přítelem, slavným spisovatelem Kingsleyem, že sociální problémy bude možno řešiti na základu čistého příkladu Ježíšova. Věřil v možnost křesťanského socialismu, jenž se může uskutečnit bez revolucí tak, že změknou a otevrou se srdce privilegovaných. Myslil více na sosobní vztahy nežli na boje organisovaných skupin a tříd. A dodejme, že žil pod dojmem nových britských zákonů, vybojovaných Cobdenem, které zavedly svobodný obchod a velice zlevnily cenu obilí a jiných potravin, nutných pro chudinu. Angličtí liberálové té doby byli opravdu ušlechtilí lidé. A Robertson věřil, že duchovní obraz boží není zcela vymazán v žádném člověku.
    Nemyslete si, prosím, že chci zmenšovat cenu takového laskavého pohledu na naše bližní. Je, myslím, každému jasné, že by si příslušníci osvobozených národů evropských velmi usnadnili život a že by si velmi zjednodušilil mnohý problém politický a sociální, kdyby se měli trochu více rádi. Vždyť se společně vynořili ze strašlivého útisku, pronásledování mučení, v němž byli na jedné lodi, pod jednou střechou a naplnění, až na poměrně nepočetné výjimky, společnou veikou touhou po svobodě. Avšak zdá se mi, že pozorování života pod dojmem uvedené věty nevede k závěrům zvláště optimistickým.
    Je pravda, že lidské neřesti jsou pokřivené ctnosti, jenže člověk po pravidle nevidí na sobě tu pokřivenost, nýbrž tu ctnost. Budívá to v něm jakousi lživou mravní jistotu, dokonce někdy i nadšení nad sebou samým. Tím není cesta k nápravě nijak usnadněna, nýbrž naopak ještě ztížena. Věc nabývá opravdu hrozných rozměrů a forem, když je po ruce nauka, která ten pocit vlastní spravedlnosti a ctnosti podkládá, posiluje.

    [...]

    Avšak zadívejme se do té nedávné černé minulosti, která dnes leží jako mučivý sen za ztýraným světem. Mezi italskými a španělskými fašisty byby miliony lidí, kteří byli nadšeni pro myšlenku zámořské říše, pro pořádek, pro to, co se jim líčilo jako čistý, dokonce indealistický nacionalismus. Byli ochotni k obětem; dychtili po boji; pletli si nadšenost s idealismem; zapomněli, či lépe vůbec nevěděli, že jest naší poviností myšlenku optrně a kriticky ohledat, než se jí odevzdáme. Němci to všechno vzali ještě mnohem důkladněji. Když si pečlivě rozebíráme, co to bylo, co připravilo německý národ, skutečně skoro celý národ, k pádu do nejhorší zběsilosti, do úpadku, pro jaký není příkladu, dojdeme k závěrům, nad nimiž se opravdu tají dech. Shledáme totiž, že zlo jde dále do minulosti a bylo mnohem hlubší nežli Hitler a nacistická strana. Státy se udržují tím, čím vznikly. Německá říše byla založena na vojenských výbojích pruských králů, nejdříve uvnitř německa smaotného. Dále v pozadí byly výboje středověkých německých rytířů proti Polákům, ještě hlouběji ve středověku vyhlazovací boje proti Polabským Slovanům, kryté tak zvanou misií mezi pohany. Německý tlak na východ je tisíc let stár. Na tom však byla teprve postavena Bismarckova politika krve a železa, jež založila moderní německou říši. Všemi těmi výboji se Němci inspirovali; byli opěvovány a pokládány za vodítko pro budoucnost. K tomu pak přistupovaly nevinně vypadající nauky, s jakými se ostatně setkáváte i jinde ve světě. jenže Němci o nich ani nedebatovali, protože o nich nepochybovali. Byly to takovéto věci: Všechna politika je mocenská politika - a kdo věří něco jiného, je hlupák, nebo to jen tak říká a pak je pokrytec. My Němci pokrytci nejsme. Člověk je dravec a národové se hledí navzájem podmanit, po případě i vyhubit - kdo s koho, ten s toho. Teprve na toto zdivo dal Adolf Hitler se svými tak zvanými mysliteli a propagandisty vlastní nacistickou fasádu. rasové theorie byly vítány, protože odklízely veškeré mravní pochybnosti. Tak zvaný idealistický Němec, který to všechno nekriticky spolkl, byl nadmíru nadšen. ve své tradici měl poslušnost k vládnoucím a úřadům, která jde zpět k reformátorovi Martinu Lutherovi. Demokratickou diskusi pokládal za oslabování národa, který musel být hlavně sjednocen a silný. Dejte to všechno dohromady a uvidíte, proč se ten poslušný, povinnosti dbalý, idealistický, dokonce sentimentální Němec tak rychle proměnil v bestii. Dnes slyšíte iz úst hlavních zločinců, kteří vyhlazování lidských mas v plynových komorách, v mučírnách a koncentračních táborech plánovali a organisovali, že se vůbec necítí vinni. Konali povinnost, plnili příkaz. Skreslené ctnosti nikdy v dějinách lidstva nenabyly nestvůrvějších forem. Podle tohu musí vypadat zacházení s německým národem. Soudy v Norimberce a jinde jsou více než soudy. Jsou cestou k znovunastolení mravního vědomí ztýraného lidstva. Totéž se musí stát is militaristy japonskými, u nichž je problém přes všechny rozdíly podobný. Imperialismus, dobývání světa tam bylo náboženstvím, božským posláním pro jejich nadrasu s božským panovníkem v čele. Nejhorší japonské bestiality se páchaly ve znamení vojenských ctností zvaných byšido, k nimž patří i harakiri, rozpárání vlastního břicha v případě neúspěchu. Ale pocit hrdé nevinnosti u japonců je stejně plný jako u Němců.
    Co však činí dněšní problémy tak svízelnými, je skutečnost, že moc pokřivených ctností není omezena na země, které vyvolaly druhou světovou válku a byly v ní katastrofálně poraženy. Dnes se většina světa zmítá v chaosu pokřivených ctností i s jejich obvyklým dorpovodem falešné mravní pýchy. Kamkoli se v Evropě podíváme, vždy byli lidé hnáni ulicí - a ani se mnoho nezkoumalo, do jaké míry jsou vinni. Je známo, že nevinní lidé byli mezi nimi. Lidé se navzájem krutě posuzují a dělají to s velkým pathosem mravním. Zdůrazňování vlastních zásluh bývá tím více slyšet, že hned vedle se potichu krčí, ani nedutajíce, mnozí z těch, kteří opravdu mnoho vytrpěli. I v očích obětí nejhrubšího pronásledování vidíte někdy smutek a zklamání. Čteme s pohnutým ohlasem obranu žen, které nesly celé břímě válečného života a zhusta umožnily svým mužům přežíti koncentrační tábory, ale na které se jaksi zapomíná.

    [...]

    Revoluce jsou výměnou osob a posic, bojem o posice. Boj ten je nutný a někdy i blahodárný. Jde však o to, jakými prostředky se vede.
    Kudy ven z této situace? Ne mysl vám asi připadnou dvě prosté odpovědi. Ale pouze jedna z nich, bude-li se na jijím základě jednat, má naději na úzpěch. První odpověď zní: Odhalujte tyto věci a přibíjejte je. "Říkejte rýči rýč," praví anglické pořekadlo. Říkejte lži lež, krádeži krádež a shledáte-li, že někdo je vlastním úmyslem "aby bylo méně šneků a více kapusty", jak říkají hlemýžďi ve hře Ze života hmyzu od bratří Čapků, řekněte to. Ale když o tom uvažujete, shledáte, že je to vlastně jen pokračování na staré cestě. Jest to způsob, vystavený stejně nebezpečnému pokřivení. Pocit spravedlivého rozhorlení by tu byl, což o to; ale mohly by z toho vzejít chyby, podobné těm, které bičujete.
    Druhá správná odpověď je založena na obrácení Robertsonova slova. neboť je-li pravda, že lidské neřesti jsou pokřivené ctnosti, pak jest též pravda, že ctnosti jsou narovnané zkřiveniny. Zde ovšem musí každý začít u sebe sama. Buďme kritičtí k sobě i k svému hněvu. Bez vůle k laskavějšímu pohledu na bližní, zejména na členy vlastního národa, by nebylo naděje. Musili bychom čekat, až se to přežene a lidé se unaví. Musili bychom odepsat nevinné oběti, zapomenout na to, co cítí, utěšovat se, že náprava přijde automaticky - což jest tolik jako říci, že přijde bez nápravy. Ne, my potřebujeme opravdového vnitřního míru mezi sebou, máme-li dostati nesmírným úkolům, jež na nás jako národ a stát čekají v nejbližší budoucnosti. <<


  • Možná bych měl za sebe sdělit, co si o tomto myslím, a nenechat to jen tak bez komentáře. Článek, poznamenaný válkou, se navzdory své vznešené myšlence dopouští hrubých přehmatů a házení celých národů do jednoho pytle. Závěr je též nelogický, neboť předpokládá obousměrnost, lze-li pokřivit ctnost a udělat z ní neřest, není přesto jisté, že lze jednou pokřivenou ctnost opět narovnat a je příliš najivní doufat v samospásu lidstva.

    Rozumnější v praxi se mi zdá volit skutečně tu důraznější variantu hřmotného odhalování, kterou má tak v oblibě pan Čulík, ale přesto je na místě si uvědomovat, jak dvousečná zbraň je vlastní přesvědčení o vlastní pravdě a morální vyspělosti.

    Novinářské heslo "Publish or Perish" vzniklo v době, kdy nevydat znamenalo nevydělat si - tedy lze jej chápat spíše cynicky ve smyslu kdo nevydá, zajde.
    Není to asi heslo tak jednoznačně a ryze morální, ve smyslu vytiskni to nazvodory všemu, nebo zmiz z cesty, nadbytečný člene novinářského cechu.

    Ale je rozdíl mezi nezastíráním nekalostí, a aktivní spolupráci při šíření těchto myšlenek jako "ukázkově zhoubných" jejich překládáním a donášením na jiná fóra, kde se jiní rasisté budou na základě takových článků domnívat, že všichni Češi jsou rasisti, nebo alespoň odvádět pozornost od vlastních rasistických praktik poukazováním na ty tzv horší, jinde, tak jak to s oblibou dělají nejen rasisté, a zato všude. Já nejsem bulvární novinář - ve srovnání s nimi, co si to dovolujete...

    Pan Čulík v úvodníku v BL zde zcela právem poukazuje na protimluv některých 'nerasistů', kteří zbytečně pořád uvádějí zakořeněná terminologická rozlišení Čech/Rom a kategorizují lidi nejprve podle ras a etnik aby vzápětí argumentovali, že oni proti nim nic nemají. Přitom on ve sloupku v CER píše pozoruhodnou větu "Czechs seem to be incapable of assuming any other point of view than their own -" Češi se zdají být neschopni zaujmout jiné stanovisko než své vlastní. Jaká to ukázka logického myšlení. Bravo! Místo slova Češi nechť si čtenář dosadí jiné slovo o nějakém živočišném druhu či myslící bytosti, a tato věta vždy platí, nic neříkaje. Pinkava se zdá být neschopen zaujmout jiný názor než svůj vlastní - to ještě nezní jako pejorativní rasismus, ale dejte si tam celou skupinu a jedeme. Ale ten samý vzorný novinář, který v knize ... Jak Češi jednají kritizuje TV pořad Aréna, který nabízel nevypovídající telefonickou anketu, v CER sděluje, že na dopis pana Pospíšila přišlo do Britských Listů třikrát více podpůrných nž odmítavých dopisů (a ty vesměs ze zahraničí). Odkdy je mailbox BL průřezem české společnosti, ve které, jak se na internetu lamentuje, není ten internet tak rozšířen! Soudím odvážně, že podstatně víc lidí má telefon, a přes všechny problémy se dovolat, anketa v Aréně má blíže k průřezu veřejného mínění než mailbox BL.

    Je to vskutku medvědí služba. Nahrává to zhoubnému procesu škatulkování celých etnik, zaujatosti domácích vůči názorům přespolním, netoleranci a povrchnosti pochopení vůbec. A v tomto tranzu horlivosti si nadále nevšímejme ani svého sexismu, ať už v kausách vojenské povinnosti nebo sexuálního obtěžování, neboť bojujeme za dobrou věc, proti rasismu. Jeden ismus jako druhý, pravím já.

    V kometáři p Čulíka jsou dvě řečnické otázky. "Prosím, pane Pinkavo, kolik vlivných stárnoucích českých ředitelek podniků si dovedete představit, jak obtěžují mladé muže, své podřízené?" Odpovídám, že já si nepředstavuji žádné, je to dost hnusná představa. Nicméně tohle jsem zažil na vlastní kůži v Anglii, ovšem po pracovní době, ve vinárně, a dotyčná tím byla známá. Jediná obrana byla, aby se vožrala docela, pak si druhý den nepamatovala odmítnutí - ale to lezlo do peněz.. Soudím, že nedostatek takových příkladů u nás vyřeší další desetiletí a vyrovnanější počet stárnoucích žen na vyšších postech. A také znám a nepřehlížím obtěžování homosexuální, tedy mezi ženami i mezi muži. Na všechny tyto varianty takto správně neutrálně formulovaný zákon pamatuje, a to je na něm podstatné a dobré.

    "Domívá se snad pan Pinkava, že by pan Karel Březina měl záležitost svého vyhnutí se vojenské službě přede veřejností tajit - když aktivně sportuje?" Nedomnívám. Vadí mi to též, z principu, že se to pokusil utajit, neboť jde zřejmě o zneužívání postavení k zvýhodnění vlastní situace. Ale domnívám se, že nedostatek vojenské služby nijak nesouvisí z jeho zařazením coby ministr bez portfeje. Ani by to nemělo bránit schopným mladým lidem zaujímat svá výdělečná místa. Kdyby byl někdo bez vojenské zkušenosti ministrem obrany, to by teda asi vadilo. A mohli bychom se jízlivě zeptat, zda pan Březina nevoják je nějakou ztrátou pro obranyschopnost této země ? "Ministr se vyhýbá občanským povinnostem" je správný a relevantní titulek, ale proč mluvit o vojenskosti této věci, a jaký je sportovec. Je to hlavní bod tohoto problému? Apeluje se na závist a zlomyslnost méně úspěšných obcházečů té samé nepříjemné povinnosti, vesměs mužů.

    Vojenská docházka diskriminuje mladé muže zcela nepřijatelným způsobem - pokud nemáte vojenskou službu už za sebou, zaměstnavatele u pohovoru to bude zajímat, neboť vám musí držet místo do návratu z vojny. Tuhle diskriminaci prokážete neméně obtížně než při obtěžování na pracovišti. Je tento problém navzdory Zákoníku práce, nebo právě kvůli němu ? "Prosím, pane Čulíku, kolik českých ředitel-ů/lek podniků si dovedete představit, jak neberou v úvahu když mají přijmout mladé muže, jestli mají vojnu za sebou?"

    V ryze věcné rovině lze argumentovat, že pokusit se vyhnout něčemu tak pitomému a svinskému jako je vojna je buď zbabělost a bezcharakternost nebo zženštilost, rozumějme inteligentí a nebarbarské chování, hodné ženy.

    Ale jistě se mýlím. Vojenskou službu znám jen z doslechu, neboť jsem coby britský občan a emigrant 'byl vyhnut' vojenské službě. Jinak bych asi zastával chlapský názor, že je třeba radikálních zásahů a vymýcení všeho zlého od kořenů, i kdyby se na to musel vzít buldozér zahraniční značky pod heslem kolektivní viny, "Když vás k lepšímu chování nedokážeme přesvědčit, tak vás k lepšímu donutíme, i kdybyste museli všichni nést následky za jednoho!" ?

    Sečteno a podtrženo, je vždy na místě se dozvědět, v čem člověk ve svém uvažování chybuje, a kde má buldozér brzdu.

    Předávám slovo.

    Poznámka JČ: Zdá se mi, že pan Pinkava zapomíná anglicky. Věta "Czechs seem to be incapable of assuming any other point of view than their own" znamená "Někteří Češi, jak se zdá, nejsou schopni zaujmout jiný názor než vlastní", nikoliv "Češi" (tj. všichni, jako celek). To by věta zněla: "The Czechs..." - To, co jsem napsal, plně odpovídá mé zkušenosti. V žádném případě jsem nikde nepsal, že by příliv dopisů do Britských listů, podporujících rasistickou argumentaci pana Pospíšila, byl reprezentativním vzorkem českého národa - napsal jsem jen, že měl tento - jinak nevysvětlitelný příliv - poněkud šokuje. Má-li pan Pinkava k dispozici přesvědčivé statistiky, že drtivá většina Čechů nezastává vůči Romům rasistické postoje, budu velmi rád a velmi rád je i zveřejním. To si oddychneme. Obávám se však, že je to - vzhledem ke všem nepřímým informacím, které jsou k dispozici, bohužel poněkud nepravděpodobné. - Představa, že lidé mimo Českou republiku jsou nesvéprávní a nebudou si schopni řádně rozebrat, co se tam vlastně děje, protože, jako cizinci, "nám" nikdy "nemohou porozumět", je také dost absurdní, obávám se.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|