Zmíněné polopravdy, které se daleko víc podobají lži než čemukoli jinému, šíří lidé, vzdálení realitě studentského života. Na otázku, proč to dělají, lze nejspíš odpovědět slovy V+W: částečně z blbosti a částečně za cizí peníze. Pan docent Valenčík (1953), který se poklidu prostudoval až k doktorátu, aniž by musel zaplatit byť jen korunu školného, se zdá být typickým představitelem této bezohledné generace.

On sám není pro další text důležitý, a tak ho opusťme - s kloboukem v ruce na znamení obdivu k rychlosti, s níž se překoval v člověka ještě zvláštnějšího ražení - a vraťme se k výše uvedeným bodům.

Argumentovat stavem státní pokladny je pochybné, uvážíme-li, že stát většinou peníze studentům stejně půjčuje nebo půjčky garantuje. Kanadským bankám se ani nevyplatí studentské půjčky administrativně spravovat natož, aby (chudým) studentům peníze půjčovaly.

Žádná státní pokladna není bezedná a tak se nelze vyhnout zkoumání smysluplnosti určitých výdajů. Tam kde si vláda podržela zdravý rozum, se ve veřejném zájmu investuje do vzdělání. Tam kde vládnou hlupáci, je tomu naopak.

Neschopnost českých politiků ochránit to údajné málo, co zbylo po předcházejícím režimu, je do očí bijící stejně jako jejich velikášství s nímž uvazují vlastním občanům (a zejmena jejich dětem) na krk dluh za tak postradatelné věci, jakými jsou vojenská letadla nebo, abychom zůstali při zemi, limuzíny potentátů.

Pro prvního filosofa státu, jemuž tolik leží na srdci blaho občanovy společnosti, by mělo být hračkou vysvětlit novým spojencům, že na lecos si nebudeme půjčovat, protože nejdřív musíme pozvednout svoje školství, (zdravotnictví, kulturu, vědu a výzkum) na tuhletu jejich světovou úroveň.

Je pravda, že jsou země, kde se za post-sekundární studium platí. Je však nutné vidět, že takový systém vychází ze specifické (historické) situace, takže nemůže být mechanicky napodobován.

Uveďme Kanadu jako příklad. Ještě v nedávné minulosti vystačila podstatná část kanadské populace se zaučením. Současně platilo, že prakticky každý, kdo se k vyššímu vzdělání propracoval, měl naději na dobře placené místo a tudíž i na rychlé navrácení toho, co do vzdělání vložil.

Technologický rozvoj (zejména) let devadesátých vedl ke zvýšenému zájmu o vzdělání a následně ke zvýšení nákladů na udržení a případné vylepšení existující vzdělávací soustavy. Vyšší náročnost trhu práce však vedla v kombinaci s trendem maximalizace zisku k málo očekávanému výsledku totiž k platové nivelizaci a to směrem dolů, takže vzdělání přestalo být zárukou relativně vysokého příjmu. Důsledkem tohoto stavu je že i pro tak zvanou střední vrstvu je čím dál tím obtížnější dopřát dětem vzdělání.

Pravicoví ideologové situaci "vylepšují" teoriemi o vzdělání jako soukromé investici a politikové, kteří jim naslouchají, postupně přivádějí celý vzdělávací systém do krize. Podřezávají větev pod jinými v domnění, že ta jejich je bezpečná. Mají-li však sáhnout do vlastní kapsy, jde ideová zásadovost stranou. Bývalý (pravicový) ministerský předseda Mulroney například investoval do své soukromé, post-politické budoucnosti 30000 dolarů. Tolik zhruba stojí prestižní roční program Queen´s University v Kingstonu, určený pro manažérské špičky - a tolik stál daňové poplatníky, kteří to zatáhli.

Propagátoři zavádění a zvyšování školného se vyhýbají jako čert kříži jakékoli zmínce o tom, že existují země, kde se školné neplatí. V nedávné předvolební besedě se jakýsi politický předák oháněl tím, že jeho strana snížením daní podpoří business a uvedl Irsko jako příklad, že to funguje. Kdosi z publika si povzdechl, že je škoda, že Kanada není takový ekonomický gigant jako Irsko, protože pak by mohla tuto zemi následovat i v tom že by zrušila školné. Politik se nezmohl na víc než na zeleň ve tváři.

Názor, že si studenti budou díky školnému více vážit studia, zjednodušuje celou věc na úroveň slabomyslné propagandistické poučky, nejspíš založené na představě, že "ekonomicky nemotivovaný" student je předurčen k tomu, aby si studium prodlužoval ad libidum opakujícím se cyklem souložení se stejně nemotivovanými spolužačkami a následné regenerace sil u piva.

Poněkud jiný obrázek získáme, pokusíme-li se dívat na (vysokoškolské) studium jako na součást přirozeného vývoje lidské osobnosti, který vede od závislosti k samostatnosti a od získávání zkušeností k jejich uplatňování. Potřeba samostatnosti motivuje osmnáctiletého, aby opustil rodinu, která se svým způsobem vyčerpala. O několik let později pak ze stejného důvodu opouští universitu.

Délku pobytu na universitě neprodlužuje nedostatečná stimulace školným, ale celkové finanční zázemí studenta. To se zhoršuje s každým zvýšením školného. Student buď studuje nebo si někde přivydělává, víc toho nestihne.

Domácí stránka Queen´s University uvádí zajímavou informaci o procentu studentů, kteří graduují během 7 (!) let od nástupu do školy. Průměr této university je 93.2, průměr Ontaria 73.2%. Vyhledem k tomu, že bakalářské studium by nemělo trvat déle než čtyři roky, je zřejmé, že motivace školným není zrovna úspěšná.

Otázku, k čemu školné studenta "inspiruje", nelze vytrhnout ze širokého kontextu problémů, které souvisejí s volbou určitého studijního směru či se změnou takové volby. Když si uvědomíme, že mnoho studentů přichází na (kanadské) university bez pevnější představy o tom, jaký obor nakonec budou studovat - mnoho z nich se snaží vyspekulovat, který obor bude nosný v době, kdy dostanou diplom - je zřejmé, že školné působí regresivně, protože omezuje možnost volby.

Školné (v Kanadě stále rostoucí) navíc zatlačuje do pozadí obory, které neslibují rychlou návratnost investice. Proto umění v Kanadě živoří, proto jednou bude historie nebo jazykověda doménou několika bohatých podivínů, kteří budou ochotni zaplatit několik desítek tisíc za "nenosný" obor.

Mezi kvalitou výuky a rozpočtem vysoké školy je jiný vztah než jaký se snaží najít propagátoři zavedení (zvýšení) školného. Školné nahrazuje výpadek jiných zdrojů financování, ale jen částečně. Queen´s, o níž již byla řeč, patří prestižní kanadské university. Přestože se školné během let zvýšilo na samou hranici únosnosti, nemá tato universita šanci, aby se byť jen přiblížila k rozpočtům špičkových universit v USA. Nejspíš tam mají lepší systém přerozdělování bohatství.

Na tomto místě je třeba dodat, že omezování podílu státu na financování universit, které vede ke zvýšenému školnému a k závislosti na soukromém sektoru, má nejen ekonomický, ale i politický podtext. (Kanadské) university byly tradičně prostředím, v němž se udržovala vysoká míra svobody myšlení i projevu. Přeměna vysoké školy na továrnu s dobře promazanou výrobní linkou na výrobu technicky dokonalých absolventů má nejspíš věst k depolitizaci universit, což je přesně to, co současná (kanadská) moc potřebuje

Při obhajobě školného se v souvislosti s půjčkami používají dva triky. Především se vytváří dojem, že student může půjčku na studium lehce získat a pak díky kvalifikaci i lehce splatit (diplom mu přece přinese balíky peněz). Druhý trik spočívá v používání nesouměřitelných údajů. Mluví-li se o zadlužení studentů, zmiňuje se výše dluhu na konci studia a opomíjí se skutečnost, že skutečné náklady jsou vyšší o úrok, který musí student zaplatit. Je-li řeč o platech, uvádí se samozřejmě plat hrubý.

O tom, že situace absolventů není růžová, svědčí údaje o nesplácených studentských půjček.

V roce 1994-5 nebylo bylo v Kanadě spláceno 29.6% z celkově splatné sumy. Jednotlivé provincie se od sebe příliš nelišily: British Columbia (29.8), Ontario(31.8) a New Foundland (29.0). V roce 1998-9 bylo procento nesplácených dolarů ve stejném pořadí toto: 24.9 - 30.7 - 18.1 - 37.1.

Uvedená čísla naznačují několik zajímavých věcí. V polovině devadesátých let se Kanada dostávala z hospodářské deprese, která postihla všechny provincie zhruba stejně. Nezaměstnanost v té době byla kolem 10% a tak podstaná část absolventů (přesněji řečeno těch, kteří přestali být studenty) nemohla najít práci. V roce 1998-99 na tom byly některé provincie ekonomicky dobře a procento nenávratných dolarů podstatně kleslo (viz Ontario s 18.1%). Jiná situace byla v provincii British Columbia, jejíž ekonomiku silně poznamenala krise jihoasijského a japonského trhu. New Foundland postihly hned dvě katastrofý. Ke zkolabovanému rybářskému průmyslu totiž federální vláda přidala "dárek" v podobě omezení přístupu k nezaměstnanecké podpoře. Proto těch 37.1 % v zemi údajného ekonomického rozmachu.

Údaje o sociálním zázemí "neplatičů" se mi nepodařilo najít, ale vzhledem k tomu, že výše povolené půjčky je nepřímo úměrná chudobě studenta a jeho rodiny, je zřejmé, že ti nejchudší budou mít největší půjčky a tím pádem i největší potíže s jejich splácením.

Deregulace školného na kanadských universitách, k níž koncem devadesátých let došlo, byla doprovázena sliby vlády, že studentům pomůže dalšími půjčkami. Je možné, že peněz je víc, ale současně se drasticky změnil postih těch, kteří nemohou půjčku splatit. V roce 1998 byla totiž schválena novela zákona o bankrotech, podle níž se studenti nemohou zbavit půjčky vyhlášením bankrotu (každý jiný občan může). Kanadská vláda, která dřív půjčku odepsala, si vyhradila právo postihu, který může zahrnovat oznámení jména dlužníka úvěrové agentuře, prodání jeho dluhu soukromé "výběrčí" společnosti, nebo právní postih. Vzhledem k tomu, že studenti padají do díry, kterou jim připravují lidé o jednu nebo dvě generace vzdáleni realitě, lze zmíněnou novelu považovat za sviňárnu prvního řádu.

"Proč učíme mladé lidi, jak žít s dluhem, místo abychom jim umožnili začít bez dluhů?", zněla jedna otázka z převolební besedy v kanadské CBC. Tázaný politik se odpovědi vyhnul, protože se mu nechtělo přiznat, že důvodem je to, že (jím zastávaná) pravicová politika uvolnila síly, které během několika málo let rozvrátily rovnováhu systému financování financování vysokých škol a vyhnaly náklady na studium do takměř neúnosné výše.

Nechat mladého člověka začínat život s dluhem je zvrhlost - to věděl už starý Baťa. Těžko říct zda lidé, kteří tuto budoucnost podstrojují českým studentům jsou pouze ignoranty nebo zda je nova ideologie dočista zbavila soudnosti. Napodobovat to, co jinde přestává fungovat, hraničí s idiocií.

(URL jednotlivých částí tematického archivu se bohužel občas mění a pokud výše uvedené linky přestanou fungovat, musíte si jednotlivá témata najít v archivu sami.)