K Miloši Štěpánkovi: O internetovém diskutování
Velmi vítám debatu na téma internetového diskutování, už na počátku se ale musím přiznat, že mám určitý problém s pojetím rezultativnosti diskuse, který pan Štěpánek několikrát použil; snad by bylo dobře, kdyby osvětlil svou představu blíž, abychom nezjistili, že debatujeme sice učenými slovy, ale vlastně zcela diskontextuálně (rozuměj: já o koze, on o voze).
Výsledkem (rezultátem) diskuse je málokdy jednoznačná shoda všech zúčastněných (konsensus) nebo porážka některé diskutující strany na hlavu. Závěrem úspěšné diskuse je, že diskutující odcházejí od stolu (eventuálně od obrazovky počítače) obohaceni o schopnost vidět více aspektů problému než předtím. Diskutují-li spolu svobodní lidé, mohou na základě těchto nových pohledů přehodnotit svá dosavadní stanoviska, eventuálně uznat, že byli zaujati nebo nedostatečně informováni.
V případě politických "diskusí" (ty uvozovky jsou, myslím, podstatné), odehrávajících se před televizní kamerou nebo v rozhlasovém studiu, nejsou splněny ani základní předpoklady pro dosažení takového rezultátu:
1. Diskutujícím nejde o lepší nebo mnohostrannější pochopení problému, ale o posbírání co největšího počtu bodů v "soutěži krásy" před voličem.
2. Většina přítomných nemá v probíraných otázkách svobodnou vůli, ale je vázána stranickými usneseními a/nebo politickým handlem, takže je téměř nemožné, aby na základě diskuse politik změnil názor. Skutečná diskuse mezi politiky vypadá úplně jinak než to, co servírují divákovi tuzemské televize v neděli po obědě!
3. S výjimkou ideologií zaslepených jedinců (a těch je v českém Parlamentu již jen hrstka) mají všechny strany diskuse o probírané látce téměř identické informace, takže je vyloučeno, aby pro ně řečené představovalo jakékoli obohacení, zejména proto, že s ohledem na diváka se diskutuje až na výjimky o triviálních tématech.
Z těchto důvodů si myslím, že v televizi nemají předstírané "provozní porady" ministrů, poslanců a partajních kádrů co dělat, a měla by je nahradit debata, která může obohatit aspoň jednu stranu, totiž diváky, zastoupené erudovaným, dobře připraveným a pohotovým moderátorem.
Naopak Internet je prostředí, které vedení dobré informativní debaty velmi ulehčuje, nicméně je třeba - a v tom má Miloš Štěpánek naprostou pravdu - abychom se naučili s názory druhých pracovat k vlastnímu užitku.
Myslím si, že odstraňovat "názory hluchoblbých" už ve fázi redakční přípravy čísla vede ke spolehlivému zničení každé diskuse. Vzpomeňme si na předválečné literární časopisy, kolik plků a mozkové hlušiny tam připadá na jeden noblesně, inteligentně a nadčasově napsaný článek! Druhé bez prvního ovšem nejde, nechceme-li skončit u kultivovaného, leč jalového monologu vydavatele a jeho spolku vzájemných obdivovatelů (Milan Šmíd by řekl, tentokrát právem: u fanzinu).
Co je velmi důležité, na Internetu stejně jako mimo něj, je nemít vlastní názor za etalon myslitelské kvality. Když jsem si přečetl článek Miloše Štěpánka o recidivě Černého Debaty, řekl jsem si: tohle napsal chytrý, ale neinformovaný člověk. Naopak na texty Štěpánkova jmenovce Petra pravidelně reaguji opačně. Názory obou Štěpánků jsou ale pro Britské listy důležité, a je dobře, že tam mohou vycházet a střetávat se. BL, jak si je představuji a jak o ně usiluji, by neměly být ani hřištěm pro ragby, ale ani čajovou společností paní lékárníkové.
Souhlasím, že redakční poznámky za článkem není dobře připisovat červenou tužkou kantora, který přesně ví, jak to je (na Západě), eventuálně jak by to mělo být (v České republice). Na druhou stranu ale tyto "instantní protinázory" nezavrhuji, protože vydavatel jimi říká: dávám prostor všem názorům, ale dejte i mně právo říci, co si myslím. Kdo nesouhlasí, může poslat i své mínění, rád ho zveřejním. A to je fér.
