čtvrtek 9. listopadu

O B S A H

Co je nového v České republice:

  • Komentovaný přehled zpráv Odkazy:
  • Výběr nejzajímavějších článků z  poslední doby Svědectví Sylvie Yolandy Machové, druhá část:
  • Neoperovali mě, protože "nevěděli, co se mnou bude" (další výňatky z drastického svědectví Sylvie Yolandy Mach) Policie nesmí podle zákona bezdůvodně legitimovat lidi:
  • Jak jsme se účastnili demonstrace a policie si nás zjistila (Bohdana Marvalová) Reakce:
  • Případ Machová: v ČR pojišťovny nehradí prostředky proti bolesti (Dalibor Matušínský)
  • Vidím, že byla Machová skutečně extrémistka (Vladimír Henzlík)
  • Právo a msta (Ludvík Vavřina)
  • Gross v "ideodiverzní centrály" věří (Jaroslav Polák) EU a ČR:
  • Evropská unie zařadila ČR do třetí kategorie (Ivan Hoffman) Psychologie:
  • Válka barev - aneb neevropský kolorit amerických voleb (Václav Pinkava) Lidská práva a internet:
  • V Británii vám smí zaměstnavatel číst e-mail, ale ve Francii ne (Petr Bradáč)



    Ikona pro Vaši stránku...

    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|


  • Svědectví Sylvie Yolandy Machové, druhá část:

    Neoperovali mě, protože "nevěděli, co se mnou bude"

    Toto jsou další vybrané výňatky ze svědectví Sylvie Yolandy Machové, která byla bezdůvodně zatčena během nedávných pražských protiglobalizačních demonstrací, brutálně po zatčení zbita a terorizována, bez důkazů obviněna z trestného činu a poté, co v zoufalství vyskočila z okna policejní vyšetřovny, dále mučena a brutalizována v nemocnici pod správou ministerstva vnitra. Zlomenou a vážně poškozenou nohu jí v české nemocnici neoperovali, "protože nevěděli, co s Machovou bude" (?) takže se vážně zanítila: vedlo to posléze k velkým zdravotním komplikacím. První část je v Britských listech zde, kompletní svědectví Syvie Yolandy Machové v angličtině je zde.

    Protože jsem byla dezorientovaná a protože jsem se pořád strašně bála, nemohu si být jista chronologickým sledem událostí, ale jsem přesvědčena, že někdy uprostřed tohoto všeho mi byly podány utišující prostředky. Pamatuju se, že jsem byla nesmírně překvapena, ale také pozoruhodně apatická, možná že to byla apatie způsobená šokem - protože jsem byla plně při vědomí, když jsem viděla, jak mi lékař píchá místní umrtvení do obou stran paty a pak mi do paty začal vrtat velkou vrtačkou jako ze železářství. Do díry pak dali kovovou tyč, nevím přesně kdy, ale buď jsem prostě omdlela anebo mě osvobodili od vědomí ... pamatuju se jen, že jsem se probrala a byla jsem v sádře až po pás. (Ale nepamatuju se, KDY se to všechno stalo. Jestli to bylo předtím, než tam přišel soudce, nebo potom.)

    Zdálo se mi naprosto neuvěřitelné, JAK JE MOŽNÉ že mi upírají tak prosté lidské právo, jako je právo na telefon, v údajně lidské infrastruktuře nemocnice, a k tomu ještě velmi zraněnému člověku. Řekli mi, že jestliže se pohnu, mohla bych ochrnout na celý život, ale zároveň mi nedovolili zatelefonovat rodičům, zdálo se to absurdní. Také se mi zdálo neuvěřitelné, že nikdo, jimž jsem se podívala do očí a řekla upřímně, přímo a s hlubokým přesvědčením, že jsem NEVINNÁ, NIKDO tomu nevěřil. Zdálo se mi to neuvěřitelné.

    Opravdu jsem jim připadala jako tak strašně nebezpečná, násilná a destruktivní osoba? Navzdory veškeré brutalitě jsem se všemi mluvila zdvořile (kromě té doby, kdy mi třásli nohou, to jsem nadávala, protože to bylo k nesnesení). Dokonce i nepříjemné policistky, která tam byl neustále a hlídala mě, jsem se zeptala: "PROČ mě tolik nenávidíte? Vždyť mě ani neznáte. Copak vám to o mě napovídali ... vy věříte všemu, co se vám řekne?" Ale jen se na mě podívala s prázdným výrazem a chladnu tváří. Možná že nerozuměla pořádně anglicky.

    Ale nakonec, když už jsem nevím kolikrát trvala, že jsem neškodná a prosila jsem opakovaně jen o jeden telefonát, lékař konečně začal být trochu příjemnější. Dokonce přiznal, že není zapotřebí nikomu telefonovat, protože PRÁVĚ TEĎ je před nemocnicí mnoho lidí a že všichni chtějí mluvit se mnou a že už tam jsou dlouho. V tuto chvíli jsem opravdu téměř omdlela, ale ne bolestí, ale štěstím. "Mohu s nimi mluvit, prosím? Mohu s nimi mluvit? PROSÍM, mohu s nimi mluvit?" Řekl mi, že musím počkat. "Nejprve se musí konat slyšení soudkyně." - "Kdy to bude?" - "Teď."

    Náhle vešli tři lidé a přinesli si tři židle a psací stroj, které rozmístili v malém prostoru kolem mé postele v příruční místnosti. "CO se děje?" ptala jsem se zpod své jediné ochrany, peřiny. Představili se něco jako vyšetřující soudkyně, právník - který řekl, že je MŮJ právník, muž, který psal na stroji a běžná brigáda stráží, kteří hlídali, abych najednou nevyskočila z postele a náhle na někoho nezaútočila. Rovnou jsem právníkovi řekla, že nemám VŮBEC ŽÁDNÉ PENÍZE, abych mu mohla zaplatit, ale odpověděl, že je z OPH a že je to všechno zařízeno. Zeptal se měl, proč dělám takové hlouposti. "Jako co?" odpověděla jsem. "Jako skákání z oken."

    Pak jsem měla mluvit k soudkyni. Řekla jsem jí VŠECHNO, a bylo to pro mě velmi lehké, protože to stejně všechno muselo ven. Řekla jsem jí o tom, jak to vypadalo ve vězení, o hrůzném výslechu, vypočítala jsem všechny protizákonné činy, jichž se dopustila policie. Řekla jsem jí své důvody, proč jsem přijela do Prahy a důvod, proč jsem vyskočila z okna. Řekla jsem jí o tom, jak nelidsky se mnou zacházeli v nemocnici a o porušování mých základních práv od chvíle, kdy jsem byla zatčena, až do tohoto okamžiku ... a bylo to velmi emocionální, protože jsem byla naprosto zničená. Ale bylo to lehké jí říct všechno, protože to bylo tak bolestně pravda. "A jsem NEVINNÁ!" řekla jsem jí a podívala jsem se jí přímo do očí.

    (...) Nakonec výrok, který se mi zdál nejdůležitější, zněl "... a z důvodů jejího zranění, soudkyně rozhodla obžalovanou osvobodit ... a obžalovaná je tedy svobodná, až do dalších právních kroků."

    (...)

    Právník (...) vysvětlil, že jsem stále obžalovaná a že stále budu muset jít k soudu. Ale teď se mě rozhodli propustit, protože nemohu v tomto stavu utéci a také údajně proto, že je přítomen on a tisk a všichni ti lidé, obléhající nemocnici. (A protože měli obrovský strach.) (...)

    Z nějakého důvodu ke mně pořád nechtěli nikoho pustit. Řekli, že mám počkat do druhého dne. (...)

    Z okna jsem viděla množství policejních automobilů. Je ironické, že to bylo dobré znamení. Přítomnost mnoha policistů znamenala, že mi přišlo na pomoc mnoho lidí. (...)

    Vím, že druhý den bylo najednou všechno úplně jinak. Nikdo už na mě nebyl sprostý. Dokonce i policistka, která mě pořád hlídala, se ke mně začala chovat skoro normálně. V jednu chvíli dokonce sama vynesla můj nočník, což by před tím nikdy neudělala. A vyvezli mě z té malé příruční místnosti dali mě samotnou! do velké místnosti s třemi postelemi a výhledem na borovice! Všichni byli na mě najednou tak nerealisticky hodní, smáli se se mnou, vtipkovali se mnou, navzdory tomu, že jsem se na ně dívala s úplně zmatenou tváří. Jeden lékař mi řekl s velkým úsměvem: "Jste v České republice hvězda."

    Celé dopoledne jsem čekala ve svém luxusním velkém pokoji, než konečně přijdou přátelé, ale pořád chodili jen lidi z nemocnice a další lidi, o nichž jsem nevěděla přesně, kdo to je, kteří se o mně teď strašně pečlivě starali a pořád se ujišťovali, že je všechno perfektní. A pak řekli s velkým úsměvem: "Ve dvanáct hodin bude tisková konference!" a odešli a já jsem měla dojem, že se všichni zbláznili. (...)

    Pak jsem slyšela za dveřmi zmatek a hluk a když se dveře konečně otevřely, vešlo naprosto obrovské množství lékařů, úplně naplnili celý trojlůžkový pokoj a CIVĚLI na mě naprosto překvapeně. Ptali se mě na spoustu otázek, o tom, jak se cítím, na můj otřes mozku a "zda jsem byla znásilněna policisty". Samozřejmě, že jsem řekla "Ne" a možná jsem i dodala: "NIKDY bych jim to nedovolila." Nezůstali dlouho, ale bylo to velmi intenzivní (...) a všichni byli na mě velmi hnusní a vůbec se nezajímali, jestli je mi dobře (...)

    Ale pak, po celých těch třech strašných dnech, se otevřely dveře a dovnitř vešel PŘÍTEL!! Bylo to TAK neuvěřitelné, že bohužel nemám slova, jimiž bych byla skutečně schopna tuto chvíli popsat. Nejprve jsem viděla, jak přichází Wolfgang a hned pak Sergio - byl nanejvýš rozčílen a viděla jsem, že má o mě starost. (...)

    Vím, že přišla vlna reportérů z novin, a Sergiovi a Wolfgangovi se podařilo je dostat z místnosti. Připadalo mi velmi znepokojující, opravdu mě to iritovalo, že zaměstnanci nemocnice, zejména ta zdravotní sestra s červenými vlasy, která na mě byla TAK zlá, se najednou ÚPLNĚ před tiskem a všemi těmi lidmi obrátila. Najednou lezla do zadku všem těm aktivistům, kteří mě přišli navštívit a pořád se na mě zeširoka smála, jako by byla mou největší přítelkyní. Opravdu se mi chtělo jí dát pár facek, že je tak falešná a jsem ráda, že jsem nebyla svědkem toho, jak lidé jako ona venku hovořili se sdělovacími prostředky, protože bych to asi nevydržela.

    Když byla většina lidí v místnosti donucena odejít, poskytla jsem rozhovory jen několika málo lidem, kterým bylo povoleno zůstat. Bylo přítomno několik videokamer a fotoaparátů a pamatuju se, že jsem mluvila, mluvila, jako vodopád, jako exploze, ale nepamatuju si to, jako bych tam ani nebyla (je to všechno na videu). V podstatě jsem líčila nesoustavně celou tu noční můru (...)

    Během rozhovoru, kdy jsem byla v euforii, jsem neměla skoro žádné bolesti, ale bolest se pomalu začínala vracet. A brzo byla tak nesnesitelná, že jsem propadla křečovitým, téměř epileptickým záchvatům agonie, až jsem pak dostala obrovskou dávku nějakého syntetického morfia, kterou doporučil jeden přítel, který o ně šel požádat. Tentokrát mě už nemohli odmítnout poskytnout utišující prostředky proti bolesti, jak to odmítali po celou dobu. Zmizela jsem tedy do polštáře mraků, byla jsem přítomna, ale ve vzduchoprostoru...

    (...) Společně s mou matkou přišel konzul, který byl neobyčejně rozčilený. Přiměl všechnu, aby opustili místnost, takže zůstali jen má matka, Sergio a on. Hodně mluvili. Konzul, stejně jako Sergio, byl naprosto rozhořčený tím, co se tady děje. Řekl, že se dověděl z novin nebo televize - to si už nepamatuju - že "Rakušanka vyskočila z okna policejní stanice" a že ho ministerstvo vnitra vůbec neinformovalo, což ho pěkně naštvalo.

    Nyní tady byl proto, aby vyjednal s policií můj odjezd ze země, abych mohla být odvezena do nemocnice v Rakousku. (...)

    (Pak Sylviina matka kritizovala Sergia, že Sylvii do této věci zatáhl.)

    Sergio mé matce velmi racionálně vysvětloval (...) celou historii, co se dělo venku a uvnitř této šílené nemocnice v nejostřejších podrobnostech. Sdělil ji všechno, co lidé venku během předchozích dní dělali, a jak to vyprávěl, muselo to být pro všechny absolutně strašné. Byl daleko emocionálnější, než jsem ho kdy zažila. Vyprávěl spoustu věcí, které zněly opravdu drasticky. (...)

    Sergio konstatoval, že ohledně mě existovalo naprosté informační embargo. Nemocnice, která je pod kontrolou ministerstva vnitra, popřela, že v ní leží osoba mého jména. Snažil se vysvětlit, že zaměstnancům nemocnice se NEDÁ DŮVĚŘOVAT a že se na tom všem podílely temné a zlovolné síly, jejichž cílem bylo zamést celou historii pod koberec. Řekl, že je pravděpodobné, že jsem byla v ohrožení života, kdyby nebylo došlo k tomu, že JEDINÁ ŽENA, navzdory embargu na informace, kde jsem, prozradila, že jsem vyskočila z okna a že jsem v nemocnici. Jinak by se pokusili nechat mě zmizet, a bylo by to docela lehké, protože NIKDO nevěděl, kde jsem.

    Sergio pokračoval, že když mě nakonec lidi našli, byl jim odepřen přístup do nemocnice a byli dokonce zatčeni před filmujícími televizními kamerami, když se snažili do nemocnice proniknout. Řekl mé matce, že jsem byla protizákonně zatčena a brutalizována ve vězení, že jsem byla obviněna z trestných činů, které jsem nespáchala a to mě vyděsilo natolik, že jsem vyskočila z okna. Řekl jí, že nemocnice, do které jsem byla přivezena, byla pod kontrolou ministerstva vnitra, které nejenže pokračovalo v informačním embargu o mně, ale dál se mnou zacházelo brutálně a dokonce mě mučilo.

    Ale moje matka interpretovala všechno, co jí Sergio řekl, jako "radikální konspirační teorie, přehánění a manipulaci". (...)

    Pak se vrátil konzul a řekl, že existují určité právní formality a policejní procedury, které mi zabraňují, abych odjela ze země. (...) Policie jednala, jako obvykle, iracionálně. Vtrhli náhle dovnitř, když jsem byla v oblacích polovědomí a jako ze vzdáleného prostoru jsem je slyšela, že mám podepsat nějaké dokumenty. (...)

    Pak se policisté vrátili s nějakou ženou, která se představila jako dr. Lipská, lékařka, která je za mě odpovědná. Otevřela jsem v polovědomí jedno oko a všimla jsem si, že jsem ji V ŽIVOTĚ předtím neviděla. Přišla, aby učinila prohlášení, že NEJSEM POD OCHROMUJÍCÍM VLIVEM LÉKŮ a JSEM DOSTATEČNĚ ZDRAVÁ NA TO, ABYCH PODEPSALA. Jak mohla nějaká osoba, kterou jsem v životě předtím neviděla, vědět, jak se cítím, bylo pozoruhodné.

    (...) Nevím, co přesně vlastně policie chtěla, ale pořád něco ode mě vyžadovala. Snad chtěli zajistit, že se vrátím k soudnímu řízení. (...) V jednu chvíli udělala moje matka zvláštní věc. Zeptala se dvou policistů, jestli viděli film "Nesnesitelná lehkost bytí" (pozn.JČ: francouzský film podle románu Milana Kundery, kterému se v druhé polovině daří vytvořit nesmírně přesvědčivou atmosféru kafkovské hrůzy v českém komunistickém režimu druhé poloviny sedmdesátých let). To je přimělo, že se zarazili a na okamžik přestali recitovat svou ceremonii paragrafů, podívali se na mou matku v naprosté nechápavosti a  řekli: "Co??" Překladatel byl trochu intelektuálnější než ti policisté, film viděl, a tak o tom začali mluvit a já jsem (v duchu) blahopřála matce, že se jí podařilo převést hovor na jinou kolej.

    (...) Bylo velmi důležité, abych se co nejdříve podrobila operaci. V podstatě říkali, že "za normálních podmínek" by bývali tyto rozdrcené kosti operovali okamžitě, ale neučinili to, protože "jsme nevěděli, co se s ní bude dít". (...)

    Pak přijela sanitka, aby mě odvezla do Vídně. Vyvezli mě ven. Jak mě vezli na parkoviště, vibrace mi způsobily po celém těle znovu strašlivou bolest a zase jsem, ještě jednou, začala řvát. Moje matka se velmi hněvivě stavěla proti všem, kdo mě nechtěli pustit do Vídně.

    V sanitce jsem dostala zvlášť velkou dávku morfia, což mě poslalo do mraků až do chvíle, kdy jsem dorazila do operační místnosti ve všeobecné nemocnici ve Vídni - jak jsem později zjistila, za rekordní dobu tří hodin, s policejní eskortou a zvláštním povolením na hranicích. Kdo by si to býval pomyslel, poté, co nám trvalo čtyřiadvacet hodin dostat se do země, že budu ze země odjíždět na zádech ve velkém stylu...

    Z té operační místnosti si nepamatuju skoro nic, byla jsem pořád ještě v polobezvědomí. Pořád mě vyšetřovali a byla jsem tam celou řadu hodin. Vím, že nakonec mě neoperovali, přestože mi nakreslili přes kotník modrou čáru, kde chtěli udělat první řez. Nakonec se rozhoi od operace ustoupit, z důvodů, které jsem se dověděla až další den..

    Bylo příliš pozdě. Moje noha už vůbec nevypadala jako noha. Byla modrá a purpurová a byla napuchlá asi do pětinásobné velikosti. Chodidlo vypadalo jako míč, s ostře červenou kůží, s texturou tak pevně napjatou, že o vypadalo jako povrch míče. U kotníku způsobil otok, e kůže praskla zevnitř a na povrchu se objevovaly velké černé bubliny a puchýře, které pak prakaly a z nich teklo tekuté maso v pramíncích tmavěčerveného slizu.

    Řekli mi, že mohou operovat teprve, až noha přestane explodovat zevnitř a že je nemožné cokoliv učinit, když je noha takto opuchlá. Avšak, uvedli, jakmile otok splaskne a puchýře uschnou, budou operovat, ale musím to vydržet ještě tak týden. Jinou zpprávou byla, že kloub v kotníku je neopravitelně zničený a že zůstane už po celý život v úhlu 90 stupňů.

    Otok začal pomíjet až po několika týdnech. (...)

    Lékaři mi v prvních týdnech neprozradili, že se obávali že budou muset nohu amputovat. Tkáň byla natolik zničená, že by neregenerovala, nebyla by schopna odolávat infekci a to by znamenalo okamžitou amputaci. Proto bylo jedinou možností, a lékaři byli velmi skeptičtí, počkat a nechat kosti, rozbité na mnoho kousků, aby si nalezly cestu zpět samy. Dalo se čekat, že to bude dlouhý proces, vzhledem k tomu, že mi do nohy vsunuli kovovou tyč. A pak bude pravděpodobné, že bude noha do určité míry zdeformována, ale alespoň ji budu mít.

    Trvalo mi chvíli, než jsem si to řádně uvědomila, a když jsem si to uvědomila, byl to pro mě šok, protože pro to bylo jediné vysvětlení. Kdyby bývaly ty svině [v ČR, pozn. JČ] si se mnou nehrály ty svoje hry, mohla jsem z nemocnice odejít za tři týdny jen v sádře. Teď musím zůstat v nemocnici až tři měsíce a čekat, jestli se rozbité kosti samy postupně navzájem nenajdou, abych nakonec mohla chodit alespoň trochu normálně.

    Ať žijí ty svině. Nejenže jsem byla dohnána k takovému strachu a zoufalství, že mě to přimělo, abych vyskočila z okna a zlámala si kosti v těle, ale pak, navzdory kritickému stavu, v němž jsem byla, mi bylo odepřeno právo komunikace s vnějším světem a vnějšímu světu byly odepřeny informace o mně - ale zároveň mi bylo TAKÉ odepřeno právo na normální a nutné lékařské procedury, což drasticky dlouhodobě poškodilo mé zdraví, mou pohyblivost a mou svobodu - drasticky to omezilo můj život...

    Ale chci říct jednu věc jasně, na konec tohoto všeho, že ať se stane cokoliv, ať už mám dvě nohy nebo jednu, ať jsem částečně mrzákem, ať mě i dál bolí páteř tak strašně, jako teď - chci, aby všichni věděli jednu věc: Nebudou ŽÁDNÉ ZÁPORNÉ DŮSLEDKY na můj život, ani na mou pohyblivost a už vůbec ne na mou svobodu!

    (...)



    |- Ascii 7Bit -|- PC Latin 2 -|- ISO Latin 2 -|- CP 1250 -|- Mac -|- Kameničtí -|