Komický zážitek: Ještě jednou k demonstraci proti EU v Praze
Šašci z Prahy a šašci z Evropy
Přiznám se, že jsem skoro ani nechtěl psát o "antievropském" protestu anarchistických a radikálně socialistických skupinek, které proběhlo 6.12. - na Mikuláše v centru Prahy. Četkařská zpráva by řekla, že dvě desítky mladých anarchistů demonstrovaly v centru Prahy na podporu protestů proti zasedání ve francouzském Nice. Po hodině se pak demonstranti odebrali do sídla ISEU v Rytířské ulici, které oblepili transparenty. Po krátké diskusi s prersonálem střediska se v klidu rozešli. Přivolaná státní policie neshledala důvody k zásahu.
Tolik sterilní řeč zpráv tiskových kanceláří. Celý příběh byl ale barvitější.
Demonstrace antikapitalisticky orientované mládeže na Malém rynečku totiž začala jako fiasko a skončila jako fraška. Dvacet demonstrantů, několik překvapených návštěvníků Prahy, dvacet novinářů, dvacet tajných od "protiextremistického", deset uniforem slavné Městské policie. Typické mrhání veřejnými penězi. Tři aktivisté s megafonem četli své projevy - ztěží je dokázali přečíst bez zakoktání. Všem přihlížejícím bylo jasné, že je oni sami nepsali. Rétoriku tito mladíci nestudovali a tak úroveň přednesu byla ještě horší, než když jsme v druhé třídě ZDŠ povinně recitovali Stanislava Kostku Neumanna: A hrdý buď že´s vytrval, neposkvrnil ústa nani hruď falešnou řečí...
Novináři očumovali a nudili se - žádná krev netekla. Fotografové a tajní fotili a filmovali jen chvíli. Já si vybíral demonstrantky. Alespoň ty hezčí. Policisté okukovali a obcházeli okolo jak mlsní kocouři. "Myšky" ale byly hlídány magnetofony novinářů a fotoaparáty pánů fotografů. Škoda... Po půlhodině promrzlého váhání ("Tak už víte, kam půjdeme teď? Co budeme dělat? Už jste se dohodli?") se průvod rozhodl, že navštíví Informační středisko Evropské unie v Rytířské ulici. Dva trasparenty v čele, megafon uprostřed. Cesta byla krátká.
Personál střediska v Rytířské ulici byl složen z jejich generačních vrstevníků a já očekával, že nastane vzrušená a argumenty nabitá diskuze. Jako v pořadu "Na hraně"... Uhlazení mladí eurokraté proti rozcuchaným aktivistickým demonstrantům. Zvítězí ti, kteří budou lépe informovaní, profesionálněji připravení a dokáží těm druhým svou pravdu. Kultivovaně. Argumenty, podpořenými českým překladem stránek EU na internetu (www.evropska-unie.cz), stovkami brožurek a knížek. S úsměvem. Nic takového se však nestalo. Rozpačití a bázliví obyvatelé Informačního střediska byli zjevně překvapeni a zaskočeni náhlou návštěvou uprostřed smrákajícího se odpoledne. Do řeči jim nebylo, pokusy o konfrontaci svých názorů s radikálním míněním svých návštěvníků odmítali. Tři dívky se pro jistotu schovaly za pult a rozpačitě uhýbaly fotoaparátům. Demonstranti oblepili mezitím Informační středisko plakáty. "Globalizací solidarity proti globalizaci kapitálu", "Stop nadvládě peněz", "Proti EU, proti nadvládě peněz".
Překvapující bylo odmítnutí diskuse a odůvodnění zejména od vedoucího kanceláře, regionálního koordinátora informačních projektů pro ČR (tak se alespoň představil mě), Michala Nekvasila. Tvrdil, že mají přísné předpisy, a nebyl schopen odpovědět ani na jednoduché otázky, které jsem mu položil já.
"Jaký je přínos strukturálních fondů EU pro kandidátské země - jmenovitě pro Českou republiku?"
"Jaká částka z těchto fondů (PHARE) byla pro Českou republiku uvolněna v roce 1999?"
Nejdříve se mi roztřeseným hlasem studentíka u maturity snažil vymluvit na to, že nesmí vyjadřovat svůj názor, ani svými slovy tlumočit či hodnotit stanoviska EU, pak se mi pokoušel vnutit z brožurky PHARE přečtenou částku 1, 56 mld EUR, která ovšem nebyla ani pro Českou republiku, ani za rok 1999. Pak mi vysvětloval, kteréže jsou to ty fondy. Pak se odešel poradit se svými kolegyněmi. Po příchodu se mě otázal, zda chci odpověď pro novináře, nebo obyčejnou, pro občana.
Vykulil jsem oči? "A kolik těch odpovědí máte?" Byl jsem znechucen. Diletant ve funkci - toť smrtelná kombinace pro sebelepší myšlenku. I tu o vyšším, nadnárodním stupni integrace společnosti "starého" kontinentu.
Mezitím si zlobiví návštěvníci udělali z Informačního střediska improvizovanou konferenční místnost, ozvučili si ji svým megafonem, ozdobili evropskou vlajkou s provokativním anarchistickým A uprostřed a posedali si, kam se dalo. Byli alespoň v teple. Fotografové byli v sedmém nebi. Nálada se uvolnila. Dívky mezitím v nastalém chaosu zastrkávaly do oficiálních materiálů EU na rozdávání návštěvníkům rozmnožený článeček "Solidaritu s protesty proti Evropské unii v Nice".
Začal improvizovaný protievropský seminář na téma "Kapitalismus, bída a hnus - aneb zničte kapitalismus dříve, než on zničí naši planetu" *). Hvězdná vlajka byla dostatečně oficiální, předsednický stůl v čele obsazen aktivistou Slačálkem. Četly se výstřižky z tisku, vedla se místy chaotická, místy pobavená diskuse. A v tu chvíli padl onen Slačálkův nápad, diskutovat s povolanými... Interpretace Tomáše Peciny v aktuální zprávě byla přesná. Zděšený koordinátor stěží koordinoval sám sebe, když byl požádán o příspěvek do diskuze a hájení "těch pravých" evropských postojů. Jedna z obyvatelek střediska nakonec požádala telefonem o asistenci policii. Zřejmě neunesla morální ponížení svého šéfa. Uniformy jakoby čekaly, až si někdo vyžádá jejich pomoc. Čekaly za rohem v hojném počtu.
U dveří nastala tlačenice. Jeden z policistů mě chytil za rukáv. "Kam se tak tlačíte?" "Dovnitř," zněla má drze lakonická odpověď. Tlačil jsem se dál, protože fotografovat rozložitá policejní záda - no nic moc. Nastupující policisté začali uvnitř zhurta. Zvláště jeden, který v euroinformační frašce zahrál vzápětí hlavní roli. "Tak se spakujte a odejděte!"
Odpovědí byl jenom smích přítomných a uštěpačná poznámka o veřejně přístupném prostoru. "No, veřejně přístupný tento prostor je, ale oni vás tu nechtějí..", připustil kompromis jiný policista. "Kde? V EU?" Opět smích a pak smířlivý návrh. "My už tady stejně skončili, už jdeme..."
Demonstrující mladíci se vytráceli na ulici. Policisté zjistili, že jsou v místnosti v takovém počtu zbyteční a začala další tlačenice u dveří. Tentokrát směrem ven. Ten nejhorlivější, aby zřejmě zakryl své rozpaky a odůvodnil uniformovanou ofenzívu, nechtěl opustit místnost, aniž by projevil svou důležitost. Zeptal se tedy s nadějí v hlase: "Kdo to tady organizuje?"
"Nikdo, my sem jenom přišli - podívat se." odpověděl jeden z demonstrantů. "No výborně, tak mi ukažte své doklady!", ozvalo se jako odpověď z uniformovaných úst.
"Proč?" opáčil demonstrant. "Protože jste organizátorem." Další salva smíchu. "Občanku nemám, bude muset stačit pas. Evropský ještě není."
V tu chvíli jsem se do hry vmísil též.
"Štěpán Kotrba, Britské listy. Podle jakého paragrafu..." začal jsem se ptát na důvod perlustrace člověka, který zjevně neporušil zákon byť jen malíčkem. "Nepřerušujte mne, provádím úkon!" hněvivě na to uniforma s dvěma hvězdičkami.
Jak jsem si jen dovolil být tak troufalý a pokusit se předejít porušení zákona policistou opatrným dotazem na právní pozadí perlustrace. Kolega Pecina při podobných příhodách odcitovává pro právní výchovu policistů i příslušný paragraf zákona i s odstavcem. Takový puntičkář nejsem. Očekávám absolvování předmětu Právo na střední policejní škole s minimálním výsledkem DOSTATEČNÝ. Jsem bloud a to mám za to. "Opravdu?" neskrýval jsem cynismus. "Dejte si pozor," varoval mě policista.
Počkal jsem, až policista "dokončí úkon", mezitím jsem si poznamenal jeho číslo. Kupodivu nebyl z Městské, ale ze státní policie, číslo bylo vidět a vypadalo takto jednoduše: PČR 246429.
Na můj opakovaný dotaz zazněla stejně nesmyslná opakovaná odpověď. Doplněná o konstatování, že kdo odpověděl policistovi na otázku, ten musí být organizátorem. A opět salva smíchu nad policejní logikou.
"Ale vžtyť naše setkání nikdo neorganizoval", bránili demonstranta jeho kamarádi. "My jsme se tu sešli jen náhodou ... " "Jo, ty náhody znám..." "Takových organizátorů tady najdete asi třicet...", zkoušeli to jiní demonstranti.
Vidina ručního vyplňování třiceti perlustračních lístečků policistu nenadchla. Dal se na ústup. Má už dnes vyděláno. "Vraťte mi ten pas !!!!" Doklad totožnosti se vrátil do rukou jeho majitele.
A pak se policisté i demonstranti rozcházeli, ve dveřích Informačního střediska EU (dříve CENTRUM SOVĚTSKÉ KULTURY a sídlo přátel Sovětského svazu s prodejnou samovarů - Čajka) si dávali přednost a zamračený na ježka ostříhaný fotograf z protiextremistického to všechno fotil.
Lidé chodili kolem po ulici a brali si od demonstranatů bezmyšlenkovitě letáčky. O pár metrů dál je házeli do košů na odpadky. Do EU nebo někam jinam...
Proč si zatěžovat hlavu myšlenkami na vstup do Evropy, když je přeci Mikuláš. Smrákalo se a po ulicích začali chodit andělé a čerti se svítícími a červeně blikajícími rohy. Z pekla nebo do pekla. Do EU. My dva (Pecina a já) šli na vídeňské kafe.
Cestou do kavárny pak zavolal na kolegův mobilní telefon nadřízený těch informátorů, David Ringrose ze zastoupení EU a snažil se zahladit nedobrý dojem, který v nás jeho podřízení zanechali.
Úmysl dobrý, výsledek chabý. Pecinu ani neukecal, ani nepřesvědčil. Mě už vůbec ne. Mluvil totiž stejně bezobsažně, a navíc jen s Pecinou.
Já se snažil dovolat na mobil poradce ministra zahraničních věcí Kavana, JUDr. Housky. Budeme pátrat, z čích peněz jsou živi ti, kteří tak trestuhodně promrhali možnost dialogu s mladými a emocionálně se projevujícími odpůrci EU a pokusili se svůj nedostatek nahradit policejní perzekucí.
Obušek či vodní dělo nikdy a nikde nenahradí pochopený argument. Přesvědčovat přesvědčené je zbytečné, přesvědčovat nepřesvědčené je podle pracovníků ICEU riskantní. Pro vstup do EU ale není třeba koktající "informátory", ale respektované a faktů znalé odborníky. I v kanceláři Informačního střediska Evropské unie v Rytířké ulici. I v České republice.
*) Nejde o faktický název, spíše volnou parafrázi na téma, které demonstranti obhajovali.
