středa 9. srpna O B S A H Co je nového v České republice: Komentovaný přehled zpráv Odkazy: Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Sdělovací prostředky: Oblíbené omyly poslankyně Kateřiny (Tomáš Pecina) Sdělovací prostředky: Zemřel Sir Robin Day, tvůrce moderního politického televizního rozhovoru Muž, který přiměl televizi, aby před politiky neklečela (Guardian) Nekrolog: Sir Robin Day: Vynikající televizní novinář své generace (Guardian) Reakce: Zpravodajství České televize z Německa patří k evropské špičce (Petr Podaný, zpravodaj ČT v Berlíně) Televize: Viděli jste TV 3? Má projekt TV 3 šanci na přežití? (Václav Špaňhel) Přistěhovalectví, ekonomika a svět: Praha, MMF, přistěhovalci a oběti globalisace (Guardian) Ikona pro Vaši stránku... |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|

Tomáš Pecina

Kateřina Dostálová měla již v minulosti problémy s poněkud eratickými vyjádřeními pro média, a interview v Profitu je důkazem, že poslankyni stále schází schopnost vysvětlovat svá stanoviska v rámci ucelené mediální koncepce; místo "velkého obrazu", z nějž by měla vyjít, často přeskakuje od myšlenky k myšlence a její věty tak budí dojem, že jejich obsah byl zformulován ad hoc, inspirován okamžikem, a spíš než promyšlený postoj mnohé její odpovědi v rozhovoru připomínají nekoordinovaný fantazijní výtrysk.

Potíže s konceptualizací problémů jsou patrné už v první části rozhovoru, kde K. Dostálová zároveň obviňuje členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV), že se "alibisticky obhajují zákonem", a zároveň vyslovuje naději, že "radní, kteří v radě působili už v minulé období, vyvodí z možných chyb nějaké soudy a svým způsobem se poučí". --- Snad by se i poučili, kdyby ovšem poslanecká sněmovna, jíž je K. Dostálová členkou, nehonorovala znovuzvolením právě ty z nich, kteří v předchozím období rozhodovali na základě jiných než odborných kritérií: byl-li ve funkci potvrzen Petr Štěpánek, patrně nejzkorumpovanější člen Rady, je to nedvojznačný signál, co PSP od radních očekává (a Kateřina Dostálová v rozhodujícím hlasování Štěpánkovu volbu podpořila).

Problém je samozřejmě v tom, že ani Rada, ani poslanecká sněmovna nepůsobí v ideálním, mocensky neutrálním prostředí, kde by se k rozhodnutí dospívalo rejchrtovsko-platónským "rozvažováním", nýbrž jsou vystaveny nejrůznějším lobbyistickým tlakům. Intenzita stimulů ze strany nejvlivnějšího média současnosti, televize Nova, přitom jak pro poslance (mj. pořady Sedmička, Kotel a Gilotina), tak pro radní (Štěpánkův televizní zpěv), rozhodně není zanedbatelná.

Bohužel, redaktor Fekar se - jako ostatně ani jinde v rozhovoru - nepokusil o oponenturu.

V další části pak Kateřina Dostálová zopakovala myšlenku, že by bylo vhodné sloučit ČT a ČRo pod jedinou veřejnoprávní mediální instituci. Výhody tohoto uspořádání jsou jasné: nižší náklady, možnost spojit některé aktivity společné oběma médiím do jediné struktury. Nevýhodou by bylo snížení názorové plurality, které by s sebou přineslo riziko, že ovládne-li určitá zájmová skupina jedno médium tak, jak se jim to nyní podařilo stranám opoziční smlouvy v případě České televize, padne tím zároveň nezávislost druhého média.

Myšlenka "české BBC" nicméně není špatná a v perspektivě pěti až deseti let, pokud se do té doby podaří konstituovat ČT jako sebevědomého a prestižního vysílatele, by mohla přinést vyšší kvalitu veřejné služby. V tuto chvíli by však "Český radiotel" znamenal konec obou médií, protože televize by dosud poměrně kvalitní Český rozhlas velmi rychle stáhla ke dnu, a plán na rychlé sloučení veřejnoprávní televize a rozhlasu nelze zřejmě hodnotit jako šťastný.

Dál vyslovuje Kateřina Dostálová domněnku, že česká společnost veřejnou službu vlastně nepotřebuje. V tomto bodě lze souhlasit jen zčásti: je pravda, že komerční média poskytují v mnoha směrech lepší veřejnou službu a fungují neporovnatelně efektivněji než Česká televize, z toho však není možné dovozovat, že tato média jsou schopna (nebo si mohou ekonomicky dovolit) suplovat veřejnoprávní televizi ve všech oblastech.

Model televize veřejné služby - ať se nám to líbí nebo ne - je v současné Evropě uznávanou normou, a zásadní problém není v samotném modelu, ale především v tom, že ČT tuto službu vykonává útrpným a naprosto neuspokojivým způsobem. Chce-li paní poslankyně tento - bezpochyby existující a závažný - problém řešit, pak by se měla zasadit o to, aby Rada ČT co nejdřív našla schopného ředitele této instituce (a přestala předstírat, že nezralý Dušan Chmelíček je schopen televizi úspěšně řídit nebo dokonce reformovat).

Nejvážnějším omylem Kateřiny Dostálové je představa, kterou tlumočí v závěru rozhovoru s redaktorem Profitu, totiž že ze dvou kanálů ČT by měl být jeden privatizován. Tento privatizační model, spojený v první fázi zřejmě s převodem regionálního vysílání z TV Prima na kanál ČT2, by celou Českou televizi do dvou až tří let spolehlivě zahubil, protože vysoká úroveň a kvalita pořadů (s výjimkou zpravodajských) na ČT2 by bez prvního programu vůbec nebyla možná. Představa, že se vysílání minimálně části produkce ČT2 bude realizovat formou "státních zakázek" komerčním stanicím, je iluzorní, neopírá se o žádnou zahraniční analogii a spíš než o vážně míněný argument jde o účelovou oportunní konstrukci (nehledě na to, že stát by asi stěží zadával zakázky na pořady, které by jeho představitele - ve veřejném zájmu - kriticky zkoumaly a dávaly slovo i oponentům vládní politiky).

Média veřejné služby - pokud dobře fungují - jsou cenným aktivem každé demokratické společnosti, a v prostředí raně postkomunistického vývoje je nemůže nahradit ani slovenský nebo srbský model státní-vládní/komerční-opoziční, ani ruská realita úplné privatizace.

Zdeněk Fekar, který se místo otázek omezil na jistou formu předkládání klíčových slov k dalšímu debatování, ovšem neprotestoval, a místo aby poslankyni položil otázku, co udělá pro kvalitní Českou televizi a Český rozhlas, resignovaně její nihilistickou vizi přijal.

V samotném závěru se rozhovor dotkl i velmi závažného tématu, financování ČT z reklamy.

Současná situace je z hlediska diváka jen částečně uspokojivá: pořady ČT sice nejsou přerušovány reklamou jako pořady na komerčních stanicích, ale ČT je oprávněna vysílat teleshopping, který zařazuje na oba kanály, často značně rušivým agresivním způsobem.

Zřejmě by bylo dobré nejít do extrému a přidržet se evropského trendu. Ten je takový, že veřejnoprávní stanice mají povolen určitý příděl reklamy, ale jsou proti komerčním stanicím výrazněji regulovány. Snad by bylo vhodné uplatnit striktnější pravidla i vůči ČT a např. teleshopping nebo reklamu na jisté druhy zboží z jejího vysílání zcela vyřadit. Úplný zákaz reklamy by ale divákům asi neprospěl.

Daleko užitečnější by bylo zabývat se otázkou finanční efektivity České televize a využít k tomu např. zákonné pravomoci její Rady. Ředitel Chmelíček na jaře slíbil poziční dokument o financování, v létě v rozhovoru pro Britské listy tvrdil, že je před dokončením, a jak se zdá podle některých zpráv z ČT, ve skutečnosti nemíní jeho zpracování zadat dříve než koncem letošního nebo začátkem příštího roku. Přestože Chmelíčkovo postavení je vzhledem ke klesající reálné hodnotě koncesionářského poplatku a nevalné sledovanosti a tím i příjmům z reklamy složité, další váhání ubírá jeho argumentům na věrohodnosti.

Není pochyb o tom, že Radou ČT zadaný hloubkový audit hospodaření České televize, jehož výsledky by byly plně zveřejněny, by k zprůhlednění jejího financování přispěl značně víc, než plánovaný self-promoční poziční dokument.