Jsou nynější benzínové stávky v Británii prospěšné demokracii?
" Teprve když jsou ulice plné nevyprázdněných popelnic, když vznikají hromady nevytříděné pošty anebo benzínovým pumpám dojdou pohonné hmoty, teprve tehdy si lidi najednou uvědomí onu skutečnost, která v naší společnosti normálně zůstává nevyřčena - že mají - každý den svého života - vlastní, obrovskou moc."
Po protestech a nepokojích proti zvyšování cen pohonných hmot na evropském kontinentu vznikly blokády a demonstrace i ve Velké Británii. Shrnujeme k tomu komentář Francise Wheena, zveřejněný v deníku Guardian ve středu 13. září.
Návrat do sedmdesátých let
Více než tisíc benzínových stanic v Británii je uzavřeno, demonstranti a stávkující obléhají rafinérie ropy, schůzka organizace OPEC se dostává na titulní stránky novin. Jak to napsal týdeník Observer: "Vítejte zpátky v sedmdesátých letech." [kdy Británie v předthatcherovském období trpěla chronickými stávkami, které opakovaně ochromovaly hospodářství i provoz země]. A jako by vycítil náladu v celé zemi, v pondělí ráno mi přestal fungovat telefon a pozoruhodně nepříjemná pracovnice podniku British Telecom mě informovala, že "DŘÍV NEŽ VE ČTVRTEK TO TEDY OPRAVENÉ NEBUDE". Že by se už blížil, jako to bylo v sedmdesátých letech, třídenní pracovní týden?
"Mohu potvrdit, že se dnes konalo zasedání výboru pro mimořádné události," konstatoval vážně v pondělí v televizním pořadu Newsnight poslanec John Reid. To vyvolalo další proustovskou vlnu vzpomínek, takže jsem si vyhledal v denících poslance Tonyho Benna jeho záznamy z prvních měsíců roku 1979: "Tisk je plný krizí, anarchie, chaosu a ochromené společnosti. Merlyn Rees mi sdělil, že jako předseda výboru pro mimořádné události uvažuje, zda má nechat zavést provoz parních lokomotiv po zemi pro nouzové účely."
Instantní historie sedmdesátých let od Christophera Bookera, která vyšla v roce 1980, vylíčila "desetiletí nekonečného tvrdého pochodu pohyblivými písky... těžko to byla éra, která v nás bude v budoucnosti vyvolávat pocity nostalgie." Lidem, kterým je dnes kolem dvaceti, je jistě těžké si to všechno představit [toto je ironie, protože vše, co Wheen popisuje, existuje i dnes, pozn. JČ]: vlaky často nejezdily načas, nebo bývaly úplně zrušeny, ostře se debatovalo o tom, zda má Británie vystoupit z Evropského společenství, v novinách se tisklo nejnovější zpravodajství o milostném životě Micka Jaggera, anglickému fotbalovému týmu se nepodařilo dostat se na mistrovství světa...
Ano navzdory veškerému očekávání jsou sedmdesátá léta stále s námi. I nejhnusnější móda z té doby (lávové lampy, kalhoty s rozšířenými nohavicemi, letecké sluneční brýle, boty s tlustými podpadky), to všechno bylo znovu vyloveno ze stoky času. Podle znalých lidí prý přijdou jako další věc do módy zlaté medailony z tlustého kovu, ostře pestrobarevné košile a natupírované vlasy. (...)
Během stávek pracovníků britských elektráren o vánocích v roce 1970 byl otištěn v Timesech tento čtenářský dopis: "Vážení, dovolte mi - píšu při svíčce - vyjádřit tímto dopisem plnou podporu vládě". Vyvolalo to brilantní esej od historika E. P. Thompsona o tom, jak se "v dobách nebezpečí či nouze" mobilizuje britský duch. "Jen v obdobích krize," napsal Thompson "opouštějí skuteční ochránci svědomí společnosti, nenápadné střední vrstvy, svou mlčenlivost a otevřeně vyjadřují, v co věří a co podporují."
Ale tady je ten rozdíl. Kdyby nějaký rozčilený čtenář psal do Timesů dnes, jménem, jako obvykle "mlčenlivé většiny", daleko pravděpodobněji by jeho dopis začínal: "Vážení, dovolte mi - benzínová nádrž mého automobilu je prázdná - vyjádřit svou plnou podporu těmto vynikajícím stávkujícím a demonstrantům." Když zablokují zásobárny pohonných hmot horníci anebo elektrárenští dělníci, dá se očekávat, že je bulvární pravicový tisk i konzervativní poslanci v parlamentě odsoudí jako "sabotážníky" a "násilníky". V současnosti však kritika z této stran skoro vůbec nepřichází, pravděpodobně proto, že kampaň "Bojkotujme benzínové pumpy" vyvolaly právě bulvární listy The Sun, The Mail a konzervativní poslanci. Dokonce jsem slyšel jednoho konzervativního poslance, že by bylo nesprávné odsuzovat občany, že se rozhodli vzít přímou akcí v ulicích spravedlnost do svých rukou. Jestlipak to podle něho taky platí pro antikapitalistické demonstrace v londýnském finančnickém středisku City?
Právo náruživých spotřebitelů pohonných hmot kupovat si levný benzín je snad nejméně vznešená kauza, která kdy tuto zemi stávkami ochromila, a bylo by lehké si z toho dělat legraci. Nicméně si myslím, že existují dva dobré důvody, proč tyto protesty oslavovat. Zaprvé, stávka možná bude mít úplně nečekávané důsledky. Lidi, kterým v autě začal docházet benzín, tím budou donuceni se zamyslet nad tím, zda "je tato jejich cesta autem skutečně nutná" a opožděně si možná povšimnou, že v Británii taky existuje veřejná doprava - a budou ji používat i po ukončení této krize. I ti z nás, kteří bydlí daleko na venkově, daleko od nejbližšího autobusu či vlaku, se možná zbaví častého zvyku jen tak vlézt do auta a dojet si na vzdálenost mnoha kilometrů jen pro jediný bochník chleba.
Ale co je ještě daleko důležitější: tyto stávky podvrátily představu, že je politika výlučnou doménou ministrů, a že jediným právem občana je chodit jednou za pět let k volbám. Následky této usmrcující doktríny předvídal už v roce 1968 tehdejší Prvomájový manifest: "Pokud se parlament izoluje od trvalého nátlaku občanů, ztratí naléhavost a občanský obsah, který mu umožňuje bránit se administrativní mašinérii a řídit ji. Vláda pak přestává být vládou občanů, ale je jen převodovou pákou, koordinátorem, součástím administrativního soukolí. Jakmile k tomuto dojde - tento proces přirozeně ještě neskončil - je to konečným vyvlastněním aktivní politické účasti občanů na vládě." - A samozřejmě, vede to k domu, že občané jsou pak od vlády odcizeni - proto se voleb postupně účastní stále méně a méně lidí.
Zdá se, že Tonymu Blairovi tento demokratický deficit vůbec nevadí, vzhledem k tomu, že tvrdí, že vlády nesmějí nikdy ustupovat občanským nepokojům nebo projevům občanské neposlušnosti. "Tak se v Británii přece nikdy nedělá politika," řekl Blair v pondělí, "a pokud o tom budu rozhodovat já, nikdy se tak dělat nebude."
Možná dnešní britský premiér nikdy nic neslyšel o sufražetkách, které na přelomu devatenáctého a dvacátého století usilovaly o volební právo pro ženy, ale přece snad i on si musí pamatovat na obrovské demonstrace proti místním daním (poll tax) na jaře roku 1990, v jejichž důsledku byly tyto daně zrušeny a vedlo to k pádu Margaret Thatcherové, která se je pokusila zavést.
Demonstrující zemědělci a závozníci pravděpodobně ve velké většině hlasují pro konzervativce. Ale alespoň se nynějšími protestními akcemi protiví moderní ortodoxii technokratické, manažerské "konsensuální politiky" a jako mnoho demonstrantů před nimi objevili, jaké nadšení a jaká síla a energie spočívá v tom, když se lidi spojí k prosazení určité věci. Jeden jihoanglický farmář tento týden přiznal, že teprve nyní pochopil důvody, proč v Británii v osmdesátých letech stávkovali horníci, a začal s nimi sympatizovat. Jak poznamenal historik E. P. Thompson na konci své eseje o "psaní při svíčce": teprve když jsou ulice plné nevyprázdněných popelnic, když vznikají hromady nevytříděné pošty anebo benzínovým pumpám dojdou pohonné hmoty, teprve tehdy "si lidi najednou uvědomí onu skutečnost, která v naší společnosti normálně zůstává nevyřčena - že mají - každý den svého života - vlastní, obrovskou moc."
