Britské listy

Jmenováním bývalého šéfproducenta uměleckých pořadů ČT Jiřího Balvína, snad nejnevýraznějšího a nejovlivnitelnějšího kandidáta prozatímním ředitelem České televize potvrdili poslanci českého parlamentu, že jim nejde o upevnění nezávislosti veřejnoprávní ČT, ani o neúplatnou profesionalizaci jejího zpravodajství. Dali tím naopak najevo, že se vrhli do všeobecného boje českých politických seskupení o získání vlivu nad Českou televizí. Veřejnoprávní televize tedy v ČR s konečnou platností zanikla.

Do prosincového vzbouření nadržovala redakce zpravodajství ČT nenápadně Unii svobody a Čtyřkoalici: od tohoto vzbouření se stala otevřeně čtyřkoaliční televizí, o čemž svědčí i častá přítomnost čtyřkoaličních politiků na Kavčích horách a například přespávání Jana Rumla v televizním velíně. Jmenováním Jiřího Balvína nyní dávají zejména oposmluvní poslanci v parlamentě najevo naději, že ani v jejich věci není ještě nic ztraceno.Doufají, že se i stranám opoziční smlouvy podaří nějakou část politického vlivu, vykonávaného nad Českou televizí, Čtyřkoalici ještě urvat. Jenže Balvín není v ČT "trojským koněm" ČSSD a ODS. Je vydíratelný, a kdyby se pokusil o jakékoliv razantnější změny, interní struktury České televize ho zničí, stejně jako zničily Hodače.

Klíčem je skutečnost, že Balvínova minulost je nejasná. V roce 1997 byl údajně propuštěn z České televize proto, že se znelíbil tehdejšímu řediteli Ivo Mathému, který byl znám tím, že netrpěl rozkrádání televizních fondů. Podle jiné verze musel Balvín z ČT odejít, protože byl špatný manažer a nedokázal si uhlídat peníze. Podle nejcyničtější verze byl nucen Balvín v roce 1997 televizi opustit, protože se prý v ČT obohatil osobně. Z informovaných kruhů je známo, že je Balvín vydíratelný zejména v souvislosti s nesrovnalostmii v oblasti financování dabingu.

Nejasnost Balvínovy minulosti z něho pro poslance učinila nejatraktivnějšího kandidáta. Právě v důsledku nejasností spojených s jeho odchodem z ČT bude Balvín ve funkci prozatímního ředitele České televize slabým hráčem, pod tlakem od všech stran: od opoziční smlouvy, od Čtyřkoalice, od neformálních struktur Mathého stoupenců v České televizi a zejména od vítězné redakce zpravodajství, která od poloviny prosince 2000 opustila zbytky etiky veřejnoprávní novinářské práce a rezignovala na základní princip kritického odstupu od zpracovávaných témat (Jiří Hodač reportéry ČT v létě 2000 neúspěšně přesvědčoval, že i o problémech vlastní televize musejí informovat neosobně, kriticky a s odstupem, z různých, protikladných úhlů pohledu, jako by šlo o úplně cizí podnik). Emocionální propagandou ve vlastní věci za pomoci televizních bavičů si redakce zpravodajství ČT vynutila na veřejnosti a na politicích právo dál zneužívat veřejnoprávní obrazovky k osobním cílům. Zablokovala veškeré pokusy o profesionalizaci chabého zpravodajství ČT, neschopného objektivní kritické analýzy a systematické, profesionální a autoritativní oponentury politikům.

Jmenování Jiřího Balvína prozatímním ředitelem ČT je dalším výrazným krokem k oslabení veřejnoprávní funkce České televize. Má uspokojit všechny strany, které chtějí učinit Českou televizi nástrojem svých politických cílů - nemá však vytvořit z ČT nezávislou, neúplatnou, transparentní organizaci, která by dokázala úspěšně vstoupit do nadcházející digitální a globalizační éry a svou profesionální autoritativností dokázala čelit vznikajícím tlakům nové doby. Balvín bude hájit stav zakonzervovanosti a stagnace k naprosté spokojenosti vítězných televizních vzbouřenců, kteří budou jistě povýšeni. Neuvědomují si však, že bez řádné profesionalizační reformy jsou v nadcházející dynamické éře digitalizace a konvergence nejrůznějších elektronických médií dny České televize v jejím postkomunistickém stavu stejně během několika let sečteny.

Rebelie v České televizi nevznikla v prosinci 2000 jako "boj o svobodu slova" a obrana před "pučem ODS". Tato rebelie byla vyvrcholením dlouhodobého interního, pracovněprávního sporu o profesionalizaci druhořadé redakce zpravodajství, který až v prosinci 2000 poprvé náhle vyvřel na veřejnost před občany, nepříliš neinformované o podrobnostech vývoje tohoto sporu.

Jak dokumentujeme v knize Jana Čulíka a Tomáše Peciny V hlavních zprávách: Televize. Fakta, která před vámi zatajili (vyšla v pražském nakladatelství ISV minulý týden), v prosinci 2000 šlo už o čtvrté vzbouření zakonzervované redakce zpravodajství České televize proti opakovaným pokusům ji reformovat zvnějšku. Historie pokusů o profesionalizaci postkomunistického zpravodajství ČT se datuje od roku 1998. Každá další rebelie vnitřních neformálních struktur redakce zpravodajství ČT proti reformě byla - za pomoci sympatizujících politiků - profesionálnější a manipulativnější. Televizním vzbouřencům, kteří v prosinci 2000 rebelovali ještě před tím, než byl jmenován do funkce generálního ředitele ČT neobratně Jiří Hodač, se geniálním způsobem podařilo využít mj. zkušeností z neúspěšného hnutí "Děkujeme, odejděte!", anachronistických reminiscencí na revoluci z roku 1989, občanské frustrace z opoziční smlouvy i arogance zdiskreditované ODS k tomu, aby vytvořili virtuální politickou krizi.

Jak uzná snad každý, kdo si přečte dosud neznámou dokumentaci v naší právě vydané knize, někteří členové Rady České televize pod vlivem zejména Jany Dědečkové, se během roku 2000 vážně zabývali nedostatky v práci ČT i v jejím řízení a navzdory politickým tlakům z nejrůznějších stran se pokusili o profesionalizaci ČT. Ze závažných a oprávněných důvodů odvolali Dušana Chmelíčka, který jejich úsilí o zprůhlednění finančních toků v České televizi a o profesionalizaci zpravodajství blokoval. Hlavní chybou Rady ČT bylo, že se ve snaze vyhnout se politickým tlakům rozhodla jmenovat nového ředitele České televize překotně a bez řádného, otevřeného veřejného konkursu - Rada se obávala, že by se stal konkurs obětí politické manipulace. Favorita Rady, profesionálku Kateřinu Fričovou se nepodařilo prosadit, a tak se Rada shodla na kompromisním kandidátu Jiřím Hodačovi, pro něhož mluvila jeho jedenáctiletá pracovní zkušenost z neúplatné britské BBC. Pochybnosti, že je Hodač nekomunikativním manažerem, se Rada pokusila kompenzovat úsilím obklopit ho posléze řadou kvalitních televizních profesionálů (Kateřina Fričová, Jana Bobošíková, Petr Schwarz, Petr Sládeček). Rada nepočítala s tím, že redakce zpravodajství se před hrozbou profesionalizace vzbouří a vytvoří přímo ve vysílání ČT ze záležitosti virtuální politickou krizi.

Jde o pozoruhodný mezník ve světové historii televize, který dokazuje obrovskou moc nekontrolovatelných sdělovacích prostředků v moderní společnosti. Pro zaměstnance České televize bylo jednou z nejděsivějších hrozeb to, že Jiří Hodač zamýšlel v ČT zavést pravidelná profesní hodnocení pracovníků, jaká existují v BBC i v jiných britských institucích. Než by čelili pravděpodobnosti propuštění pro neschopnost, vytvořilo několik desítek zaměstnanců zpravodajství ČT virtuální politický "boj za svobodu slova". Prokázali tím, že Česká televize může v zemi vyvolat politickou krizi, kdykoliv se jí to zlíbí. Že to může být nebezpečné v dobách zvýšeného mezinárodního napětí, je jasné.

Na rozdíl od široké veřejnosti jsou čeští politici o tomto skutečném stavu věcí dobře informováni, rozhodli se však naoko České televizi ustoupit a ovládnout ji postranními kanály až později. Jak konstatoval 5. ledna ministr vnitra Stanislav Gross na tajném jednání poslaneckého klubu ČSSD: "V politice není důležité, jaké jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví - a to ovládají média."