Privatizace vstupem skutečných investorů je vždycky lepší, ale ...
(Reakce na příspěvek Jana Winklera.)
V osmdesátých letech jsem v rámci jakési vědeckotechnické spolupráce jezdil dost pravidelně do Výmaru a Lipska. V té době jsem tam měl mnoho známých, ale i několik přátel, s nimž jsem mohl otevřeně debatovat o věcech, o nichž se tehdy veřejně debatovat nesmělo. Teprve tady jsem si poprvé uvědomil, že východoněmecká "normalizační" svěrací kazajka je mnohem sevřenější, než ta česká husákovská a že i zdejší obyvatelé žijí dvojím životem. Tím vnějším, který dodržoval všechny povinné komunistické rituály mnohem důsledněji, než my v Praze - a tím vnitřním, který začínal pravidelným a zcela výhradním poslechem západoněmecké televize. Východní Němci byli denně konfrontováni s normálním životem západních sousedů a snad proto si nedělali o reálném socialismu ty nejmenší iluze. Chtěli mít doma to, co viděli za Berlínskou zdí a za ostnatými dráty - svobodnou kapitalistickou společnost a snili svůj velký sen o sjednoceném Německu, kde se budou mít všichni Němci dobře ...
... V říjnu 1989 to ve Výmaru už vřelo. Spolu s německými kolegy jsem pochodoval ulicemi města s rozsvícenou svíčkou a provolávali jsme hesla "Wir sind das Volk! Wir sind das Volk!". Se statisíci německých občanů jsem se v Lipsku zúčastnil další mohutné demonstrace a byl jsem zcela fascinován. Bylo mi jasné, že už je rozhodnuto. Komunistický režim se definitivně zhroutil. Za pár dnů po mém návratu domů padla Berlínská zeď, blížil se 17.listopad ...
Když dnes, po deseti letech, občas hovořím s německými občany žijícími na území nových spolkových zemí, neskrývají své rozčarování, smutek a zklamání. Bohužel česká veřejnost jejich problémy tak nevnímá, lidé poukazují na sílu německé marky, na jejich vyšší životní úroveň a v duchu jim trochu závidí. To byla asi moje hlavní motivace k napsání příspěvku, který vyšel v BL pod titulkem "Krize v NDR", ale bohužel měl jen minimální odezvu. Na druhý příspěvek, v němž jsem parafrázoval názor jiného čtenáře, abych oživil debatu a který pan redaktor Čulík opepřil zajímavým titulkem "Odstrašující příklad NDR: privatizace prodejem do zahraničí by byla i v ČR katastrofou", byla již odezva vyšší, takže se pokusím debatu shrnout.
Položme si nejprve otázku, zda můžeme "východoněmeckou cestu" transformace hospodářství považovat za úspěšnou? Z čistě ekonomického hlediska asi ne. Za uplynulých deset let dosáhla podpora nových spolkových zemí hodnoty bilionu marek, což je více než desetinásobek všech západních investic do celé střední a východní Evropy od pádu komunistického režimu. Ale východoněmecké hospodářství přesto stagnuje. Po několika nadějných rocích v polovině devadesátých let východoněmecká ekonomika opět upadla a zaostává za starými spolkovými zeměmi i za zbytkem Evropské unie. Nové spolkové země nadále zůstávají zaostalou periferií Spolkové republiky, a navíc je sužuje vysoká nezaměstnanost.
Pan Winkler se mýlí, když považuje třicetiprocentní nezaměstnanost za strašení. Po dokončení privatizace přímým prodejem západoněmeckým investorům a po následném zhroucení východoněmeckého hospodářství dosahovala nezaměstnanost skutečně této hodnoty a ještě dnes po deseti letech se v těchto zemích pohybuje v rozmezí 17-19% (lze to vyčíst ze statistik Spolkové republiky, které jsou přístupné na internetu). Pan Winkler má sice pravdu, že nezaměstnaní ve východním Německu mají tak vysokou podporu, že nemusejí závidět zaměstnaných Čechům jejich platy, jenže všechno se za peníze koupit nedá. Ani ta nejtučnější podpora nezbaví mladého člověka, který se nemůže dlouhodobě uplatnit ve společnosti, ztráty sebedůvěry, společenské prestiže a pocitu bezvýchodnosti. To se projevuje i v průzkumech veřejného mínění, v nichž je nespokojenost východních Němců s hospodářskou situaci vyšší než u Čechů a v poslední době také vzrostl počet Němců, kteří si by si přáli obnovení Berlínské zdi. "Jestliže měli východní Němci za komunistického režimu mindrák z toho, jak to vypadá u nich a jak venku, Helmut Kohl jejich mindrák zvětšil do monumentálních rozměrů", napsal mi pan J.Teplý (jartep@worldonline.nl).
Na počátku "východoněmecké cesty" bylo rozhodnutí o směnném kurzu západní a východní marky v poměru 1:1. Toto rozhodnutí, od něhož se odvíjejí všechny pozdější celoněmecké problémy, ale nebylo rozhodnutím ekonomickým. Bylo to rozhodnutí výhradně politické. Východním Němcům se splnil toužebný sen. Zaplavili své západní sousedy, a v euforii naivně uvěřili, že teď už bude všem dobře. Na rychlý pád komunistického režimu nebyli ale připraveni ani na Západě, ani na Východě. Helmut Kohl musel jednat rychle a neměl moc možností. "Kdyby se snažil udržet východoněmeckou státnost, obrovsky by tím východní Němce znechutil, protože by to nevnímali jako opatření na jejich ochranu, ale jako pokus držet je jako žebráky za ohradou. Kdyby udělal jiný směnný kurs, viděli by to jako ožebračování", napsal výstižně pan Václav Žák (Vaclav.Zak@economia.cz). Kohl se rozhodl tak, jak se rozhodnout musel. "Neměl ani tušení, co jeho rozhodnutí přinese, a vůbec si neuměl představit psychologické následky toho, že západoněmecký průmysl spolkne ten východoněmecký jako malinu" (J.Teplý).
Podle mého názoru bylo největší chybou "východoněmecké cesty", že byla příliš uspěchaná a že se zde nepodařilo vytvořit alespoň dočasně nějaké obranné mechanismy pro slabou východoněmeckou ekonomiku. Nastavením nereálného, netržního kurzu byly naopak vytvořeny značně nepříznivé podmínky pro východoněmecký průmysl, který "nebyl schopen soutěžit ani po stránce cenové - chyba v produktivitě, cenách, nákladech, ani po stránce kvality - při vysoké ceně se požaduje vysoká kvalita, ale tu východoněmecké výrobky neměly" (Aleš Müller, amis@icom.cz). Podobně neblahý dopad to mělo i na privatizaci. Pomineme-li fakt, že mezi investory bylo mnoho spekulantů, kteří vůbec neměli zájem o samotnou průmyslovou činnost ve východním Německu, ale především chtěli využít nabídnuté šance a na akci něco vydělat, do svízelné situace se dostávali i ti investoři, kteří sem přicházeli s poctivými úmysly. Dlužno říci, že už v roce 1989 se našli v Německu kritici, kteří na úskalí nastoupené "východoněmecké cesty" upozorňovali (pan Teplý si pamatuje na televizní debaty z té doby, které sledoval v Holandsku). Jejich hlasy ale byly ojedinělé a veřejnost je nepřijala.
Při nedávných pražských demonstracích proti globalizaci jsem krátce hovořil s jedním mladým demonstrantem z východního Německa, který protestoval proti kapitalismu. Překvapeně jsem se ho ptal, proč protestuje proti kapitalismu, když po sjednocení Německa se jim zvedla životní úroveň natolik, že si teď mohou v Praze připadat jako boháči. "To přece nebylo sjednocení, to byla anexe. Ztratili jsme svou identitu, ekonomiku i kulturu", zazněla radikální odpověď. Odpověď mladého Němce stojí přinejmenším k zamyšlení ...
