Protestuji proti žalovatelné diskreditaci Ústavu pro jazyk český v Britských listech
Vážený pane Čulíku,
konečně tedy posílám, co jsem slíbil. Je tam mnoho k velmi věcnému zamyšlení a mnohé Vám nelichotí přesto to neposílám ve zlém, mluví se i o možnosti žaloby, ale zatím ji nehodláme podat.
S pozdravem
Šimandl
Britské listy 1999/2000 o Ústavu pro jazyk český AV ČR
Komentovaný sumář
0. "Valpuržiny reje" kolem úpravy pravopisu 1993(-4) už dávno rozehnalo střízlivé denní světlo, když 1996 vznikly Britské listy. Mohu-li věřit výsledkům svého prohledávání elektronického archivu, po první tři roky se v Britských listech o ÚJČ nepsalo. Představa zlovolných oktrojovačů a darmojedů "dřímala v lidu". Pozice upraveného pravopisu se mezitím vyvíjela: něco se ujalo, něco ne. Všichni rádi píšeme milion, vagon ap., protože kdopak by používal dvě klávesy, když stačí jedna; rádi také píšeme pasivní stejně jako aktivní. Administrativa začíná oceňovat osvobození od mnohdy sporného historického etymologizování, které velelo někde Na Rybníčku, ale jinde Na rybníčku, a přichází na chuť velkému písmenu po předložce v názvech ulic. Neujaly se -izmy (návrat k -ismům je vidět i v časopisu Naše řeč, který ÚJČ vydává), nadále kolísají kurzy/kursy a impulsy/impulzy.
1. Václav Pinkava předvedl v článku Pravopizmus (15. 9. 1999), že zná texty svého otce Křesadla a umí výroky z nich kolportovat; ovládá také frazeologii pivních intelektuálů (nazývejme věci pravými jmény, nepleťme pojmy a dojmy). Koupí-li si Pravidla, vezme, co je k mání: podle ISBN 80-7182-073-3 koupil produkt "Nakladatelství Olomouc", tj. přetisk práce týmu z ÚJČ, vyhotovený tak, že se po konzultaci s právníkem poupraví nebo popřehodí slůvko v míře právě dostačující k tomu, aby se výsledné "dílo" nedalo zažalovat z porušení autorských práv - za taková Pravidla se zříkáme vší odpovědnosti (což zde stojí zdaleka nejen pro V. Pinkavu). Přitom V. Pinkava obhajuje pozoruhodnou srostlici skrupulí/zásad pravopisných a morálních: že prý když si popustíme v jednom... Připomeňme si tedy vysokou pravopisnou úroveň normalizačního Rudého práva a naproti tomu pravopisnou nekultivovanost leckteré mravně bezúhonné babičky nebo undergrounďáka. Vůbec bychom u pisatele o věcech pravopisu uvítali víc kulturně-historického rozhledu. Například nám předkládá svůj postřeh, že preference z v oněch kurzech ap. souvisí s klávesnicí typu QWERTZ. Jenže řeč je o s x z, nikoli y x z; kromě toho rozdíl mezi QWERTZ a QWERTY je rozdíl dvojí technické tradice, dvou kulturních a jazykových sfér, totiž německé a anglosaské. Čeština patří k té první, anglofilové to přes noc nepředělají (a pochybuji, že by ignorování kulturně historických tradic patřilo k dědičné výzbroji Pinkavů). Na přízemnější, přímo bazální úrovni je, že statisíce sekretářek a jiných psavců, kteří se naučili slušně nebo dokonce všemi deseti psát na QWERTZ, si mávnutím proutku komputačních technologů prsty nepřeškolili, takže ustoupila nakonec ta technologie a počítače začaly počítat s růzností národních klávesnic. Ale k věcem meritorním: podívejme se v tomto kontextu na "libovůli jazykozpytců z Ústavu pro jazyk český" (na téma politické korektnosti: jazykozpytec se má k jazykovědci asi jako libomudrc k filozofovi), kterážto libovůle je podle V. Pinkavy jeden ze tří zdrojů českého pravopisu (míněna snad hlavně úprava 1993). Osud pidireformy, který jsem nastínil v bodu 0, ukazuje, že spustíme-li se snad k libovůli (ačli byly -izmy jen jejím projevem), jazyk nepůjde za námi, stejně jako (zabiblizujme si) nepůjdou ovce za pastýřem do propasti, močálu nebo vlčího dolu. Mimochodem: nepřipadá vám divné, že takový arbiter morum jako V. Pinkava si kupuje Pravidla (a ještě jaká), když sám všechno tak brilantně ví? Tím se totiž dostáváme k jádru pudla. Je mnoho lidí, kteří tuhle reguli - i jiné - bytostně potřebují. Kdopak ji má "národu" dát? Inu Ústav, za to si ho platíme. Ústav se nehodlá zříkat svého závazku zkoumat český jazyk a mapovat jeho vývoj: jen jsme všichni toho názoru, že Pravidla jsou jen částečná pomůcka ke slušnému zacházení s naší mateřštinou a že by nám bylo daleko milejší, kdyby široká veřejnost věnovala daleko větší pozornost našim komplexnějším publikacím, např. slovníkům nebo příručkám, jak napsat obstojný text. Potřeba rozoumku do kapsy však houževnatě přežívá, takže ÚJČ volky nevolky vydává ona Pravidla: z uživatelského hlediska - ač je velmi málo uživatelů, kteří si to uvědomují - jde o náhražku, asi jako kdybychom si na cestu po Itálii místo průvodce pořídili soupis italských místních jmen; z odborného hlediska jsou Pravidla podivný kompromis jednak mezi příručkou pravopisnou a zároveň taky trochu výslovnostní, a ve školním vydání taky trochu tvaroslovnou, jednak - a to je ještě povážlivější - mezi popisem jazyka a výkresem jeho kýženého stavu. (Je tu řada otázek, které na vědecké úrovni nejsou uspokojivě vyřešitelné, a přece se při vydávání Pravidel vždy "jaksi taksi pro praxi" řeší - např.: Kam se ubírá norma? Které chyby jsou navzdory masovému výskytu pořád jen chyby, a které představují inovaci a vývoj? Vývoj totiž nutně začíná chybami čili nerespektováním dosud platných omezení.) Takže nakonec po měsících práce podle nejlepšího vědomí a svědomí cosi vydáme, v něčem se strefíme, v něčem ne, a dostaneme vynadáno. Dostali sice i němečtí reformátoři a vůbec každý, kdo se opovažuje rušit mazákům jejich kruhy (co jsem se musel naučit já, ať se koukají naučit ti po mně taky, já už jsem povýšenej a mám na háku). Ale ono "dali jsme vám, ač neradi, co jste chtěli, a vy stejně brbláte" je věčná historie o nevděku českém i obecně lidském. Není to však téma pro seriózní jazykovědu, takže račte prominout, satis.
2. Citovaný článek V. Pinkavy vyšel s glosou JČ, kde se připomíná ona otázka, co je vývoj a co jsou chyby. Už jsem naznačil, že tato otázka je velmi nesnadná. Je totiž z těch, které vždy zodpoví až budoucí vývoj, zatímco u probíhajících procesů lze nanejvýš - s větší či menší úspěšností a hlavně na odborné úrovni, která bytostně nemůže být než sporná - prognostikovat a futurologizovat. Například je zatím chyba, co JČ píše: Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český - ale kdo ví, akuzativních vazeb přibývá a dokonce i ke dvojímu akuzativu (osoby a věci) typu ptát se něco odborníky bychom našli obdobu už v klasické latině (poposcit iudices veniam ´požádal soudce milost, tj. o milost´). Závažné selhání JČ jako bohemisty i jako žurnalisty vidím v následující větě profesor Kraus se odpovědi vyhnul. Seděl jsem tam vedle J. Krause; pokud si pamatuji (nevylučuji, že do toho implicitně vkládám, co verbis expressis nezaznělo), odpověď zněla, že otázka hodnocení konkrétní inovace jako chyby nebo jako vývojového prvku je složitá, že při jejím řešení už antičtí gramatikové uplatňovali hierarchizovaný soubor kritérií a že mezi těmito kritérii měl hlavní váhu úzus. Já tuto odpověď hodnotím jako adekvátní a historicky fundovanou. Ne tak JČ, protože neslyšel, co slyšet chtěl. (Chraň Pán Bůh lingvistiku i jiné slušné vědy před badateli, kteří by prskali, kdyby vybádali, co vybádat nechtěli.) Ani tentokrát nevidím odborný problém, tentokrát proto, že odborný diskurz se již konal: na onom semináři.
3. V čísle ze 17. 4. 2000 zčeřil pan Čulík stojaté vody kolem ÚJČ zveřejněním příspěvku Petra Jánského Ústav pro jazyk český aneb Dům plný myslitelů. Podle pana Jánského byla "v bedně" příjemná dáma dr. Naďa Svozilová. Ta mu pověděla, co nevěděl (to je ale spíš shazovačná ironie předem), totiž že existuje ÚJČ. A pan Jánský hned ví: Konečně jsem spatřil na vlastní oči někoho, kdo přemýšlel tak, až zavedl do běžné mluvy sekundu místo vteřiny. Konečně jsem zahlédl reprezentantku hmotnosti. Přihodil svoje názory na výraz Česko, a to jako meditaci na téma Až si zase jednou, Ústave, sednete a uděláte kafe a začnete přemýšlet, o čem budete přemýšlet v příštím tisíciletí, tedy potom, až dopřemýšlíte tu babičkovskou češtinu, jestli byste nemohli vymyslet název státu, ve kterém žijeme. - Další autory podobných invektiv si dovoluji upozornit, že nejen pijeme kafe, ale i na záchod občas zajdeme; já si tam s sebou brávám otisky vybraných internetových stran a ne vždy se s nimi vracím. Pana Jánského si dovoluji upozornit, že neviděl dr. Naďu Svozilovou, ale její mladší kolegyni dr. Světlu Čmejrkovou. Pana Čulíka si dovoluji upozornit, že pokládám za zbytečné vést odbornou polemiku s výkřiky nepozorného televizního diváka, který je ve věcech jazyka stejně naivní jako arogantní. Na rozdíl mezi vědeckým stylem fyziky a každodenní přirozenou řečí zdařile upozornil 18. 4. 2000 Jan Chleboun v příspěvku"Váha" nebo "hmotnost"? K mylné představě, že ÚJČ vytváří/zavádí jazyk/slova, se ještě vrátíme (první návrat představuje hned další věta).
4. Jan Kameníček (Branky, body, vteřiny; hned zase 19. 4. 2000) chápe rozhořčení Petra Jánského i Jana Čulíka nad zásahy ÚJČ do vývoje češtiny - pokud je chápe čtenář tohoto sumáře, pak Bůh s ním a zlé pryč. On tedy píše chápu, a připojuje Rovněž tak jsem nepochopil (mimochodem: toto připojení je pravopisně korektní, avšak po stránce logiky a výstavby textu je to politováníhodný blábol), proč se má psát "sleva", ale zároveň "zlevněný" namísto původního "slevněný", nebo "komunista", ale "komunizmus". O -izmech viz bod 0. Slevit (z ceny, z nároků) a zlevnit (zboží) jsou slovotvorně, skladebně i významově dvě různá slovesa, která se rozlišují ve všech příručkách vydaných ÚJČ - a hlavně v úzu kultivovaných pisatelů. Kameníčkův dohad, co prý se má psát, je nepodložený tak, že ve své glose znejistěl i JČ. Děkujeme mu za jeho nehanlivý názor na ÚJČ, který při té příležitosti uvedl.
5. Následovalo šestinedělí klidu zbraní, prolomené 9. 6. 2000 příspěvkem Daniely Macháčkové Jsou normativní příručky češtiny opravdu důvěryhodné? aneb Prokletý odstřelovač/ostřelovač. Na příkladu jednoho (rovnou už "prokletého") slova, se kterým si neví rady - a které v příručkách, jež uvedla, vůbec není, takže lhala sama sobě i veřejnosti tvrzením, že tam "tuto svízel" objevila -, zpochybňuje pí M. hned celé příručky v plurálu; funguje jí to podle vzoru Včera na Vinohradech hořelo, já bydlím v Ruzyni, ale Ruzyně je taky Praha, bojím se, že bude u nás taky hořet, ergo magistrát a primátor hlavního města Prahy jsou nedůvěryhodní, protože požáru nedokázali předem zabránit. Tělo svého příspěvku vytvořila pí M. z posbíraných názorů na slovo o(d)střelovač, do nichž někteří debatéři přimíchali i další svoje názory povýšené na kvaziodborná tvrzení - např. že SSČ za spisovnou formu češtiny uznával i hovorovou češtinu (jak by ne: i mluvené projevy mají svou vyšší stylovou rovinu), tudíž cokoli kdokoli kdekoli řekl (I. Železný; tímto tvrzením předvedl, že o hovorové češtině neví ani tolik, co uvádějí učebnice pro základní školu). K výsledné směsce požádala současné osazenstvo ÚJČ o vyjádření (pí M. nás vidí tak, že nás sem osadili a jsme kdykoli vyměnitelní jako žárovky v lustru nebo vlaková četa) - přičemž si pí M. popletla ÚJČ s jeho jazykovou poradnou a oba tyto týmy zase s kolegiem autorů Pravidel a SSČ, ale nešť. Svou výzvu osazenstvu, publikovanou v Britských listech, poslala pí M. e-mailem každému z nás zvlášť a snad se těšila, že z našich odpovědí poskládá další mozaiku typu on řekl a já jsem řekla a ona řekla. Jazyková poradna si dovolila ji popudit tím, že jí poslala kolektivní odpověď (Ostřelovač nebo odstřelovač? - vyšla, zaslána od pí M., v Britských listech 13. 6.), takže ve svém následujícím příspěvku Ústav pro jazyk český (matení, jak vidíme, pokračuje) svou reakcí říká: "My nic, my (češtinářští) muzikanti!"
(14. 6.) se pí M. spustila až k nespisovným regionalismům:
8. Od té doby (píšu to 29. 8.) se zdá být klid.
