pondělí 4. září

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Česká televize:
  • Jaké bylo první Naostro? (Tomáš Pecina) Precedens pro ČR? O britských zákonech se nyní rozhoduje v Evropě:
  • Bude evropský zákon o lidských právech chartou pro kverulanty? (FT) Dlouhověkost: Vědci objevují "tajemství věčného mládí":
  • Je stárnutí způsobované "oxidačním stresem"? Politika:
  • Co ty Rakušáci furt pruděj? (Ivan Sosna) Reakce:
  • Jak Češi myslí a jak Češi jednají - v poznámkách Josefa Šimandla (Jan Čulík)
  • Proč ty emoce a silná slova? Ohlas na příspěvky Dr. Josefa Šimandla (Ivan Sosna) Reakce: Posílá Jana Dědečková své články všude?
  • Dnes už se nepíše přes kopírák, ale e-mailem (Martin Vadas)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Jak Češi myslí a jak Češi jednají - v poznámkách Josefa Šimandla

    Jan Čulík

    Motto:

    "Ano, věru těžké jest býti ve styku s veřejností a nezešílet z toho, jak zabednění a zlomyslní jsou prostí lidé. Každé povolání je však dobrovolné." (Václav Pinkava,
    Britské listy 27. 9. 1999)

    "Když jsme začali dělat průzkumy veřejného mínění, s překvapením jsme zjistili, jak rozumné a inteligentní jsou názory obyčejných lidí." (George Horace Gallup, zakladatel Gallupova ústavu, USA, 1935)

    Už jsem citoval výrok Robina Daye, nestora britských novinářů, zakladatelů moderního průrazného politického televizního rozhovoru, že podrážděná reakce na nějaký výrok či zveřejněný text zpětně subjektivně ovlivňuje jeho vyznění a může tak proměnit i nejnevinnější otázku v něco nesmírně drzého a troufalého. Tak bude-li politik reagovat na nevinnou novinářovu otázku:"Budete kandidovat v příštích volbách?" rozhořčeným výkřikem "No, co si to dovolujete," vytvoří tak zpětný dojem, že vznesená otázka byla nepřístojně sprostá.

    Reakce (též zde) Josefa Šimandla na články a poznámky, zveřejněné v Britských listech, týkající se jeho Ústavu pro jazyk český, se zdá nepřiměřená. Prozrazuje to vnitřní nejistotu. Vědec, který si je jistý svou prací i svým místem, nezačne okamžitě hovořit o žalobě, jestliže jeho pracoviště obviní jakýsi lidový hlas z toho, že vykřikl: Proč platíme vědce z ÚJČ, když jejich názor nemá žádnou váhu a když jejich erudice skončila koncem padesátých let?

    Jak to konstatovali už mnozí, v porovnání s českým tiskem přinášejí Britské listy množství nových, v českém kontextu jinak nedosažitelných informací. Čtenáři poukázali na to, že co se myšlenkového vývoje českých sdělovacích prostředků týče, jsou Britské listy přibližně dva až tři roky v předstihu (povšimněte si, jak se témata, jimiž se zabývá třeba první výbor z Britských listů, ...jak Češi myslí, který obsahuje především texty zveřejněné v roce 1996-1997, dostávají do obecnějšího povědomí v ČR teprve kolem roku 1999.)

    Toto není ovšem nijaká zásluha Britských listů samotných, je to dáno jejich těsným kontaktem se západními sdělovacími prostředky. Opakovaně mě fascinují osoby, pro které je tato skutečnost neviditelná, kterým nevadí unavená, nepřemýšlivá a v kruhu se pohybující konvenčnost většiny českého tisku, na Britské listy, publikující většinou daleko inteligentnější, složitější a objevnější články než česká média, však ostře útočí. Má to snad něco společného s psychologickým ustrojením těchto členů české společnosti? V rámci nejistoty si musejí dokazovat, že druhořadé hodnoty kolem nich jsou ve skutečnosti vynikající. Časopis jako Britské listy, přinášející nové a zpochybňující myšlenky, by jejich nejistotu zřejmě ještě posílil. Žít v myšlenkové nejistotě je nepříjemné, i když je to normální stav lidské existence. Proto je nutno myšlenkově "nebezpečný" list, jako jsou Britské listy odmítnout, případně se ho pokusit nějak bagatelizovat či zdiskreditovat. Stačí snad pohlédnout třeba jen na přehled nejzajímavějších článků z poslední doby na titulní stránce BL, či do obou knižních výborů z Britských listů - soudný čtenář dojde k závěru, že obviňování BL z neserióznosti je zástupné, nesmyslné a neférové. Zvlášť absurdní je odsuzovat jako "pavlač" oba knižní výbory z Britských listů, v kterýchžto pečlivě redigovaných svazcích se "lidové", "nepodložené" hlasy samostatně vůbec nevyskytují, a to, co je v obou knihách, jsou spolehlivé informace. Nechť Josef Šimandl věcně ukáže, co je v těchto svazcích podle jeho názoru nepodloženého.

    Upozorňuji, že názor redaktora Britských listů na Ústav pro jazyk český a na jeho práci je velmi mírný až pochvalný. Vyplývá to z níže znovu citovaných poznámek, které četl i Josef Šimandl. Proto hněvivá reakce překvapuje, i jeho přesvědčení, že snad Jan Čulík zastává vůči Ústavu pro jazyk český nějak nepřátelský postoj. Jan Čulík o ÚJČ a o českém jazyce napsal těchto několik zběžných poznámek:

    1.Obávám se, že pan Chleboun nemá tak docela pravdu. V jazyce existují různé styly diskursu, každý vhodný pro jinou situaci. Tak jako jindy používáme spisovné a jindy obecné češtiny, máme celou řadu vědeckých jazykových stylů a ty používáme při vědeckém diskursu. Termíny jako "sekunda" či "hmotnost" patří do vědeckého stylu fyziky, nikoliv však do stylu každodenní přirozené řeči. Zavedení těchto technických termínů do běžného jazyka byrokratickým opatřením za komunistické éry bylo pseudovědeckostí: označování kila mouky v potravinách slovem "hmotnost" je naprosto zbytečná hyperkorektnost. (Míním tím: ať už to zavedl kdokoliv, neobviňuji z toho Ústav pro jazyk český, ovšem ať nikdo nepředstírá, že se náhle začala používat ve sdělovacích prostředcích slova jako "sekunda" místo "vteřina" a "hmotnost" místo "váha" v důsledku přirozeného jazykového vývoje ve společnosti! - dodatečná poznámka JČ.) Pekař či hospodyňka nepotřebuje být upozorňován na to, že na Měsíci by tento balík vážil šestkrát méně... Jde o účelnou distribuci informací a šířit tento vědecký úzus do běžného jazyka bylo nesprávné bylo to narušením přirozené funkce řeči.

    Nelze si ani představit,že by na výrobcích v britských supermarketech uváděli místo váhy (weight), že balíček má "hmotnost" (mass). Je to směšné. Přitom si nemyslím, že je tím angloamerický vědecký diskurs v oboru fyziky o něco ochuzován.

    2. Nejsem si jist, zda ("nejsem si jist" je pokus zdvořile říct "není to pravda", pozn. JČ) se kdy psalo "slevněný" - předpona z- totiž vyjadřuje ukončený proces, případně změnu stavu, takže je u slovesa "zlevnit" zcela na místě. Jinak se mi zdá, že obecně Ústav pro jazyk český "reguluje" češtinu v současnosti velmi rozumně a veškeré změny provádí pokud možno jen podle změn jazykového úzu.

    3. Myslím, že je velký problém, jak určit, kudy jde hranice mezi vyvíjejícím se jazykovým územ, totiž tím, jak se v současnosti mluví, a mezi strukturními jazykovými chybami. Co je strukturálně a funkčně ospravedlnitelný vývoj a co je pouhá systémová chyba, která zamlžuje komunikaci? Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český a profesor Kraus se odpovědi vyhnul. Jiná odbornice, dr. Martincová, autorka loni vydaného slovníku neologismů (z velké části tvořeného anglickými výrazy) konstatovala, že se věc musí vždycky určovat podle typu problému, nikoliv podle jednotlivých slov. Je fakt, že lidi dohání k zuřivosti jakékoliv pravopisné změny, které neodpovídají způsobu psaní, na jaký byli zvyklí, pokud však došlo v užívání jazyka k posunu, a je to funkční, je nutno tyto změny respektovat.

    (K otázce položené panu profesoru Krausovi. Možná je to otázka skutečně složitá a nelze ji uspokojivě zodpovědět. Pokusím se objasnit svou otázku příkladem: Ptal jsem se, jak rozlišíme od normálního jazykového vývoje třeba takový případ, že se mladí novináři v televizi Nova nenaučili ve škole řádně porozumět určitým jazykovým jevům, a tedy svou neznalou jazykovou praxí na televizní obrazovce, která má na českou společnost obrovský vliv, radikálně omezí v některých aspektech komunikační schopnosti češtiny. Možná jsem z hlediska profesionálního jazykovědce hlupák, ale odpověď , že o tom, zda je to chyba nebo vývoj, především rozhoduje úzus, se mi nezdá uspokojivá a, ano, zdá se mi v tomto případě vyhýbavá.)


    Josef Šimandl ve svém článku rozbírá různé vážné prohřešky a nedostatky ve vzdělání pisatelů v oboru český jazyk (podívejte se, jak primitivně a neinformovaně píší, vždyť ani neumějí česky, to je přece pod úroveň, abych se s nimi bavil!) a v této souvislosti kritizuje i Jana Čulíka ironicky za jeho "podivnou akuzativní vazbu" Ptal jsem se na to při nedávném semináři pro zahraniční bohemisty odborníky z Ústavu pro jazyk český. Ano, je to překlep - napsal jsem -y namísto . Ano. Nemám peníze na korektory a pravidelní čtenáři vědí, že se v Britských listech vyskytují občas tiskové chyby - v diskusi, která na toto téma v BL před časem proběhla, konstatovali někteří čtenáři, že jsou ochotni překlepy tolerovat, vzhledem k tomu, že se z Britských listů dovídají dosti podstatné, nové skutečnosti. Kdybych mohl, rád bych vydával BL bez překlepů.

    Jenže myslím, otázka je složitější. Vylučuje určitá míra "neznalosti" člověka z práva účastnit se veřejného diskursu na dané téma? Jak vědí čtenáři Britských listů, zastávám (anglosaský?) demokratický názor že nikoliv. Vylučování je nebezpečná věc. PhDr. Šimandl prokazuje rozsáhlé, profesionální znalosti v oboru českého jazyka a jazykovědy, kdybychom však přijali jeho postoj, že ten, kdo není dostatečně erudován, má mlčet, mohl by někdo z diskuse vyloučit i jeho, protože by mu například mohl vyčíst, že není dostatečně seznámen s principy demokratické diskuse. Anebo by někdo mohl označit jeho vědecké názory za nevědecké - třeba vědci, kteří se s jeho pojetím jazykovědy neztotožňují. Je si dr. Šimandl opravdu jist, že by se to nemohlo stát?

    Ano, je únavné a iritující reagovat na "hlouposti" z řad veřejnosti, ale mám spíš pocit, že profesionální pracovníci v určitém oboru by měli ve veřejné diskusi seznamovat se svými ověřenými informacemi i ty občany, kteří se na ně obrátí se svými připomínkami, námitkami či "útoky", ať jsou jakkoliv neinformované.

    Jak Josef Šimandl ví, protože podobné reakce jeho Ústav musí jistě dostávat také, vztah Čechů k jazyku i k jakékoliv jazykové "regulační" instituci je osobní a citový. S překvapením jsem zjistil (což jsem ovšem měl vědět) z příspěvků, zveřejněných v BL, které Josef Šimandl kritizuje, i z příspěvků jiných, týkajících se češtiny, že ač často neinformovaný, vztah mnoha lidí k českému jazyku je intenzivní a  hlubinný. Možná, že by si Ústav pro jazyk český měl vážit těchto pokusů lidí zamýšlet se - ač neinformovaně - nad tím, jak používají své rodné řeči a ne je za jejich neprofesionalitu zatracovat.

    Lidi považují jazyk za součást svého bytí, vlastně za součást svého majetku, je to nástroj, který každodenně používají. Proto zřejmě také - ať v dobrém či špatném, ať informovaně či mylně - považují za své "vlastnictví" i jakýkoliv Ústav, který současný stav jazyka popisuje, dělá ohledně něho určité závěry a ty závěry publikuje. Osobují si právo "do jeho práce kecat". Josef Šimandl má jistě pravdu, že názory, publikované v Britských listech, nevycházejí z žádného sociologického vzorku a tedy nemají ze striktně vědeckého hlediska význam - přesto však si myslím, že je signifikantní, že kdykoliv se vrátí na stránky časopisu téma českého jazyka, přijde pokaždé z čtenářské obce Britských listů, čítající pravděpodobně asi 20 000 osob, podstatné množství velmi živých reakcí.

    Mezi nimi bohužel přežívá i  názor, že je prý Ústav pro jazyk český jakýmsi pozůstatkem komunistické minulosti. Humanitní vědy byly komunismem silně postiženy a každý se přece musel učit z učebnic češtiny pravopis i syntax často na větných příkladech z komunistické propagandy. Je to dědictví politováníhodné, avšak bohužel reálné. Nijak tím neobviňuji z komunismu nynější osazenstvo Ústavu pro jazyk český.

    Máme se snad divit, že tento nepřátelský postoj vůči jazykovědným institucím přežívá u lidí často dodnes? Je rozumné se nepokoušet práci jazykovědných institucí těmto lidem vysvětlovat a jejich "démotické" hlasy odmítnout, že jsou to prostě blbci, s nimiž se my odborníci nebudeme bavit?

    V článcích, jako byl text pana Janečka, jsem, přiznám se, považoval - možná chybně - za podružný jeho výrok, že "pracovníci ÚJČ nepokročili s erudicí za padesátá léta" - nenapadlo mě, že to bude ÚJČ považovat za útok, ohrožující jeho existenci natolik, že v souvislosti s tímto výrokem bude hovořit o žalobě. Zaujal mě v tomto textu obecný, dost intenzivně pociťovaný postoj, jaký zjevně mnozí Češi vůči ÚJČ mají, jako fenomén. Myslím, že je legitimní tyto postoje ventilovat, protože bychom o nich měli vědět a měli bychom na ně reagovat. Přirozeně, že v BL nezveřejňuji všechno, ale texty, které mě nějakým způsobem zaujmou, protože jsou nějak podnětné, třeba i svou chybnou argumentací, a pak diskuse, kteeré vyvolají.

    Možná není čtenářská obec Britských listů prověřeným sociologickým vzorkem, je to však čtenářská obec v poměrech české společnosti velmi kultivovaná (články v Britských listech jsou nezřídka složité) a z oněch několika desítek reakcí e-maily, které čtyři roky, od začátku existence BL, dostávám denně, jsem se musím říci osobně poučil o způsobu myšlení a jednání - v dobrém i špatném smyslu - v českém národě daleko podrobněji než z jakýchkoliv vědeckých studií. Možná právě proto mám trochu větší trpělivost s neinformovanými názory veřejnosti a větší pokoru a porozumění pro ně než Josef Šimandl.

    Mimochodem, pan Janeček se zabýval v kritizovaném textu zajímavou a ve věku počítačů dosti praktickou otázkou, totiž dodnes skutečně rozumné řadit slova začínající na ch stále ještě za h. Odpověď pana Šimandla, že o tom rozhoduje stát, není uspokojivá. On Ústav pro jazyk český v těchto záležitostech nedodává státu žádné expertízy?

    Je snad zvykem v Timesech přetiskovat parkové projevy a obracet se pak na lordy a ministry, aby se k nim vyjádřili? ptá se Josef Šimandl. Ano, pane Šimandle, kupodivu je to tak. V anglosaských zemích vládne demokratické vědomí, že "všechna moc pochází z lidu". Většina britských deníků tiskne každý den celou stránku čtenářských dopisů, v rozhlase a televizi se vysílají pořady, kde ministři a politikové odpovídají na často velmi kritické dotazy z řad veřejnosti. Tatáž diskuse probíhá na internetových stránkách velkých britských deníků. Britští rozhlasoví a televizní moderátoři se k tazatelům z řad veřejnosti chovají zdvořile a s úctou. Britský ministerský předseda (dělá to Blair, dělal to John Major, dělala to Margaret Thatcherová) píší občasné články do bulvárního tisku, pokud jim to šéfredaktor dovolí. Čím je "lord" a "ministr" "lepší" než řadový volič? Víte, ministři jsou pouze zástupci, služebníky veřejnosti. V demokracii je pánem volič, nikoliv ministr.

    Protestujete, že Britské listy dostatečně neumlčují "lidové hlasy", které kvůli své "hlouposti" nemají právo být vysloveny, a obtěžovat lidi, kteří jsou skutečně informovaní a vzdělaní.

    Takový postoj podezřívá veřejnost, že nemá vlastní mozek a že si v rámci otevřené, probíhající diskuse obyčejní lidé nejsou schopni utvořit na publikované věci rozumný názor. Musejí jím ho vnutit elity.

    Není ovšem pravda, že jsou Britské listy neredigovanou "pavlačí", která je přispívá k chaosu světa. Jak už jsem se zmínil, objektivní a nestranný čtenář uzná, že jsou Britské listy neocenitelným a v českém kontextu výjimečným zdrojem informací, které se do českého prostředí jinak většinou nedostávají. Cennou informací jsou v  dynamickém diskursu, jaký umožňuje internet, i ony panem Šimandlem tak odmítané "démotické" reakce na to, o čem se mluví. Jsem přesvědčen, že bychom měli vědět, jak lidé reagují, a nezastávám názor, že je nutno tyto texty potlačovat. Vybírám z nich to, co z nějakého hlediska považuju za zajímavé, případně za provokující, rozrušující myšlenkové sterotypy. Pevně věřím v soudnost čtenářů.

    Vzhledem k tomu, pane Šimandle, že si myslíte, že správný názor musejí nevzdělanému lidu vnutit elity, je podle vás potřebné vědět, kdo co píše: nemá prý smyslu hodnotit názor jako takový, musíme předem vědět, jaké místo dotyčný pisatel zastává či nezastává v hierarchii českého kulturního establishmentu. I kdyby takové hodnocení nebylo zcestné v každém kontextu, v českém kontextu je zvlášť zavádějící, protože po tragických více než padesáti letech totalitarismu jsou české intelektuální elity stále ještě velmi zdecimované a to, že někdo zaujímá v ČR nějakou oficiální kulturní funkci nebo ho tisknou v nějakých novinách, neznamená vůbec nic, i když si samozřejmě příslušníci tohoto kruhu navzájem pochvalují, jak jsou dobří.

    Velkou výhodou přirozeně je, že se tento místní diskurs odehrává v tajné domácí, české řeči, které nikdo zvnějšku nerozumí, a tak to, co je v ČR vychvalováno jako nejvyšší kvalita, nebývá posuzováno v mezinárodní konkurenci.

    Připomíná mi to poznámku amerického politologa Andrewa Stroehleina, který před časem napsal: "Zkuste poslat do Lidových novin článek, ale zatajte jméno jeho autora. Redakce nebude schopna zhodnotit, zda článek otisknout či ne, protože ho nehodnotí podle obsahu, ale podle toho, kdo to napsal." Argumentace, že názor Petra Jánského (mimochodem vydavatele trojdílného zpěvníku "Já, písnička", který dnes najdete ve všech českých školách) je irelevantní, jenom proto, že publikuje jen v Britských listech, není sama o sobě příliš přesvědčivá. Skutečně chcete vážně argumentovat, že kdyby panu Jánskému zveřejnili článek v papírovém českém celostátním deníku (v Mladé frontě Dnes?? v Lidových novinách??) jeho názory by to legitimovalo? Jako jazykovědec nepociťujete pokleslou úroveň těchto tiskovin? Možná ne, pokud to, co je jazyková norma vlastně tvoří úzus, takže když budou psát v těchto listech primitivně, zanedlouho se to stane všeobecně přijímaným standardem.

    Tady se vám může zdát, že si protiřečím, neboť v předcházejících řádcích zastávám zdánlivě stejně elitářský postoj jako vy. Rozdíl je v tom, že já nechci hlasy, které považuji za nepřesvědčivé či dokonce primitivní, potlačovat: chci s nimi vstupovat do rozumné diskuse a vysvětlovat, proč nemají pravdu. Ony přirozeně mají právo činit totéž. Tyhle otázky se však v Evropě řešily už dávno, někdy na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy mnozí varovali před zavedením všeobecného volebního práva. Nezavedou ti blbci obyčejní občané společnost svým hloupým rozhodnutím u volebním urny do katastrofy?

    Kupodivu se demokratické společnosti rozhodly - už kolem roku 1900 - toto riziko přijmout. Ukázalo se, že obyčejní lidé mají většinou daleko zdravější rozum než vládní (i intelektuální) elity.

    Kdybych měl hodnotit z mezinárodního hlediska český diskurs tak přísně jako vy, pane Šimandle, musel bych konstatovat, že je za světem zpožděn a že jeho převážná většina jsou nenápadité, často nepříliš dobře vyjadřované konvenčnosti (především v důsledku uzavřenosti české společnosti, nebo alespoň těch lidí, kteří v této společnosti určují mediální diskurs, a dále v důsledku poklesu české vzdělanostní úrovně zejména v sedmdesátých a v osmdesátých letech); došel bych k názoru z výšin své arogance, že se s takovými lidmi nemá cenu vůbec bavit. S takovým přístupem hluboce nesouhlasím, myslím si, že by se člověk měl stavět ke svému společenství s pokorou. Myslím si, že je daleko plodnější konfrontovat místní diskurs s myšlenkami odjinud a rozvádět veřejnou diskusi o tom, proč a jak se liší tento diskurs od diskursu ve světě. Srovnáváním myšlenek a jejich konfrontací vznikají užitečné, nové pohledy na svět.

    Vím, vrací se to pořád: mnozí středoevropští intelektuálové mají problém se základními pojmy demokracie. Je jim nepříjemná: chtěli by raději diktaturu elity, nechtějí to ovšem přiznat - chtěli by vládnout sami a - pro zejména pro zahraniční potřebu - jen tomu říkat demokracie.



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|