Při bezdůvodném zadržování jsme byly bity

V tomto dokumentu OPH znaji velkou vetsinu zkracenych (na pismeno s teckou) jmen Jméno: B. M.

Adresa: Narozena: vše známé

Jméno: K. K.

Adresa: Narozena:

E-mail (společný): vse známé

26. 9. kolem 17:30 u Sinkulovy ulice zadrženy policisty v bojové výstroji. Přitom nás strhli na zem a na každou z nás se vrhli 3 policisté, okolo stálo ještě asi 8 policistů. Na zemi nás bili a násilím nám dali ruce za záda, aby nám mohli nasadit plastiková pouta. K. se při tom stáhla čepice přes obličej, takže nic neviděla. Dva policisté, kteří ji odváděli, ji nechali hlavou narazit do dalšího policisty. V polovině cesty k transportéru pro zadržené (modrý minibus, ve kterém bylo místo pro 6 zadržených) jsme byly předány "normálně uniformovaným" policistům, kteří nám brutálně tahali za vlasy aby nám zvrátili hlavu a mohli nás nafilmovat. Pak nás násilím odtáhli do policejního auta (předtím ještě K. udeřili obuškem do hlavy). V autě již byli dva zadržení Švédové a za pět minut přivedli ještě jednu Brit/ka. Celou dobu jsme nesměli mluvit a policisté (čtyři) stále mlátili obušky do mříží, aby nás vyděsili.

Potom jsme jeli ke Kongresovému centru, kde nás před velkým policejním autem prohledali policisté - muži. Při tom nám brutálně dávali nohy od sebe a celou dobu (asi 10 minut) jsme museli stát s hlavou u autobusu. Pak nás vzali do transportéru pro zadržené, kde sedělo asi 9 lidí. Všichni kromě tří byli připoutáni kovovými pouty k okenní mříži. My jsme musely dále mít plastiková pouta.

Jeli jsme na policejní ulici ve Svatoslavově ulici v Praze 4, kam jsme přijeli asi v 19:30. Během jízdy jsme nesměli mluvit. Při vystupování nám sundali pouta a vzali nás na dvůr služebny, kde jsme museli stát potichu, obličejem ke zdi. Přitom byli muži a ženy odděleně. Bylo tam 29 lidí (velká část žen původem z Baskicka, 6 Němců, 4 Švédové, 2 Britky, Norky). Dali nám znovu velmi těsná plastiková pouta, na naši žádost nám je trochu povolili. Po půl hodině nám je zase sundali a na dvoře nás prohledali policistky. Na naši žádost jsme směli na záchod.

Potom nás brali jednotlivě k výslechu. Nejprve nám předložili česky psané poučení o našich právech a povinnostech. Překladatelka je však přeložila velmi nepřesně. K. jí řekla, že právo odmítnout výpověď má pouze tehdy, kdyby ohrozila rodinné příslušníky a ne když by tím ohrozila sebe. Přesto bylo B. toto právo takto přeloženo. Teprve na náš dotaz nám bylo vysvětleno, proč jsme byly zadrženy, ale brali nás již jako vinné a každé naše právo nám bylo odmítnuto (telefonát, advokát). To písemné poučení jsme tedy nepodepsaly. Byly jsme vyzvány zaplatit 1000 Kč, že jsme nesplnily výzvu k výpovědi a že jsme se nacházeli na zakázané demonstraci. To tlumočnice opět přeložila velmi nepřesně, ale tak jsme pochopili výzvu k zaplacení. Zaplatit jsme odmítly.

Strávily jsme celou noc na dvoře pod dozorem a odmítly nám dát deky, aby nám nebyla zima. V přibližně 0:30 (středa 27. 9. 2000) dali každému plátek chleba, trochu salámu a sklenici vody. Za obdržení jídla jsme měli podepsat česky psaný formulář. B. to odmítla podepsat a byla nucena podepsat odmítnutí podepsání formuláře. Potom dostala jídlo. K. podepsat odmítla a nedostala nic k jídlu. Asi ve 4:00 odvedli polovinu lidí. My (jedna Britka, čtyři Norky, jeden Polák, tři Němky, jeden Švéd, jeden Ital a čtyři ženy z Baskicka) jsme byli vzati v 6:30 na policejní stanici, aby nás trochu "zahřáli". Dostali jsme plátek chleba, trochu salámu a vodu, tentokrát bez podpisu. V 7:30 přišli policisté v bojových uniformách a lidi, kteří většinou spali tloukli do hlavy,pak šli na dvůr. Po chvíli přišlo asi pět nebo šest těchto policistů zpět a  odtáhli nás každého velmi hrubě a bez varování na dvůr. Jedné ženě z Norska (Inge) při tom hodně poranili kotník, který jí pak velmi otekl a v příštích dnech kulhala. Potom jsme museli stát půl hodiny na dvoře. Pak nás znovu vzali ke vchodu do budovy, a museli jsme jednotlivě běžet špalírem policistů v bojových uniformách až k transportéru pro zadržené. Při tom nás bili a ostatní tomu museli přihlížet. To vše probíhalo za hněvu a smíchu těch asi 20 policistů. Bece neublížili, K. byla v polovině špalíru a pak zvednuta za vlasy a límec, a tak odvlečena do transportéru. Jeden Kanaďan byl velice brutálně sražen.

Pak jsme jeli na další policejní stanici, ale nevíme, která to byla. Během cesty jsme mohli tajně telefonovat z mobilu. Tam k nám velmi hrubě přidali další (.B ?, A. J. a L. L., který měl dva monokly a zraněnou hlavu, ti byli z Německa. Jeden Slovinec, který měl silně krvácející prst, a A. z Baskicka, S. a ještě jeden muž z USA a ještě další dva muži).

Jeli jsme na cizineckou policii Olšanská 2, Praha 3, kde nás policisté v civilu rozdělili do 1. a druhého patra. B. byla v prvním patře, všichni museli stát obličejem ke zdi, muži a ženy odděleně. Nebylo dovoleno mluvit, a když někdo mluvil nebo chtěl telefon a advokáta, udeřili mu hlavou o zeď. Porovnali nám obličeje s fotkami z demonstrací. Bylo nám podsouváno, že jsme vinni a není o tom pochyb. Ani zde jsme nesměli telefonovat ani mít advokáta. Melanie John musela stát s rukama nad hlavou u zdi a pak náhle zmizela. Objevila se znovu s pouty na rukou, když jsme byli převáženi do tábora Balková a jako jediná byla v autobuse v cele. Také jí celou dobu byla odmítána zdravotní péče, přestože trpí epilepsií.

K. byla ve druhém patře, kde také museli celou dobu mlčet. Policie se chovala velmi násilně především vůči mužům ( mlácení o zeď, stání s rukama nad hlavou a obličejem u zdi). Jeden muž z Berlína byl brutálně škrcen, když žádal o telefonát. Museli jsme se úplně svléknout a naše cennosti zabalili do papírového sáčku, zapečetili a my jsme se museli přes pečeť podepsat. Také naše zavazadla byla zabezpečena. Všem nám sejmuli otisky prstů a byli jsme fotografováni. Svlékání a zapečetění probíhalo ve druhém patře. B. a K. potom byly zavřeny do malé cely v prvním patře s dalšími čtyřmi zadrženými. Mezi nimi jeden Polák, ketrý měl vyražený zub a poranění kolen a hrudníku. Vyprávěl nám, že v noci přišlo do jeho cely 10 policistů, kteří ho brutálně zbili. Ostatní tomu museli přihlížet. Poté co nás překladatelka ujistila, že v odsunovacím táboře smíme telefonovat, nás tam odvezli v 17:00. V transportu bylo 7 policistů a 1 řidič, kteří nás během hodinu a půl dlouhé cesty zastrašovali. Když jsme tam přijeli, byly jsme zavřeny s dalšími 8 ženami do jedné cely pro 4 (A. J., B. ??? z Německa, E. a A. z Baskicka, I. a další žena z Norska, M. J. z Anglie a S. z USA). Poté co jsme požadovali telefonát, nám bylo zhasnuto světlo. Asi po hodině nás jednotlivě vzali na sprchování a museli jsme si obléci vězeňské oblečení, které bylo příliš tenké pro studené cely (nevytápěné). Naše oblečení bylo zabaleno a odneseno. Mimoto napsali každému na ruku čtyřmístné číslo (B. měla 2650, K. 2654) Pak jsme dostaly povlečení a také jsme museli k vězeňské lékařce, kde nás vážili, musely jsme se svléknout a nechat si dívat do pusy. Také se nás ptali na eventuální nemoci.

Pak nás zavřeli do cel po čtyřech. B., B., A. a I.; K., A., E. a S.. Dostali jsme anglicky psaný vězeňský řád, který jsme měli podepsat. Všechny jsme odmítly. Ve 22:00 nám přinesli jídlo (chleba, "leberwurst", máslo, tavený sýr) nedostali jsme ani příbor a ani námi požadované vegetariánské, nebo veganské jídlo (S. je veganka a nemohla jíst nic).

U Beky v cele nechali celou noc svítit zářivky. Ráno (čtvrtek 28. 9.) nás vzbudili velmi brzy a dostali jsme housky a kakao, ale nic vhodného pro vegany, a to ani na naši žádost. V poledne jsme dostali polévku a chleba, při čemž nebylo jasné, jestli je polévka vhodná pro vegetariány či pro vegany. Od té doby jsme se rozhodli nejíst, doku nedostaneme vhodné jídlo a telefonát. Sdělili jsme to strážným. Večer musela B. k lékařce, na odběr moči, údajně rutinní vyšetření.

Večer přišel španělský vyslanec a nechal si přivést E. a A.. Když se vrátily vyprávěly, že budou pravděpodobně brzo "odsunuty", B. musela znovu na "rutinní vyšetření". Když přišel španělský vyslanec, dostali ženy z Baskicka teplé bundy a dozorkyně byly najednou velmi příjemné. Přesto jsme nemohly ani telefonovat a neměly jsme ani právo na půlhodinovou vycházku, které nám podle předpisů příslušelo. Asi v 1:00 v noci (pátek 29. 9.) byly ženy z Baskicka odvezeny španělským autobusem. V Katharinině cele potom zůstalo celou noc rozsvíceno a dozorkyně byly opět velmi nepřátelské. V její cele také pokračovaly v hladovce, zatímco u Beky ráno jedly. B. musela znovu na odběr. a před lékařským pokojem potkala R. z Německa, který měl zlomenou ruku a kašlal krev. Vyprávěl, že je na samotce, protože řekli, že má údajně TBC, avšak nebyl na něj vyšetřen.

Asi v 11:00 jsme mohli telefonovat (pouze my dvě). Ve 12:00 vzali všechny Němce do jedné místnosti a asi po hodině přišlo 5 Čechů a tlumočnice. Sdělili nám, že budeme brzy propuštěni, a do 24 hodin budeme muset opustit území ČR. Řekli nám, že nás buď vezmou transportem na hraniční přechod Schoenberg anebo do Plzně, kde můžeme jet dál vlakem. Potom přišel německý vyslanec se spolupracovnicí a vysvětlil nám znovu, to o vycestování.

Pak nás ještě na nějaký čas zavřeli do cely. Pak jsme dostali zpět naše oblečení a museli jsme všichni čekat na chodbě před propouštěcí kanceláří. Pak nás jednotlivě zavolali, dostali jsme své cennosti a měli jsme podepsat tři česky psané papíry, které nám příslušnice velvyslanectví přeložila.

Jeden z těch papírů bylo propouštěcí potvrzení. Většina z nás ho podepsala. Další dva papíry vysvětlovaly důvod naší deportace a řízení o vyhoštění. Ty jsme nepodepsaly, především proto, že se v nich psalo, že jsme se měly účastnit zakázané demonstrace. V očích české policie a vlády jsme tedy zůstali až do konce vinni. Do pasu nám vlepili vízum, které jsme si měli na hranici orazítkovat, abychom mohli doložit naše včasné vycestování.

B., K., R. a další žena jeli autem, ostatní autobusem na hranici.