Definitivní konec veřejnoprávní televize v ČR
Jan Čulík
Vychází dnes ve zkrácené verzi v týdeníku Reflex.
Jmenováním bývalého šéfproducenta uměleckých pořadů ČT Jiřího Balvína, snad
nejnevýraznějšího a nejovlivnitelnějšího kandidáta prozatímním ředitelem České
televize potvrdili poslanci českého parlamentu, že jim nejde o upevnění
nezávislosti veřejnoprávní ČT, ani o neúplatnou profesionalizaci jejího
zpravodajství. Dali tím naopak najevo, že se vrhli do všeobecného boje českých
politických seskupení o získání vlivu nad Českou televizí. Veřejnoprávní
televize tedy v ČR s konečnou platností zanikla.
Do prosincového vzbouření nadržovala redakce zpravodajství ČT nenápadně Unii
svobody a Čtyřkoalici: od tohoto vzbouření se stala otevřeně čtyřkoaliční
televizí, o čemž svědčí i častá přítomnost čtyřkoaličních politiků na Kavčích
horách a například přespávání Jana Rumla v televizním velíně. Jmenováním Jiřího
Balvína nyní dávají zejména oposmluvní poslanci v parlamentě najevo naději, že
ani v jejich věci není ještě nic ztraceno.Doufají, že se i stranám opoziční
smlouvy podaří nějakou část politického vlivu, vykonávaného nad Českou televizí,
Čtyřkoalici ještě urvat. Jenže Balvín není v ČT "trojským koněm" ČSSD a ODS. Je
vydíratelný, a kdyby se pokusil o jakékoliv razantnější změny, interní struktury
České televize ho zničí, stejně jako zničily Hodače.
Klíčem je skutečnost, že Balvínova minulost je nejasná. V roce 1997 byl údajně
propuštěn z České televize proto, že se znelíbil tehdejšímu řediteli Ivo
Mathému, který byl znám tím, že netrpěl rozkrádání televizních fondů. Podle jiné
verze musel Balvín z ČT odejít, protože byl špatný manažer a nedokázal si
uhlídat peníze. Podle nejcyničtější verze byl nucen Balvín v roce 1997 televizi
opustit, protože se prý v ČT obohatil osobně. Z informovaných kruhů je známo,
že je Balvín vydíratelný zejména v souvislosti s nesrovnalostmii v oblasti
financování dabingu.
Nejasnost Balvínovy minulosti z něho pro poslance učinila nejatraktivnějšího
kandidáta. Právě v důsledku nejasností spojených s jeho odchodem z ČT bude
Balvín ve funkci prozatímního ředitele České televize slabým hráčem, pod tlakem
od všech stran: od opoziční smlouvy, od Čtyřkoalice, od neformálních struktur
Mathého stoupenců v České televizi a zejména od vítězné redakce zpravodajství,
která od poloviny prosince 2000 opustila zbytky etiky veřejnoprávní novinářské
práce a rezignovala na základní princip kritického odstupu od zpracovávaných
témat (Jiří Hodač reportéry ČT v létě 2000 neúspěšně přesvědčoval, že i o
problémech vlastní televize musejí informovat neosobně, kriticky a s odstupem, z
různých, protikladných úhlů pohledu, jako by šlo o úplně cizí podnik).
Emocionální propagandou ve vlastní věci za pomoci televizních bavičů si redakce
zpravodajství ČT vynutila na veřejnosti a na politicích právo dál zneužívat
veřejnoprávní obrazovky k osobním cílům. Zablokovala veškeré pokusy o
profesionalizaci chabého zpravodajství ČT, neschopného objektivní kritické
analýzy a systematické, profesionální a autoritativní oponentury politikům.
Jmenování Jiřího Balvína prozatímním ředitelem ČT je dalším výrazným krokem k
oslabení veřejnoprávní funkce České televize. Má uspokojit všechny strany, které
chtějí učinit Českou televizi nástrojem svých politických cílů - nemá však
vytvořit z ČT nezávislou, neúplatnou, transparentní organizaci, která by
dokázala úspěšně vstoupit do nadcházející digitální a globalizační éry a svou
profesionální autoritativností dokázala čelit vznikajícím tlakům nové doby.
Balvín bude hájit stav zakonzervovanosti a stagnace k naprosté spokojenosti
vítězných televizních vzbouřenců, kteří budou jistě povýšeni. Neuvědomují si
však, že bez řádné profesionalizační reformy jsou v nadcházející dynamické éře
digitalizace a konvergence nejrůznějších elektronických médií dny České televize
v jejím postkomunistickém stavu stejně během několika let sečteny.
Rebelie v České televizi nevznikla v prosinci 2000 jako "boj o svobodu slova" a
obrana před "pučem ODS". Tato rebelie byla vyvrcholením dlouhodobého interního,
pracovněprávního sporu o profesionalizaci druhořadé redakce zpravodajství, který
až v prosinci 2000 poprvé náhle vyvřel na veřejnost před občany, nepříliš
neinformované o podrobnostech vývoje tohoto sporu.
Jak dokumentujeme v knize Jana Čulíka a Tomáše Peciny V hlavních zprávách:
Televize. Fakta, která před vámi zatajili (vyšla v pražském nakladatelství
ISV minulý týden), v prosinci 2000 šlo už o čtvrté vzbouření
zakonzervované redakce zpravodajství České televize proti opakovaným pokusům ji
reformovat zvnějšku. Historie pokusů o profesionalizaci postkomunistického
zpravodajství ČT se datuje od roku 1998. Každá další rebelie vnitřních
neformálních struktur redakce zpravodajství ČT proti reformě byla - za pomoci
sympatizujících politiků - profesionálnější a manipulativnější. Televizním
vzbouřencům, kteří v prosinci 2000 rebelovali ještě před tím, než byl
jmenován do funkce generálního ředitele ČT neobratně Jiří Hodač, se geniálním
způsobem podařilo využít mj. zkušeností z neúspěšného hnutí "Děkujeme,
odejděte!", anachronistických reminiscencí na revoluci z roku 1989, občanské
frustrace z opoziční smlouvy i arogance zdiskreditované ODS k tomu, aby
vytvořili virtuální politickou krizi.
Jak uzná snad každý, kdo si přečte dosud neznámou dokumentaci v naší právě
vydané knize, někteří členové Rady České televize pod vlivem zejména Jany
Dědečkové, se během roku 2000 vážně zabývali nedostatky v práci ČT i v jejím
řízení a navzdory politickým tlakům z nejrůznějších stran se pokusili o
profesionalizaci ČT. Ze závažných a oprávněných důvodů odvolali Dušana
Chmelíčka, který jejich úsilí o zprůhlednění finančních toků v České televizi a
o profesionalizaci zpravodajství blokoval. Hlavní chybou Rady ČT bylo, že se ve
snaze vyhnout se politickým tlakům rozhodla jmenovat nového ředitele České
televize překotně a bez řádného, otevřeného veřejného konkursu - Rada se
obávala, že by se stal konkurs obětí politické manipulace. Favorita Rady,
profesionálku Kateřinu Fričovou se nepodařilo prosadit, a tak se Rada shodla na
kompromisním kandidátu Jiřím Hodačovi, pro něhož mluvila jeho jedenáctiletá
pracovní zkušenost z neúplatné britské BBC. Pochybnosti, že je Hodač
nekomunikativním manažerem, se Rada pokusila kompenzovat úsilím obklopit ho
posléze řadou kvalitních televizních profesionálů (Kateřina Fričová, Jana
Bobošíková, Petr Schwarz, Petr Sládeček). Rada nepočítala s tím, že redakce
zpravodajství se před hrozbou profesionalizace vzbouří a vytvoří přímo ve
vysílání ČT ze záležitosti virtuální politickou krizi.
Jde o pozoruhodný mezník ve světové historii televize, který dokazuje obrovskou
moc nekontrolovatelných sdělovacích prostředků v moderní společnosti. Pro
zaměstnance České televize bylo jednou z nejděsivějších hrozeb to, že Jiří Hodač
zamýšlel v ČT zavést pravidelná profesní hodnocení pracovníků, jaká existují v
BBC i v jiných britských institucích. Než by čelili pravděpodobnosti propuštění
pro neschopnost, vytvořilo několik desítek zaměstnanců zpravodajství ČT
virtuální politický "boj za svobodu slova". Prokázali tím, že Česká televize
může v zemi vyvolat politickou krizi, kdykoliv se jí to zlíbí. Že to může být
nebezpečné v dobách zvýšeného mezinárodního napětí, je jasné.
Na rozdíl od široké veřejnosti jsou čeští politici o tomto skutečném stavu věcí
dobře informováni, rozhodli se však naoko České televizi ustoupit a ovládnout ji
postranními kanály až později. Jak konstatoval 5. ledna ministr vnitra Stanislav
Gross na tajném jednání poslaneckého klubu ČSSD: "V politice není důležité, jaké
jsou věci ve své podstatě, ale jak se veřejnosti jeví - a to ovládají média."