“Repríza” Sametu: Jsme jako oni!
Neshoduji se tak docela s obhajobou pana Hodače, která tu a tam zaznívá z Britských listů. Nejsem totiž přesvědčen, že jeho působení by skutečně vedlo k ustavení nezávislé veřejnoprávní televize. Bobovizní zprávy mě spíš utvrdily v názoru, že jeho lidé něčeho takového nebyli schopni. Mám za to, že Hodačovo odstoupení je jedině v pořádku.
To ale neznamená, že souhlasím s nátlakovou kampaní, která postupně zasahuje všechny, kdo měli s Hodačem co do činění, nebo se ho byť jen částečně zastali. Jistě, redaktoři ČT mají právo na stávku - a kdyby své požadavky od začátku prosazovali výhradně tímto legitimním způsobem, neřekl bych už ani slovo. Avšak materiály, které svědčí o doslova sprostém osobním nátlaku ze strany i takových lidí, jako je Tomáš Halík, jsou skutečně velice znepokojující. Už uplynula dost dlouhá doba od jejich publikování v BL - a místo toho, aby se někdo z vůdců vzpoury od podobného jednání distancoval, vznikla diskreditační kampaň vůči médiu, které si dovolilo tu “drzost” a materiály o sprosťárnách publikovalo. Kde je nyní kolegialita novinářů, kde je boj za svobodu slova? Kde jsou ti, kdo se ohánějí ochranou demokratických hodnot, když se jim to hodí? Copak není jasné, že to všechno byl jen bohapustý účelový cant? Kdyby šlo o nějaké hodnoty, musel by se mezi vůdci televizní opozice už dávno objevit někdo, kdo by stanovil hranice: Toto chceme, to ne; toto je přípustné, toto nikoliv. Místo toho došlo k otevření ventilu pro deset let hromaděnou frustraci veřejnosti a nikdo se nestará o to, kam až se zajde.
Myslím, že aktivizace veřejnosti není aspoň zatím tak rozsáhlá, jak se domnívá pan Čulík. Je však zřejmé, že pod hesly typu “Nedělejme politikům voly” se děje přesně to, proti čemu se údajně vystupuje. A celý ten návrat na revoluční náměstí se odehrává ve znamení otřepaného Hegelova výroku, že dějiny procházejí toutéž fází dvakrát: jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Pokračující “televizní” kampani je pak třeba rozumět následovně: Jsme jako oni, když se nám to hodí. Diskreditace nepohodlných nám není cizí. Kdo se nám postaví, toho sestřelíme. Ať žije normalizace!
Poznámka JČ: Jiřího Hodače nehájím - Britské listy i já osobně jsme s ním loni na jaře zaznamenali několik kontroverzních zkušeností. Dovoluji si však argumentovat, že každý má právo na to, aby prokázal, co umí - a toto právo nedostali v nynější televizní krizi ani Hodač, ani Bobošíková. A v žádném případě si ani Jiří Hodač, ani Jana Bobošíková nezasloužili nynější sprostou skandalizaci. - Shodou okolností jsem spolu s Tomášem Pecinou jedním z mála lidí v celém českém společenství, kteří systematicky a kriticky během roku 2000 sledovali práci Rady České televize a jsou tedy dobře obeznámeni s jejími nedostatky i případnými klady. A na základě právě této zkušenosti můžeme svědčit, že obviňování Rady z "televizního puče ve prospěch ODS" je naprosto neférové. (Navzdory zveřejněným záznamům o telefonátech.) Důkaz: ODS chtěla mít šéfem ČT Zdeňka Drahoše, Jana Dědečková prosazovala Kateřinu Fričovou, Hodač byl kompromisní kandidát. - Tragédií je, že jsme s Tomášem Pecinou snad jen dva nezávislí pozorovatelé v celé české společnosti, kteří mohou neúplatně svědčit, že tomu tak skutečně bylo. Úmyslem bylo učinit z kompromisního kandidáta, Jiřího Hodače, v podstatě formálního šéfa ČT, znalého britských civilizačních zvyklostí, a obklopit ho schopnými profesionály. Hodač nebyl jmenován jako ředitel pro zvládání krize a je asi neférové ho podle toho hodnotit, i když - kdyby byl výjimečně schopný - vzbouřence by snad zvládl. - Vytvořit dobré zpravodajství trvá nejméně rok - proto je neférové soudit zoufalé pokusy Jany Bobošíkové vysílat zprávy podle normálních měřítek. Bezpochyby bylo chybou od Bobošíkové se vůbec snažit zprávy vysílat - kontrapropagandou v krizové situaci se zdiskreditovala jedna z nejlepších novinářek, které Česká republika má a jíž vzbouřenci v ČT nesahají profesionálně ani po kotníky.
