Britské školství: Ministři lhali půldruhého roku, než je novináři přistihli při činu
Zoufalství v učebnách
Autorem tohoto článku je čelný britský reportér Nick Davies, jehož dramatické a šokující reportáže o havarijním stavu britského školství, otištěné v deníku Guardian, nalezete česky v tematickém archivu Britských listů zde (http://www.britskelisty.cz/9910/19991001i.html a také na adrese http://blisty.internet.cz/xz/arch563.html (školství, britské). Daviesovy analýzy nyní vycházejí souborně v knižním vydání, The School Report, Vintage, cena 6.99. Knihu lze objednat zasláním šeku na 4.99 liber (sleva) do The Guardian CultureShop, FREEPOST Books, LON3590, London W3 6BR.
Nic, co jsem kdy napsal, nevyvolalo takovou reakci, jako série článků o školství, která vyšla v deníku Guardian. Vyvolalo to příliv čtenářských dopisů, plných emocí, dostal jsem více než 100 pozvání, abych promluvil na veřejných schůzích, dvě novinářské ceny (ne státní! a nenavrhl na ně Daviese žádný politik! pozn. JČ) a jmenovitě mě odsoudili a znectili britský ministerský předseda i ministr školství.
Nynější šéfredaktor listu Guardian konstatuje, že reakce byly úplně v jiné třídě než reakce na cokoliv jiného, co vyšlo v Guardianu za doby jeho působení v tomto listě (a to je šéfredaktor, který v Guardianu zažil pád konzervativních poslanců Jonathana Aitkena, Neila Hamiltona i Blairovy pravé ruky Petera Mandelsona) (šlo o tři obrovské skandály, které vyvolal list Guardian, pozn. JČ.) Proč byly reakce veřejnosti na mé články o britském školství tak silné?
Myslím, že se stalo něco dost podivného. Normálně, když zveřejníte v novinách výsledky nějakého vyšetřování, doufáte, že jste objevili něco, co nikdo jiný neví. Články o školství v Británii jsme však učinili něco opačného: zveřejnili jsme informace, které obrovské množství lidí zná, ale které se nikdo u moci neodvážil přiznat. Obrovská reakce veřejnosti nebyla důsledkem šoku, ale důsledkem poznání, že píšeme o skutečnosti, kterou establishment popírá.
Během půldruhého roku, co jsem pracoval na přípravě těchto článků, jsem se seznámil hlouběji než kdy předtím s tím, jak funguje ministerstvo. Nebylo to velmi povzbudivé. Práci jsem zahájil s pocity mlhavé blahovůle vůči ministru školství Davidu Blunkettovi. Ukončil jsem ji s pocity, které byly velmi blízko pohrdání. Nahlédl jsem totiž do ministerstva, které, jak jsem nakonec uzavřel, systematicky lže a podvádí a má ve svém sektoru naprostý chaos - nic s tím nedělá právě v důsledku obrovské nepoctivosti.
Získal jsem obraz vysokých činitelů ministerstva školství, kteří byli obklíčeni problémy, pro něž naprosto neměli řešení. Byli ztraceni, protože buď podstatě otázek dostatečně dobře nerozuměli, anebo protože sice dobře věděli, o co jde, ale neodvážili se vzít na svá bedra politické důsledky snah věc napravit. Namísto toho, aby přiznali, že jsou ve slepé uličce, přijímali pseudořešení, politiku, která jim dala možnost o své práci veřejně mluvit, dala pozorovatelům zvnějšku materiál, který mohli analyzovat, ale skutečné problémy zůstávaly v pozadí ležet neřešeny, neboť (jak ministři často sami dobře věděli) jejich údajná řešení byla falešná.
Zkoumali jsme projekt Fresh Start, Nový začátek, jímž se britský ministr školství pokusil odstranit problémy nejhorších škol - a našli jsme množství důkazů, které tento projekt zdiskreditovaly už před lety ve Spojených státech, dávno předtím, než ho britský ministr Blunkett vytáhl z kufříku a začal předstírat, že bychom ho měli brát vážně. Zkoumali jsme "zvláštní opatření", běžnou proceduru pro nápravu škol, které selhaly ve zkoušce ministerstva školství, a - po dlouhých měsících vyjednávání - jsme získali statistiky, které naprosto protiřečily grandióznímu tvrzení šéfů ministerstva školství o úspěšnosti této procedury. Četli jsme oficiální tvrzení ministerstva školství o tom, jak nesmírně úspěšný je projekt "mentorů" a pak jsme objevili zdrcující statistiky samotného ministerstva školství, z nichž vyplývalo, že je projekt zoufale špatný. Všechny tyto iniciativy jsou lživé. A odrážejí hluboký, zásadní problém, že totiž celá strategie Blunkettova ministerstva školství je založena na analýze selhání škol, která má intelektuální váhu vtipu ve vánočním crackeru. Všechno ostatní vyplývá z této analýzy a prostou realitou je, že je tato analýza falešná.
A pak jsme objevili otevřené lži. V jednou z prvních článků jsme pochválili Blunketta, že zajistil zvýšení rozpočtu na školství o 19 miliard liber - o pár měsíců jsme zjistili, že nás podvedl. Podvedl celou zemi. A co bylo horší, podvodník zůstal nepotrestán. Jen jedinkrát dostal v této věci přímou otázku - v Dolní sněmovně ho v té věci interpeloval Phil Willis, mluvčí liberálních demokratů pro školství - a parlamentní záznam Hansard registroval ministrovu reakci. Ministr se zasmál. A to bylo všechno. (Lež o 19 miliardách pro školství už neopakoval.)
Je to poučení nikoliv jen o cynismu politiků, ale i o tom, že se necháváme vodit za nos - zejména jako novináři. Dovolujeme vládě, aby nás manipulovala: Blunkett slavně oznámí, že získal nové finance pro projekt Fresh Start tak o tom napíšeme, jako by to dávalo smysl, a pak začneme rozebírat jednotlivé podrobnosti tohoto projektu a přitom nám unikne, že celý projekt je naprostý nesmysl.
Pouhý týden po Blunkettově lži o tom, že získal 19 miliard liber pro rozpočet ve školství, ho při tomto lhaní přistihl parlamentní výbor pro finance a odhalil tuto lež, stejně jako obdobnou lež tehdejšího ministra zdravotnictví Franka Dobsona. Jenže tisk si toho nepovšiml. Zpráva parlamentního výboru pro finance byla založena ad akta, novináři pospíchali na další tiskovou konferenci a různí činitelé ministerstva školství dál lhali půldruhého roku. (Lež Franka Dobsona odhalil dokumentární pořad televize BBC Panorama, shodou okolností týden poté, co jsme odhalili lež Davida Blunketta.)
Strávil jsem první tři nebo čtyři měsíce výzkumné práce na tomto projektu tím, že jsem začal s co nejhloupějším přístupem, jaký jsem si mohl ještě dovolit, aby mě nevyhodili z práce. Přečetl jsem, jak se to schvalovalo, spousty starých novinových článků, přečetl jsem knihu od bývalého ministra školství George Waldena, hovořil jsem s vedoucími představiteli ministerstva školství. Získal jsem tak jasný názor, že selhání škol je vinou špatných učitelů a zejména vinou špatných, moderních učitelů, kteří zavedli v šedesátých letech nové vyučovací metody.
Pak jsem začal chodit do škol.A uvědomil jsem si, že moje pracovní teorie je naprosto špatná, že je pravda jednodušší, prostší a úplně jasná, jak se snažily vysvětlit mé dva první články z Sheffieldu. Nelze totiž určit, proč jsou některé školy úspěšné a jiné neúspěšné, jestliže nevezmete v úvahu ničivý dopad chudoby u dětí, která v Británii za posledních dvacet let drasticky vzrostla. Dejte to dohromady s důsledky vzdělávacích reforem konzervativců v osmdesátých letech a máte recept pro selhání školství.
Můžete se podívat do jakéhokoliv sektoru britského školství - jaký mají vliv soukromé školy na školy státní, jak se distribuuje financování, jaký vztah je mezi stresem učitelů a jejich platem, - nelze vysvětlit, co se děje, pokud nevezmete v první řadě v úvahu chudobu dětí a reformy konzervativního ministra školství Kennethe Bakera. Existují ještě i další faktory, ale tyto dva faktory jsou zcela základní. Skutečností je, že dokud to nynější labouristický ministr školství neuzná a nenajde politickou odvahu zrušit téměř všechny tržní reformy ve školství zavedené koncem osmdesátých let, žádné drobné projekty, které zavádí, nezachrání naše školy před krizí.
